ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.884.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 884/2014-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2014 o dovolání obviněného H. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 12 To 13/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 8/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012, byl obviněný H. Č. uznán vinným přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. a), b) a f) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“). Za tento přečin byl odsouzen podle §248 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 3 (tří) roků. Obviněný C. R., byl zproštěn podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 1 KZV 106/2011, pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti MOSER LEGNO, s. r. o., IČ: 253 02 221, se sídlem Praha 1, Lannova 2061/8 (dále jen „MOSER LEGNO“), a SETORA, s. r. o., IČ: 150 44 289, se sídlem 513 01 Semily, Podmoklice, Pod Černým mostem 476 (dále jen „SETORA“), odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného H. Č. a poškozených společností MOSER LEGNO a SETORA, rozhodl původně usnesením ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 12 To 13/2013, tak, že z podnětu podaných odvolání se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušuje ve výroku o náhradě škody. Podle §265 tr. ř. rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. (obviněný H. Č.), resp. podle §229 odst. 3 tr. ř. (obviněný C. R.) byly poškozené společnosti MOSER LEGNO a SETORA odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky zůstaly nedotčeny.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 12 To 13/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012, podal obviněný H. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Chudoby dovolání. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 12 To 13/2013, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného H. Č. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze tedy znovu projednal trestní věc obviněného H. Č. a rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 12 To 13/2013, tak, že z podnětu podaných odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012, ohledně obviněného H. Č. v celém rozsahu a dále v celém výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného H. Č. uznal vinným, že
v období od 26. ledna 2009 do 7. února 2011 v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch společnosti BERGGER, s. r. o., IČ: 261 75 037, se sídlem 148 00 Praha 4 – Kunratice, Vídeňská 423/123 (dále jen „BERGGER“), jejímž byl v tomto období jediným jednatelem, se ve snaze proniknout na relativně uzavřený trh s rakvemi, pohřebními doplňky a službami v oblasti pohřebnictví dopustil následujícího nekalosoutěžního jednání. Nejprve vytvořil legendu o dlouholeté tradici výrobce kvalitních švédských rakví BERGGER, ačkoliv věděl, že žádný takový výrobce neexistuje. Poté zahájil masivní reklamní kampaň na území celé České republiky propagující tohoto neexistujícího výrobce a jeho výrobky, a to zejména v propagačních materiálech, které rozesílal pohřebním službám na území celé České republiky v průběhu let 2009 a 2010, na billboardech umístěných podél dálnice D1 a v časopise Pieta, jehož vyšlo v průběhu let 2009-2010 pět čísel, přičemž první číslo, v němž byl též rozsáhlý článek o společnosti BERGGER, vyšlo v nákladu 17.000 kusů a bylo distribuováno za podpory BERGGER zdarma jako vzorové číslo, pozdější čísla vyšla již v nákladech nižších (poslední číslo v nákladu 200 kusů). K propagaci při tom využíval fotografie jiných výrobců rakví, zejména polského výrobce Lindner, které nechal upravit tak, aby fotografie obsahovaly logo „BERGGER“ ve žlutém provedení na modrém podkladu s doplňkem v podobě švédské vlajky. Vzhledem k malému odběru na území celé České republiky současně distribuovaných rakví tzv. německého typu vydávaných za výrobek společnosti BERGGER v průběhu roku 2009 chtěl získat podíl na trhu na úkor dvou nejvýznamnějších výrobců a distributorů dřevěných rakví v České republice, a sice jednak MOSER LEGNO a jednak SETORA tím, že vůči oběma bude podán návrh na zahájení insolvenčního řízení na základě fiktivní faktury a zároveň bude nepravdivě informovat pohřební služby na území celé České republiky o nemožnosti odběru zboží a jakéhokoliv nakládání s ním po dobu takto probíhajícího řízení. K tomu využil bezdomovce G. D., kterého nechal přebývat v domě na adrese P., V., a kterého využíval na různé manuální práce, nejprve mu zajistil zahlazení všech odsouzení a změnu jména na C. R., aby vzbuzoval důvěryhodnost, za tím účelem jej také nechal označovat titulem PhDr., ačkoliv vysokoškolské vzdělání nemá, dále na něj nechal převést 10/100 společenského podílu ve společnosti ATC – Auto Truck Centrum, s. r. o., IČ: 276 85 110, se sídlem Břeclav, Široký Dvůr 1378/7, jejímž jediným jednatelem a společníkem se (PhDr.) C. R. stal 8. 10. 2009, současně nechal k témuž datu změnit obchodní firmu společnosti na Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o., a sídlo na 180 00 Praha 8 – Libeň, Srbova 360/1, druhým společníkem společnosti s podílem 90/100 se k témuž datu stala společnost R., s. r. o., IČ: 282 02 856, se sídlem 180 00 Praha 8, Srbova 360/1, jejímž jediným jednatelem a společníkem k uvedenému datu byl taktéž C. R., což v jeho prospěch již dříve k 24. 7. 2009 zařídil obviněný. Následně obviněný nechal připravit následující návrhy na zahájení insolvenčního řízení datované 23. 10. 2009, které dne 24. 11. 2009 nechal před notářskou tajemnicí H. S. pověřenou JUDr. Petrem Bílkem, notářem v P., v jeho kanceláři v P.–K., G., podepsat za současného ověření podpisu C. R., který ovšem smysl a důsledky tohoto podpisu nechápal, a to:
1) návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči MOSER LEGNO na podkladě neexistujícího závazku vyplývajícího z fiktivní faktury č. .... znějící na částku 15.000,- Kč (17.850,- Kč s DPH), splatné dne 14. 7. 2009, vystavené společností ATC – Auto Truck Centrum, s. r. o. (později Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o.), na základě údajného plnění objednávky přepravy rakví, která měla proběhnout řádně a včas, doplněný nepravdivým tvrzením o údajném prodlení s plněním peněžitých závazků vůči Finančnímu úřadu v Pelhřimově, se sídlem Příkopy 1754, 393 01 Pelhřimov, a Okresní správě sociálního zabezpečení Pelhřimov, se sídlem Pražská 127, 393 01 Pelhřimov,
2) návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči SETORA na podkladě neexistujícího závazku vyplývajícího z fiktivní faktury č. ....., znějící na částku 15.000,- Kč (17.850,- Kč s DPH), splatné dne 14. 7. 2009, vystavené společností ATC – Auto Truck Centrum, s. r. o. (později Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o.), na základě údajného plnění objednávky přepravy rakví, která měla proběhnout řádně a včas, doplněný nepravdivým tvrzením o údajném prodlení s plněním peněžitých závazků vůči Finančnímu úřadu v Semilech, se sídlem Vysocká 140, 513 01 Semily, a Okresní správě sociálního zabezpečení v Semilech, se sídlem Bořkovská 571, 513 01 Semily.
Následně nechal prostřednictvím své asistentky M. V., zaslat:
a) návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti MOSER LEGNO Krajskému soudu v Českých Budějovicích, kterému byl doručen dne 25. 11. 2009 a který téhož dne vydal pod č. j. KSCB 28 INS 8341/2009-A-4 usnesení o zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka MOSER LEGNO, jež bylo téhož dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku, a věřitelé dlužníka byli vyzváni k přihlášení svých pohledávek v insolvenčním řízení, následně dne 15. 12. 2009 Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením, že se insolvenční řízení zastavuje, neboť věřitel – společnost Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o., svoji pohledávku za dlužníkem, společností MOSER LEGNO, nedoložil,
b) návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti SETORA Krajskému soudu v Hradci Králové, jemuž byl doručen dne 25. 11. 2009 a který téhož dne vydal pod č. j. KSHK 40 INS 8337/2009-A-2 vyhlášku o zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka SETORA, kterou téhož dne zveřejnil v insolvenčním rejstříku, a věřitelé dlužníka byli vyzváni k přihlášení svých pohledávek v insolvenčním řízení, následně dne 29. 12. 2009 Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením, že se insolvenční řízení zastavuje, neboť věřitel nesplnil povinnost zaplatit zálohu na krytí nákladů řízení.
Současně s tím obviněný prostřednictvím své asistentky M. V. ve snaze dosáhnout přechodu dosavadních zákazníků společností MOSER LEGNO a SETORA k novému dodavateli konkurenční společnosti BERGGER, nechal připravit a následně rozeslat ve dnech 15. a 16. prosince 2009 z Pošty Praha 1, Jindřišská 14, doporučené dopisy pod hlavičkou neexistujícího Exekučního a insolvenčního úřadu Praha, se sídlem Na Míčánkách 12, 110 00 Praha 10, tel. č. 257 320 031, mobil 731 350 768, e-mail urad@exe-insol.cz, s upozorněním na probíhající insolvenční řízení vůči společnostem MOSER LEGNO a SETORA s nepravdivými tvrzeními, že veškeré zboží od obou těchto subjektů jako dlužníků je součástí konkurzní podstaty a není možné je nadále distribuovat ani nabízet konečným zákazníkům, a proto má být řádně uskladněno nebo neprodleně vráceno majiteli, čímž se lze vyhnout možným nárokům vznesených insolvenčním správcem, dále nemají být hrazeny jakékoliv faktury za odebrané zboží, které později budou uhrazeny na zvláštní účet oznámený insolvenčním správcem, přičemž tyto zásilky byly odeslány celkem 320 pohřebním službám na území celé České republiky, z čehož bylo 268 zásilek také doručeno a 52 zásilek se jako nedoručené vrátily na Poštu Praha 1, Jindřišská 14. Zároveň v tomto období obviněný nechal opět obchodní zástupce společnosti BERGGER objíždět pohřební služby na území celé České republiky s nabídkou rakví a dalších pohřebních doplňků pod značkou BERGGER. Tímto jednáním obviněný vyvolal znepokojení u pracovníků a vlastníků pohřebních služeb na území celé České republiky, kteří před tím odebírali zboží od společností MOSER LEGNO a SETORA a kteří zpravidla ověřovali informace o probíhajícím insolvenčním řízení u těchto svých dodavatelů, někteří se pokoušeli zjistit i informace od neexistujícího Exekutorského a insolvenčního úřadu Praha. Současně tímto jednáním vyvolal potřebu okamžité reakce obou poškozených společností, a to MOSER LEGNO a SETORA, které musely prostřednictvím svých zaměstnanců za vysokých finančních nákladů kontaktovat všechny své stávající i potenciální odběratele s vysvětlením, že se staly obětí podvodu a že na jejich vzájemných dosavadních vztazích a na fungování poškozených jako dodavatelů se nic nemění. Obě společnosti se bránily zejména telefonicky a písemně, ale též tím, že zástupci obou společností osobně objížděli pohřební služby, s nimiž do té doby spolupracovali, aby jim vysvětlili, že na dosavadní spolupráci se nic nemění a tvrzené údaje o insolvenci se nezakládají na pravdě. Obě poškozené společnosti tak vynaložily značné prostředky na poštovné, telekomunikaci, cestovné, mzdy svých zaměstnanců, které k této agendě vyčlenily, jakož i na právní zastoupení přímo v insolvenčním řízení, což doložily konkrétními doklady minimálně, pokud jde o následující částky:
– společnost SETORA ve výši 17.068,- Kč za poštovné, 29.089,- Kč za telefony, 3.000,- Kč za právní zastoupení advokátkou JUDr. Evou Šimkovou a 1.440,- Kč za úpravy na webových stránkách a
– společnost MOSER LEGNO ve výši 69.278,80 Kč za právní zastoupení advokáty JUDr. Josefem Maškem a JUDr. Jaroslavem Doudou.
Jednání obviněného bylo přitom též způsobilé poškodit dobré jméno obou poškozených společností, neboť tato informace se na relativně uzavřeném trhu s rakvemi a pohřebními doplňky rychle rozšířila i mezi dosud neoslovenými subjekty. I z důvodu rychlých obranných opatření obou poškozených MOSER LEGNO a SETORA popsané jednání obviněného nemělo zásadní vliv na změnu klientely obou poškozených společností, které byly ve vztahu ke společnosti BERGGER soutěžiteli. Společnosti BERGGER takové jednání nepřineslo prospěch v podobě zisku nové stálé klientely, takže činnost BERGGER na českém trhu byla v průběhu roku 2010 významně utlumována a nakonec trh opustila, za celou dobu svého působení pak prodala jen několik málo stovek rakví a též nějaké pohřební doplňky.
Obviněný tak jednal v rozporu s §44 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v tehdy účinném znění (dále jen obch. zák.), neboť se dopustil jednání v hospodářské soutěži, které bylo v rozporu s dobrými mravy soutěže, a bylo způsobilé přivodit újmu jednotlivým soutěžitelům a spotřebitelům, přičemž naplnil zároveň znaky zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže v podobě:
1. klamavé reklamy ve smyslu §44 odst. 2 písm. a) a §45 obch. zák., protože šířil údaje o vlastním podniku, jeho výrobcích a výkonech, které byly způsobilé vyvolat klamnou představu a zjednat tím vlastnímu podniku v hospodářské soutěži prospěch na úkor jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů,
2. klamavého označování zboží a služeb ve smyslu §44 odst. 2 písm. b) a §46 obch. zák., protože klamavě označoval zboží údaji, které byly způsobilé vyvolat v hospodářském styku mylnou domněnku, že jím označené zboží pochází z určitého státu a od určitého výrobce a že vykazuje zvláštní charakteristické znaky a zvláštní jakost, a
3. zlehčování podle §44 odst. 2 písm. f) a §50 obch. zák., protože uváděl a rozšiřoval o poměrech a výrobcích jiného soutěžitele nepravdivé údaje způsobilé tomuto soutěžiteli přivodit újmu,
tedy porušil jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustil klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb a zlehčování, a způsobil tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům, čímž spáchal přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. a), b) a f) tr. zákoníku.
Obviněný H. Č. byl za spáchání tohoto přečinu odsouzen podle §248 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu jakékoliv obchodní společnosti nebo družstva na dobu 2 (dvou) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému H. Č. a podle §229 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k obviněnému C. R. byly poškozené společnosti MOSER LEGNO a SETORA odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ostatní výroky napadeného rozsudku zůstaly nedotčeny.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 12 To 13/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012, podal obviněný H. Č. prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Chudoby dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že společnost BERGGER se svým jednáním na trhu výrobců rakví neprosadila a svým jednáním nezpůsobila žádnou škodu. Po přečtení výpovědí zástupců pohřebních společností působících na území České republiky, vyšlo najevo, že nabídka společnosti BERGGER, ani informace o tom, že dva největší výrobci rakví v České republice společnosti SETORA a MOSER LEGNO jsou v insolvenci, nevedly k přesunu odběratelů na trhu s rakvemi směrem ke společnosti BERGGER. Pro spáchání výše zmíněného přečinu je nutné, aby činem byla způsobena ve větším rozsahu újma jiným soutěžitelům nebo aby obviněný opatřil předmětným jednáním sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Vzhledem k tomu, že k újmě nebo opatření neoprávněných výhod nedošlo, nemohl obviněný naplnit skutkovou podstatu tohoto přečinu. Společnost BERGGER se snažila masivní reklamní kampaní prosadit na český trh, ale výhradně v mezích stanovených zákonem. Naopak tato společnost činila veškeré kroky k tomu, aby pohřebnictví v České republice bylo upraveno normami, které neumožní jakékoliv zneužití těchto služeb. Pracovala na změnách technické normy na rakve ČSN 49 3160, dále na změně zákona o pohřebnictví, jakož i na projektu výstavby centrální márnice v Praze. Tyto rozhodné skutečnosti byly soudu řádně doloženy. V žádném případě se nejednalo o fiktivní činnosti, ale o kroky vedoucí ke zkvalitnění služeb v pohřebnictví s cílem dostat tuto kvalitu na úroveň západoevropských zemí. Z tohoto důvodu použila společnost BERGGER jako vzorový model švédské normy upravující pohřebnictví, které patří k těm nejkvalitnějším v Evropě. Proto byl společností BERGGER používán reklamní slogan „kvalita ze Švédska“. Soudy nižších stupňů neuvěřily výpovědi svědka J. Č., který vypověděl, že společnost ATC – Auto Truck Centrum, s. r. o., později přejmenovanou na Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o., převedl přímo na spoluobviněného R., a to bez jakékoliv ingerence obviněného H. Č., a naopak tvrdí, že obviněný H. Č. R. používal jako tzv. živého nástroje, což by bylo v rozporu s touto svědeckou výpovědí. Z výpovědi J. Č., čtené soudem ze spisu při veřejném zasedání, jednoznačně plyne, že tento osobu H. Č. osobně nezná a že s ním nikdy nebyl v obchodních kontaktech. Jako absolutní absurditu lze považovat názor soudu, že návrh na insolvenci podala firma obviněného. Z dostupných důkazů je jednoznačné, že tento návrh byl podán společností, v níž se angažoval J. Č. A za zcela irelevantní považuje závěr soudu, postavený pouze na výpovědi obviněného C. R., u kterého sám soud konstatuje, že se jedná o osobu, která není schopna sama řídit takovéto obchody. Z veřejných rejstříků je jednoznačné, že C. R. je propojen se společnostmi svědka J. Č., nikoli se společnostmi obviněného H. Č.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 12 To 13/2013, a zrušil rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012, a dále postupoval podle §265 1 tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud navrhoval, aby podané dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání, tak dovolatel vyjádřil s tímto projednáním výslovný souhlas.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného H. Č. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu do rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný H. Č. opětovně uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Právě ze shora naznačených hledisek se Nejvyšší soud zabýval i skutkovými námitkami obviněného H. Č., které směřovaly zejména do hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi soud hodnotí důkazy, aniž by byl vázán zákonnými pravidly, tedy podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení, které však nesmí vykazovat znaky libovůle, a proto soud musí své závěry logicky a přesvědčivě v odůvodnění odsuzujícího rozsudku vysvětlit. Zásada volného hodnocení důkazů nutí soud přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a charakteristickým rysům, čímž brání mechanickému postupu při hodnocení důkazů. Ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. má zřejmě na mysli závěrečné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti, tedy zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Hodnocení věrohodnosti a pravdivosti důkazů pak představuje vlastní syntetickou část hodnocení. Na základě analýzy poznatků o prameni důkazů, o závažnosti skutečností vyplývajících z důkazů, o jejich souvislosti a návaznosti na jiné skutečnosti a důkazy, o jejich souladu s poznatky praxe a vědy se získává obraz skutečnosti, která je předmětem dokazování. Soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§125 odst. 1 tr. ř.). Je proto možno přezkoumat, jak soud ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl, zda postupoval správně a zda ke svému vnitřnímu přesvědčení dospěl důvodně. Zásada volného hodnocení důkazů se uplatňuje ve všech stadiích trestního řízení a platí pro všechny orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud ve svém již shora uvedeném usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013, uložil Vrchnímu soudu v Praze, aby se v novém řízení nejprve zaměřil na zjištění a prokázání většího rozsahu újmy či neoprávněné výhody jako zákonných znaků přečinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě doplněného dokazování v otázce vzniklé újmy a neoprávněné výhody měl stanovit v rámci materiální újmy ve větším rozsahu alespoň minimální výši majetkové škody a srovnatelné imateriální újmy a rovněž tak v případě zjištění materiální neoprávněné výhody ve větším rozsahu i minimální výši takové výhody (prospěchu). V tomto směru byl odvolací soud povinen doplnit vyjádření poškozených společností, aby bylo zřejmé, které z položek uplatněné náhrady škody, jak byly poškozenými společnostmi vyčísleny v jejich vyjádřeních k náhradě škody (srov. č. l. 223 a násl., 242 a násl. a 3813 a násl. spisu), tvoří alespoň minimální materiální újmu požadovanou zákonem, tj. 50.000,- Kč, přičemž obdobně měl postupovat u neoprávněné výhody, avšak v případě neoprávněné výhody společnosti BERGGER neměl opomenout náklady, které měla s opatřením předmětných rakví a také s masivní reklamní kampaní na podporu prodeje svých výrobků (srov. str. 24 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013). S tím také souvisí ty závěry Nejvyššího soudu, podle nichž soud nemůže učinit výrok o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních nebo řízení před jiným orgánem s poukazem na důvody v §229 odst. 1 tr. ř. (tj. na nedostatek podkladů v dokazování a potřebu jeho dalšího provádění) stran uplatněného nároku na náhradu škody, jestliže výše této škody, a to i jako součást újmy většího rozsahu, je zákonným znakem trestného činu (§248 odst. 1 tr. zákoníku), kterou soud považuje alespoň v minimální výši z hlediska viny za dostatečně prokázanou, resp. kterou je povinen podle §2 odst. 5 a §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. prokazovat pro potřeby rozhodnutí o vině (tj. jako právně relevantní následek, resp. účinek trestného činu, jehož je škoda zákonným znakem, a to byť jako součást újmy ve větším rozsahu). V takovém případě musí být výše škody spolehlivě zjištěna a důvodem k postupu podle §229 odst. 1 tr. ř. by pak mohly být jen jiné skutečnosti než nemožnost zjištění rozsahu způsobené škody (viz též §228 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř.; k tomu srov. str. 21 – 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013). Nejvyšší soud rovněž uložil odvolacímu soudu, aby vyslechl svědka J. Č., který pouze dne 11. 10. 2010 podal vysvětlení v přípravném řízení podle §158 odst. 5 tr. ř. (srov. str. 25 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013).
Vrchní soud v Praze ve svém novém rozhodnutí ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 12 To 13/2013, uznal obviněného H. Č. vinným přečinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. a), b) a f) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že porušil jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustil klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb a zlehčování, a způsobil tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům. Odvolací soud tedy vypustil znak „neoprávněné výhody ve větším rozsahu“ a dovodil pouze znak „újmy ve větším rozsahu“. Ze skutkové věty se podává, že obě poškozené společnosti vynaložily značné prostředky na poštovné, telekomunikaci, cestovné, mzdy svých zaměstnanců, které k této agendě vyčlenily, jakož i na právní zastoupení přímo v insolvenčním řízení, což doložily konkrétními doklady minimálně pokud jde o následující částky: společnost SETORA ve výši 17.068,- Kč za poštovné, 29.089,- Kč za telefony, 3.000,- Kč za právní zastoupení advokátkou JUDr. Evou Šimkovou a 1.440,- Kč za úpravy na webových stránkách a společnost MOSER LEGNO ve výši 69.278,80 Kč za právní zastoupení advokáty JUDr. Josefem Maškem a JUDr. Jaroslavem Doudou. Pokud jde o výrok o náhradě škody, odvolací soud podle §229 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k obviněnému H. Č. a podle §229 odst. 3 tr. ř. ve vztahu k obviněnému C. R. poškozené společnosti MOSER LEGNO a SETORA odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z odůvodnění nového rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud postupoval zcela v souladu s pokyny Nejvyššího soudu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve uvedl, že jde o nepochopení myšlenkového postupu nalézacího soudu, pokud mu je obhajobou