ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.116.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 116/2014-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. února 2014 o dovolání obviněného P. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, č. j. 7 To 409/2013-92, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 211/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, č. j. 7 To 409/2013-92, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2013, č. j. 91 T 211/2012-77, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž výkon uvedeného trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, dále bylo obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozenému způsobenou škodu.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, č. j. 7 To 409/2013-92, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle mínění obviněného jsou důvody, pro které lze dovolání s odkazem na zmíněný dovolací důvod uplatnit, dány tím, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a neprovedly důkaz, který má svědčit ve prospěch obviněného. Ve vztahu k neprovedení tohoto důkazu poukazuje obviněný na to, že vyšetřovacím pokusem, který nebyl proveden, mohlo být potvrzeno nebo vyvráceno jednání obviněného, neboť podle obviněného nelze udělat rýhu do laku pouhým mávnutím ruky, jak bylo popsáno svědky. Podle obviněného by k takové činnosti byl potřebný velmi ostrý předmět a musel by tlačit velkou silou, spíše oběma rukama, a takové jednání by vyžadovalo delší dobu. Podle obviněného je rovněž zpochybněna věrohodnost svědků, neboť mezi těmito a obviněným došlo v dřívější době ke konfliktu. V této souvislosti se pozastavuje nad tím, že soudu nebylo podivné, že tito svědci dali pokyn svým dětem, aby hlídaly až obviněný a jeho manželka přijedou domů a zaparkují. S ohledem na uvedenou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s povinností provést vyšetřovací pokus.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkou obviněného, kterou tento subsumoval pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l tr. ř.) je nezbytné uvést, že soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že to byl obviněný, kdo dne 29. 9. 2012 poškodil zaparkované vozidlo poškozeného J. K., kdy do něj nejprve opakovaně uhodil otevíranými dveřmi vozidla Renault Megane, a poté nezjištěným předmětem vyryl do laku jeho levého zadního blatníku rýhu o délce asi 40 cm. V podaném dovolání obviněný argumentuje tím, že „rýhu v laku nelze udělat pouhým mávnutím ruky, tak jak bylo popsáno svědky a soudy se tím nezabývaly“. Přestože se jedná o námitku skutkovou, nikoli právní, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obviněný používá pouze tu část argumentace, která vyznívá v jeho prospěch, aniž by bral v úvahu celkový popis události a odůvodnění rozhodnutí soudem prvního, resp. druhého stupně. To znamená, že se snaží přesvědčit Nejvyšší soud o správnosti své verze události a za nesprávnou označuje verzi – skutkový děj zjištěný soudy. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu však vyplývá, že svědek Š. sice přímo neviděl předmět, kterým by škrábnutí vozidla obviněný provedl, slyšel pouze škrábnutí (viz str. 3 rozsudku), avšak svědkyně Š., která také neviděla konkrétní předmět, ale také slyšela zvuk škrábnutí v době, kdy byl obviněný skloněn u vozidla poškozeného, uvedla, že „něco vytáhl z kapsy“ (viz str. 4 rozsudku). Hodnocením důkazů provedených před soudem prvního stupně se tento zabýval na straně 3 – 5 rozsudku, kde také rozvedl, proč a na základě jakých skutečností považoval výpovědi svědků Š. a Š. za pravdivé a výpovědi obviněného a jeho manželky za tendenční a nepravdivé. Pokud jde o zmínku, že „svědci jednání obviněného vyhlíželi z okna a dali dětem pokyn, aby hlídali až obviněný a jeho manželka přijedou a zaparkují, pak musí Nejvyšší soud upozornit na to, že ani takto není situace popisována svědky, kteří objektivně sami upozornili na předchozí konflikt s obviněným (viz str. 3, 4 a 5 rozsudku). Soud prvního stupně rovněž logicky zdůvodnil (viz str. 5), že předmět, kterým obviněný poškození vozidla způsobil, nebyl zjištěn, tento mohl být minimálních rozměrů od prstenu až po klíče apod., tudíž logicky uschovatelný např. v dlani ruky mezi prsty a podobně, přičemž je nezpochybnitelnou skutečností, že klíče mohou sloužit a slouží jako nástroj k poškození laku na vozidlech. Nejvyšší soud tedy v souvislosti se zjištěním skutkového stavu věci a hodnotícími úvahami soudů k provedeným důkazům musí uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad.
Námitky obviněným v dovolání uplatněné nejsou hmotně právního charakteru, ale jde o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o pravdivosti své verze skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil, případně přesvědčit soud o nezbytnosti provést další dokazování, když nesouhlasí s hodnotícími závěry soudu, včetně závěru, že není nutno doplňovat dokazování. V souvislosti s uvedenou argumentací je nutno upozornit obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann