ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1077.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1077/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2014 o dovolání, které podala obviněná G. T. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2014, č. j. 8 To 30/2014-484, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 26/2012, takto:
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 10. 2013, č. j. 2 T 26/2012-461 , byla obviněná G. T. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
jako jednatelka společnosti TV-Moravia, s. r. o., IČ: 27238504, se sídlem Na Poříčí 19/1070, Praha, uzavřela dne 27. 4. 2009 v P. se společností SG Equimpent Finance Czech Republik, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem Praha, Antala Staška 2027/79, leasingovou smlouvu č. ....... na předmět leasingu LED video přívěs (V10 Plus Outdoor), výrobní číslo ........ v hodnotě 5.923.344,- Kč, přičemž uhradila prostřednictvím společnosti SKY Soft, spol. s r. o., IČ: 62585746, se sídlem Drtinova 412/26, 150 00 Praha 5, mimořádnou leasingovou splátku ve výši 592.334 Kč a dále se zavázala uhradit 60 měsíčních splátek ve výši 112.619,- Kč, z nichž však uhradila jen několik, když další leasingové splátky již nehradila a předmět leasingu přesto, že s touto povinností byla seznámena na základě všeobecných obchodních podmínek pro finanční leasing, zejména čl. 9 odstavec 5, které byly součástí smlouvy o finančním pronájmu, čímž vyloučila z dispozice s věcí jejího vlastníka a to obchodní společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., čímž měla být způsobena škoda 4.651.459,90 Kč.
Za uvedený zločin byla odsouzena podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti SG Equipment Finance Czech Republik, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem Antala Staška 2027/79, částku ve výši 4.651.459,90 Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 2014, č. j. 8 To 30/2014-484 , který její odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Celnara dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
Namítá, že soud neprovedl důkazy navrhované obhajobou a poukazuje na problematiku tzv. opomenutých důkazů. Těmito má na mysli zejména neprovedené svědecké výpovědi statutárního zástupce firmy Leurocom Electronic Displays GmbH, která LED video přívěs vyrobila a prodala firmě TV-Moravia, s. r. o. a který potvrdil, že video přívěs objednala firma TV-Moravia, s. r. o., zaplatila za něho zálohu a tento jí byl posléze předán i s patřičnými doklady, osvědčujícími přechod vlastnického práva z firmy Leurocom Electronic Displays GmbH na firmu TV-Moravia, s. r. o. Podle ní by dále potvrdil, že až s několika týdenním odstupem a na žádost firmy SKY Soft, s. r. o. vystavil druhou listinu, dle které přešlo vlastnické právo k LED video přívěsu na firmu SKY-Soft, s. r. o., která však vzhledem k prodeji této věci společnosti TV-Moravia, s. r. o. nemohl nabýt právní relevance. Za druhý opomenutý důkaz pokládá neprovedení výslechu svědka C. R., kterému prodala 100 % podíl ve firmě TV-Moravia, s. r. o. a kterému fyzicky předala předmětný LED video přívěs. Podotkla, že v napadeném usnesení je krajským soudem hodnocena výpověď a osoba tohoto svědka, aniž by byl procesně použitelným způsobem vyslechnut. Z těchto důvodů má za to, že postupem soudů došlo k porušení čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a byla porušena zásada rovnosti zbraní.
S odkazem na popis skutku, v rámci něhož je uvedeno, že měla jako jednatelka vyloučit z dispozice s věcí jejího vlastníka poté, co byla vyzvána k jejímu vrácení, namítá, že v právní větě je naopak uvedeno, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena. Podotýká, že byla, rovněž na základě stanoviska tehdejšího právního zástupce, přesvědčena, že LED video přívěs je ve vlastnictví společnosti TV-Moravia, s. r. o. a podotýká, že podala žalobu proti leasingové společnosti, o zaplacení uhrazených leasingových splátek z titulu bezdůvodného obohacení. Soudy se vůbec nezabývaly probíhajícím sporem a zejména subjektivní stránkou jejího trestněprávního jednání. Pokud by se soudy subjektivní stránkou zabývaly, pokládá za jednoznačné, že by nemohly dospět k závěru o spáchání zločinu zpronevěry, jelikož se z jejího pohledu o věc cizí nejednalo.
Z hlediska hmotně právního posouzení věci však pokládá za rozhodující otázku údajného přechodu vlastnického práva na leasingovou společnost. V rámci dokazování bylo zjištěno, že jednatel společnosti SKY Soft, s. r. o. jí předložil k podpisu leasingovou smlouvu, která obsahovala nepravdivé informace ohledně existence, držby a zakoupení předmětu leasingu. Podotkla, že tato leasingová smlouva a jí předcházející kupní smlouva mezi SKY Soft, s. r. o. jako prodávajícím a leasingovou společností jako kupujícím, byly podepsány přibližně dva týdny předtím, než byl LED video přívěs skutečně odprodán výrobcem společnosti TV-Moravia, s. r. o. Touto smlouvou podle ní uvedla společnost SKY Soft, s. r. o. v omyl leasingovou společnost, pokud jí tvrdila, že je vlastníkem předmětného LED video přívěsu, protože jeho vlastníkem v té době být nemohla a to ani poté, co byl v Německu doplacen zbytek kupní ceny a věc byla přímo výrobcem předána společnosti TV-Moravia, s. r. o. Pokud si dodatečně společnost SKY Soft, s. r. o. nechala vystavit doklad o tom, že je vlastníkem věci, nemohl mít takový doklad žádnou právní relevanci, neboť již předtím přešlo vlastnické právo na společnost TV-Moravia, s. r. o. a odkázala na to, že není-li smluveno jinak, věc se převádí tradicí. Jelikož věc nebyla společnosti SKY Soft, s. r. o. předána tradicí, nemohlo na ní podle závěrů obviněné ani vlastnické právo přejít, neboť nadále náleželo společnosti TV-Moravia, s. r. o.
Za nesprávný považuje závěr soudů obou stupňů, že se leasingová společnost podpisem kupní smlouvy s firmou SKY Soft, s. r. o. stala vlastníkem věci podle §446 obchodního zákoníku a poukázala na to, že leasingová společnost neudělala ničeho proto, aby se přesvědčila, zda je či není společnost SKY Soft, s. r. o. vlastníkem této věci. Leasingová společnost se dle obviněné měla sama přesvědčit, že předmět leasingu fyzicky existuje a je v dispozici prodávajícího, tedy firmy SKY Soft, s. r. o., který jej může fyzicky předat případnému leasingovému nájemci. Jelikož se tak nestalo, nemohlo ani přejít vlastnické právo na leasingovou společnost.
Jediným subjektem, který z celé transakce měl majetkový prospěch je společnost SKY Soft, s. r. o. Její odpovědností se podle obviněné soudy nezabývaly, ačkoli celý problém vznikl tím, že si tato společnost nechala vyplatit plnou cenu LED video přívěsu (vzdor již zaplacené záloze společností TV-Moravia, s. r. o.) a přemluvila výrobce, aby jí vystavil doklady o přechodu vlastnictví, ačkoli výrobce již tuto věc nevlastnil. Pochybení soudů dále spatřuje z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe. Bylo na místě uvažovat o uplatnění odpovědnosti za doplatek leasingových splátek, vydání věci či požadavek na vydání bezdůvodného obohacení. Celé trestní řízení pokládá za šikanozní a celý spor měl být předmětem občanskoprávního, nikoli trestního řízení.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil současně všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněná současně učinila podnět vůči předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí. Dodatečným sdělením ze dne 30. 7. 2014 vyjádřila souhlas, aby o věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí předchozího průběhu řízení a obviněnou vznesených námitek podotkl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Z dovolacích námitek dle náhledu státního zástupce vyplývá, že část těchto námitek se týká výlučně kvality dokazování a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jde podle státního zástupce o tu část námitek, ve kterých podatelka vytýká, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy. Pro úplnost dodal, že soudy nijak nezpochybnily, že o koupi předmětného přívěsu původně vedla jednání s jeho výrobcem společnost TV-Moravia, s. r. o., která zaplatila zálohu na kupní cenu, a že tato společnost předmětný přívěs od výrobce také fyzicky převzala. Stejně tak soudy výslovně konstatovaly, že předmětný přívěs posléze dne 14. 4. 2010 převzal C. R. (původním jménem G. D.). Podotkl, že podatelkou uváděnými důkazy by tedy měly být pouze potvrzeny skutečnosti, které soudy již bez důvodných pochybností zjistily z dalších provedených důkazů, a v žádném případě nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jejichž existence by mohla založit tzv. extrémní rozpor odůvodňující výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění.