vytýkáno, že si protiřečí, jestliže na jedné straně zprostil spoluobviněného C. R. (dříve G. D.) obžaloby a na druhé straně se opřel při zjišťování skutkového děje o jeho výpověď. Jde totiž o tutéž stranu téže mince. Právě jedině tehdy, jestliže je R. obhajoba hodnocena jako věrohodná, lze konstatovat, že současně vyvrací obhajobu obviněného H. Č. Soud prvého stupně se osobou obviněného C. R. a hodnocením jeho výpovědi důkladně zabýval (v tomto směru lze plně odkázat na čl. 57 – 58 rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012), jednoznačně uzavřel, že jeho výpověď považuje za věrohodnou, a proto jej také, již pravomocně, obžaloby v plném rozsahu zprostil. Zjednodušeně řečeno, soud po zhodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. důvodně uvěřil obhajobě obviněného R. v tom smyslu, že jde o duševně a vědomostně natolik nezpůsobilou a neznalou osobu, že je vyloučeno, aby se samostatně a o vlastní vůli dopustila jednání, jež jí bylo obžalobou kladeno za vinu, z čehož vyplývá, a je to také důkazně podloženo, že do těchto úkonů musel být více méně bez vlastní schopnosti rozpoznat dosahy svého jednání vmanipulován jinými osobami, tedy především obviněným H. Č. Aby soud na základě provedeného a řádně vyhodnoceného dokazování dospěl k takové úvaze, rozhodně není zapotřebí, aby C. R. byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a aby obviněný H. Č. vystupoval jako jeho opatrovník (srov. str. 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud má tímto konstatováním odvolacího soudu rovněž za vyvrácenou námitku obviněného H. Č. stran výpovědi původně spoluobviněného C. R., kterou uplatnil i ve svém mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud pouze dodává, že nelze souhlasit s tvrzením dovolatele o tom, že závěr soudu stojí pouze na výpovědi C. R., neboť nalézací soud vycházel ze svědeckých výpovědí celé řady slyšených svědků, přičemž slyšení některých svědků navrhoval sám dovolatel (srov. zejm. str. 24 – 39 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), rovněž měl k dispozici protokoly o výpovědích svědků jednotlivých pohřebních služeb (srov. str. 39 – 55 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a v neposlední řadě také provedl řadu listinných důkazů (srov. str. 55 – 57 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), které zjištěný skutkový stav vyjádřený v konečném znění ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bezpečně a spolehlivě prokazují. Zde je třeba především konkrétně poukázat na výpověď svědkyně M. V., která je v podstatě spojovacím článkem mezi obviněným H. Č. a původně spoluobviněným R. Svědkyně také potvrzovala, že C. R. pro ni vykonával určité práce, kterými byla pověřena M. V. ze strany obviněného Č. Navíc bylo zcela jednoznačně prokázáno, že M. V. je osobou, která zakládala do obálky dopis Exekutorského a insolvenčního úřadu Praha a tyto obálky pak podávala na poště v P. Svědkyně si tím nebyla zcela jista, nicméně připouštěla, že tuto činnost pro obviněného Č. dělala. Vždycky dostávala příkazy od obviněného Č., případně od dalších osob pověřených obviněným Č. Je jednoznačné, že M. V. byla zaměstnankyní společnosti BERGGER, pracovní smlouvu uzavírala ještě s touto společností pod názvem ČMSA, s. r. o. Odborným vyjádřením z oboru genetiky bylo jednoznačně prokázáno, že na jedné z obálek s označením Exekutorského a insolvenčního úřadu Praha byla zachycena stopa DNA, která byla shodná s profilem DNA osoby M. V. C. R. přitom vůbec nebyl v postavení, kdy by mohl ukládat jakýkoliv úkol M. V. Z výpovědi M. V. je také zřejmé, že ona zpracovávala agendu pro celou řadu společností ovládaných obviněným H. Č., přičemž zajišťovala mimo jiné také různé záležitosti pro společnost Brunner Consulting, s. r. o., na základě plné moci vystavené touto společností, resp. přímo C. R. Na základě této plné moci pak zařizovala tabákové nálepky a přebírala také nějakou poštu. Přitom z listinných dokumentů je patrné, že internetové stránky ......... obsahovaly odkaz na stránky..............., přičemž vlastníkem této domény byla firma Brunner Consulting, s. r. o., jejímž jednatelem byl C. R. Z materiálů předložených notářskou kanceláří také vyplývá, že došlo k ověření žádosti o změně držitele domény z cubanoamigo.com z obviněného H. Č. na C. R. Důvodně také C. R. s obviněným H. Č. spojuje adresa trvalého pobytu v J. ulici č. .. v P. v bytě manželky obviněného H. Č. Vysvětlení obviněného Č., jak došlo k založení trvalého pobytu R. na této adrese, je zcela nevěrohodné a soud mu neuvěřil. Změna trvalého bydliště C. R. má totiž zcela jednoznačnou souvislost se změnou jeho jména a příjmení z G. D. na C. R., kterou opět zařizoval podle provedených důkazů obviněný H. Č., neboť to potřeboval pro své podnikatelské záměry. Mohl pak vytvářet různé legendy o španělském původu C. R., ať již na stránkách ....... či na stránkách ....... Navíc uvedená verze obviněného H. Č. je vyvrácena i jednoznačným listinným důkazem, kterým je zplnomocnění obviněného Č. S. Č. ke zřízení trvalého pobytu na uvedené adrese. Spojitost obviněného H. Č. s C. R. také vyplývá ze zpracovaných návrhů na převod obchodního podílu z C. R. ve společnosti Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o., na svědka P. H., což zpracovával opět svědek Ing. J. N. Svědek P. H. pracoval pro obviněného Č., resp. pro společnost BERGGER jako obchodní zástupce. K této změně nakonec nedošlo, protože P. H. nebyl bezúhonnou osobou a nemohl se stát jednatelem. Proto nakonec byla využita jiná společnost Ing. J. N. se sídlem v USA, současně došlo i ke změně jednatele. Opět je zřejmé, že C. R. by žádnou z těchto změn nedokázal sám zařídit, nedokázal by ji ani financovat. Uvedenými důkazy byly jednoznačně vyvráceny námitky obviněného H. Č., že nebyl ve spojení s osobou C. R. a že ten byl naopak napojen na společnosti svědka J. Č. bez jeho účasti.
Pokud se obviněný H. Č. v dovolání zmiňuje o insolvenčních návrzích, vyplývá z výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, že obviněnému je kladeno za vinu nikoli jejich podání, ale jen jejich příprava a pozdější odeslání, když tyto insolvenční návrhy datované dne 23. 10. 2009 na podkladě neexistujících závazků vyplývajících ze shora uvedených fiktivních faktur vystavených společností ATC – Auto Truck Centrum, s. r. o. (později Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o.) byly podepsány C. R., který ovšem smysl a důsledky tohoto podpisu nechápal. Z provedeného dokazování přitom bezpečně vyplývá, že insolvenční návrhy podávané C. R. za společnost Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o., byly podepisovány C. R. za přítomnosti V. D. v notářské kanceláři JUDr. Petra Bílka. Pokladní doklad za ověření podpisu na těchto návrzích přitom byl vystaven na společnost BERGGER. Přitom Nejvyšší soud považuje za nutné ve shodě se závěry obou nižších soudů zdůraznit, že výpověď C. R. je ve všech ohledech zcela věrohodná, neboť na základě provedeného a náležitě zhodnoceného dokazování je zcela zjevné, že si nevymýšlel, jeho výpověď je v mnoha ohledech verifikována dalšími objektivními důkazy, případně svědeckými výpověďmi. Přitom je zřejmé, že původně spoluobviněný C. R. z hlediska intelektuálních schopností není schopen vytvářet složité lživé konstrukce, a pokud se dostával do rozporu s výpovědí obviněného H. Č. a svědka V. D., případně P. H., byly na základě provedeného dokazování bezpečně a spolehlivě vyvráceny verze uváděné uvedenými svědky, resp. obviněným H. Č. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že svědek V. D. byl pod značným vlivem obviněného Č., přičemž i nadále bydlí na tzv. ranči, k němuž sice má nájemní smlouvu od svědka P. H., nicméně nájemné ve skutečnosti nemohl platit, neboť mu na to nedostačoval příjem, který je poloviční ve srovnání s ročním nájemným tohoto pozemku, a nebyl ani schopen uvést, na jaký účet tyto peníze posílá, komu účet patří a další podrobnosti, které by jinak musel znát. Současně nelze přehlédnout, že k tomuto pozemku měl od samého počátku vztah právě obviněný H. Č., jenž zde provozoval činnost své společnosti ČMSA, s. r. o., a který zde nechal také bydlet a udržovat tento pozemek svědka V. D. Všechny tyto skutečnosti vyplývající z provedeného dokazování oba soudy nižších stupňů zhodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jednotlivě a zejména ve vzájemné návaznosti, tedy v souhrnu, a proto jejich závěry mohou sloužit jako bezpečný a spolehlivý podklad pro skutková zjištění výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní nesoulad uvedených skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, pokud jde o přečin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. a), b) a f) tr. zákoníku, zvláště když se odvolací soud v napadeném rozhodnutí vypořádal s pokyny a právními závěry Nejvyššího soudu v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 5 Tdo 893/2013, jak na to bude ještě dále poukázáno.
Pokud se týká předvolání a vyslechnutí svědka J. Č., tento pokyn Nejvyššího soudu se ukázal nesplnitelným. Odvolací soud vyvinul veškerou snahu zjistit současný pobyt tohoto svědka, činil dotazy na evidenci obyvatel i evidenci vězňů, volal na jeho jediné ze spisu známé telefonní číslo a požádal o součinnost i Policii České republiky. Na základě těchto pokusů nabyl přesvědčení, že svědek J. Č. nemá nejmenší zájem účastnit se jakýchkoli soudních úkonů, když mimo jiné policistu snažícího se navázat s ním kontakt za účelem doručení obsílky nabádal, aby soudu lhal, že jej nezastihl a s policistou se rezolutně odmítl sejít. V rámci veřejného zasedání pak obviněný i státní zástupce udělili podle §211 odst. 6 tr. ř. souhlas s přečtením podání vysvětlení svědka Č. z přípravného řízení. Svědek ke společnosti ATC Auto Truck Centrum, s. r. o. (později Transportes y Excavaciones Hermanos Espinosa, s. r. o.), uvedl, že tuto společnost dne 6. 10. 2009 prodal panu C. R., s nímž se poprvé potkal v Amsterodamu na veletrhu. R. mluvil pěknou češtinou s přízvukem cizince, používal titul PhDr., měl dobré vystupování a mluvil o svém velkém podnikatelském záměru. Svědek mu předal účetnictví společnosti při sepisování smlouvy u notáře. Obviněného H. Č. svědek vůbec nezná, nikdy nepřepravoval žádné rakve a s vystavenými fakturami pro poškozené společnosti SETORA a MOSER LEGNO nemá nic společného, podpis není jeho. Odvolací soud ovšem danou skutečnost nepovažuje za zásadní problém. Již nalézací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že neuvěřil obhajobě obviněného Č. spočívající v tom, že s převodem obchodního podílu ze společnosti ATC – Auto Truck Centrum, s. r. o., na obviněného R. případně jeho společnost R., s. r. o., nemá nic společného. Obviněný C. R. se měl potkat s J. Č. kdesi na veletrhu v Holandsku, kam však obviněný R., který nedisponuje ani kartičkou zdravotního pojištění, rozhodně necestoval. Ve skutečnosti veškeré převody obchodních podílů a změny ve společnostech na obviněného R. byly prováděny svědkem Ing. J. N., který to v podstatě i doznával, a bylo to prokazováno listinnými důkazy (č. l. 58 rozsudku). Odvolací soud je přesvědčen, že tento závěr nalézacího soudu je správný a logický. Již z přístupu J. Č. k povinnosti podat před soudem svědeckou výpověď, či z faktu, že byl v minulosti odsouzen za trestné činy zpronevěry a poškozování věřitele související se společnostmi ATC – AUTO TRUCK CENTRUM, s. r. o., a R., s. r. o., a s C. R. samotným (č. l. 3753), je možné učinit závěr, že jde o osobu veskrze nevěrohodnou a takto je nutné přistupovat i k údajům jím uváděným (srov. str. 18 – 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). I ostatní odvolací námitky obviněného, ať už jde o novou normu ČSN ohledně kvality rakví či vyjednávání o centrální márnici jsou pak zcela bezpředmětné a zavádějící, nemající žádný reálný vztah k zjištěnému skutkovému ději. Obviněný H. Č. je ostatně vznášel již v průběhu hlavního líčení a soud prvého stupně se ve svém rozhodnutí důsledně vypořádal nejen s nimi, ale i se všemi ostatními okolnostmi případu, jež mohly budit jakékoli pochybnosti (srov. str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K uvedeným závěrům odvolacího soudu Nejvyšší soud doplňuje, že tento soud se dostatečně vypořádal s výpovědí J. Č. učiněnou v přípravném řízení, a to s ohledem na ostatní zjištěné okolnosti případu, tj. např. s ohledem na trestní příkaz Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 21 T 86/2012, kterým byl J. Č. uznán vinným trestnými činy zpronevěry a poškozování věřitele, a to v souvislosti s činností společnosti ATC – AUTO TRUCK CENTRUM, s. r. o. (srov. č. l. 3753 – 3754 spisu). Nejvyšší soud se na podkladě přezkoumání rozhodných skutečností vyplývajících ze spisu zcela shoduje s hodnocením výpovědi J. Č. odvolacím soudem a skutečností z ní vyplývajících, přičemž považuje za nutné konstatovat, že je v zásadě vyloučené, aby se J. Č. potkal s obviněným R. na veletrhu v Holandsku nebo na nějaké výstavě na podzim 2008 (srov. č. l. 3586 spisu), jak uváděl ve své výpovědi podané do úředního záznamu ze dne 11. 10. 2010 (provedené v souladu s §211 odst. 6 tr. ř.), zvláště když toto jeho vyjádření je zcela neurčité a v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí samotného C. R. (č. l. 3766 – 3771 spisu), kdy i Nejvyšší soud má za to, že nalézací soud dostatečně vystihl možnosti obviněného R., který jezdil v doprovodu pana V. D., nevěděl, co je obsahem listin, které podepisoval, a z jeho jednání bylo patrné, že příliš nechápe úkony, které provádí, navíc z výpovědí dalších osob je zřejmé, že obviněný R. pracoval pouze manuálně na tzv. ranči, který tehdy jako bezdomovec obýval (srov. str. 58 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Dovolací námitky obviněného Č. týkající se aktivit společnosti BERGGER na změnách technické normy na rakve ČSN 49 3160 a na změně zákona o pohřebnictví a také výstavby centrální márnice v P., považuje Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem, který se k nim vyjadřoval již jako k odvolacím námitkám, za námitky, které jsou pro rozhodnutí o vině obviněného nevýznamné. Tyto námitky, byť jinak samozřejmě souvisely s tehdejším působením obviněného ve společnosti BERGGER v oboru pohřebnictví, se žádným způsobem nevztahují k podstatě trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, spočívající v nekalé soutěži konkrétně specifikované v shora uvedeném skutkovém zjištění výroku o vině odvolacího soudu, a proto nejsou způsobilé zvrátit provedenými důkazy bezpečně a spolehlivě prokázané trestněprávní jednání obviněného H. Č. Tvrzené práce na změnách technické normy na rakve ČSN 49 3160, dále na změně zákona o pohřebnictví, jakož i na projektu výstavby centrální márnice v Praze, nemají žádnou souvislost s prokázaným shora uvedeným nekalosoutěžním jednáním obviněného vůči společnostem SETORA a MOSER LEGNO, jako dvou nejvýznamnějších výrobců a distributorů dřevěných rakví v České republice.
Ke způsobené škodě odvolací soud uvedl, že poškozené společnosti se připojily se svými nároky na náhradu škody již v přípravném řízení, v hlavním líčení k této otázce vypovídali jejich zástupci a po proběhlém dovolacím řízení byly společnosti vyzvány k opětovné specifikaci svých nároků. Své nároky do značné míry doložily a požadavkům odvolacího soudu tak vyhověly. Což se na druhé straně nedá říci o obviněném H. Č., který na žádost soudu, aby doložil náklady vynaložené společností BERGGER na opatření rakví a reklamní kampaň odpověděl, že žádné takové listiny nemá k dispozici. Jak bylo lze očekávat, podrobnější informace k aktivitám obviněného Č. na poli pohřebnictví se tedy nepodařilo odvolacímu soudu získat ani po dovolacím řízení. Účetnictví firmy BERGGER, která byla po svém podnikatelském neúspěchu promptně převedena na svědka V. D., je zjevně nedosažitelné a není tak v lidských silách z něj vyvozovat jakékoliv závěry (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Společnost SETORA rekapitulovala vzniklou škodu (materiální újmu) stejným způsobem jako v předchozím řízení, když rozepsala jednotlivé položky – poštovné, telefony, právní služby, správu webu, náklady vynaložené na práci obchodních zástupců, na fixní režii či ušlý zisk. Pokud jde o imateriální újmu, tuto rovněž jako u hlavního líčení vyčíslila vlastním kvalifikovaným odhadem na 1.000.000,- Kč. Společnost MOSER LEGNO pak především specifikovala a podrobně popsala faktury za poskytnuté právní služby, přičemž z této specifikace je zřejmé, že jde o náklady přímo vynaložené v souvislosti s jednáním obviněného H. Č. Ve veřejném zasedání o odvolání Vrchní soud v Praze přečetl tyto listiny a znovu předložil i listinné důkazy předkládané nalézacím soudem již u hlavního líčení. Konkrétně zejména podklady poskytnuté pro účely adhezního řízení firmou SETORA (výdaje na poštovné, na služby telefonního operátora, na poskytnuté právní zastoupení advokátky JUDr. Evy Šimkové a na správce webových stránek – č. l. 3821 – 3851 spisu). Náklady vynaložené společností BERGGER na opatření rakví a masivní reklamní kampaň nemohly být upřesněny, neboť účetnictví této firmy již není fyzicky k dispozici a obviněný Č. není na dané otázky schopen či ochoten vypovídat či cokoli doložit (srov. i str. 19 – 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud tedy nově skutkový děj doplnil o specifikaci újmy způsobené ostatním soutěžitelům (zde firmám MOSER LEGNO a SETORA). Vyšel přitom z dokladů doložených poškozenými společnostmi, když má za jednoznačně prokázané u společnosti SETORA zejména výdaje ve výši 17.068,- Kč za poštovné, 29.089,- Kč za telefony, 3.000,- Kč za právní zastoupení advokátkou JUDr. Evou Šimkovou a 1.440,- Kč za úpravy na webových stránkách. U společnosti MOSER LEGNO jsou pak prokazatelné výdaje ve výši 69.278,80 Kč za právní zastoupení advokáty JUDr. Josefem Maškem a JUDr. Jaroslavem Doudou. Jde o minimální vynaložené náklady, když nepochybně faktické náklady obou společností byly vyšší a újma jim byla způsobena i na dobré pověsti, kterou však lze obtížně vyčíslit. Obdobně má odvolací soud za to, že ani ostatní uplatňované nároky za ušlý zisk, fixní režii či náklady na obchodní zástupce, které poškozená společnost SETORA určila víceméně odhadem, nelze na základě předložených listinných důkazů jednoznačně prokázat. Je však nepochybné, že již na základě ve výroku rozsudku specifikované minimální škody, která jednáním obviněného Č. poškozeným společnostem vznikla a která překračuje částku 50.000,- Kč, lze uzavřít, že obviněný porušil jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustil klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb a zlehčování, a způsobil tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům (srov. str. 20 – 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Na druhou stranu odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího neshledal naplnění zákonného znaku opatření jinému „ve větším rozsahu neoprávněné výhody“. Jak vyplývá již ze skutkové věty výroku rozsudku, počínáním obviněného by neměla být společnost BERGGER neoprávněně zvýhodněna, když se jí nijak přes masivní reklamní kampaň na území celé České republiky významně nezvedla klientela a naopak činnost uvedené společnosti na českém trhu byla v průběhu roku 2010 významně utlumována a nakonec trh opustila. Za stávající důkazní situace, kdy účetnictví firmy BERGGER není k dispozici a ani obviněný či jiná osoba nemůže podat k této otázce hodnověrné informace, nelze specifikovat náklady na pořízení rakví a prostředky, které společnost BERGGER vynaložila, když zahájila za účelem získání klientů masivní reklamní kampaň v rozhodném období, a určit tak dostatečným způsobem případnou neoprávněnou výhodu vzniklou společnosti BERGGER. Proto Vrchní soud v Praze postupoval ve smyslu zásady „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného a neshledal naplnění zákonného znaku opatření jinému „ve větším rozsahu neoprávněné výhody“ (srov. str. 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud k argumentaci odvolacího soudu ohledně znaků způsobení újmy ve větším rozsahu a opatření neoprávněných výhod ve větším rozsahu podotýká, že ve světle shora uvedených závěrů je zřejmé, že tento soud postupoval zcela v souladu s pokyny Nejvyššího soudu v shora uvedeném zrušujícím usnesení. Odvolací soud konkrétně uvedl minimální újmu způsobenou ostatním soutěžitelům, a to firmám MOSER LEGNO a SETORA. Vyšel přitom z dokladů doložených poškozenými společnostmi, když má za jednoznačně prokázané u společnosti SETORA zejména výdaje ve výši 17.068,- Kč za poštovné, 29.089,- Kč za telefony, 3.000,- Kč za právní zastoupení advokátkou JUDr. Evou Šimkovou (srov. č. l. 3818 – 3819 spisu) a 1. 440,- Kč za úpravy na webových stránkách (srov. č. l. 3851 spisu). U společnosti MOSER LEGNO jsou pak prokazatelné výdaje ve výši 69.278,80 Kč za právní zastoupení advokáty JUDr. Josefem Maškem a JUDr. Jaroslavem Doudou (srov. č. l. 4167 spisu). Tyto částky představují minimální vynaložené náklady poškozených společností MOSER LEGNO a SETORA. Odvolací soud tak napravil pochybení nalézacího soudu, který ve výroku rozsudku neuvedl minimální výši vzniklé materiální újmy ostatních soutěžitelů, když zde pouze uváděl, že poškozené společnosti vynaložily značné prostředky na poštovné, telekomunikaci, cestovné, mzdy svých zaměstnanců, které k této agendě vyčlenily, jakož i na právní zastoupení přímo v insolvenčním řízení. Odvolací soud již v novém řízení z provedených důkazů konkrétně dovodil zákonný znak způsobení újmy ve větším rozsahu, náležitě jej ve výroku i v odůvodnění rozsudku specifikoval, a to jak z hlediska alespoň minimálního rozsahu, tak i z hlediska jednotlivých položek. Jelikož nebylo možné zjistit výši nákladů, které vynaložila společnost BERGGER na pořízení rakví a prostředky, které vynaložila, když zahájila za účelem získání klientů masivní reklamní kampaň, je třeba akceptovat postup odvolacího soudu, který neshledal naplnění zákonného znaku opatření jinému „ve větším rozsahu neoprávněné výhody“, v důsledku čehož postupoval s použitím pravidla „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že akceptuje i závěry odvolacího soudu ohledně výroku o náhradě škody. Nový výrok o náhradě škody odvolacího soudu kopíruje výrok o náhradě škody z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 12 To 13/2013, kterým bylo rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. (obviněný H. Č.), resp. §229 odst. 3 tr. ř. (obviněný C. R.) se poškozené společnosti MOSER LEGNO a SETORA odkazují se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Nalézací soud totiž rozhodl ohledně obou obviněných jedním společným výrokem a odkaz poškozených společností na občanskoprávní řízení učinil podle §229 odst. 1 tr. ř. Obviněný R. byl ale obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn, proto je na místě postupovat ohledně něj při odkázání poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání podaném jen ve prospěch obviněného Č., proto již nepřichází v úvahu rozhodnutí o náhradě škody přiznáním nároku poškozeným společnostem byť v minimálním rozsahu uvedeném nyní v popisu skutkového děje. Znamenalo by to rozpor se zásadou „reformationis in peius“ formulovanou v ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle níž bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Výrok o povinnosti obviněného Č. uhradit poškozeným společnostem MOSER LEGNO a SETORA způsobenou škodu by nepochybně znamenalo změnu rozhodnutí v jeho neprospěch, proto odvolací soud správně rozhodl o odkázání těchto společností podle §229 odst. 1 tr. ř., resp. §229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních (srov. str. 22 – 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 12 To 13/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 40 T 8/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno zrušit z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který ve shodě s předchozím zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu doplnil ve veřejném zasedání v potřebném rozsahu dokazování a nově rozhodl o vině a trestu u obviněného H. Č., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi jeho relevantními námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného H. Č. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.