ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.709.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 709/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 7. 2014 o dovolání obviněné E. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné E. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 45 T 5/2011, byla obviněná E. H. uznána vinnou zločinem zneužívání (správně „zneužití“) informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se měla dopustit tím, že dne 22. 2. 2000 v P. , jako předsedkyně představenstva společnosti FIRST, a. s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 6 (dále jen „FIRST“), a současně jako jednatelka a společnice společnosti TRIGAL, s. r. o., se sídlem v Praze 9, K Žižkovu 7 (dále jen „TRIGAL“), přičemž obě společnosti měly shodný předmět podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, s úmyslem opatřit na úkor společnosti FIRST prospěch společnosti TRIGAL uzavřela a podepsala se společností FIRST jako prodávajícím a společností TRIGAL jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti provozního a skladového areálu č. p. .... s příslušenstvím a pozemky parc. č. .... o výměře 2.425 m² (zastavěná plocha) a parc. č. ..... o výměře 2874 m² (ostatní plocha), dále „Areál G. “ v k. ú. V. , obec P. , zapsané na listu vlastnictví č. .... katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha město, s kupní cenou ve výši 1.500.000,- Kč, která byla navýšena dodatkem č. 1 kupní smlouvy na částku 3.200.000,- Kč, přičemž kupní cena ve výši 951.968,28 Kč byla uhrazena započtením pohledávek společnosti TRIGAL vůči společnosti FIRST a zbytek ve výši 2.248.031,72 Kč měl být uhrazen nejpozději do 2 let od právní moci rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k Areálu G. do katastru nemovitostí, přičemž část kupní ceny ve výši 697.877,63 Kč byla následně uhrazena dne 26. 5. 2000 započtením pohledávky vzniklé úhradou nájemného za nebytové prostory v tomto areálu v době od 23. 2. 2000 do 30. 4. 2000 původnímu vlastníku společnosti FIRST a zbytek kupní ceny ve výši 1.550.154.09 Kč vůbec nikdy uhrazen nebyl, a prodejem za částku 3.200.000,- Kč, která navíc nebyla nikdy v plné výši uhrazena, byla společnost FIRST poškozena, neboť tržní hodnota areálu ke dni prodeje byla podle znaleckého posudku celkem 9.570.000,- Kč, a navíc tímto vyvedením nemovitosti z majetku společnosti FIRST přišla uvedená společnost o platby nájemného od uživatelů nebytových prostor ve výši nejméně 989.851,- Kč ročně, což byl prakticky jediný významný zdroj jejich příjmů, takže na společnost FIRST byl v důsledku neschopnosti plnit své závazky prohlášen dne 19. 1. 2001 usnesením Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 K 61/2000 konkurz.
Za tento zločin byla obviněná E. H. odsouzena podle §255 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byla stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený správce konkurzní podstaty Ing. M. N. , se sídlem v P. , A. nám. , odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněné E. H. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, z podnětu odvolání státní zástupkyně tak, že podle §255 odst. 4 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněnou E. H. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byla stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev v trvání 5 (pěti) let. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněné E. H. zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, podala obviněná E. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Ivo Beránka dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatelka v podrobnostech uvedla, že skutek podle jejího názoru nepochybně nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu zneužívání (přesně „zneužití“) informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jak ho právně posoudil soud prvního stupně. Dovolatelka vyjádřila přesvědčení, že byla uznána vinnou pro skutek, který je v rozsudku soudu prvního stupně popsán tak, že nenaplňuje zákonné znaky žádného trestného činu. Dovolatelka je přesvědčena, že soudem učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu, když namítá absenci naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Uvádí, že podle jejího názoru nebyla naplněna ani objektivní stránka daného trestného činu. Pachatel trestného činu zneužívání informace a postavení v obchodním styku musí jednat v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 40 T 2/2004. Žádné skutkové okolnosti odůvodňující závěr, že dovolatelka uzavřela smlouvu na úkor jednoho z podnikatelů v úmyslu opatřit jinému výhodu nebo prospěch, nebyly soudem zjištěny, tím spíše v posuzovaném případě absentuje skutkový podklad nutný k tomu, aby bylo možné dovodit u dovolatelky úmyslné zavinění ve vztahu k této skutečnosti. Z toho důvodu nelze dovodit ani zavinění dovolatelky ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Nebylo nikterak prokázáno, že dovolatelka jednala v úmyslu jakýmkoli způsobem ovlivňovat kolektivní orgány – členy dozorčí rady a představenstva za účelem uzavření předmětné kupní smlouvy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, jakým způsobem měla dovolatelka předmětné kolektivní orgány rozhodující o prodeji areálu G. ovlivňovat či na tyto vyvíjet tlak ve snaze sjednat sobě nebo jinému výhodu či prospěch. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí o prodeji areálu G. bylo kolektivním rozhodnutím členů představenstva po předchozím souhlasu dozorčí rady, nikoli tedy individuálním rozhodnutím jediné osoby, jeví se jako zcela nepochopitelná skutečnost, že vedle dovolatelky nebyl nikdo další ze členů dozorčí rady ani představenstva obžalován. Navíc primární podnět k prodeji areálu G. vzešel od dozorčí rady dne 16. 12. 1999, jejímž členem dovolatelka nikdy nebyla. Pakliže soud shledal jako nepochybné, že k odsouhlasení prodeje areálu G. došlo v důsledku úzkých kontaktů dovolatelky s dozorčí radou, jež dovolatelka využila v úmyslu opatřit jinému prospěch, je na místě, aby soud toto své přesvědčení náležitě a řádně odůvodnil. Dovolatelka v této souvislosti vyjadřuje názor, že z pouhé existence příbuzenského či jiného vztahu mezi dovolatelkou a členy orgánu nelze automaticky vyvozovat jakékoliv nepatřičné ovlivňování orgánů z její strany. Dovolatelka dále zdůrazňuje, že veškeré podklady pro rozhodování představenstva a dozorčí rady zpracovával podnikový právník společnosti FIRST JUDr. Jakub Řezníček, jenž rovněž zajišťoval po právní stránce založení společnosti TRIGAL, jejímž společníkem se posléze také stal. Byl to právě JUDr. Řezníček, kdo připravoval kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Dovolatelka tedy vyjadřuje přesvědčení, že právě JUDr. Řezníček byl povinen představenstvo a dozorčí radu upozornit na nevhodně zvolený postup. Dovolatelka proto shledává jako závažný nedostatek skutečnost, že JUDr. Řezníček nevypovídal před soudem.
Podle dovolatelky ze skutkových zjištění soudu žádným způsobem nevyplývá, že by si dovolatelka byla vědoma toho, jaký prospěch a v jaké výši měl vzniknout v důsledku smlouvy, kterou měla uzavřít, přestože právě s úmyslem získat prospěch velkého rozsahu by musela k uzavření dané kupní smlouvy přistupovat. Dovolatelka považuje postup orgánů činných v trestním řízení, pokud se jedná o právní kvalifikaci trestného činu, za velmi pochybný, když je zřejmé, že pouze při použití kvalifikace podle §255 odst. 4 tr. zák. nebyla trestnost skutku přičítaného dovolatelce promlčena. Výši tvrzeného prospěchu vzal soud za prokázanou pouze na základě znaleckého posudku soudního znalce Jana Münstera, když nepřihlédl k obsahu dalších tří znaleckých posudků vypracovaných soudními znalci za účelem stanovení tržní ceny předmětných nemovitostí a neshledal důvod pro dovolatelkou navrhované vypracování revizního znaleckého posudku, přestože dovolatelka v průběhu trestního řízení opakovaně vznesla zásadní námitky podjatosti soudního znalce Jana Münstera. Dovolatelka na tomto místě uvádí, že v době uzavření kupní smlouvy disponovala dvěma znaleckými posudky soudního znalce Ing. Urbana, z nichž vyplývala nulová hodnota předmětných nemovitostí, přičemž tento závěr byl později potvrzen i třetím znaleckým posudkem soudní znalkyně Ing. Výborné. Z rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, z jakých skutečností vyvozuje soud vědomost dovolatelky o jiné než nulové hodnotě předmětných nemovitostí, když ta v době uzavření kupní smlouvy disponovala pouze znaleckými posudky Ing. Urbana svědčících o neprodejnosti předmětných nemovitostí. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak založeno na pouhé domněnce, že dovolatelka měla v době uzavření kupní smlouvy přes jasné závěry posudku soudního znalce Ing. Urbana o neprodejnosti předmětných nemovitostí, povědomí o tržní ceně předmětných nemovitostí, kterou ve svém znaleckém posudku konstatuje soudní znalec Jan Münster až v roce 2010, tedy deset let po realizaci prodeje předmětných nemovitostí. Dovolatelka považuje výše uvedenou hypotézu soudu za zcela absurdní a trvá dále na tom, že její úmysl získat prospěch velkého rozsahu je zcela vyloučen.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, zrušil, a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem, kterým dovolatelku zprostí obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné E. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že v podstatě dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá vznesená námitka diferencí mezi obsahem skutkové a právní věty, tj. vada spočívající v tom, že skutková věta popsaná v rozsudku soudu prvního stupně nepostihuje všechny znaky skutkové podstaty, konkrétně subjektivní stránku předmětného deliktu. Ve skutečnosti tomu tak není, protože skutková věta popisuje jak zákonem předpokládané postavení obviněné v pozici statutárního orgánu obou dotčených firem, tak i subjektivní stránku skutku, pokud je zde výslovně uvedeno, že „…s úmyslem opatřit na úkor společnosti FIRST prospěch společnosti TRIGAL uzavřela a podepsala… kupní smlouvu o prodeji nemovitosti…“ Jak je zřejmé, jasně a zřetelně je zde specifikována nejen subjektivní, ale i objektivní stránka deliktu, kterou dovolatelka rovněž nedůvodně zpochybňuje. Následující argumentace spočívající zejména v námitce, že ve skutkové větě popsané skutečnosti nebyly prokázány, však již míří mimo uplatněný dovolací důvod, neboť výhrady proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů soudem a proti úplnosti skutkových zjištění nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit a neodpovídají ani žádnému jinému ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Směřují prakticky výlučně proti skutkovým zjištěním, k nimž soud prvního stupně dospěl na podkladě provedeného dokazování, jehož správnost a dostatečnost potvrdil soud druhého stupně. Obviněná se svými námitkami výslovně domáhá odchylného hodnocení provedených důkazů ve smyslu dosažení jiných skutkových závěrů, jež by byly z jejího pohledu příznivější pro následné právní posouzení věci. Výhrady uplatněné dovolatelkou v jejím mimořádném opravném prostředku představují sumarizaci její dosavadní obhajoby a byly obsaženy i v předcházejícím řádném opravném prostředku. Soud druhého stupně se těmito výhradami náležitě zabýval a v důvodech svého rozhodnutí na ně odpověděl. Týká se to např. i namítané absence výpovědi svědka JUDr. Ř. v řízení před soudem. Jeho výpověď však nalézací soud nemohl zajistit prostředky nabízenými trestním řádem, na což rovněž poukazuje soud druhého stupně. Podobně mimo důvody dovolání leží námitky obviněné, jež se týkají hodnocení ve věci dostupných znaleckých posudků zaměřených na ocenění souboru nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi firmami FIRST a TRIGAL, oběma zastoupenými právě obviněnou E. H. V dovolání se tedy neobjevil žádný dosud nepřezkoumaný argument, přičemž z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je známo, že dovolání opřené pouze o výhrady, které dovolatel již marně uplatňoval v řádném opravném prostředku, bývá odmítáno jako zjevně neopodstatněné. Dovolatelka rovněž uplatnila důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, že totiž odvolací soud zamítl její odvolání, ačkoli v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod ovšem rovněž nebyl naplněn, protože v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozhodnutí nebyla zjištěna žádná vada, jež by odpovídala některému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž z podstatné části bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v §265b tr. ř. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná E. H. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněná E. H. také uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Obviněná E. H. ve svém mimořádném opravném prostředku zejména namítala, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, za nějž byla odsouzena.