Skutkového charakteru je podle státního zástupce též námitka, podle které se soudy nezabývaly stavem civilního řízení vedeného mezi dovolatelkou a leasingovou společností. Konstatoval, že otázka vlastnictví předmětného LED video přívěsu byla otázkou významnou pro posouzení viny a takovéto otázky řeší soud v trestním řízení vždy samostatně, a to dokonce i tehdy, když o nich již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (§9 odst. 1 tr. ř.).
Další námitky, uvedl, lze pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, s jedinou dílčí výjimkou je však nepovažuje za důvodné. Dovolatelce přisvědčil v tom směru, že v tzv. skutkové větě nebyl přiléhavě vyjádřen zákonný znak „přisvojení si“ cizí věci. Zjištění, že obviněná předmět leasingu na výzvu leasingové společnosti nevrátila, totiž ještě bez dalšího neznamená, že obviněná si věc přisvojila; takovéto zjištění nevylučuje, že mohlo dojít např. ke krádeži věci jinou osobou, jejímu zničení jinak než v důsledku úmyslného jednání obviněné apod. V této souvislosti konstatoval, že z odůvodnění soudních rozhodnutí a přímo z textu dovolání vyplývá, že dovolatelka předala předmět leasingu C. R. Nedošlo tedy k situaci, kdy by obviněná jinak než v důsledku vlastní trestné činnosti pozbyla dispozici s předmětem leasingu; naopak s ním i po výzvě k vrácení nadále disponovala a naložila s ním v rozporu s účelem, pro který jí byl dán vlastníkem – leasingovou společností do dispozice a současně způsobem vylučujícím vlastníka z dispozice s věcí.
Další námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu a s ní související otázky vlastnictví věci nepovažuje za důvodné. Státní zástupce pokládá za nepochybné, že leasingová společnost se na základě kupní smlouvy uzavřené dne 6. 5. 2009 se společností SKY Soft, s. r. o., stala vlastníkem LED video přívěsu jako předmětu leasingu, a to bez ohledu na některé dubiosní postupy společnosti SKY Soft, s. r. o. Poukázal na §446 obch. zák. v tehdy platném znění, podle kterého kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (str. 5 – 6 rozhodnutí soudu nalézacího, str. 4 – 5 rozhodnutí soudu odvolacího) podle státního zástupce podrobně vyložily, proč leasingová společnost neměla s ohledem na předcházející bezproblémovou spolupráci se společností SKY Soft, s. r. o., a všechny další okolnosti uzavření smlouvy žádný důvod pochybovat o oprávnění společnosti SKY Soft, s. r. o. převést vlastnictví k předmětnému přívěsu. Na tyto části odůvodnění soudních rozhodnutí pro stručnost odkázal. Doplnil, že v leasingových vztazích je zcela běžné, že leasingová společnost sama předmět leasingu fyzicky nepřebírá a nedisponuje s ním.
Námitky týkající se existence subjektivní stránky na straně obviněné vycházejí z tvrzení, že obviněná považovala společnost TV-Moravia, s. r. o. za vlastníka předmětného LED video přívěsu. K tomu uvedl, že obviněné jako podnikatelce nepochybně byla známa podstata leasingové smlouvy. Pokud tedy takovouto smlouvu jménem společnosti TV-Moravia, s. r. o. podepsala, pak jí bez dalšího muselo být jasné, že společnost není vlastníkem předmětu leasingu a že se vlastníkem nemůže stát ani fyzickým převzetím věci. Obviněná se ostatně ani nepokouší v textu dovolání vysvětlit, proč podepisovala leasingovou smlouvu ohledně věci, která již měla být vlastnictvím jí zastupované společnosti. Dovolatelka tedy zcela nepochybně věděla, že způsobem popsaným v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nakládá s věcí, která není vlastnictvím společnosti Moravia, s. r. o., tedy s věcí cizí.
Námitky týkající se úlohy společnosti SKY Soft, s. r. o., má z hlediska trestní odpovědnosti samotné dovolatelky za bezpředmětné. Na okraj věci podotkl, že pro tuto společnost zřejmě byl celý „obchodní případ“ lukrativní a že některé její postupy byly dubiosní, na druhé straně však stěží lze této společnosti, resp. osobám jejím jménem jednajícím, přičítat odpovědnost za to, že obviněná přestala plnit podmínky leasingové smlouvy, předmět leasingu nevrátila a nadále s ním disponovala.
Obstát podle státního zástupce nemohou ani námitky týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Ke spáchání majetkového trestného činu může dojít i v rámci občanskoprávního vztahu, a jestliže se některý z účastníků tohoto vztahu dopustí jednání naplňujícího všechny znaky trestného činu, není na místě použití zásady trestní represe. V případě, že v rámci občanskoprávního, resp. obchodněprávního vztahu došlo k naplnění znaků trestného činu, není použití prostředků trestního práva vyloučeno skutečností, že k ochraně práv poškozeného existují i instituty práva civilního a že poškozený těchto institutů nevyužil. Situace, kdy leasingový nájemce přestane plnit podmínky leasingové smlouvy, nesplní podmínky k tomu, aby se předmět leasingu stal jeho vlastnictvím, a přesto si předmět leasingu přisvojí, je typickým případem, kdy jsou naplněny všechny znaky trestného činu zpronevěry a kdy není na místě odmítat uplatnění trestní represe s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Za jedinou relevantně uplatněnou a současně částečně důvodnou považuje námitku týkající se rozporu skutkové a právní věty v důsledku nepřiléhavého uvedení skutečností odpovídající znaku „přisvojení si“ cizí svěřené věci v tzv. skutkové větě. Za situace, kdy skutkové okolnosti odpovídající tomuto zákonnému znaku vyplývají z odůvodnění soudního rozhodnutí a dokonce ze samotného dovolání, by však projednání dovolání a případné zrušení pravomocných soudních rozhodnutí mohlo vést pouze k preciznějšímu popisu skutku v tzv. skutkové větě. Takováto změna soudních rozhodnutí by však podle státního zástupce neměla pro dovolatelku praktický význam. Současně se nejedná o spornou právní otázku, která by si vyžadovala judikatorního rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Ačkoli obviněná uplatňuje námitky, které formálně vzato jsou podřaditelné pod jí deklarovaný důvod dovolání, činí tak způsobem odlišným od interpretace jejího mimořádného opravného prostředku státním zástupcem. Ten dospěl k názoru, že základem právního zpochybnění soudy užité právní kvalifikace skutku obviněné v jejím dovolání je výhrada, že popis skutku nevyjadřuje naplněnost znaku přisvojení si cizí věci a v tomto směru shledal samotné vyjádření skutku v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku nedostatečným, což jej následně – s přihlédnutím k rozvinutí skutkového zjištění v odůvodnění rozsudku – vedlo k návrhu, aby dovolací soud o mimořádném opravném prostředku obviněné rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Hned na tomto místě je však nezbytné konstatovat, že v tomto vnímání nelze dovolací argumentaci obviněné pojímat, a proto na podkladě takto vyložené – de facto státním zástupcem formulované – námitky ani nelze posuzovat důvodnost jejího dovolání. Byť by se bylo lze s hodnocením popisu skutku státním zástupcem ztotožnit, odporovalo by zásadám, které při rozhodování o dovolání Nejvyšší soud prosazuje (přiměřeně srov. usnesení sp. zn. 6 Tdo 251/2003), přisuzovat význam jím formulovanému nedostatku výrokové části rozsudku při hodnocení důvodnosti dovolání obviněné. Takové hodnocení je možné činit jen ve vztahu k námitkám, které ve svém mimořádném opravném prostředku vznese osoba, která jej podala.
