ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1473.2013.3
6 Tdo 1473/2013-I.-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 o dovolání obviněného J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2013, č. j. 2 To 59/2013-1529, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 2. 5. 2013, č. j. 61 T 2/2013-1447, byla obviněná Ing. E. H. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J. K. byl uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byla obviněná Ing. E. H. podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností, na dobu tří let. Obviněný J. K. byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obvinění Ing. E. H. a J. K. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti LAPP KABEL, s. r. o., se sídlem Otrokovice, Bartošova 315, částku 15.457.595,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněných Ing. E. H. a J. K. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 2 To 59/2013-1529, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou Ing. E. H. uznal vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněného J. K. pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněné Ing. E. H. za tento zločin uložil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále jí uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností, na dobu tří let. Obviněnému J. K. uložil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba obviněné k povinnosti nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené společnosti LAPP KABEL, s. r. o., se sídlem Otrokovice, Bartošova 315, ve výši 15.457.595,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že odvolací soud, aniž by provedl jakýkoliv důkaz v rámci odvolacího řízení, změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, když učinil závěr o použití násilí obviněného vůči Ing. H. K tomu dodává, že vyjma tvrzení obviněné žádný z důkazů toto její tvrzení neprokázal. Byť někteří svědci hovořili o prudkých hádkách mezi oběma obviněnými, žádný z nich nepotvrdil, že by tyto slovní invektivy přerostly ve fyzické násilí. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že tento skutkový závěr odvolací soud učinil bez doplnění dokazování. Obviněný je přesvědčen, že tyto odlišné skutkové závěry mají zásadní význam pro právní závěry o jeho vině. I když obviněný uvádí, že si je vědom toho, že nedostatky ve skutkovém zjištění nemohou být důvodem dovolání, poukazuje v této souvislosti zejména na judikaturu Ústavního soudu a na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských a práv základních svobod. Podle obviněného i skutkové závěry, které odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, nejsou objektivní. Obviněný v tomto směru nesouhlasí se skutkovým závěrem, že účet, na který Ing. H. zasílala zpronevěřené peníze, založil za účelem, aby s ním hospodařil sám. Napadá rovněž závěry soudů, že by věděl o tom, jaké postavení má obviněná Ing. H. ve společnosti a že by věděl, že peníze, které posílala na účet pocházejí z její trestné činnosti. Podle jeho názoru tento nedostatek v posouzení subjektivní stránky trestného činu měl vést k závěru, že neměl být odsouzen jako pomocník trestného činu. Obviněný dále polemizuje nad tím, že pokud měl vědět, že si peníze obviněná nevydělává v takovém množství a že peníze jsou nelegální, mohl být odsouzen pouze pro přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku. V rovině trestu obviněný vytýká soudu prvního stupně, že Ing. H. zcela neoprávněně přiznal polehčující okolnost podle §41 písm. d) tr. zákoníku, zatímco jemu jako pomocníkovi trestného činu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Pokud jde o výrok o náhradě škody, má za to, že škoda nevznikla v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2013, č. j. 2 To 59/2013-1529, v části týkající se J. K. zrušil a zrušil ohledně obviněného také rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 2. 5. 2013, č. j. 61 T 2/2013-1447, a dále, aby postupoval podle §265l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu nebo přerušení tohoto výkonu a pokud předseda senátu Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně důvod pro takový postup neshledá, navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a takový výkon odložil nebo přerušil sám.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný se dovolává revize skutkových zjištění a odvolává se přitom na porušení zásad spravedlivého procesu, které měly být porušeny zákonu neodpovídajícím libovolným hodnocením důkazů, nevyužitím zásady in dubio pro reo při procesu hodnocení důkazů a nesprávným postupem odvolacího soudu, který změnil skutková zjištění, aniž zopakoval důkazy, nebo provedl vlastní dokazování. Státní zástupkyně je však tohoto názoru, že ani jednomu ze soudů není možné vytknout v rámci posuzování důkazní situace svévoli, neboť odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá. Státní zástupkyně má za to, že činí-li i přes tyto skutečnosti obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje závěry právní, jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Jestliže obviněný vytýká soudům, že v rámci procesu hodnocení důkazů neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, i v tomto případě obviněný namítá vadnou aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotně právních ustanovení, čímž brojí proti v řízení učiněným skutkovým závěrům. Státní zástupkyně je přesvědčena, že odvolacímu soudu nelze vytknout jakoukoliv nepřípustnou manipulaci se skutkovými zjištěními a dodala, že pokud odvolací soud odlišně ve svém rozhodnutí definoval skutek, doplnil pouze popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny. Odvolací soud tedy pouze doplnil a upřesnil popis skutkových okolností, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Toto doplnění rozhodných skutkových zjištění nijak nezhoršilo postavení obviněného, neboť se tím nezměnil rozsah, ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným. Státní zástupkyně zdůraznila, že pokud obviněný v dovolání upozorňuje na odlišný přístup soudů k hodnocení míry jeho účasti na spáchaném skutku (ke vlivu obviněného na jednání obviněné Ing. E. H.), odvolací soud pouze konstatoval neujasnění a rozporuplný postoj nalézacího sudu k uvedené otázce a naznačil, že by míru účasti obviněného na spáchaném jednání hlavní pachatelky posuzoval přísněji, v čemž mu však zabránil zákaz reformace in peius, neboť státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného nepodal. Odvolací soud tedy v žádném ohledu neměnil skutková zjištění o míře účasti obviněného na spáchaném skutku, kdy byl uznán vinným pouze pomocí ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Jedinou právní námitku v dovolání obviněného státní zástupkyně shledává v námitce neexistence subjektivní stránky trestného činu. K tomu dodala, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že obviněný se pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že pomohl Ing. E. H. založit účet, na který byly poukazovány jí zpronevěřené finanční prostředky ke škodě společnosti LAPP KABEL, s. r. o., kdy následně s plným vědomím z těchto zpronevěřených finančních prostředků čerpal, přičemž skutečnost, že obviněný skutek popřel, neznamená, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Soudy obou stupňů vyhodnotily výpověď obviněné Ing. E. H. jako věrohodnou a jednoznačně usvědčující obviněného J. K. s tím, že obviněný jednoznačně věděl, jaké trestné činnosti se dopouštěl a jednal tak v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu spolehlivě potvrzují ve věci zjištěné skutkové okolnosti soudem prvního stupně a uvedené ve výroku o vině rozsudku. Jestliže obviněný věděl jako druh obviněné Ing. E. H., jakou pracovní pozici zastává u společnosti LAPP KABEL, s. r. o., je zřejmé, že si musel být vědom i výše výdělku, kterého v takové pozici mohla dosahovat. Je zjevné, že nový účet byl zřízen za účelem páchání trestné činnosti, protože legální výdělek obviněné Ing. E. H. byl zasílán na úplně jiný účet. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že jestliže obviněný zmíněný účet založil, dopustil se pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně je toho názoru, že s ohledem na formu zavinění není možné ani uvažovat o jiné mírnější právní kvalifikaci, jak obviněný naznačuje v dovolání. Pokud jde o výrok o náhradě škody, obviněný byl uznán vinným jednáním, kterým napomohl, aby společnosti LAPP KABEL, s. r. o., byla způsobena škoda ve výši 15.457.595,- Kč, a právě tato škoda byla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle názoru obviněného důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze spatřovat
1) jednak ve skutečnosti, že nalézací soud učinil rozporuplný závěr o tom, zda obviněný užil násilí vůči obviněné, které, jak v rozsudku uvedl, nebylo prokázáno, a že odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně změnil, aniž by provedl u veřejného zasedání jakékoliv dokazování, čímž porušil právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských a práv základních svobod,
2) jednak ve skutečnosti, že nevěděl, jaké postavení má obviněná Ing. H. ve společnosti LAPP KABEL, s. r. o., a že z tohoto důvodu nemohl vědět, že peníze, zasílané na účet, který založil, pocházejí z trestné činnosti obviněné. V tomto ohledu má za to, že nemohl spáchat trestný čin v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a protože nevěděl, v jakém množství ve skutečnosti obviněná mohla peníze vydělávat, dovozuje, že se mohl dopustit pouze přečinu podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Ad 1) Z obsahu uvedené námitky je zjevné, že má původ ve skutkovém zjištění. V tomto směru je však třeba dodat, že soud prvního stupně k použití nátlaku ze strany obviněného vůči obviněné Ing. H. uvedl, že obviněná nepáchala trestnou činnost nejen pod nátlakem obviněného, což vyjádřil slovy, že „motivace obviněné páchat trestnou činnost jen z důvodu nátlaku ze strany obžalovaného není plně prokázána“ (viz str. 14 rozsudku), aby dále konstatoval, že s ohledem na tuto skutečnost nelze mít za to, že obviněný byl iniciátorem a že by celou trestnou činnost organizoval. V tomto směru dospěl k závěru, že nátlak ze strany obviněného nebyl jediným důvodem a jedinou příčinou trestné činnosti obviněné Ing. H. To znamená, že obviněného soud prvního stupně nepovažoval za organizátora trestné činnosti, přičemž je nutné zmínit, že organizátorství je výrazně závažnější formou účastenství než forma pomoci ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Protože trestnou činnost obviněného doprovázely další okolnosti, které již byly v trestní věci spolehlivě prokázány, a to zejména výpověďmi svědků, soud prvního stupně je neponechal bez povšimnutí, neposuzoval je však již v rovině viny, ale zohlednil je při ukládání trestu. Řada svědků, a to Ing. W., Ing. V., svědkyně P., manželé N., jakož i svědci S., S., B. a H. potvrdili hrubé, vulgární, nevhodné až agresivní chování obviněného vůči obviněné Ing. E. H. Obviněné proto s ohledem na uvedené skutečnosti přiznal polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. d) tr. zákoníku. V tomto ohledu lze konstatovat, že ani odvolací soud nijak nezměnil uvedené závěry soudu prvního stupně a pouze v odůvodnění svého rozsudku závěry soudu prvního stupně vysvětlil. Na tomto místě je třeba dodat, že o dvolací soud může oprávněně dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti, a v takovém případě může, resp. musí soud druhého stupně vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil, může poukázat na nelogičnost některých závěrů soudu prvního stupně, na to, že některé významné skutečnosti opomenul zhodnotit. Není však oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné pokyny, k jakým konkrétním závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 141/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2001, svazek 9, pod T 237). Jestliže odvolací soud rozhodoval podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a zrušil napadený rozsudek, důvodem pro tento postup nebyl jeho odlišný postoj k otázce použití nátlaku obviněného ve vztahu k obviněné Ing. H., nýbrž skutečnost, že považoval za nutné vyjádřit v popisu skutkové věty skutková zjištění, která by upřesnila popis rozhodných skutečností ve výroku o vině tak, aby byl zřejmý podíl obviněného J. K. na dané trestné činnosti, o nichž ani soud prvního stupně neměl žádných pochybností (srov. str. 27 rozsudku odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval zcela zákonným způsobem, Nejvyšší soud neshledal, že by v tomto směru byla jakkoli dotčena práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ad 2) Námitku, že obviněný nevěděl o trestné činnosti spoluobviněné Ing. H., obviněný uplatňuje po celou dobu trestního řízení. Je zjevné, že i tato námitka má svůj původ ve skutkovém zjištění. Výpověď Ing. E. H. dokládá, že obviněný od počátku věděl o tom, jaké postavení obviněná Ing. E. H. ve společnosti LAPP KABEL, s. r. o., zaujímá. Dále je třeba uvést, že skutečná mzda obviněné byla poukazována na zcela jiný účet. Pohyb částek na účtu, který byl obviněným založen u Československé obchodní banky, a. s., dosahoval různých hodnot, obviněný měl možnost ho pravidelně kontrolovat, neboť k takto zřízenému účtu měl dispoziční oprávnění, platební kartu a prováděl z něj výběry, rovněž výpisy z účtu byly zasílány na jeho adresu. Z tohoto účtu také odčerpal částku 5 mil na svůj depozitní účet, se kterým mohl disponovat pouze on. Z uvedených skutečností je tedy zřejmé, že účet zřízený obviněným J. K. měl sloužit k odlišení finančních prostředků, které pocházely z legálního příjmu Ing. E. H. a že byl zřízen obviněným zcela účelově, a to se záměrem, aby na něho byly převáděny peníze, které obviněná Ing. E. H. zpronevěřila na úkor společnosti LAPP KABEL, s. r. o. V průběhu dokazování nebylo zjištěno, že by takto založený účet sloužil k jiným finančním tokům, než shora uvedeným. Lze tedy bezpochyby učinit závěr o přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k zavinění obviněného J. K., jehož podíl na trestné činnosti obviněné Ing. E. H. je zřejmý právě ze skutečností, které ho spojují s manipulací s předmětným účtem. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění plyne, že obviněný věděl o původu finančních prostředků zasílaných na tento účet, je možno dovodit, že svou pomocí usnadnil obviněné Ing. E. H. spáchat zločin zpronevěry a způsobit dlouhodobým pácháním této trestné činnosti škodu velkého rozsahu. Za dané situace se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou obviněného, že mohl být odsouzen pouze pro přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť není pochyb, že uvedeným jednáním obviněný naplnil všechny znaky pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud obviněný shledává uložený trest jako nepřiměřeně přísný v porovnání s trestem, který byl uložen obviněné Ing. E. H., je třeba především poukázat na to, že u obviněného nebyly zjištěny žádné polehčující okolnosti, které by mohly vést ke snížení trestu. Za dané situace byl trest ukládán při dolní hranici trestní sazby, přičemž uložený trest ve výši šesti roků a šesti měsíců nelze považovat za nepřiměřeně přísný zvláště s ohledem na dlouhodobost páchání trestného činu a na škodu velkého rozsahu, která byla jednáním obviněného a obviněné Ing. H. způsobena. Protože škoda byla poškozenou společností LAPP KABEL, s. r. o., řádně vyčíslena, a je v příčinné souvislosti s jednáním obou obviněných, je výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. opodstatněný. V souvislosti s výhradou obviněného k trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákaz nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Z obsahu námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, vyplývá, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy. Jestliže obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny - rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru.
Na závěr Nejvyšší soud pokládá také za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V tomto ohledu Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá též za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. K návrhu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. nepředložil Nejvyššímu soudu návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného. Nutno poznamenat, že ani Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., a proto o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann