ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.864.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 864/2014-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2014 o dovolání obviněného T. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 52 T 8/2013.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikazuje , aby věc obviněného T. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 52 T 8/2013, byl obviněný T. M. uznán vinným ad 1. pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a ad 2. pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že
1. dne 19. listopadu 2012, ve večerních hodinách, v bytě nacházejícím se v bytovém domě na S. n. …, L., po návratu jeho těhotné družky M. V., ji v ložnici nejdříve slovně vulgárně napadal, poté ji opakovaně uhodil údery rukama sevřenýma v pěst do hlavy, do zad a rukou, následně ji opakovaně, alespoň osmkrát, udeřil otevřenými dlaněmi do obličeje, poté ji chytil a tahal za vlasy, udeřil jí hlavou o zeď, posléze ji povalil na postel a se slovy „že jí to dítě vykope z břicha“ ji kopl bosou nohou do oblasti žeber a pod pravý prs, přičemž v dalším napadání poškozené mu bylo zabráněno dalšími lidmi nacházejícími se v bytě, přičemž tohoto jednání se dopustil s vědomím, že je poškozená těhotná,
2. dne 1. prosince 2012 v době od 03:00 do 05:00 hodin v nájemním mezonetovém bytě v domě na tř. … v L. nejdříve vulgárně slovně napadal svou těhotnou družku M. V., vyhrožoval ji zabitím, poté ji chytil oběma rukama kolem krku, přitlačil ji ke zdi a škrtil ji po dobu cca 10 vteřin, následně ji hodil na gauč, kde ji opět škrtil se slovy, že ji zabije, poté svého počínání zanechal, šel pro kuchyňský nůž o délce čepele 12 cm a se slovy „já tě zabiju“ poškozenou pronásledoval do horní části bytu, kde se pokusil poškozenou bodnout, přičemž poškozená útočníkovu ruku s nožem zachytila a bodnutí zamezila, když odkloněním nože došlo pouze k povrchovému zranění ruky poškozené, posléze se pokusil bodnout poškozenou přineseným nožem o délce čepele 12 cm do oblasti hrudníku, zatímco klečel na posteli a poškozená ležela, přičemž poškozená v poslední chvíli ráně uhnula tak, že se přetočila na pravý bok, obviněný zabodl nůž do matrace takovou intenzitou, že se nůž zabořil až po rukojeť, zůstal zde zabodnut a poškozená jej přetočením těla zpět do lehu na zádech zalehla, načež ji obviněný opět počal intenzivně škrtit se slovy „že ji musí aspoň uškrtit“, v průběhu škrcení poškozené a vzájemného zápasu se obviněnému podařilo opět získat nůž vytažením z matrace, chytil poškozenou, která se snažila uniknout mimo postel a se slovy, že ji musí probodnout, snažil se poškozenou opět bodnout, poškozená však nůž chytila za čepel, snažila se mu jej vzít, přičemž se u rukojeti zlomil a poškozené se podařilo utéci z bytu na služebnu Městské policie Liberec, která se nachází naproti uvedeného domu, přičemž obviněný chtěl v průběhu celého útoku cíleně a vědomě způsobit smrt poškozené M. V., což se mu nepovedlo pouze kvůli velmi aktivní sebeobraně poškozené, v důsledku útoku poškozená utrpěla toliko ostrou oděrku o délce 6 cm na vnitřní ploše levého předloktí a pohmoždění kožního krytu na bočních plochách krku, přičemž tohoto jednání se dopustil s vědomím, že je poškozená těhotná.
Za pokusy těchto zvlášť závažných zločinů byl obviněný T. M. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou a podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné protialkoholní ústavní léčení.
Vrchní soud v Praze, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného T. M. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem 1) pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. M. uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. b), g) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku, které se dopustil tím, že
dne 19. listopadu 2012, ve večerních hodinách, v bytě nacházejícím se v bytovém domě na S. n. …, L., po návratu jeho těhotné družky M. V., ji v ložnici nejdříve slovně vulgárně napadal, poté ji opakovaně uhodil údery rukama sevřenýma v pěst do hlavy, do zad a rukou, následně ji opakovaně, alespoň osmkrát, udeřil otevřenými dlaněmi do obličeje, poté ji chytil a tahal za vlasy, udeřil jí hlavou o zeď, posléze ji povalil na postel a se slovy „že jí to dítě vykope z břicha“ ji kopl bosou nohou do oblasti žeber a pod pravý prs, přičemž v dalším napadání poškozené mu bylo zabráněno dalšími lidmi nacházejícími se v bytě, přičemž tohoto jednání se dopustil s vědomím, že je poškozená těhotná, a činu se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 2 T 199/2008, odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a §8 odst. 1 téhož zákona.
Za tento zločin a dále za pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku a §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně kterého zůstal napadený rozsudek v bodě 2) výroku nezměněn, byl obviněný T. M. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti (12) roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného T. M. zamítnuto.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 8/2013, podal obviněný T. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miloše Pleštila dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že při skutkovém a právním hodnocení obou popsaných skutků se soudy obou stupňů náležitě nezabývaly subjektivními aspekty, zejména pak pohnutkou a motivem jeho jednání, a to ve vztahu k použitým prostředkům a následkům jeho jednání. Pokud jde o první skutek, poškozená se k němu chovala neupřímně, provokativně a vyzývavě, přestože musela na jeho chování poznat, že byl ovlivněn požitým alkoholem. Provokativní rysy v chování poškozené pozorovali i přítomní svědci. Rozhodně však neměl v úmyslu poškozené v tomto stavu způsobit újmu na zdraví. Smyslem jeho chování vůči poškozené bylo především demonstrovat dominanci ve vzájemném vztahu. Ani intenzita jeho útoku proti poškozené a zejména pak skutečnost, že jeho útok neměl žádný závažný následek spočívající v porušení či ohrožení tělesné integrity poškozené, nenasvědčuje úmyslu způsobit vážnou újmu na zdraví. Sama poškozená vyhodnotila situaci ve své výpovědi tak, že jej první fackou vyprovokovala a že jeho následný útok neměl žádné vážnější následky, vyžadující lékařské ošetření či pomoc. Cílem jeho jednání vůči poškozené bylo především demonstrovat, kdo v jejich vztahu hraje dominantní roli. Zavrženíhodný motiv či pohnutka, kterou předpokládá kvalifikace zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, tak v tomto konkrétním případě není naplněna. Při hodnocení subjektivní stránky dovolatelova jednání, jeho intenzity a nepatrné závažnosti následků lze spíše v tomto konkrétním případě usuzovat na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
Ani u druhého skutku nebylo podle dovolatele prokázáno, že by jeho jednání směřovalo k usmrcení poškozené M. V. Poškozenou byl vyprovokován a jeho impulzivní jednání bylo pouze reakcí na pocit ponížení, který v něm poškozená vyvolala. Závěrům soudů obou stupňů o tom, že bylo jeho motivem přivodit těhotné poškozené smrt, spolehlivě nesvědčí žádný z provedených důkazů. Jeho záměrem a cílem bylo pouze to, aby v emočně vyhrocené situaci poškozené pouze pohrozil a odradil ji od pokračování v provokativním chování, jímž se cítil ponižován. Objektivní lékařský nález na těle poškozené svědčí o tom, že jeho útok proti její tělesné integritě nebyl způsobilý přivodit závažný následek v podobě těžké újmy na zdraví či dokonce smrt. Podle znaleckého posudku objektivní úrazový nález na těle poškozené ze soudně lékařského hlediska nedosahuje ani stupně a znaků těžké újmy na zdraví, a sama objektivně zjištěná újma poškozené je znalcem hodnocena jako poškození zdraví zcela nepatrného významu. Poškozená koneckonců nebyla ani významnou měrou omezena v obvyklém způsobu života. Úmyslu přivodit těhotné ženě smrt nenasvědčují ani svědecké výpovědi zasahujících příslušníků Městské policie P. T. a T. V. Výroky o tom, že by poškozenou zabil, pokud by nezasáhli, vyplývají z emočně vyhrocené situace. Nemohl takové výroky myslet vážně, ostatně i zasahující policisté shodně vypověděli, že se po zadržení choval klidně a odevzdaně, bez jakýchkoliv projevů násilí. S ohledem na shora uvedené považuje za výstižnější posoudit skutek spáchaný dne 1. 12. 2012 jako přečin nebezpečného vyhrožování ve smyslu ustanovení §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
Dovolatel považuje za nesprávné, pokud zůstal dovoláním napadený rozsudek nedotčen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a to i tehdy, pokud byl Vrchním soudem ukládán podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku. Vrchní soud nezohlednil dostatečně polehčující okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele, zejména pak úplné doznání, účinnou lítost a upřímnou snahu o odčinění následků jeho nepřiměřeného chování, které projevoval od samého počátku svého trestního stíhání. V jeho prospěch lze hodnotit i skutečnost, že kromě nepříjemných zážitků poškozené nezpůsobil žádnou závažnější újmu. V neposlední řadě je třeba poukázat také na to, že uložený trest v délce 12 roků spolu se zbytkem trestu, z něhož byl podmíněně propuštěn a jehož přeměnu je třeba očekávat, by jej naprosto diskvalifikoval v roli rodiče (ze vztahu s poškozenou) narozeného dítěte. Z těchto všech hledisek nabývá Vrchním soudem uložený trest charakteru exemplárního potrestání a jako takový je v rozporu se zásadami pro ukládání a přiměřenost trestních sankcí, jak jsou stanoveny v §37 odst. 2 a §38 tr. zákoníku. Dovolatel je přesvědčen, že při současném uložení ochranného protialkoholního léčení v ústavní formě by k jeho nápravě postačil trest odnětí svobody podstatně kratšího trvání, než v jaké délce byl shledán spravedlivým rozhodnutím Vrchního soudu.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, zrušil, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud buď podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby stíhané skutky byly posouzeny jako přečiny podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, resp. §353 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám ve věci rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného T. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je možno souhlasit s názorem odvolacího soudu, že motivací jednání obviněného se zabývala znalkyně psycholožka, z jejíhož zkoumání vyplynulo, a to z osobnostních vlastností obviněného, že u něho byla zjištěna disociální porucha osobnosti, a dále ze situačních faktorů, že jeho jednání bylo vedeno snahou eliminovat zdroj frustrace, když se cítil ponížen, a snahou vybít hněvivý afekt. Jednání bylo impulzivní a bylo potencováno požitým alkoholem. Na alkoholu však obviněný není závislý. Je schopen jeho požívání odolat a je si plně vědom, že pod vlivem alkoholu je agresivní, což sám také opakovaně připustil, resp. hájil se tím, že v opilosti ztrácí sebekontrolu a nedokáže své jednání korigovat. Pokud by obviněný podle znalkyně jednal ve hněvném afektu je zřejmé, že ten bývá obvykle spuštěn jednáním druhé osoby, k čemuž došlo i v daném případě, ovšem každý je povinen se ovládat, zvládnout své afekty, především však afekty zlosti, které vedou ke kriminálním deliktům. Pokud jsou zvladatelné a není-li toho schopen, nikoli z patických důvodů, pak musí nést odpovědnost za své jednání v plném rozsahu.
Pokud jde o uložený trest, tak tento byl uložen v zákonné trestní sazbě ustanovení §140 odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy v daném případě nepřichází v úvahu. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody v dovolání naplněny nebyly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým, způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným T. M. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněný T. M. především uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného T. M., a to z hlediska posouzení jeho jednání ze dne 19. 11. 2012 jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. b), g) tr. zákoníku a jednání ze dne 1. 12. 2012 jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, zejména pokud jde o posouzení intenzity obou útoků a prokázání zavinění obviněného ke každému z posuzovaných skutků.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku k těmto zásadním otázkám uvedl, že zvážil všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti, a dospěl k závěru, že byla vina obžalovaného zcela jednoznačně a nepochybně prokázána, přičemž vycházel z prvotních vyjádření obviněného i poškozené po činu, jelikož při hlavním líčení vnímali s odstupem vše tak, že nešlo o nic zásadního a ve skutečnosti se vlastně mnoho nestalo. S tímto hodnocením podle nalézacího soudu nelze souhlasit. Je třeba brát v úvahu popis jednání obviněného i poškozené z přípravného řízení, který odpovídá objektivně zjištěným nálezům, je dostatečně podrobný, vykazuje logické souvislosti a je zcela konzistentní s výpověďmi policistů, svědků V. a T., kdy zejména druhý skutek popisuje poškozená v přípravném řízení věrohodněji a konkrétněji. K popsanému jednání se v obou případech obviněný částečně doznává, popírá pouze ty nejzávažnější způsoby útoků. Poškozená pak svou výpověď před soudem postupně měnila, vedena nepochybně snahou obviněnému pomoci, což lze přisuzovat změně náhledu na budoucí podobu vztahu s obviněným. Zejména pokud jde o průběh útoku obviněného na poškozenou nožem, nelze přistoupit na verzi poškozené o původu jejího zranění od plechovky od okurek, když toto tvrzení jednak vyvrací odborný závěr znalce a tedy nevysvětluje příčinu tohoto zranění, jednak tomuto tvrzení neodpovídá ani její následné chování po útoku včetně zadokumentování zranění. Ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že byla zjištěna zranění, která mohla být způsobena tak, jak uvádí poškozená ve své výpovědi v přípravném řízení. Mechanismus vzniku zranění považoval znalec za velmi nebezpečný, kdy napadení bylo způsobilé zapříčinit podstatně závažnější poranění a mohlo mít fatální následek. Tvrzení poškozené o její únavě a snaze vrátit se co nejdříve domů, tedy tam, kde napadení proběhlo, nelze mít za důvěryhodné. Úmysl poškozené změnit svou výpověď ve prospěch obviněného je také jasně patrný z výpovědi svědka O. H. Soud však v tomto bodě neshledal důvod k odlišné kvalifikaci od obžaloby, tak jak jej navrhovala obhajoba, tedy jako nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a v případě druhého skutku i za použití zbraně podle písm. c) téhož paragrafu, když nelze pominout vysokou škodlivost jednání vzhledem k rizikovému způsobu spáchání, které, jak plyne ze znaleckých posudků, mohlo snadno vést k fatálnímu následku, o to horšímu, že poškozená byla v době útoků těhotná, o čemž, jak vyplývá z dokazování, obviněný v době činu věděl. Pouze shodou okolností a vzhledem k aktivní a úspěšné obraně poškozené k závažnému následku nedošlo. Obviněný uvedl, že svého jednání lituje. Vysvětlil jej tím, že pod vlivem alkoholu je „startovací“, že jej poškozená ponižovala, vyčítala mu pití a on ji chtěl takto pouze pohrozit, přičemž sám uznává, že se takto chovat neměl. Uvedl, že hodně věcí se pro něho narozením syna změnilo, celé rodině i poškozené se omluvil. Ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, nebyla zjištěna v duševním stavu obviněného žádná duševní porucha, ale rysy poruchy osobnosti, přičemž ze závěru znalce dále vyplývá, že charakter trestné činnosti není v rozporu se zjištěnou osobností, kdy emotivita obviněného je nestabilní, jedná se však o trvalý rys jeho osobnosti. Pokud byly ovládací schopnosti lehce sníženy v důsledku požití alkoholu, tak obviněný se do stavu opilosti přivedl sám a dobrovolně, byl schopen odolat tzv. prvnímu napití. Je abuzér alkoholu a marihuany, ale bez závislosti. Podle nalézacího soudu je tedy nepochybné, že obviněný se prvním skutkem pokusil poškozené způsobit těžké ublížení na zdraví a druhý skutek pak lze hodnotit jako pokus vraždy, obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pro který svědčí podle názoru nalézacího soudu charakter protiprávního jednání. Musel si být tedy vědom, že se dopouští trestné činnosti a pro případ, že svým jednáním způsobí ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákoníkem, v daném případě zájmu na ochraně života a zdraví, s tím byl srozuměn. Ohledně prvního skutku má soud z výpovědí svědků za prokázané, že k závažnějšímu následku nedošlo pouze z důvodu, že napadání poškozené bylo obviněným ukončeno po zásahu jiných osob (svědků) a v případě druhého útoku pouze pro aktivní obranu poškozené. Nikoliv tedy z vlastní vůle obviněného. Jeho obhajoba, že to vlastně udělat nechtěl, že chtěl poškozenou pouze postrašit, neodpovídá výpovědi poškozené, ani svědků, kteří byli prvnímu útoku přítomni, a byla rozptýlena i závěry znalců k objektivně existujícím poraněním poškozené vzniklým druhým skutkem. Bylo dále prokázáno, že se obviněný dopustil této trestné činnosti vůči těhotné ženě, nyní matce společného dítěte, což sám obviněný přiznal. Dopustil se tak prvním skutkem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a druhým skutkem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku taktéž ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Společenská škodlivost tohoto protiprávního jednání je zvyšována okolnostmi případu, jelikož obviněný takto jednal vůči matce svého budoucího dítěte, využil své převahy k násilí, aby si na ní vybil vztek. Toto jednání je, byť nelze přehlédnout konfliktní soužití i labilní povahu poškozené a tím i její podíl na vzniklé podobě vztahu, zcela nepřípustné a neomluvitelné (srov. str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí navázal na závěry nalézacího soudu tím, že nalézací soud nepochybil, pokud své skutkové závěry opřel především o výpověď poškozené M. V., kterou učinila v postavení svědkyně ihned následujícího dne po útoku uvedeném v bodě 2) výroku, zatímco její výpověď z hlavního líčení posoudil oprávněně jako výpověď vedenou snahou násilné jednání obviněného proti ní, jako otce jejího dítěte, bagatelizovat, když v současné době s ním do budoucna plánuje soužití jako s partnerem, a dosáhnout tak jeho mírnějšího potrestání. Nejenže v té době měla především uvedený druhý závažnější útok čerstvě v paměti, ale vypovídala zjevně pod dojmem strachu z obviněného, který z jeho hrubého a násilného jednání měla do té míry, že lze mít za to, že se skutečně obávala o svůj život. Tomu odpovídají výpovědi svědků P. T. a T. V., strážníků městské policie, kteří přišli s poškozenou do styku v době, kdy hledala pomoc na služebně městské policie poté, co utekla z bytu, kde k napadení došlo. Snahu poškozené obviněnému pomoci demonstruje kupř. to, že oproti výpovědi z přípravného řízení před soudem uvedla, že v obou případech obviněného vyprovokovala, když mu nadávala a vyhazovala ho z bytu, a stran prvního napadení dokonce uvedla, že mu dala facku jako první, ač sám obviněný ve své výpovědi učiněné po sdělení obvinění rovněž dne 2. 12. 2012 přiznal, že poškozenou fyzicky napadl jako první on, když ji udeřil do obličeje. Vysvětlení, že při výpovědi v přípravném řízení byla mstivá, naštvaná a unavená, a proto vše odsouhlasila, nelze proto přijmout. Stejně tak ani její tvrzení, že tehdy sice měla strach, avšak dnes si myslí, že jí obviněný zabít nechtěl. Výpovědi poškozené M. V. ze dne 2. 12. 2012 víceméně odpovídá i výpověď obviněného z téhož dne, kterou učinil po té, co mu bylo sděleno obvinění, rovněž za přítomnosti svého obhájce. V ní průběh obou konfliktů popisoval v podstatě shodně s poškozenou, pouze se snažil své jednání bagatelizovat a popíral tak ty nejzávažnější útoky. Pokud jde o jednání obviněného pod bodem 1), je výpověď poškozené podporována též výpověďmi svědků K. J. a Z. K. Věrohodnost poškozené verifikují zejména závěry znalce soudního lékaře, který hodnotil poranění poškozené objektivně zadokumentovaná na fotodokumentaci pořízené v přípravném řízení. Pokud jde o formu zavinění, tedy o subjektivní stránku jednání obviněného, jak bylo provedenými důkazy prokázáno, obviněný popírá, že by měl úmysl poškozené jakkoli ublížit, natož ji usmrtit s tím, že ji chtěl pouze vystrašit a ukázat jí, kdo je v jejich vztahu dominantní. Ovšem objektivně prokázaný způsob napadení poškozené tuto jeho obhajobu vyvrací, když bez důvodných pochybností svědčí pro závěr, že obviněný jednal s úmyslem poškozené fyzicky ublížit, a to přesto, že věděl, že je těhotná. Při prvém útoku jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku způsobit jí těžkou újmu na zdraví, když při své průměrné inteligenci, jak byla zjištěna znalkyní psycholožkou, musel vědět, že může způsobit těžkou újmu na zdraví, neboť jeho jednání, pokud poškozenou kopal do trupu, dokonce se slovy já ti to dítě z břicha vykopu, bylo vysoce rizikové právě ve vztahu ke graviditě poškozené, a musel také být s případným těžším následkem, pokud k němu dojde, srozuměn. Naproti tomu při druhém útoku již jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku usmrtit, když zcela vědomě útočil způsobem, který svědčí o tom, že usmrtit přímo chtěl, pokud poškozenou opakovaně rdousil či se opakovaně snažil ji bodnout do trupu nožem o parametrech schopných smrtelné poranění v těchto partiích těla způsobit. Nelze přehlédnout ani to, že útok na integritu poškozené nejen průběžně a opakovaně provázel slovy já tě zabiju či musím tě zabít nebo musím tě uškrtit, ale posléze i svědkům P. T. a T. V., městským strážníkům v době, kdy pro něj šli do bytu, přiznal, že se pokusil poškozenou zabít, a následně svědku M. P. příslušníku Policie České republiky při odvozu autem na služebnu uvedl, že poškozenou chtěl zapíchnout, že se pohádali a pak na ni šel s nožem, a kdyby ho nezadrželi, asi by ji zabil. Motivace stíhaného jednání obviněného podle znalkyně psycholožky vyplývala z osobnostních vlastností obviněného, u něhož byla zjištěna disociální porucha osobnosti, a dále ze situačních faktorů a jeho jednání bylo vedeno snahou eliminovat zdroj frustrace, když se cítil ponížen, a snahou vybít hněvivý afekt. Jednání bylo impulzivní a bylo potencováno požitým alkoholem. Na alkoholu však není závislý, je schopen jeho požívání odolat a je si plně vědom, že pod vlivem alkoholu je agresivní, což sám také opakovaně připustil, resp. se hájil právě tím, že v opilosti ztrácí sebekontrolu a nedokáže své jednání korigovat. Pokud obviněný podle znalkyně jednal ve hněvném afektu, je zřejmé, že ten bývá obvykle spuštěn jednáním druhé osoby, k čemuž došlo i v daném případě, ovšem naše platné trestní právo je postaveno na zásadě, že každý je povinen se ovládat, zvládnout své afekty, především pak afekty zlosti, které vedou ke kriminálním deliktům, pokud jdou zvladatelné, a není-li toho schopen nikoli z patických důvodů, pak musí nést odpovědnost za své jednání v plném rozsahu. Vzhledem k prokázanému úmyslu obviněného u prvého skutku způsobit těžkou újmu na zdraví a u druhého způsobit smrt, jiná právní kvalifikace, než které použil krajský soud v napadeném rozsudku, nepřichází v úvahu. A to ani přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku, které se obviněný domáhal již před nalézacím soudem a opětovně ji žádá ve svém odvolání. Tato skutková podstata má na mysli jiný způsob jednání a zejména jiný úmysl pachatele. V daném případě nešlo jen o pouhé vyhrožování usmrcením či újmou na zdraví, ale již o přímé hrubé fyzické násilí vedené s úmyslem poškozené fakticky ublížit či ji usmrtit. Proto je nutno právní posouzení ad 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a ad 2) zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku považovat za zcela správné a zákonu odpovídající. Zcela na místě je u obou skutků i přísnější právní posouzení s ohledem na těhotenství poškozené, jehož si byl obviněný plně vědom, a to ad 1) podle odst. 2 písm. b) a ad 2) podle odst. 3 písm. b) příslušných ustanovení tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že v obou případech k dokonání zločinu nedošlo a nebyl tak způsoben následek předpokládaný ve skutkové podstatě zločinu, byť ne z vůle samotného obviněného, ale ad 1) díky zásahu další osoby a ad 2) díky účinné obraně a útěku poškozené, posouzení pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku u obou zločinů je zcela odpovídající zákonu (srov. str. 6 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud přezkoumal k dovolání obviněného T. M. obě uvedená rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, a dospěl k následujícím zjištěním. Předně má Nejvyšší soud za to, že ačkoliv se jedná o dva samostatné skutky, které jsou od sebe odlišné jak dobou spáchání (19. 11. 2012 – 1. skutek a 1. 12. 2012 – 2. skutek), tak i následky a účinky jednání pachatele (způsobení těžké újmy na zdraví – 1. skutek a usmrcení – 2. skutek), oba soudy nižších stupňů je hodnotí souhrnně, jak je zřejmé z předchozích dvou odstavců, v nichž Nejvyšší soud zachycuje hodnocení provedených důkazů nalézacím a odvolacím soudem, přičemž se zřejmě již z tohoto důvodu při jen v podstatě nepatrných zranění poškozené, které jí byly oběma útoky způsobeny, detailně nezabývají způsobem provedení obou útoků vůči tělesné integritě poškozené, a to samostatně z hlediska úmyslného zavinění jednak ve vztahu k zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak ve vztahu k zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku taktéž ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Naproti tomu oba soudy nižších stupňů přikládají zásadní význam z tohoto hlediska výrokům obviněného T. M., což odvolací soud vyjádřil i tím, že tyto výroky při souhrnném hodnocení subjektivní stránky uvedl v odůvodnění svého rozsudku kurzívou, aniž by obdobným způsobem vyjádřil okolnosti vztahující se k způsobu provedení obou útoků vůči tělesné integritě poškozené, když se jimi ani náležitě konkrétně a podrobně nezabýval, ač tyto okolnosti z hlediska ustálené judikatury mají pro posouzení úmyslného zranění jistě zásadní význam. Navíc je třeba uvést, že odvolací soud, aniž by jakýmkoli způsobem doplnil dokazování (§263 odst. 6, 7 tr. ř.), přehodnotil závěry soudu prvního stupně, pokud jde formu úmyslu obviněného T. M. u druhého pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, kde soud nalézací shledal jen nepřímý úmysl (str. 12 rozsudku nalézacího soudu), zatímco odvolací soud úmysl přímý (str. 7 – 8 rozsudku odvolacího soudu). Kromě toho jsou zmíněná odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná, neboť se z nich nedá jednoznačně dovodit (mimo již uvedených slovních výroků obviněného), na základě jakých prokázaných okolností případu, vztahujících se k způsobu provedení každého z předmětných skutků zvlášť, mají soudy obou nižších stupňů za to, že obviněný T. M. byl srozuměn s tím, že poškozené M. V. v případě prvního skutku způsobí těžkou újmu na zdraví a v případě druhého skutku ji způsobí smrt, příp. dokonce chtěl smrt poškozené způsobit, a to při vědomí již zmíněného rozdílu v posuzování subjektivní stránky u druhého skutku. V hodnocení subjektivní stránky posuzovaných trestných činů provedeném oběma soudy nižších stupňů totiž především absentuje hodnocení konkrétního způsobu provedení, intenzity a zaměření útoků obviněného T. M. proti tělesné integritě jmenované poškozené.
V případě prvního skutku byl obviněný T. M. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1, 2 písm. b), g) tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a spáchá takový čin na těhotné ženě, přičemž se takového činu dopustil i opětovně. Obviněný se měl pokusu tohoto zvlášť závažného zločinu dopustit na tom skutkovém základě, že dne 19. listopadu 2012 po návratu jeho těhotné družky M. V., ji v ložnici nejdříve slovně vulgárně napadal, poté ji opakovaně uhodil údery rukama sevřenýma v pěst do hlavy, do zad a rukou, následně ji opakovaně, alespoň osmkrát, udeřil otevřenými dlaněmi do obličeje, poté ji chytil a tahal za vlasy, udeřil jí hlavou o zeď, posléze ji povalil na postel a se slovy „že jí to dítě vykope z břicha“ ji kopl bosou nohou do oblasti žeber a pod pravý prs, přičemž v dalším napadání poškozené mu bylo zabráněno dalšími lidmi nacházejícími se v bytě, přičemž tohoto jednání se dopustil s vědomím, že je poškozená těhotná.
V popisu skutku ve výroku o vině, kde je uveden pouze výčet způsobů napadení, který je jistě poměrně rozsáhlý (opakované údery pěstí do hlavy, do zad a rukou, otevřenou dlaní do obličeje, úder hlavou o zeď, jedno kopnutí do oblasti žeber), naproti tomu absentuje nejen vymezení intenzity těchto úderů a jednoho kopu, ale i vymezení jakéhokoli zranění, které bylo poškozené způsobeno. V odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se k povaze zranění, a to vzhledem k tomu, že poškozená M. V. nenavštívila po útoku ze dne 19. 11. 2012 lékaře, uvádí jen na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který zpracoval MUDr. Radovan Havel, že nebylo objektivně prokázáno existující a nezpochybnitelné zranění, které by mohlo být ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako např. ublížení na zdraví. Pokud znalec vycházel výhradně z výpovědi poškozené o způsobu napadení (opakované údery pěstí a dlaní do oblasti hlavy, levé paže a zad, kop do hrudníku v oblasti pod pravým prsem atd.), mohla mít poškozená na těle i jí popsané úrazové změny (modřiny na rukách, „naražené“ žebro s bolestivostí, modřiny-hematomy v obličeji, či otok na levé tváři). Pokud by vycházel ze skutečností uváděných poškozenou, jednalo by se o působení opakovaného tupého násilí menší až střední intenzity, které by mohlo dobře odpovídat napadení druhou osobou jí popsaným mechanismem. Ze soudně lékařského hlediska by se jednalo o zranění s bolestivostí, projevující se v lokalitách poranění po dobu cca 2 týdnů s postupně slábnoucí tendencí. Zdůraznil však také druhé hledisko, že útok byl veden rizikovým způsobem, a to s ohledem na graviditu poškozené, což však znalec blíže neupřesnil zejména z hlediska rizika ohrožení těhotenství, když jinak uváděl, že poškozenou popsané úrazové změny odpovídají působení opakovaného tupého násilí menší až střední intenzity.
K popsaným okolnostem Nejvyšší soud při vědomí obtížnosti důkazní situace u prvního skutku ze dne 19. 11. 2012, kdy nebylo objektivně zjištěno žádné zranění a bylo vycházeno jen z popisu poškozené, považuje za nutné zdůraznit, že podle ustálené judikatury k naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, publikovaný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 tr. zákoníku. Jinými slovy zásadně tedy nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co by případně mohlo způsobit těžkou újmu na zdraví (oběma soudy zjištěné opakované údery pěstí do hlavy, do zad a rukou, otevřenou dlaní do obličeje, úder hlavou o zeď, jedno kopnutí do oblasti žeber), nýbrž je třeba, aby na podkladě náležitého a detailního zhodnocení konkrétního způsobu provedení, intenzity a zaměření útoků obviněného T. M. proti tělesné integritě jmenované poškozené (při řádně nezjištěném a ve skutkové větě výroku o vině nevyjádřeném zranění poškozené), odůvodnil, zda jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Přitom z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65, publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). A právě s těmito okolnostmi případu se soudy projednávající trestní věc obviněného T. M., pokud jde o první skutek, samostatně a odděleně od druhého skutku, kde úmysl měl směřovat k jinému následku a účinku spočívajícímu ve způsobení smrti poškozené, v podstatě vůbec nevypořádaly. Nejvyšší soud tedy musí trvat na tom, že při posouzení úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví je třeba zvážit i další okolnosti případu, a to nejen konkrétní způsob násilí (tvrzené opakované údery pěstí do hlavy, do zad a rukou, otevřenou dlaní do obličeje, úder hlavou o zeď, jedno kopnutí do oblasti žeber), kterým se útočí, ale zejména intenzitu vedených úderů a jednoho kopu bosou nohou, zvláště když podle znalce mělo jít jen o působení opakovaného tupého násilí menší až střední intenzity, které podle jeho závěrů nezpůsobilo ani zranění odpovídající svou povahou a závažností ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1990, sp. zn. 7 Tz 44/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sb. rozh. tr.). Přitom je třeba zdůraznit, že pokud nebudou v novém řízení opatřeny další důkazy, a bude přetrvávat pochybnost o některých skutkových okolnostech, jako např. zda šlo o tupé násilí menší či střední intenzity, je třeba uplatnit pravidlo „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
Podle názoru Nejvyššího soudu nejenom, že soudy nižších stupňů nedostály svým povinnostem, vyplývajícím pro ně ze shora předestřené ustálené judikatury, ale rovněž dovodily závěry ohledně popisu jednání poškozeného u skutku ze dne 19. 11. 2012 a zejména úmyslu obviněného zatím v rozporu s opatřenými svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, které považuje Nejvyšší soud za nutné alespoň ve stručnosti zrekapitulovat. Konfliktu mezi obviněným a poškozenou, ke kterému mělo dojít dne 19. 11. 2012, měli být přítomni Z. K., R. N. a K. J.. Z. K. ve své výpovědi u hlavního líčení uvedla, že byla přítomna prudší hádce po ránu před rokem v listopadu ve 3-4 ráno, přišla z večírku, oni tam pili a neví, co se v tu chvíli stalo, strčil do skříně, M. křičela, přimáčkl ji na zeď, že ji kopnul do břicha, kam neví, a tahal za vlasy a pak odešla pryč, to jí říkala to ráno (pozn. myšleno poškozená). Byla hysterická, uplakaná, ale druhý den přišla zpátky do bytu a jako by nic (srov. č. l. 279 p. v. spisu). V rámci své výpovědi, kterou tato svědkyně učinila v přípravném řízení, vypověděla, že si jí druhý den poškozená stěžovala, že ji obviněný kopnul, bylo to jednou a do břicha (srov. č. l. 165 spisu). Žádné zranění jí neukazovala. Poškozená jí měla dále říkat, že jí u toho obviněný říkal, že jí to dítě vykope z břicha, avšak svědkyně nic takového v době napadení neslyšela (srov. č. l. 166 spisu). Svědkyně rovněž popřela, že by jí poškozená říkala, že ji měl obviněný tahat za vlasy (srov. č. l. 168 spisu). R. N. u hlavního líčení uvedl, že o konfliktu ani hádce neví, něco o těhotenství zaslechl, ale neřešil to. Nebyl svědkem fyzického napadení poškozené, o konfliktu neví, možná že už spal (srov. č. l. 280 spisu). U hlavního líčení byla přečtena svědecká výpověď K. J., který popsal, že jej v noci vzbudil řev poškozené M.. Při příchodu do pokoje viděl, že poškozená ležela na posteli a obviněný na ní seděl a držel ji za ruce. Na naléhání Z. K. s R. N. sundali obviněného z poškozené a odtáhli jej. Potom, co odešla poškozená, pustili obviněného. Svědek si nevšiml žádného zranění poškozené, tato si ani později na žádné poranění nebo jiné následky neztěžovala (srov. č. l. 159 p. v. spisu a č. l. 160 spisu). Podle svědka se poškozená ani nesvěřila, že by jí dovolatel při tomto napadení kopnul (srov. č. l. 161 spisu). Poškozená M. V. v přípravném řízení ke svému prvnímu napadení do úředního záznamu ze dne 1. 12. 2012 (č. l. 138 – 145 spisu), který byl přečten u hlavního líčení dne 15. 10. 2013 (č. l. 278 p. v. spisu), uvedla, že obviněný T. M. ji začal mlátit rukama do obličeje, mlátil ji oběma rukama, nejdřív měl ruce zavřené v pěst, ale to se nikam do hlavy netrefil, tak jí pěstí bouchnul i do těla – do paží a do zad. Potom ji mlátil otevřenými dlaněmi do obličeje – dával jí facky. Celkem jí dal osmkrát facku, předtím ty rány neví, určitě jí dal jednou do levé paže a jednou do zad. Pak jí chytil za vlasy a tahal jí za ně a praštil jí hlavou o zeď a hodil ji na postel. Začal na ni řvát, že jí to dítě vykope z břicha. Ten útok pak pokračoval tak, že ji kopnul do břicha – poškozená ležela na posteli, on se rozeběhl a nakopnul ji jakoby pod její pravé prso do žebra. Boty neměl, byl bos (srov. č. l. 141 spisu). Ve svědecké výpovědi ze dne 2. 12. 2012 (č. l. 132 – 137 spisu) čtené u hlavního líčení dne 15. 10. 2013 (č. l. 278 spisu) poškozená M. V. uvedla, že první rány dostala pouze do rukou, kterými si kryla hlavu (ve výroku rozsudku se však oproti výpovědím poškozené učiněným v přípravném řízení uvádí „…údery rukama sevřenými v pěst do hlavy, do zad a do rukou…“), potom ji obviněný chytil za vlasy a dal jí dvě facky na levou tvář (přitom v úředním záznamu poškozená uvádí osm facek), potom jí dal hlavou o zeď. Kdy to bylo do temene, byl to otřes, ale vědomí neztratila. Potom jí hodil na postel, rozběhl se na ní, kopl jí pod pravý prs do oblasti žeber, a při běhu na ní křičel, že jí to dítě vykope z břicha (srov. č. l. 135 spisu). U hlavního líčení poškozená popisovala, že se s obviněným vzájemně fackovali, chytil ji za vlasy, půl metru od zdi s ní smýknul, uhodila se do čela, říkal, že jí to dítě vykope z břicha. Do břicha jí nekopl, žádné gynekologické problémy neměla (srov. č. l. 277 p. v. spisu). Poškozenou potom den bolela hlava, ale lékaře nenavštívila (srov. č. l. 278 spisu). Znalec MUDr. Radovan Havel ve svém znaleckém posudku konstatoval, že v posuzovaném případě nebylo při lékařských vyšetřeních prokázáno objektivně existující a nezpochybnitelné zranění, které by bylo možno ze soudně lékařského hlediska hodnotit např. jako ublížení na zdraví apod. V předmětném případě po posuzované události ze dne 19. 11. 2012 totiž poškozená lékařské vyšetření podle vlastní výpovědi nevyhledala. Znalec nevylučuje, že v posuzovaném případě mohla poškozená skutečně pociťovat jí udávané obtíže a že i mohla mít na těle viditelné úrazové změny, na druhé straně je nutno konstatovat, že podkladem pro soudně lékařský závěr musí být nutně a výhradně pouze objektivně lékařsky prokázaná a nade vší pochybnost existující úrazová změna. Subjektivní stesky či údaje za takovéto podklady považovat nelze. Případné hodnocení v tomto případě by pak přesahovalo rámec znalecké spekulace. Znalec se tedy následně vyjadřoval výhradně v obecné (teoretické) rovině na úrovni úvah, vycházejících výhradně z výpovědi poškozené a dovodil, že by mohla mít na těle i jí popsané úrazové změny. Znalec pak uzavřel, že v průběhu uváděného napadení tedy nedošlo k bezprostřednímu ohrožení či dokonce poškození životně důležitého orgánu těla poškozené a v konečném důsledku ani ke vzniku poranění, které by s jistotou naplňovalo kriteria těžké újmy na zdraví ze soudně lékařského hlediska. Ze všech nálezů a zjištění vyplývá, že pokud došlo k nějakému zranění, pak jistě nebylo takové závažnosti, aby musela nutně vyhledat lékařské ošetření (srov. č. l. 80 – 81 a 83 spisu). Z uvedeného je tedy podle Nejvyššího soudu zřejmé, že skutečnosti uváděné ve výroku rozsudku nalézacího soudu, tedy že obviněný poškozenou opakovaně uhodil údery rukama sevřenýma v pěst do hlavy, do zad a rukou, následně ji opakovaně, alespoň osmkrát, udeřil otevřenými dlaněmi do obličeje, poté ji chytil a tahal za vlasy, udeřil jí hlavou o zeď, posléze ji povalil na postel a se slovy „že jí to dítě vykope z břicha“ ji kopl bosou nohou do oblasti žeber a pod pravý prs, nevyplývají v plném rozsahu ani ze svědecké výpovědi a ani z úředního záznamu o výpovědi poškozené v přípravném řízení, ze kterých oba soudy nižších stupňů podle svého tvrzení vycházely (neboť obě výpovědi učiněné poškozenou v přípravném řízení jednak nepotvrzují, že by ji obviněný uhodil do hlavy, a jednak se liší co do počtu facek, kterými ji měl obviněný uhodit do obličeje), pokud jde o zmíněné okolnosti, náležitě nebyly v tomto směru podpořeny ani dalšími ve věci provedenými důkazy, tj. svědeckými výpověďmi svědků přítomných incidentu ze dne 19. 11. 2012, ale v zásadě ani znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla. K výpovědím samotné poškozené, které jsou rozporné, je třeba uvést, že ačkoliv jí měl dovolatel vyhrožovat, že jí vykope dítě z břicha, jeho kop bosou nohou byl zamířen mimo oblast břicha a směřoval pod pravý prs do oblasti žeber. Všechny tyto okolnosti je třeba znovu samostatně a odděleně od druhého skutku ze dne 1. 12. 2012 zhodnotit, a to nejen z hlediska, zda se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku rozsudku nalézacího soudu, ale zejména z hlediska, zda úmysl obviněného T. M. směřoval k způsobení těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž tuto těžkou újmu je třeba ve smyslu tohoto ustanovení i náležitě konkretizovat.
Pokud jde o následek trestného činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami, a to že musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající porucha zdraví. K těmto požadavkům, které klade trestní zákoník na způsobení těžké újmy, Nejvyšší soud podotýká, že v tomto trestním řízení zatím nebylo prokázáno, že by poškozená M. V. utrpěla vážnou poruchu zdraví nebo že by u ní došlo k jinému vážnému onemocnění, stejně tak nebylo prokázáno, že by u ní došlo k jakémukoliv případu vyjmenovanému pod písm. a) až i) §122 odst. 2 tr. zákoníku, a to ani k vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, neboť podle výpovědi poškozené M. V. neměla po tomto prvním incidentu s obviněným žádné gynekologické problémy (srov. č. l. 277 p. v. spisu) a také podle znalce MUDr. Radovana Havla popsaným jednáním obviněného těhotenství poškozené ohroženo nebylo, rovněž podle gynekologického vyšetření, které poškozená podstoupila dne 19. 12. 2012, nebyly shledány žádné komplikace (srov. č. l. 76 spisu). Ačkoliv se v posledních dvou případech jedná o informace vztahující se zejména až k jednání dovolatele souzenému pod bodem 2., nic to nemění na té skutečnosti, že ani v prvním případě zřejmě nebylo těhotenství poškozené ohroženo. Rovněž nebylo žádným ze soudů obou nižších stupňů přesvědčivě v návaznosti na shora uvedenou judikaturu vysvětleno a odůvodněno, že by jednání obviněného ze dne 19. 11. 2014 alespoň v nepřímém úmyslu směřovalo k způsobení některé těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku, příp. které z nich.
V případě druhého skutku ze dne 1. 12. 2012 byl obviněný T. M. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí a spáchá takový čin na těhotné ženě. Tohoto činu se měl dovolatel dopustit na tom skutkovém základě, že dne 1. prosince 2012 nejdříve vulgárně slovně napadal poškozenou M. V., vyhrožoval ji zabitím, poté ji chytil oběma rukama kolem krku, přitlačil ji ke zdi a škrtil ji po dobu cca 10 vteřin, následně ji hodil na gauč, kde ji opět škrtil se slovy, že ji zabije, poté svého počínání zanechal, šel pro kuchyňský nůž o délce čepele 12 cm a se slovy „já tě zabiju“ poškozenou pronásledoval do horní části bytu, kde se pokusil poškozenou bodnout, přičemž poškozená útočníkovu ruku s nožem zachytila a bodnutí zamezila, když odkloněním nože došlo pouze k povrchovému zranění ruky poškozené, posléze se pokusil bodnout poškozenou přineseným nožem o délce čepele 12 cm do oblasti hrudníku, zatímco klečel na posteli a poškozená ležela, přičemž poškozená v poslední chvíli ráně uhnula tak, že se přetočila na pravý bok, obviněný zabodl nůž do matrace takovou intenzitou, že se nůž zabořil až po rukojeť, zůstal zde zabodnut a poškozená jej přetočením těla zpět do lehu na zádech zalehla, načež ji obviněný opět počal intenzivně škrtit se slovy „že ji musí aspoň uškrtit“, v průběhu škrcení poškozené a vzájemného zápasu se obviněnému podařilo opět získat nůž vytažením z matrace, chytil poškozenou, která se snažila uniknout mimo postel a se slovy, že ji musí probodnout, snažil se poškozenou opět bodnout, poškozená však nůž chytila za čepel, snažila se mu jej vzít, přičemž se u rukojeti zlomil a poškozené se podařilo utéci z bytu na služebnu Městské policie Liberec, v důsledku útoku poškozená utrpěla toliko ostrou oděrku o délce 6 cm na vnitřní ploše levého předloktí a pohmoždění kožního krytu na bočních plochách krku.
Trestný čin vraždy je ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztah pachatele k následku musí být soudem řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z kterých musí logicky vyplynout (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70, publikované pod č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.). Trestné činy vraždy se liší od trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 tr. zákoníku jen formou zavinění. Podobně z hlediska posouzení, zda jde o pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1, §140 tr. zákoníku, nebo o dokonaný trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, popř. ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Zavinění pachatele v takových případech je tedy určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, a tím i pro použití trestní sazby, která je u trestného činu vraždy a trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2, resp. 3 nebo ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2, 3 popř. 4 tr. zákoníku výrazně rozdílná (srov. č. 62/1973 Sb. rozh, tr.). Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možno dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu (podle závěru nalézacího soudu) nebo v přímém úmyslu (podle odvolacího soudu) napadeného usmrtit, nepostačí pouhé zjištění, že se poškozenou snažil bodnout nebo ji dokonce i bodl (což však v daném případě nenastalo) větším nožem do prsou, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku obviněného došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda obviněný záměrně a s jakou intenzitou útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl eventuální či nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popř. jeho pokusem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68, publikovaný pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 6 Tz 99/68, publikovaného pod č. 20/69-I Sb. rozh. tr., vezme-li se v úvahu, že podle provedených důkazů obviněný vykřikoval silácké řeči o vybití rodiny, o pohřbech apod. a stejně se vyjadřoval i před svou matkou, když si bral doma nůž, přičemž právě matka obviněného měla možnost jeho manželku a tchána varovat, jde o takové okolnosti, které obvykle nebývají spojeny s realizací úmyslu pachatele spáchat vraždu v důsledku rodinných nesrovnalostí a které nasvědčují určité snaze o teatrálnost, popř. demonstrativnímu sklonu a záměrům pachatele. Podobně je třeba posuzovat v daném případě prohlášení obviněného T. M. „já tě zabiju“, „že ji musí alespoň uškrtit“ atd. v této věci. Tyto okolnosti by měly být v zájmu spolehlivého závěru o skutečném úmyslu obviněného objasněny. Tedy demonstrativní chování před činem nebo při činu, silácké řeči, teatrální příprava apod. nesvědčí zpravidla o skutečném úmyslu provést vraždu. Proto ze skutečnosti, že obviněný pronesl na adresu poškozené výhrůžky usmrcením za takových okolností, kdy mezi nimi probíhala hádka a kdy obviněný jednal ve vzteku, není možno bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozenou, když by jinak z jeho útoku proti poškozené objektivně žádné reálné ohrožení života nevyplývalo (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 5 To 76/93, uveřejněno pod č. 10/1994-II. Sb. rozh. tr. a v časopise Právní rozhledy, 1994, č. 11, s. 416).
Předestřená judikatura tedy vyžaduje zejména od nalézacího soudu, aby hodnocení subjektivní stránky pachatele souzeného za spáchání trestného činu vraždy podle ustanovení §140 tr. zákoníku, příp. pokusu tohoto trestného činu, zaměřil na hodnocení okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok konkrétně proveden a s jakou intenzitou byl veden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Odvolací soud pak má k odvolání obviněného takový hodnotící proces z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat. Těmto požadavkům zákona zatím oba soudy nižších stupňů v projednávané věci obviněného T. M. náležitě nedostály. Ačkoliv ustálená judikatura stanoví, že ze skutečnosti, že obviněný pronesl na adresu poškozené výhrůžky usmrcením za takových okolností, kdy mezi nimi probíhala hádka a kdy obviněný jednal ve vzteku, není možno bez dalšího vyvozovat jeho úmysl usmrtit poškozenou, když zejména na základě jeho útoku k žádnému závažnějšímu zranění poškozené (podle výroku o vině utrpěla pouze ostrou oděrku o délce 6 cm na vnitřní ploše levého předloktí a pohmoždění kožního krytu na bočních plochách krku) ani v případě druhého skutku ze dne 1. 12. 2012 nedošlo, byť to samozřejmě samo o sobě nevylučuje, že obviněný T. M. takový úmysl usmrtit poškozenou mohl mít, nevedly tyto okolnosti nalézací soud ani odvolací soud k pečlivému hodnocení shora uvedených rozhodných okolností z hlediska, zda úmysl (přímý nebo nepřímý) obviněného skutečně směřoval k usmrcení poškozené M. V.. Oba soudy se totiž především soustředily na výroky obviněného a popis průběhu napadání, aniž by zevrubně a odděleně od prvního skutku ze dne 19. 11. 2012, který směřoval podle jejich závěru k zcela jinému následku a účinku spočívajícímu v těžké újmě na zdraví, braly v potaz a ve smyslu shora uvedené judikatury hodnotily podle §2 odst. 6 tr. ř. všechny prokázané okolnosti případu. Ze spisu vyplývá, že obviněný T. M. se druhého souzeného skutku dopustil v rámci rodinné hádky, kdy se slovně napadali s budoucí matkou jeho dítěte, obviněný se nacházel minimálně ve středním stupni opilosti, který se projevuje výrazným postižením psychické a sensorické sféry pod obrazem zřetelného snížení pozornosti, výrazného zpomalení tělesných výkonů na mozkové podněty a blábolivé řeči (srov. č. l. 37 spisu). Obviněný měl sice použít více způsobů napadení – rdoušení (soudy nepřesně hovoří zřejmě v návaznosti na výpověď poškozené o „škrcení“) a útoky nožem, který sice byl vzhledem k jeho popisu (čepel 12 cm) schopen způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví nebo smrt, ale k žádnému takovému následku nedošlo, přičemž žádný z uvedených soudů se nezabýval detailně intenzitou provedených útoků (rdoušení a nožem), a to právě z hlediska, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.
Z hlediska závěru o tom, že se obviněný T. M. dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, jsou v návaznosti na okolnosti případu vyplývající z předloženého spisového materiálu dosavadní závěry uvedené jak v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, tak i rozsudku odvolacího soudu ve světle shora uvedené judikatury nedostatečné. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v rámci výslechu u hlavního líčení poškozená M. V. k útoku dovolatele ze dne 1. 12. 2012 uvedla, že přišla z práce, myslí, že byl opilý, že nic neví, nevěděla, že je tak silně opilý. Škrtil ji, možná čas byl kratší, chytil ji oběma rukama kolem krku, přitlačil ke zdi a zvedal podél zdi, tak 7 vteřin, tam byl výklenek, hlavu dávala dozadu, následně ji hodil na gauč, ruce měl na krku. Poté šel pro kuchyňský nůž, asi 5 cm, byl to takový malý, ležel v šuplíku, pronásledoval jí do horní části bytu, přišel s nožem nahoru, poškozená seděla na posteli, držel nůž v ruce, pořád říkal, že ji probodne. Myslí, že měl v ruce rukojeť a nůž dozadu, ne čepelí proti ní, v této fázi ji nožem neohrožoval, poškozená se posunula dozadu na postel, chtěla nůž chytit, to se jí nepodařilo. Nedošlo k žádnému zranění. Dál se přetahovali, pořád se prali, otáčela se a on zabodl nůž 20 cm od ní, tak ho zalehla zádama, měla strach, nevěděla, co udělá, i z nože, bála se, že nůž vezme a ublíží ji. Když bodnul nůž do postele, hýbala se na posteli a pak mu ten nůž zalehla, prala se s ním, snažila se mu nůž vyrvat rukou, to už si nevzpomíná, už na nůž nedosáhla. Neví, proč se trefil do matrace, proč ho tam zabodl, nedokáže si to vysvětlit. Měl chvilkové stavy, že byl milý a pak někdo jiný. Záměrně ho zalehla, aby ten nůž znovu nevzal, nevěděla, co s tím udělá. Přetahovali se, ruce na krk, nohy proti němu odkopla, vstala, vzala nůž, zlomila, Utíkala pryč, bála se, že se stane ještě něco horšího, že přijde o dítě. Říkal, že ji musí alespoň uškrtit, bylo to silnější. V důsledku tohoto napadení poškozené nebylo způsobeno zranění, neměla komplikace s těhotenstvím. Nemlátil ji do obličeje, ale do hlavy, do ramene, modřiny neměla. Při škrcení nemohla polknout, on jakoby přestal, že neměl sílu, sám. Druhý incident, směřoval nůž vedle ramene, směřoval mimo tělo, je si vědomá, co může způsobit křivou výpovědí (srov. č. l. 277 p. v. a č. l. 278 spisu). Postupem podle §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. byla u hlavního líčení konaného dne 15. 10. 2014 čtena výpověď poškozené M. V. z přípravného řízení, učiněná na úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 1. 12. 2012 (č. l. 138 – 145 spisu), ve kterém zejména uvedla, že jí obviněný řekl, že ji musí zabít a že ji nenávidí (srov. č. l. 142 a 143 spisu). Dále poškozená M. V. do tohoto úředního záznamu o podaném vysvětlení oproti hlavnímu líčení také uvedla, že obviněný ji přitlačil ke zdi, oběma rukama ji chytil na krku, prsty jí zamačkával ohryzek a nadzvedával ji. Takto jí mohl držet asi 10 vteřin. Na gauči ji začal znovu škrtit, používal větší sílu a křičel, že ji zabije. Stisk byl intenzivnější. Najednou vstal, začal řvát, že už toho má dost, a řekl, že si jde pro nůž, že ji zabije. Když zaútočil, v pravé ruce držel nůž, držel ho seshora a máchal směrem k ní. Pravou rukou se jí podařilo chytit jeho ruku s nožem. Jak ho držela, nůž jí sjel po levé ruce. Potom si vlezl na postel nad ní a bodnul směrem k poškozené, zdálo se jí, že na její srdce. Poškozená se rychle stihla převalit na bok a dovolatel nůž bodnul do matrace postele (srov. č. l. 143 spisu). Poškozená potom nůž zalehla. Následně se ji dovolatel pokoušel asi 5 minut škrtit. I ve druhém případě, kdy se měl dovolatel pokusit bodnout poškozenou, chytila nůž za čepel, potom se o něj přetahovali a nůž se zlomil (srov. č. l. 144 spisu). Ve vyjádření k tomuto úřednímu záznamu v hlavním líčení uvedla, že ji neříznul, měla růžové tričko a říznul ji do něj, na těle ne, potom zjistila, že to tričko nerozříznul. Mířil nad její pravé rameno, ví, že se s ním prala a uhýbala, zpětně neví, že jí chtěl bodnout do srdce, měl nůž nad ní, ale měla obrovský vztek a chtěla se mu pomstít. Když na ní šel s nožem, jak s ním mířil, ví, že stál na kraji postele. Dál si to nevybaví, jak ho měl v ruce, když ho držel v ruce, poškozená už stála a ostrou část zlomila (srov. č. l. 278 a 278 p. v. spisu). V rámci přípravného řízení byla poškozená rovněž vyslechnuta do protokolu o výslechu svědka ze dne 2. 12. 2012 (č. l. 132 – 137 spisu), ve kterém uváděla, že dovolatel mířil na hrudník, jako na srdce, a když bodal, převrátila se na pravý bok a on minul a probodl matraci. Když na ni opět šel s nožem, chytla za čepel nože, zapáčila do strany a nůž se u střenky zlomil (srov. č. l. 136 spisu).
Svědek P. T. u hlavního líčení uvedl, že poškozená donesla kousek nože, že to dovolatel bodnul do matrace, kam ji chtěl bodnout, to si svědek nevzpomíná. Pachatel se přiznal, říkal, že se hádají a dokáže ho vytočit každá maličkost (srov. č. l. 281 spisu). Svědek T. V. uvedl, že poškozená na ně působila vyděšeně, že se jí pokusil zabít její přítel a utekla, kam mířil, myslí, že řekla. Jeho první věta byla, že se právě pokusil zabít svou přítelkyni (srov. č. l. 281 p. v. spisu).
Podle znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 43 a násl. spisu), ze zdravotnické dokumentace a z fotodokumentace poškozené V. M. vyplývá, že dne 1. 12. 2012 utrpěla při napadení druhou osobou relativně ostré – škrábovité poranění vnitřní plochy levého předloktí a tupé poranění krku. Na jejím těle byla zjištěna tato objektivně existující poranění. Povrchní relativně ostrá škrábovitá exkoriace (oděrka) na vnitřní ploše levého předloktí délky 6 cm, překrvení až povrchní oděrky – pohmoždění kožního krytu na bočních plochách krku (srov. č. l. 72 spisu). Objektivně existující úrazový nález poškozené svou závažností přesvědčivě nedosahuje ze soudně lékařského hlediska stupně klasické těžké újmy na zdraví, ani ublížení na zdraví prostého a lze je samo o sobě hodnotit jako poškození zdraví nepatrného významu. V důsledku objektivně existujícího nálezu mohla být pacientka omezena lokální bolestivostí postižených krajin (levé předloktí a oblast krku) po dobu několika málo dní s možnými polykacími obtížemi v postupně slábnoucí tendenci. Podstatnou měrou nebyla poškozená omezena v obvyklém způsobu života ze soudně lékařského hlediska (srov. č. l. 73 spisu). Z charakteru poranění zjištěného a popsaného na vnitřní ploše levého předloktí poškozené vyplývá, že proti této tělesné oblasti působilo relativně ostré násilí malé intenzity (v soudně lékařské stupnici malá – střední a velká). Tímto násilím mohlo být tečné zasažení popsané tělesné krajiny špičkou čí částí čepele nože při obranném pohybu poškozené proti útoku tímto nástrojem proti jejímu tělu, tak jak tento děj popisuje ve své výpovědi. Ze samotného zranění však nelze ze soudně lékařského hlediska přesněji vyvodit, kam, či proti které tělesné krajině původní útok směřoval. Ze soudně lékařského hlediska z výpovědi napadené, poranění na levém předloktí, či poškození matrace, nelze útok nožem (ani jeho intenzitu, či směřování) jakkoliv blíže specifikovat (srov. č. l. 74 spisu). Proti oběma bočním plochám krku působilo tupé násilí menší intenzity. Tímto násilím bylo stištění krku rukou či rukama druhé osoby. Ze soudně lékařského hlediska se typicky jedná o mechanismus rdoušení. Z výše uvedeného vyplývá, že na krk poškozené působilo tupé násilí menší intenzity ve smyslu stištění krku mechanismem rdoušení (srov. č. l. 75 spisu). V posuzovaném případě vznikla finálně relativně „ nezávažná zranění“ a těhotenství poškozené ohroženo nebylo (srov. č. l. 76 spisu).
Z provedených důkazů vyplývá, že poškozená v průběhu trestního řízení podstatně změnila svou výpověď zejména z hlediska popisu průběhu a intenzity napadení ze strany obviněného, a to jak rdoušení, tak i použití předmětného nože. Nalézací soud se zabýval touto změnou výpovědi poškozené svědkyně M. V. a dospěl k závěru, že poškozená svou výpověď před soudem postupně měnila, a to vedena nepochybně snahou obviněnému pomoci, což lze přisuzovat změně náhledu na budoucí podobu vztahu s obviněným. S tímto závěrem se v zásadě ztotožnil i odvolací soud (podrobněji viz shora). K tomuto hodnocení, které je jinak v zásadě právem nalézacího soudu a v návaznosti na něj i odvolacího soudu, je třeba podotknout, že je nutno se zevrubně vypořádat i s možností, kterou nabízela sama poškozená, která uvedla, že když vypovídala v přípravném řízení, byla mstivá, víc naštvaná a unavená, protože dva dny nespala, a protože to chtěla mít za sebou, odsouhlasila tehdy úplně všechno. Poté, když se probrala ze šoku, uvědomila si, že žárlila a že to také vyprovokovala, když na obviněného začala křičet a vyhazovat ho, protože nemá ráda, když někdo pije (srov. výpověď poškozené v hlavním líčení konaném dne 15. 10. 2013 na č. l. 277 p. v. spisu). Důvodnosti tohoto vyjádření poškozené svědkyně by mohly nasvědčovat některé údaje, které uváděla v přípravném řízení, a to i ve srovnání se shora citovaným znaleckým posudkem MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Tak poškozená svědkyně např. uvedla, že obviněný ji přitlačil ke zdi, oběma rukama ji chytil na krku, prsty jí zamačkával ohryzek a nadzvedával ji. Takto jí mohl držet asi 10 vteřin. Na gauči ji začal znovu škrtit, používal větší sílu a křičel, že ji zabije. Stisk byl intenzivnější. Najednou vstal, začal řvát, že už toho má dost, a řekl, že si jde pro nůž, že ji zabije. Když zaútočil, v pravé ruce držel nůž, držel ho seshora a máchal směrem k ní. Pravou rukou se jí podařilo chytit jeho ruku s nožem. Jak ho držela, nůž jí sjel po levé ruce. Potom si vlezl na postel nad ní a bodnul směrem k poškozené, přičemž „viděla, jak bodl směrem k ní, přičemž jí připadalo, že nůž směřuje k srdci, ale ona se stihla převalit na bok a všimla si, že obžalovaný nožem bodl do matrace postele. Nůž se zabořil až po rukojeť, ona jej v sebeobraně zalehla. Poté ji obviněný začal škrtit, kdy jí připadalo, že to trvá tak 5 minut. Následně spolu zápolili, a jak se přesunuli na jinou část postele, obviněný se znovu dostal k noži. Než se jí podařilo z postele vstát, obviněný nůž vyndal a chtěl ji bodnout, když se však o nůž přetahovali, zůstala jí v ruce čepel a obviněnému rukojeť. Utíkala z bytu, na schodech ji ještě obviněný jednou chytil, ale vysmekla se mu“ (srov. č. l. 143 – 144 spisu). Z této výpovědi tedy vyplývá dvojí rdoušení, které by mělo být podle její výpovědi zřejmě intenzivní v prvním případě při přitlačení ke zdi trvající nejprve 10 vteřin (uvádí se ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu) a v návaznosti na gauči ještě intenzivnější časově neurčené, a v druhém fázi po prvním útoku nožem mělo trvat podle ní 5 minut (ve výroku o vině téhož rozsudku není uveden čas, ale uvádí se „intenzivně škrtit“). Byť se nalézací soud ani odvolací soud konkrétní intenzitou v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že podle závěrů znaleckého posudku proti oběma bočním plochám krku působilo tupé násilí menší intenzity (není tedy zřejmé, z čeho vyšel nalézací soud ve výroku svého rozsudku, pokud zde ohledně druhého rdoušení uvádí „…počal intenzivně škrtit…“). Tímto násilím bylo podle znalce stištění krku rukou či rukama druhé osoby. Ze soudně lékařského hlediska se typicky jedná o mechanismus rdoušení. Z výše uvedeného vyplývá, že na krk poškozené působilo objektivně podle znalce tupé násilí menší intenzity ve smyslu stištění krku mechanismem rdoušení (srov. č. l. 75 spisu). Tomu odpovídá i fotodokumentace na str. 229 spisu (fotografie č. 32 a 33). Podobně je tomu i z hlediska použití nože, kde znalec MUDr. Radovan Havel uvedl, že objektivně existující poranění – povrchní relativně ostrá škrábovitá exkoriace (oděrka) na vnitřní ploše levého předloktí délky 6 cm, vzhledem k charakteru tohoto poranění zjištěného a popsaného na vnitřní ploše levého předloktí poškozené svědčí tomu, že proti této tělesné oblasti působilo relativně ostré násilí malé intenzity (v soudně lékařské stupnici malá – střední a velká; tomu opět odpovídá i fotodokumentace na str. 229 spisu – fotografie č. 31). Tímto násilím mohlo být tečné zasažení popsané tělesné krajiny špičkou čí částí čepele nože při obranném pohybu poškozené proti útoku tímto nástrojem proti jejímu tělu, tak jak tento děj popisuje ve své výpovědi. Ze samotného zranění však nelze ze soudně lékařského hlediska přesněji vyvodit, kam, či proti které tělesné krajině původní útok směřoval. Ze soudně lékařského hlediska z výpovědi napadené, poranění na levém předloktí, či poškození matrace, nelze útok nožem (ani jeho intenzitu či směřování) jakkoliv blíže specifikovat (srov. č. l. 74 spisu). V posuzovaném případě vznikla finálně relativně „nezávažná zranění“ a těhotenství poškozené ohroženo nebylo (srov. č. l. 76 spisu). Se všemi těmito skutečnostmi je třeba se zabývat, zvláště když znalec hodnotí intenzitu útoku jak u rdoušení, tak i užití nože, jako menší či malou, a pokud uvádí možnost vzniku podstatně závažnějších následků, ze kterých vycházely ve svých rozhodnutích oba soudy nižších stupňů, spojuje je naproti tomu s podstatně vyšší intenzitou použitého násilí, než byla objektivně zjištěna s ohledem na stopy na těle poškozené a nakonec i její shora citované výpovědi (srov. č. l. 72 – 83 spisu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu v návaznosti na odsuzující rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného T. M. podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 8 To 123/2013, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 52 T 8/2013. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci přikázal, aby věc obviněného T. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud ve veřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal a zejména posoudí a vyhodnotí, a to u každého skutku zvlášť, na základě jakých okolností případu má bez jakýchkoliv pochybností za prokázané, že obviněný T. M. přinejmenším věděl, že může poškozené M. V. svým jednáním v prvním případě dne 19. 11. 2012 způsobit těžkou újmu na zdraví a v případě druhém dne 1. 12. 2012 způsobit smrt a s takovým následkem posuzováno v každém případě samostatně nejméně byl i srozuměn. Nalézací soud se tedy zejména zaměří na prokázání subjektivní stránky jednání obviněného T. M., přičemž neopomene přihlédnout k Nejvyšším soudem předestřené judikatuře, podle níž nejsou pro posouzení právní kvalifikace trestního jednání obviněného rozhodující jen jeho slovní výroky, ale zejména okolnosti, za nichž k oběma útokům obviněného došlo, přičemž je třeba u každého z žalovaných skutků odděleně posuzovat jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého způsobu provedení bylo použito, a to včetně nástroje (nože), kterého bylo v případě druhého skutku použito, zda obviněný záměrně a s jakou intenzitou útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Nalézací soud se tedy ve světle shora uvedených závěrů znaleckého posudku MUDr. Radovana Havla, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 43 a násl. spisu), zejména důsledně zaměří také na intenzitu obou útoků obviněného, na okolnosti případu, za nichž obviněný jednal (rodinná hádka, osobnostní rysy a podnapilost obviněného, chování a reakce poškozené), a na jím způsobený následek.
Vzhledem k tomu, že ze znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, zpracovaného MUDr. Markem Pávem, Ph.D. a PhDr. Terezou Soukupovou, Ph.D., znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, mimo jiné vyplynulo, že motivaci obviněného T. M. ke spáchání činu shledali znalci v kombinaci jeho osobnostních vlastností (disociální porucha a intoxikace alkoholem, kdy se jednalo o opilost prostou, nikoliv patickou) a ze situačních faktorů, kdy z psychologického hlediska bylo jednání obžalovaného motivováno snahou eliminovat vnímaný zdroj své frustrace za situace, kdy se cítil být poškozenou ponižován a vybil tak svůj nahromaděný afekt, což právě obviněný ve svém dovolání také namítá, jeví se potřebné vypracovat na poškozenou M. V., která podstatným způsobem měnila své výpovědi v průběhu trestního řízení, znalecký posudek z oboru zdravotnictví (popř. pedagogiky), odvětví psychologie, a to zejména k objasnění motivace jejího chování ve vztahu k obviněnému T. M., zejména pokud jde o oba dva skutky spáchané dne 19. 11. 2012 a dne 1. 12. 2012, a rovněž v neposlední řadě i motivace změny jejích výpovědí v průběhu trestního řízení, a to včetně popisu shora uvedených rozhodných skutečností. Tento posudek je třeba vypracovat i s přihlédnutím k údajům některých svědků, kteří popisují obecně chování poškozené M. V. a to v interakci s jednáním obviněného T. M.. Tak např. svědek O. H. v přípravném řízení vypověděl, že poškozenou zná z práce jako kolegyni již asi deset let, a že po celou dobu měla problémy s drogami (byla na perníku). Chvíli nebrala a pak do toho zase spadla. V roce 2012 se mu zdála v pohodě. Občas si dala trávu, ale s T. (obviněným) kouřila asi denně. Vnímá ji jako „šíleně“ nespolehlivou osobu, nejnespolehlivější co zná, která umí pomáhat, ale také být i zlá, umí i provokovat, přičemž si přimýšlí, od každého něco. Ví, že její předchozí partneři byli feťáci nebo bývalí feťáci. Pořád se pohybovala mezi těmito lidmi, i když drogy nebrala (srov. č. l. 156 spisu). Rovněž svědek R. N. uvedl, že obviněný pil pivo a víno, např. s obviněným spolu vypili 1, 5 l vína za večer, ale míchali to jako střiky. Obviněný pil spíše nárazově o víkendu. Zažil ho po pivu a vínu, choval se normálně. Nevšiml si žádné změny v jeho chování. Byl u společného konfliktu v Union baru s nějakýma bráchama, se kterými pracovali, ale pro podnapilost si to již blíže nepamatoval. Myslí si, že se z bytu na „S.“ odstěhovali, protože poškozená otěhotněla. Nikdy nebyl přítomen fyzickému napadení poškozené obžalovaným, ani se mu o tom nikdo nezmínil. Že by měl být podle poškozené svědkem napadení v bytě na S. považuje za nesmysl, navíc poškozená si pořád něco vymýšlela, byla taková zvláštní. Stejně tak mu není známo, že by mezi obžalovaným a poškozenou došlo k vyhrožování. Obžalovanému těhotenství poškozené nevadilo, na dítě se těšil. O poškozené bylo známé, že dříve užívala pervitin (srov. č. l. 172 – 174 spisu). S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem, když ani poškozená svědkyně M. V. ve svých výpovědích nepopírala, že užívala pervitin po dobu 7 roků, byť uváděla, že s ním skončila v roce 2011, přičemž dodala, že její drogová minulost byla také důvodem hádek (srov. č. l. 278 spisu), má Nejvyšší soud za to, že její znalecké zkoumání s ohledem na shora popsanou důkazní situaci by mohlo přispět k náležitému posouzení její motivace ve shora uvedeném smyslu a tím i k náležitému zhodnocení jejích postupně složených výpovědí v průběhu trestního řízení nalézacím soudem.
V návaznosti na toto znalecké zkoumání bude třeba poškozenou svědkyni M. V. znovu podrobně vyslechnout, a to odděleně k oběma skutkům, přičemž se bude třeba zaměřit na co možná nejpřesnější popis jednání obviněného a chování poškozené, včetně reakcí na útoky obviněného, a to i na základě postupu podle §211 odst. 3 tr. ř. tak, aby se mohl nalézací soud s přihlédnutím k závěrům nově vyžádaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví (popř. pedagogiky), odvětví psychologie, na poškozenou M. V., náležitě vypořádat ve smyslu shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu, vyplývajících z ustálené a podrobně citované judikatury, s hodnocením věrohodnosti její výpovědi a zejména zavinění obviněného ve vztahu k oběma žalovaným skutkům.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a současně rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).
Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.