Jakkoli je třeba připustit, že samotný popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku není ideální a je patrně důsledkem jistého tápání orgánů činných v trestním řízení při vymezení skutečností rozhodných pro posuzování trestně právní odpovědnosti obviněné (k tomu srov. popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné na č. l. 6 – 7 / „…pro účely trestního řízení je však stanovena škoda, která ... činí 2.901.144,75 Kč“/ a v podané obžalobě na č. l. 241 – 243 /obsahově shodně/ stran vymezení znaku způsobené škody), nelze z něj, resp. jeho dílčích nedostatků (např. údaj „čímž jí měla být způsobena škoda 4.651.459,90 Kč“ , který vyjadřuje spíše vývojové stadium trestného činu než jeho dokonání), nejsou-li předmětem námitek dovolatele, dovozovat závěry, které by měly odůvodnit kasaci dovoláním napadených rozhodnutí. Při posuzování důvodnosti dovolání obviněné je totiž třeba vycházet z toho, že podstatou skutku (a to podle zjištění soudů rozvedených v odůvodnění jejich rozhodnutí), jímž byla pravomocně uznána vinnou, je to, že jako jednatelka společnosti TV-Moravia, s. r. o. poté, co od pronajímatele předmětu leasingu LED video přívěs (V10 Plus Outdoor), výrobní číslo ....... v hodnotě 5.923.344,- Kč, tj. společnosti SG Equimpent Finance Czech Republik, s. r. o., obdržela výpověď z leasingové smlouvy a zároveň výzvu k vrácení do 18. 2. 2010 nevrátila, v rozporu upravenou všeobecnými obchodními podmínkami pro finanční leasing, zejména s čl. 9 odstavec 5, které byly součástí smlouvy o finančním pronájmu, předmět leasingu nevrátila ale naopak ho dne 14. 4. 2010 v souvislosti s převodem obchodního podílu ve společnosti TV-Moravia, s. r. o. na podkladě předávacího protokolu převedla na C. R., čímž z dispozice s věcí vyloučila jejího vlastníka, a to obchodní společnost SG Equimpent Finance Czech Republik, s. r. o., které tak způsobila škodu ve výši 4.651.459,90 Kč.
Podstata tohoto skutku (existence leasingové smlouvy, od ní se odvíjejícího požadavku na navrácení předmětu leasingu či následného naložení s ním obviněnou, a to formou jeho převedení na C. R.), který v uvedených parametrech soudy zjistily (viz str. 4 a5 usnesení odvolacího soudu: „Obžalovaná však tuto povinnost nesplnila a naopak předmět leasingu spolu se svým obchodním podílem ve společnosti TV-Moravia, s. r. o., následně převedla na třetí osobu / tj. C. R. – viz str. 4/ .“ ), není obviněnou zpochybňována.
V souladu s její kontinuálně uplatňovanou obhajobou je podstatou dovolací argumentace obviněné prosazovaný závěr o absenci znaku cizí věci , resp. až následně, výlučně z tohoto důvodu (tj. od neexistence tohoto znaku objektivní stránky trestného činu) vyvozovaný závěr o absenci znaku přisvojení si takové (cizí) věci, a to v důsledku tvrzení, že předmětný video přívěs byl ve vlastnictví společnosti TV-Moravia, s. r. o.
Takto uplatňovaný právní závěr, budovaný na právním rozboru postupně uzavřených smluv týkajících se nakládání s označeným LED video přívěsem vyrobeným a dodaným společností Leurocom Elektronic Displays GmbH, je základem pro tvrzené nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla dovolatelka uznána vinnou. Jádrem argumentace je tvrzení o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to v otázce vlastnictví předmětné věci. Celá podstata obhajoby obviněné se tak soustřeďuje na tuto otázku, tj. nenaplněnosti znaku cizí věci , která podle závěrů soudů nižších stupňů byla obviněné, coby jednatelce společnosti TV-Moravia, s. r. o., svěřena , a kterou si, protiprávní dispozicí s ní (převedením na C. R.), přisvojila, čímž poškozené společnosti způsobila ( na cizím majetku ) značnou škodu.
Důvodnost dovolání obviněné byla proto Nejvyšším soudem posuzována s přihlédnutím k takto formulované námitce.
Obviněná tvrzenou nesprávnost o absenci zákonného znaku cizí věci odvíjí od závěru, že vlastníkem předmětného LED video přívěsu, a to i v inkriminované době, byla společnost TV-Moravia, s. r. o., který v podstatě odvíjí od následujících tří skutečností:
a) neplatnosti Smlouvy o finančním leasingu uzavřené v době předcházející převzetí věci od jejího výrobce,
b) platby (zálohy) poskytnuté výrobci touto společností,
c) převzetí věci zástupci této společnosti,
Na základě listinných důkazů založených ve spisovém materiálu bylo zjištěno, že mezi společnostmi SG Equipment Czech Republic, s. r. o. (jako pronajímatel) a společnostmi Sky Soft, s. r. o. (jako dodavatel) a TV-Moravia, s. r. o. (jako nájemce) byly dne 6. 5. 2009 uzavřeny jednak kupní smlouva (Nabídka na uzavření kupní smlouvy; obviněná za společnost TV-Moravia, s. r. o. tuto smlouvu podepsala dne 27. 4. 2009) a dále Smlouva o finančním leasingu s opcí na koupi předmětu leasingu.