Dovolatelka byla uznána vinnou zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že v úmyslu opatřit jinému prospěch, jako společník a člen orgánu dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti, uzavřela smlouvu na úkor jednoho z podnikatelů a takovým činem získala pro jiného prospěch velkého rozsahu. U skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku požadován úmysl, který musí zahrnovat všechny znaky zde uvedené. Navíc však úmysl přesahuje objektivní stránku, neboť pachatel jedná v tzv. druhém úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Prospěch velkého rozsahu vyplývá z ustanovení §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a činí nejméně 5.000.000,- Kč. Prospěch velkého rozsahu může být pachatelem získán jak „pro sebe“, tak i „pro jiného“. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost. Objektem skutkové podstaty podle ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku je ochrana hospodářské soutěže, pokud jde o zneužívání konkurence v obchodní činnosti. Jinak řečeno, ustanovení chrání hospodářskou soutěž před uzavíráním nerovných kontraktů mezi společnostmi, na jejichž podnikání se pachatel účastní.
Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě obviněná E. H. naplnila všechny zákonné znaky zločinu zneužívání (správně „zneužití“) informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, neboť v úmyslu opatřit jinému prospěch, jako společník a člen orgánů dvou organizací se stejným předmětem činnosti, uzavřela smlouvu na úkor jedné z nich a takovým činem získala pro jiného prospěch velkého rozsahu. Obviněná se v době uzavření smlouvy mezi společnostmi FIRST a TRIGAL nacházela v postavení předpokládaném citovaným ustanovením, když ve společnosti FIRST byla předsedkyní představenstva a ve společnosti TRIGAL byla společnicí a jednatelkou, přičemž obě společnosti měly částečně shodný předmět činnosti, tj. koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej. Nalézací soud se neztotožnil s obhajobou obviněné, že k prodeji nemovitosti společnosti TRIGAL došlo ve snaze ochránit společnost FIRST před náklady spojenými s odstraňováním ekologické zátěže. V době prodeje nebylo žádné pravomocné rozhodnutí, jež by společnosti FIRST ukládalo jakékoliv povinnosti stran těchto nákladů, nemovitost byla ekonomicky využívaná a příjmy z jejího pronájmu tvořily podstatnou část příjmů této společnosti. Nalézací soud tuto obhajobu obviněné odmítl i s poukazem na následný vývoj ohledně předmětné nemovitosti, jež nastal v této věci po prohlášení konkurzu. Obviněná, jako jednatelka společnosti TRIGAL, postupně napadala veškeré úkony správců konkurzních podstat, odmítla nemovitost vydat do konkurzní podstaty a naopak přispěla k tomu, že TRIGAL prakticky až do jejího předání novému majiteli v prosinci 2010, z ní vybíral nájmy, které používal pro svojí potřebu. Obviněné přitom muselo být zřejmé, že tato nemovitost tvoří jediný významný majetek společnosti FIRST, která právě proto, aby jí uchránila, odkoupila od Komerční banky, a. s., pohledávku, která byla touto nemovitostí jištěna. Soud v průběhu dokazování nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že společnost, event. její rozhodující akcionář, měl v úmyslu tuto nemovitost prodat a zbavit se tak zdroje svých příjmů. V tomto směru poukazuje na výslech svědků K. H. a Ing. Z. B. , kteří oba shodně vyloučili, že by zde takový úmysl byl. Naopak svědek Ing. Z. B. uvedl, že její prodej v žádném případě nepřicházel v úvahu, neboť akcie společnosti FIRST získal po obtížném vyjednávání s K. H. , který měl vůči němu nesplacené závazky, FIRST neměl žádný jiný významný majetek, takže rozhodně nemínil toto své vlastnictví tímto způsobem znehodnotit. Společnost TRIGAL byla založena dne 4. 2. 2000, tedy ještě před schválením prodeje nemovitosti dozorčí radou, z čehož lze dovodit, že o jejím prodeji bylo rozhodnuto ještě před tímto schválením, neboť nebyl zjištěn žádný jiný důvod, proč by jinak k jejímu založení došlo. Je tedy nepochybné, že rozhodnutí dozorčí rady ze dne 16. 2. 2000 je proto třeba považovat za čistě formální. Nalézací soud má za to, že obviněná, s úmyslem zvýhodnit společnost TRIGAL, ve které byla společnicí i jednatelkou, na úkor společnosti FIRST, uzavřela smlouvu o prodeji nemovitosti, kterou je třeba ve smyslu §39 občanského zákoníku považovat za právní úkon, který svým obsahem a účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Obviněná tak zajistila společnosti TRIGAL neoprávněný majetkový prospěch ve výši 6.070.000,- Kč, což je rozdíl mezi kupní cenou ve výši 3.500.000,- Kč a minimální tržní hodnotou areálu G. ve výši 9.570.000,- Kč a další majetkový prospěch plynoucí z pronájmu této nemovitosti ve výši 989.851,- Kč ročně, a to až do doby, než byla vydána novému vlastníku společnosti Štimák, s. r. o. K námitce obviněné, že jednala na základě rozhodnutí dozorčí rady, nalézací soud připomněl, že to bylo právě příznivé složení dozorčí rady ovládané jejím synem Mgr. B. , ale i obdobného složení představenstva, neboť z výpovědi zbylých dvou členů Ing. V. Ž. a A. J. vyplývá, že neměli žádný přehled o hospodaření FIRSTU a jejich účast zde byla pouze formální, které jí umožnilo převod nemovitosti realizovat. Soud tedy dospěl k závěru, že obviněná naplnila všechny zákonné znaky zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, a to jak po stránce subjektivní, tak objektivní, neboť v úmyslu opatřit jinému prospěch, jako společník a člen orgánu dvou podnikatelů se stejným předmětem činnosti, uzavřela smlouvu na úkor jednoho z podnikatelů a takovým činem získala pro jiného prospěch velkého rozsahu, tedy prospěch převyšující částku 5.000.000,- Kč (srov. str. 25 – 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Rovněž odvolací soud dovodil, že dovolatelka jednala úmyslně, protože se sice hájila tím, že se snažila zachránit společnost FIRST, aby ji zbavila nevýnosného majetku s ekologickou, potažmo ekonomickou zátěží, avšak ve chvíli, kdy se jí zmocnila za společnost TRIGAL, kde byla v kritické době jednatelkou, dlouhodobě odmítala vydání této nemovitosti do konkurzní podstaty společnosti FIRST. Za společnost TRIGAL z ní pak až do roku 2010 těžila, byť to popírá poukazem na investice do nemovitosti, resp. neplacení nájmu, což je však vyvráceno hospodářskými výsledky společnosti TRIGAL z let 2000-2002 a 2006-2009 (viz č. l. 493, 497, 501, 601, 587 a 571 spisu), z nichž vyplývá, že kromě roku 2001 a 2006 hospodařila uvedená společnost se ziskem, navíc mimo jiné v rozvaze ke dni 31. 12. 2005 uvedla jako předmět podnikání pronájem nemovitosti (viz č. l. 546 spisu), a to ve spojení s předávacím protokolem areálu G. (č. l. 1322 – 1324 spisu), z něhož je zřejmé zjištění o zanedbanosti areálu, s ekonomickým zánikem společností FIRST a TRIGAL nedlouho po odevzdání předmětné nemovitosti z jejich dispozice, a taktéž znaleckým posudkem Ing. Jana Münstera. Je zřejmé, že obhajoba obviněné o nevýhodnosti předmětného obchodu pro společnost TRIGAL, resp. snaze o záchranu společnosti FIRST, je zcela účelová a nevěrohodná, neboť provedené dokazování naopak svědčí o promyšleném kroku, jak získat fakticky bezplatně (kupní cena byla zčásti uhrazena zápočtem pohledávek a zčásti vůbec, jak správně konstatoval nalézací soud mimo jiné i poukazem na výpověď obviněné, která s ohledem na finanční situaci společnosti TRIGAL v době převodu nemovitosti, uvedla, že by si na zbytek kupní ceny půjčovala peníze) pod svůj výlučný vliv lukrativní nemovitost (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k tomu podotýká, že je rovněž významné, že podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. 13 Cmo 254/2009, kupní smlouva o prodeji nemovitosti, kterou uzavřela společnost FIRST jako prodávající se společností TRIGAL jako kupujícím dne 22. 2. 2000, je neplatná pro rozpor s ustanovením §196a obchodního zákoníku. Navíc se Vrchní soud v Praze ztotožnil s názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze, že pokud by kupní smlouva neodporovala ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku, přicházelo by v úvahu její posouzení jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Podle názoru soudu bylo účelem uzavření kupní smlouvy vyvést jediný majetek úpadce (tj. společnosti FIRST) včetně příjmů z něj plynoucích, dosahujících přes 200.000,- Kč měsíčně, do nově založené obchodní společnosti žalobce (tj. společnosti TRIGAL). K tomu tehdejší jednatelka (obviněná H. ), která byla současně předsedkyní představenstva úpadce, využila svých osobních vazeb v jeho dozorčí radě, aby zajistila souhlas rady s převodem nemovitosti, aniž by o tom informovala většinového akcionáře. Navíc v kupní smlouvě byla sjednána neúměrně dlouhá doba splatnosti zbývající části kupní ceny ve výši 2.248.031,72 Kč. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce TRIGAL dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3577/2010, zamítnuto. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěrem Vrchního soudu v Praze ohledně absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 2. 2000 ohledně prodeje areálu G. podle ustanovení §39 občanského zákoníku. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že obstál skutkový závěr soudů nižších stupňů, podle něhož účelem uzavření kupní smlouvy bylo vyvést jediný majetek úpadce společnosti FIRST včetně příjmů z něj plynoucích do nově založené společnosti, přičemž šlo zcela zjevně o právní úkon absolutně neplatný, neboť svým účelem odporoval zákonu, přičemž je mimo vší pochybnost, že automatickým důsledkem vyvedení majetku úpadce na TRIGAL, je zkrácení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů úpadce (srov. k tomu rovněž str. 24 – 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud tedy nemá pochybností o naplnění subjektivní a objektivní stránky zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněná E. H. jednala v úmyslu opatřit společnosti TRIGAL zcela konkrétní prospěch spočívající ve snadném nabytí Areálu G. za nápadně nízkou cenu, z nějž navíc měla zvýhodněná jmenovaná společnost zisk v podobě úhrad nájemného. Dovolatelka si byla vědoma toho, jaký prospěch bude mít společnost TRIGAL z nabytého areálu, který se jí podařilo získat s ohledem na to, o jak lukrativní nemovitost se jednalo, za velice symbolickou cenu, a věděla, v jaké výši se budou pohybovat i budoucí zisky zvýhodněné společnosti plynoucí z pronájmu nemovitosti. O tom svědčí i následné chování dovolatelky, která následně odmítala Areál G. vydat do konkurzní podstaty společnosti FIRST. Již s tímto úmyslem dovolatelka přistupovala k uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitosti provozního a skladového areálu č. p. ... s příslušenstvím a pozemky parc. č. ..... o výměře 2.425 m² (zastavěná plocha) a parc. č. ......... o výměře 2874 m² (ostatní plocha), v k. ú. V. , obec P. , zapsané na listu vlastnictví č. .... katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Praha město, s kupní cenou ve výši 1.500.000,- Kč, která byla navýšena dodatkem č. 1 kupní smlouvy na částku 3.200.000,- Kč, kde na straně prodávajícího vystupovala společnost FIRST a na straně kupujícího společnost TRIGAL. Nejvyšší soud rovněž nemá pochybnosti o tom, že dovolatelka svým jednáním zasáhla objekt zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, kterým je ochrana před zneužíváním postavení pachatele ve dvou nebo více podnikatelských subjektech se stejným nebo podobným předmětem činnosti (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 40 T 2/2004, publikované v časopisu Trestněprávní revue pod č. 6/2005, str. 153).
Skutková zjištění, učiněná zejména nalézacím soudem, která svědčí o naplnění subjektivní i objektivní stránky stíhaného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, nacházejí svůj odraz rovněž v popisu skutku, přičemž Nejvyšší soud má oproti námitkám obviněné E. H. za to, že popis skutku, jak je zachycen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty předmětného zločinu. V dovolatelkou napadaném popisu skutku je zachyceno, že obviněná E. H. „…s úmyslem opatřit, na úkor společnosti FIRST, prospěch společnosti TRIGAL, uzavřela a podepsala … kupní smlouvu o prodeji nemovitosti…“. Jak je zřejmé, jasně a zřetelně je zde specifikována nejen subjektivní, ale i objektivní stránka zločinu, za nějž byla dovolatelka odsouzena. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková věta popisuje jak zákonem předpokládané postavení obviněné v pozici statutárního orgánu obou dotčených firem, tak i subjektivní stránku stíhaného trestného činu podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, za který byla obviněná oběma výše uvedenými rozsudky odsouzena. Pokud dovolatelka také namítala, že nebylo prokázáno a ani odůvodněno, že by k uzavření dané kupní smlouvy přistupovala s úmyslem získat prospěch velkého rozsahu, což by pak mělo význam i z hlediska případného promlčení předmětného trestného činu, nelze s tím souhlasit, neboť z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, postačí prokázání úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch, a to bez specifikace její/jeho výše (srov. dikci odstavce 2 s odkazem na odstavec 1 §255 tr. zákoníku), s čímž se oba soudy nižších stupňů, jak již bylo uvedeno shora, náležitě vypořádaly, zatímco ve vztahu k prospěchu velkého rozsahu, který činí podle §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nejméně 5.000.000,- Kč, postačí zavinění ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku jen z nedbalosti, a to dokonce i nedbalosti nevědomé [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Toto nedbalostní zavinění u obviněné E. H. bylo nepochybně prokázáno, neboť jí byly známy okolnosti, za kterých společnost FIRST nabyla předmětnou nemovitost, částka 3.200.000,- Kč, za kterou tato společnost odkoupila pohledávku banky, a také výnosy z této nemovitosti spočívající v úhradě nájemného, které byly i předmětem již shora uvedených zápočtů na kupní cenu nemovitosti ze strany společnosti TRIGAL. To má pak význam i z hlediska stanovení tržní ceny předmětné nemovitosti – areálu G. , která nebyla nižší než 9.570.000,- Kč, znaleckým posudkem Jana Münstera z oboru ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí, který použil výnosovou metodu, kdy roční výnos před zdaněním byl stanoven na částku 989.851,- Kč, přičemž znalec vycházel z výměr a účelu využití jednotlivých prostor nájmu, a své závěry stvrdil i při hlavním líčení dne 25. 2. 2013 (č. l. 2100 až 2104 spisu). Není proto ani tato dovolací námitka obviněné důvodná.
S výjimkou dovolatelkou namítané absence subjektivní a objektivní stránky stíhaného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jsou ostatní námitky uplatněné obviněnou E. H. v jejím mimořádném opravném prostředku převážně skutkového charakteru a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyvracejí její obhajobu. Jedná se zejména o ty námitky obviněné, v nichž konkrétně uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutí o prodeji areálu G. bylo kolektivním rozhodnutím členů představenstva po předchozím souhlasu dozorčí rady, nikoli tedy individuálním rozhodnutím jediné osoby, jeví se jako zcela nepochopitelná skutečnost, že vedle dovolatelky nebyl nikdo další ze členů dozorčí rady ani představenstva obžalován. Pakliže soud shledal jako nepochybné, že k odsouhlasení prodeje areálu G. došlo v důsledku úzkých kontaktů dovolatelky s dozorčí radou, jež dovolatelka využila v úmyslu opatřit jinému prospěch, je na místě, aby soud toto své přesvědčení náležitě a řádně odůvodnil. Dovolatelka v této souvislosti vyjadřuje názor, že z pouhé existence příbuzenského či jiného vztahu mezi dovolatelkou a členy orgánu nelze automaticky vyvozovat jakékoliv nepatřičné ovlivňování orgánů z její strany. Dovolatelka také zdůraznila, že veškeré podklady pro rozhodování představenstva a dozorčí rady zpracovával podnikový právník společnosti FIRST JUDr. Jakub Řezníček, jenž rovněž zajišťoval po právní stránce založení společnosti TRIGAL, jejímž společníkem se posléze také stal. Byl to právě JUDr. Řezníček, kdo připravoval kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Dovolatelka je tedy přesvědčena, že právě JUDr. Řezníček byl povinen představenstvo a dozorčí radu upozornit na nevhodně zvolený postup. Výši tvrzeného prospěchu vzal soud za prokázanou pouze na základě znaleckého posudku soudního znalce Jana Münstera, když nepřihlédl k obsahu dalších tří znaleckých posudků vypracovaných soudními znalci za účelem stanovení tržní ceny předmětných nemovitostí a neshledal důvod pro dovolatelkou navrhované vypracování revizního znaleckého posudku, přestože dovolatelka v průběhu trestního řízení opakovaně vznesla zásadní námitky podjatosti soudního znalce Jana Münstera.
Nalézací soud k těmto námitkám obviněné v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že s přihlédnutím k obsahu znaleckých posudků a k výpovědi znalce Münstera dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody pro vypracování nového revizního znaleckého posudku, a proto odmítl návrh obviněné na doplnění dokazování vypracováním dalšího posudku. Jak z obsahu těchto posudků vyplývá, znalec sice vypracoval posudek, který sloužil pro účely dražby, ale jednalo se o posudek, kdy zadavatelem nebyl správce konkurzní podstaty, ale dražebník, tj. společnost VP Real, a. s. V průběhu dokazování soud nezjistil nic, co by jeho závěry, či přímo osobu znalce zpochybňovalo, jeho zdůvodnění ceny nemovitosti a čistých ročních výnosů považuje za logické. Oproti tomu oba další znalci nebyli schopni soudu řádně vysvětlit, jak dospěli k závěru, že je nemovitost neprodejná, odkazovali se pouze na to, že se jedná o jejich názor, navíc znalec Urban v posudku uváděl informace, které se nezakládaly na pravdě (spor se nachází na Vrchním soudu v Praze – srov. str. 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud rovněž v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že se neztotožnil s obhajobou obviněné spočívající v tom, že pokud znalci dospěli k závěru, že nemovitost je neprodejná, že neměla prakticky žádnou hodnotu. Přitom nalézací soud poukázal na již výše zmíněnou okolnost, že oba slyšení znalci, jak znalkyně Ing. Výborná, tak i Ing. Urban nebyli schopni soudu vysvětlit odkud čerpali své závěry o hrozících nákladech na úhradu ekologické zátěže a v tomto důsledku i o neprodejnosti areálu, neboť tento jejich závěr nemá opodstatnění, když oba připustili, že prodejnost a neprodejnost nemovitosti je možné ověřit až v době, kdy skutečně má dojít k prodeji. Ostatně samotný fakt, že nemovitost zakoupila společnost TRIGAL, jejich závěr o neprodejnosti zcela popřel. Nalézací soud naopak dospěl k závěru, že znalecký posudek znalce Jana Münstera týkající se ocenění nemovitosti a jím použité výnosové metody je logický a objektivně zohledňující okolnost, že jak v době předcházející vlastnímu prodeji, tak i v době podpisu kupní smlouvy a následném převodu vlastnictví, se vždy jednalo o nemovitost, která přinášela příjmy z pronájmu. To ostatně vyplynulo i z faktu, že příjmy z pronájmu od 23. 2. 2000 do konce dubna 2000 představovaly částku ve výši 697.877,63 Kč, kterou právě TRIGAL použil na částečnou úhradu kupní ceny. Při stanovení výše pronájmu soud rovněž vycházel ze závěru znalce Jana Münstra, který na základě výnosové metody stanovil minimální výši příjmů z těchto nájmů po odečtení nákladů s pronájmem spojených a vyčíslil jej částkou 989.851,- Kč ročně. Tuto částku také soud použil při určení výše prospěchu, jež společnost TRIGAL tímto převodem nemovitosti získala, spolu s rozdílem mezi kupní cenou a skutečnou minimální tržní hodnotou nemovitosti v době jejího prodeje (srov. str. 26 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud potvrdil, že nalézací soud se přesvědčivě vyjádřil k důvodům, pro které považuje znalecký posudek znalce Ing. Jana Münstera za objektivní a erudovaný, což jej vedlo k zamítnutí návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále k námitce obviněné týkající se znalce Ing. Jana Münstera uvedl, že uvedený znalec se nikdy v rámci tohoto trestního řízení netajil tím, že vyhotovoval znalecký posudek pro dražební společnost a z obsahu nyní podaného znaleckého posudku ve spojení s opakovaným výslechem znalce při hlavním líčení nevyplývají žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že byl z důvodu podjatosti neobjektivní, tj. že by byl z podání znaleckého posudku vyloučen. Pokud se jedná o samotný obsah znaleckého posudku a jeho závěr o ekonomické hodnotě předmětného areálu v inkriminované době, je třeba jeho objektivitu a erudici hodnotit taktéž z hlediska toho, že znalecký posudek zapadá do ekonomické logiky, resp. geneze tohoto případu, a to v tom směru, že předmětná nemovitost de facto nebyla nikdy neprodejná. Pohledem do její minulosti je možné objektivně konstatovat, že již v roce 1995 ji akciová společnost FIRST nabyla za 8.000.000,- Kč (viz kupní smlouva na č. l. 826 a násl. spisu) a pokud znalec stanovil tržní hodnotu nemovitosti v roce 2000 na částku 9.570.000,- Kč, je zřejmé, že se jedná o hodnotu nejníže možnou (s ohledem na použití výnosové metody), jak vyplynulo i z jeho výslechu při hlavním líčení (viz č. l. 1858 – 1859 spisu). Odvolací soud považuje tento znalecký posudek za objektivní, erudovaný a relevantní na rozdíl od znaleckých posudků Ing. Miloslavy Výborné a Ing. Karla Urbana, kteří zejména s poukazem na dlouhý odstup času uváděli, že si příliš na danou problematiku nevzpomínají, na rozdíl od znalce Ing. Jana Münstera neměli zkušenosti s ohodnocováním nemovitostí, které byly ovlivněny ekologickou zátěží, a obsah jejich znaleckých posudků včetně jejich výpovědí při hlavním líčení zakládá důvodný názor vyjádřený nalézacím soudem a sdílený i odvolacím soudem, že se jedná o jejich subjektivní názory v tom smyslu, že takovou nemovitost by si nikdo nekoupil (viz též nepodložená změna závěru znaleckého posudku znalce Ing. Karla Urbana vyžádaného společností FIRST, kterým dne 13. 2. 2000 stanovil cenu předmětné nemovitosti podle vyhlášky č. 151/1997 Sb. na 23.443.110,- Kč s tím, že kontaminaci nelze promítnout do ocenění – č. l. 772 a již dne 14. 2. 2000 v dodatku k tomuto znaleckému posudku stanovil její cenu srovnávací metodou na částku 23.973.500,- Kč s tím, že je neprodejná – č. l. 456 spisu). To se však neukázalo jako pravdivé, protože jak před spácháním skutku, tak i po něm vždy nemovitost měla své kupce (nakonec mezi nimi byla za společnost TRIGAL sama obviněná) a dá se říci, že její hodnota na trhu neustále stoupala, protože naposledy v roce 2010 byla prodána v dražbě za částku ve výši 23.100.000,- Kč (viz protokol o dražbě na č. l. 1318 – 1321 spisu), když vyvolávací cena činila 9.900.000,- Kč a kupující (společnost Štimák, s. r. o.) je jejím vlastníkem doposud. Z toho logicky vyplývá i její ekonomická výtěžnost, kterou taktéž zmiňoval znalec Ing. Jan Münster ve svém znaleckém posudku (a taktéž svědci Ing. N. , CSc., Ing. Z. B. a K. H. , jejichž věrohodnost je dána vzájemnou shodou výpovědí i shodou s citovaným znaleckým posudkem, jakož i tím, že vypovídali pod hrozbou trestněprávního postihu v případě křivé výpovědi) při hodnocení možného výnosu nájmu z ní a logicky do tohoto rámce zapadá i chování společnosti TRIGAL, zastoupené obviněnou jako jednatelkou, která odmítala vydat předmětnou nemovitost až do realizace dražby (viz protokol o dražbě č. l. 1320 a předávací protokol areálu G. č. l. 1322 – 1324 spisu), neboť pro ni byla zjevně ekonomicky zajímavá. Pro tento závěr svědčí nepřímo i zjištění učiněné výpisem z obchodního rejstříku společnosti TRIGAL, z něhož je patrné zahájení insolvenčního řízení ke dni 17. 4. 2013, tj. necelé dva a půl roku po odevzdání předmětné nemovitosti, kterou společnost TRIGAL do shora uvedené realizace v dražbě, užívala (viz též výpověď svědka Ing. N. , CSc.) – v podrobnostech srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dále zdůraznil, že je nepochybné, že k odsouhlasení prodeje dozorčí radou došlo v důsledku úzkých kontaktů obviněné s tímto orgánem, jehož členem byl její syn Mgr. B. , který ji jako právník ovládal. Jak vyplývá z výpovědi dalšího člena dozorčí rady svědka K. , jmenovaný ne zcela pravdivě informoval dozorčí radu ohledně situace týkající se ekologické zátěže. Nelze přehlédnout, že členem dozorčí rady byl až do 20. 12. 1999 i právník společnosti JUDr. Řezníček, který spolu s již zmíněným Mgr. B. poprvé v dozorčí radě, a to za nepřítomnosti dalšího člena K. S. , rozhodli o krocích směřujících k prodeji G. Byl to právě JUDr. Řezníček, který pak s obviněnou a jejím bývalým manželem, otcem Mgr. B. , založil společnost TRIGAL. Je nepochybné, že tato společnost byla založena pouze za účelem získání zmíněné nemovitosti, aniž by však měla jakékoliv finanční prostředky, sloužící k úhradě kupní ceny (srov. str. 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud podotknul, že pokud má obviněná názor, že v souvislosti s prodejem předmětné nemovitosti došlo ke spáchání trestné činnosti jinými osobami, nic jí nebrání v tom, aby podala příslušné trestní oznámení. Soud však není povolán k tomu, aby rozhodoval o rozsahu osob, které budou stíhány, to je na orgánech činných v přípravném řízení. V této souvislosti je však třeba říci, že obviněná je tou osobou, která je odpovědná za projednávaný skutek, a to z toho důvodu, že jakožto statutář (přesně statutární orgán či člen statutárního orgánu) obou společností předmětnou smlouvu uzavřela a vyvedla uvedenou nemovitost ze společnosti FIRST (srov. str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Na základě přezkoumání obsahu spisu, zejména svědeckých výpovědí osob, na které je oběma soudy shora poukazováno, citovaných znaleckých posudků, jakož i dalších důkazů obsažených ve spisu, se Nejvyšší soud plně se shora uvedenými závěry obou nižších soudů plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění učiněná nalézacím soudem a soudem odvolacím byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v rozsudku soudu prvního a druhého stupně, když naopak zhodnocení důkazů těmito soudy odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V dostatečné míře se oba soudy vypořádaly i se znaleckými posudky Ing. Miloslavy Výborné a Ing. Karla Urbana v porovnání se znaleckým posudkem Ing. Jana Münstera, které hodnotily ve spojení s výpovědí obviněné E. H. a také s výpověďmi slyšených svědků – zejména Ing. Z. B. a K. H. , které jsou v této věci rovněž podstatným důkazem, a také v návaznosti na ostatní ve věci provedené důkazy, jak na to bylo již shora v podrobnostech poukázáno. K tomu je třeba zdůraznit, že všechny tyto provedené důkazy byly nalézacím i odvolacím soudem náležitě ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zhodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, aniž by jednotlivé skutečnosti, které se z nich podávají, byly vytrhávány ze souvislostí, jak naopak činí v podaném dovolání obviněná.
Dovolatelka v neposlední řadě shledávala jako závažný nedostatek skutečnost, že JUDr. Ř. nevypovídal před soudem. K tomu odvolací soud zmínil, že pokud jde o výslech svědka JUDr. J. Ř. , vyčerpal nalézací soud veškeré procesní možnosti, aby mohl tohoto svědka osobně vyslechnout (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a následné odmítnutí výpovědi svědkem ve smyslu §100 tr. ř.) – srov. str. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tomu podle Nejvyššího soudu odpovídá i předložený spisový materiál, kdy nejprve nebylo vykázáno doručení předvolání jmenovanému svědku (č. l. 1840 spisu), s tím také souvisí oznámení o chybně doručené zásilce (č. l. 1842 spisu), přičemž následně se svědek JUDr. J. Ř. omluvil ze zdravotních důvodů (č. l. 1866 – 1868 a 1894 – 1896 spisu). Podle znaleckého posudku MUDr. Petra Navrátila, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, schopnost posuzovaného účasti na hlavním líčení a výpovědi je podstatně snížena, ale není vymizelá. Za podmínek uvedených v rozborové části by mohl být dosud schopen výslechu (č. l. 1901 a násl. spisu). Nalézací soud poté učinil ještě jeden pokus o předvolání svědka, avšak JUDr. Ř. odmítl s poukazem na ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. podat svědeckou výpověď (č. l. 2000 spisu). Nejvyšší soud na základě těchto skutečností uzavírá, že svědek JUDr. J. Ř. nebyl vyslechnut, neboť využil svého práva odepřít výpověď z důvodů specifikovaných v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř., tedy že by svou výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání mimo jiné i sobě samému, což je na základě shora uvedených skutečností, potažmo namítaných i obviněnou, dostatečně odůvodněno. K tomu považuje Nejvyšší soud ještě dodat, že i přes objektivní nemožnost výslechu uvedeného svědka, nalézací soud v průběhu dokazování shromáždil dostatek důkazů, potřebných pro jeho rozhodnutí, které náležitě přezkoumal i odvolací soud, který pak na podkladě odvolání obviněné E. H. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze s konečnou platností rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 To 40/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 45 T 5/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který pouze k odvolání státní zástupkyně nově rozhodl o trestu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné E. H. uplatněnými v rámci odvolacího řízení, které neshledal důvodnými, a proto mimo jiné rozhodl o zamítnutí jejího odvolání.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, a po shora uvedeném posouzení dovolacích námitek Nejvyšším soudem, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné E. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. července 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.