Je nesporné, že k faktickému převzetí LED video přívěsu, tedy předmětu leasingu, došlo dne 19. 5. 2009. Svědčí o tom protokol o převzetí LED video přívěsu (č. l. 61), protokol o převzetí projektové dokumentace (č. l. 77) a obě listiny znějící na firmu TV-Moravia, s. r. o. Toto datum je dále potvrzováno např. krátkodobým průkazem registrace vozidla znějící na svědka R. T., platným od 19. 5. 2009 do 23. 5. 2009 (č. l. 83). Proto, i na základě skutkových zjištění, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, nelze vycházet z data 4. 5. 2009, které jako referenční datum uskutečnění předání předmětu potvrdil jednatel výrobce LED video přívěsu M. B. (č. l. 206). Dodat lze, že stejným datem je opatřeno rovněž potvrzení o převzetí LED video přívěsu znějící na firmu Sky Soft, s. r. o. (č. l. 86).
S přihlédnutím k označeným listinným důkazům lze na jednotlivé námitky obviněné reagovat takto: ad a)
V obecné rovině lze uvést, že v praxi se rozlišují dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing operativní. Operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné odkoupení věci, cílem finančního leasingu je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu. Finanční leasing je specifický soukromoprávní institut. Smlouva o finančním leasingu je smlouvou inominátní – ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti jde o smlouvu předpokládanou v ustanovení §269 odst. 2 obch. zák., s účinností do 31. 12. 2013. Finanční leasing je specifický soukromoprávní institut. Jeho podstatou je, že poskytovatel leasingu (pronajímatel) se zavazuje předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou poskytovatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru příjemce leasingu a příjemce leasingu se zavazuje náklady spojené s pořízením poskytovateli leasingu zcela uhradit prostřednictvím leasingových splátek. Příjemce leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za zůstatkovou cenu. V případě finančního leasingu jde tedy o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení leasingového nájemce s využitím cizích zdrojů – zdrojů poskytovatele leasingu (viz i povinnosti leasingového nájemce plynoucí ze Smlouvy o finančním leasingu – bod 2 odst. 3 – č. l. 117).
Jestliže tedy poskytovatel leasingu podle smlouvy o finančním leasingu poskytoval leasingovému nájemci věc podle jeho přání (na míru), není vyloučeno (a spíše to bude pravidlem), že tuto věc musí nejprve obstarat do svého vlastnictví, resp. musí k ní získat oprávnění nakládat s ní jako s předmětem leasingu (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 678/2006, ze dne 26. 6. 2008). Skutečnost, že v době uzavření leasingové smlouvy nebyla ještě věc, jež je přenechávána do leasingového nájmu, např. vyrobena, případně převzata od výrobce a nadále byla v jeho vlastnictví, nezpůsobuje neplatnost této smlouvy, jak se mylně obviněná domnívá.
Práva a povinnosti účastníků leasingové smlouvy se řídí především ustanoveními této leasingové smlouvy. Podstatou finančního leasingu je, jak plyne i ze shora řečeného, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu (srov. i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005). Vzhledem k tomu nelze ani Smlouvu o finančním leasingu, potažmo smlouvu kupní hodnotit jako absolutně neplatnou pouze proto, že předmět leasingu v okamžiku jejího podpisu ještě nebyl vyroben, popřípadě odebrán u výrobce.
ad b)
Opírá-li obviněná dále svůj závěr o nabytí vlastnického práva společností TV-Moravia, s. r. o. mimo jiné o zaplacení zálohy a následné převzetí zboží u dodavatele LED video přívěsu, je třeba zdůraznit, že při této argumentaci odhlíží od skutečností z dokazování plynoucích. Jí učiněný závěr nelze vyvozovat pouze z faktické skutečnosti zaplacení zálohy ve výši 40% z kupní ceny. Z listin založených ve spisovém materiálu (č. l. 41, 42) je zřejmé, že vlastnické právo na nabyvatele přechází v okamžiku doplacení celkové kupní ceny. Proto ze samotného zaplacení zálohy 40% kupní ceny předmětu nelze vyvozovat závěr o přechodu vlastnického práva na společnost TV-Moravia, s. r. o., pokud společnost Leurocom Electronic Displays, GmbH, jako výrobce LED video přívěsu, si vyhradila vlastnické právo do okamžiku celkového zaplacení kupní ceny. Podstatou tohoto smluvního ujednání byl odklad (suspenze) nabytí vlastnického práva nabyvatelem věci, jehož účelem bylo posílení právního postavení zcizitele (výrobce) a funkční zajištění, že mu bude zaplacena celá kupní cena, jejímuž doplacení předcházelo uzavření Smlouvy o finančním leasingu.
ad c)
Namítá-li dále obviněná, že společnost TV-Moravia, s. r. o. je majitelem předmětného LED video přívěsu i s ohledem na fyzický odběr předmětu u německého výrobce, pomíjí tu skutečnost, že při jeho předání dne 19. 5. 2009 (viz č. l. 61 a 77) v sídle společnosti Leurocom Electronic Displays GmbH byli přítomni jak zástupci společnosti TV-Moravia, s. r. o., tak společnosti Sky Soft, s. r. o., která uhradila zbytek (rozhodující část) kupní ceny (a to z prostředků poškozené leasingové společnosti, která uvolnila finanční prostředky na zakoupení předmětu podle volby společnosti TV-Moravia, s. r. o.). Nelze proto ani přisvědčit námitce obviněné , která s poukazem na princip tradice (tedy, že okamžikem převzetí předmětu kupní smlouvy dochází k nabytí vlastnického práva) vyvozuje, že vlastnické právo nabyla společnost TV-Moravia, s. r. o. Při předání tohoto předmětu byli přítomni zástupci obou společností, které hradily kupní cenu (tj. jak společnosti TV-Moravia, s. r. o., tak společnosti Sky Soft, s. r. o.). Proto ani samotná skutečnost osobního převzetí a následný převoz předmětu leasingu od výrobce do České republiky nic nemění na závěru stran nemožnosti nabytí výlučného vlastnického práva k předmětu leasingu společností TV-Moravia, s. r. o. Ostatně povinnost osobního převzetí předmětu leasingu leasingovým nájemcem u dodavatele vyplývá již ze samotné Smlouvy o finančním leasingu (bod 2 odst. 3 Smlouvy o finančním leasingu), a proto osobní přítomnost leasingového nájemce (rovněž se zřetelem k okolnostem tohoto případu) a dodavatele u německého výrobce se předpokládá právě i z důvodu, aby si leasingový nájemce a dodavatel předmětu leasingu předmět prohlédli, zkontrolovali shodu předmětu leasingu s kupní smlouvou, jeho případné vady apod. Tato povinnost je v podstatě stíhala leasingovou smlouvou. Poskytovatel leasingu, společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o. v tomto vztahu vystupoval jako investor.
Pokud obviněná ještě před okamžikem nabytí vlastnického práva, byť zaplatila zálohu 40% z kupní ceny LED video přívěsu, o čemž však leasingová společnost nevěděla, si byla vědoma toho, že je nezbytné financovat zbývající část kupní ceny prostřednictvím poškozené leasingové společnosti a uzavřela následně kupní smlouvu a Smlouvu o finančním leasingu, pak z provedeného dokazování neplyne závěr, že by její vůle byla jakýmkoli způsobem deformována (např. byla projevena v tísni). Proto si musela být vědoma jak postavení společnosti TV-Moravia s. r. o. v rámci smluvních vztahů (nájemce a nikoli vlastník věci) a jejích, potažmo svých (jakožto jednatelky společnosti) povinností, které ze smluvního vztahu plynuly, tedy zejména povinnosti leasingového nájemce hradit měsíční leasingové splátky, jak bylo mezi smluvními stranami ujednáno ve splátkovém kalendáři (č. l. 122). Pokud obviněná následně přestala v rozporu s těmito smluvními ujednáními řádně hradit leasingové splátky (a činila tak podle svého vyjádření pouze na základě závěru, že leasingová smlouva je neplatná, resp. že společnost TV-Moravia, s. r. o. je vlastníkem věci) a následně oproti uplatněnému požadavku na navrácení předmětu leasingu tento převedla na právního nástupce (C. R.), porušila tímto svým postupem Všeobecné obchodní podmínky pro finanční leasing a vyloučila tímto svým jednáním vlastníka věci z dispozice s jí svěřenou věcí. Za tohoto stavu naplnila všechny znaky skutkové podstaty zločinu, jímž byla uznána vinnou.
Všechny uvedené skutečnosti vedou k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud uzavřely, byť na podkladě odlišné právní argumentace, že obviněná jimi popsaným způsobem nakládala s „cizí věcí“ (předmětem leasingu), kterou, v rozporu s povinnostmi plynoucí pro ni, jako jednatelku společnosti v postavení nájemce, z uzavřené smlouvy, nevrátila, nýbrž ji převedla na C. R., čímž si tuto cizí věc přisvojila a současně tak způsobila poškozené společnosti, tj. na cizím majetku značnou škodu. O naplnění zákonných znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku tak nevznikají pochyby. Nejvyšší soud proto uzavírá, že touto částí dovolací argumentace nenaplnila obviněná uplatněný dovolací důvod z hlediska jiného nesprávného hmotně právního posouzení (v otázce výkladu nabytí vlastnického práva leasingovou společností), potažmo ani z hlediska nesprávném právním posouzení skutku.
Ačkoli obviněná deklarovaný důvod dovolání naplnila i námitkou stran subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí zásady ultima ratio trestního práva, je nutno konstatovat, že i tuto námitku vznesla zjevně neopodstatněně. Užití zásady subsidiarity v posuzované věci by znamenalo popření výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak se stabilizoval v interpretaci této zásady Nejvyšším a Ústavním soudem V daném směru lze odkázat např. na usnesení sp. zn. Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12) zdůrazňující, že „princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost obchodněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní ).“ Nejen Nejvyšší soud, nýbrž i Ústavní zastává názor, že není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, resp. že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splněním všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Vyvození trestně právní odpovědnosti pachatele a uplatnění trestní represe přitom není vyloučeno ani v případech porušení povinností se soukromoprávním základem (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1211/14, dle něhož „ani subsidiarita trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností se soukromoprávním základem, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, neboť trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005)“. Poukázat lze též na to, že podle Nejvyššího soudu (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012) „úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům“. Takový závěr nelze učinit v případě posuzovaném, který byl soudy nižších stupňů kvalifikován jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy aplikaci kvalifikované skutkové podstaty zakládající ohrožení pachatele trestem odnětí svobody v rozpětí trestní sazby na dvě léta až osm let odůvodnil skutkový závěr soudů o způsobení škody obviněnou ve výši 4.651.459,90 Kč, tj. výši blížící se škodě velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Právní kvalifikace skutku obviněné tak není vadná ani z pohledu takto uplatněné námitky.
Na základě uvedených skutečností proto dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné“. Oproti názoru obsaženému ve vyjádření státního zástupce vyšel Nejvyšší soud z toho, že dovoláním napadené rozhodnutí, hodnocené jako obsahově navazující na rozsudek soudu prvního stupně, rozvedlo skutková zjištění do podoby, která svědčí o jejich dostatečnosti pro subsumpci pod znaky zločinu, který v jednání obviněné shledal soud prvního stupně. Proto napadená rozhodnutí jako celek podle názoru Nejvyššího soudu netrpí vadou, která by odůvodňovala aplikaci §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., kterou navrhl ve svém vyjádření k dovolání obviněné státní zástupce. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud se obviněná ve svém dovolání domáhala toho, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí, poté se sluší uvést, že ve smyslu obviněnou citovaného usnesení „před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání“ , z čehož plyne, že je na jeho uvážení, zda v tomto ohledu zvláštním rozhodnutím uvedenému podnětu vyhoví. Na rozdíl od úpravy obsažené v ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. zákon nestanoví povinnost o takovém podnětu rozhodnout (ani lhůtu k vydání rozhodnutí). Protože předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod k vydání pozitivního rozhodnutí (a negativní rozhodnutí se nevydává), nebylo o tomto podnětu obviněné rozhodnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil