ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1474.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1474/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného J. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 To 122/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 173/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 4 To 122/2014, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. J., které podal proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2014, č. j. 90 T 173/2013-146, kterým byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst.1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 4 To 122/2014 podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod odůvodňuje tím, že žádný trestný čin nespáchal a podle jeho mínění „rozhodnutí spočívá na nespravedlivém posouzení skutku, které nebylo vyvráceno výslechem soudního znalce v rámci hlavního líčení. Soudům vytýká, že jeho vinu vybudovaly pouze na znaleckém posudku, který vycházel pouze z informací poškozeného, navíc na ruce obviněného nevykazuje fotodokumentace žádné poranění, které by odpovídalo tomu, že držel v ruce skleněný střep, kterým pořezal poškozeného. Orgány činné v trestním řízení neprovedly důkazy ve prospěch obviněného a sám poškozený konstatoval, že „obviněnému ublížil on, a to tím, že proti němu použil násilí, kdy k tomu nebyl nejmenší důvod“. Dále uvádí, že „celý popsaný děj ze strany poškozeného se nestal a i to, že nedošlo k zavolání o pomoc, že P. J. neutekl, mluví o tom, že k žádnému incidentu, který je kladen za vinu J. J., nedošlo“. Doložené důkazy jsou podle obviněného neprůkazné a nic jednoznačně nedokládají v neprospěch obviněného. Soudy nehodnotily důkazy ve prospěch obviněného, neprokázaly obviněnému úmysl způsobit poškozenému zranění, přičemž k uvedenému jednání neměl sebemenší motiv, poukazuje dále na to, že se soudy nezabývaly možnou nutnou obranou ze strany obviněného proti nezákonnému jednání poškozeného. V další části svého dovolání poukazuje na to, že mu orgány činnými v trestním řízení bylo bráněno uvést další motivy na straně poškozeného, snahu P. J. dostat se k majetku otce obviněného a poškozeného. Dále popisuje majetkové poměry poškozeného a jeho možný, shora uvedený motiv. Podle názoru obviněného nebyly důkazy shromažďovány zákonu odpovídajícím způsobem, aby byl mj. zjištěn motiv možného jednání obviněného, případně motiv jednání poškozeného, směřující ke křivému obvinění J. J. Soudy byla obviněnému odebrána možnost předložit vlastní důkazy, případně důkazy navrhnout (nebylo předloženo předmětné kladivo, nebyla vyslechnuta matka obviněného a poškozeného, nebylo mu umožněno navrhnout rekonstrukci, vycházeno bylo pouze z výpovědi poškozeného a znaleckého posudku, který byl vypracován pouze na základě informací poškozeného, nebylo přihlédnuto k fyzickým disproporcím obviněného a poškozeného). Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný v tom, že neměl s ohledem na vážnou rodinnou situaci dostatek času na přípravu obhajoby, ve veřejném zasedání mu bylo odvolacím soudem zabráněno vyjadřovat se ke všem skutečnostem, nebyl mu poskytnut dostatečný čas, aby si sám vypracoval obhajobu. Všechny shora uvedené skutečnosti shrnul obviněný v konstatování, že byla porušena zásada in dubio pro reo, nedošlo k prokázání subjektivní stránky skutkové podstaty, nebylo vysvětleno, jak soudy dospěly ke svým závěrům a jak se vypořádaly s důkazy, navíc rozsudek obsahuje nepravdy soudce ohledně jeho motivu jednání. Výhrady vznáší obviněný také vůči uloženému trestu, jehož uložení mu znemožňuje najít si slušné zaměstnání. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby nejen dovoláním napadené usnesení, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a následnému přidělení věci jinému soudci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření sdělil, že s ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se k dovolání nebude věcně vyjadřovat a navrhl o dovolání obviněného rozhodnout v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o námitky obviněného pak je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které obviněný uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a následně ve svém odvolání před soudem druhého stupně, přičemž soudy na jeho námitky ve svých rozhodnutích reagovaly. Na situaci, kdy obvinění uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ O zjevně neopodstatněné dovolání však půjde pouze za situace, kdy uplatněné námitky jsou z pohledu dovolacího důvodu právně relevantní.
Podstatu námitek obviněného lze shrnout v konstatování, že tento se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. Situace se odehrála zcela jinak, než byla popsána ve výroku, přičemž soudy uvěřily verzi poškozeného a nikoli obviněnému, aniž by pro jeho odsouzení měly dostatek důkazů. Poukazuje na neprovedení důkazů (např. výslech matky, nutno však uvést, že podle výpovědí obou aktérů, nebyl nikdo další tomuto jednání přítomen). V rámci hodnocení důkazů pak soud přecenil význam znaleckého posudku ohledně zjištěného zranění poškozeného, když bylo vycházeno pouze z výpovědi poškozeného (v této souvislosti je však třeba upozornit také na přiloženou fotodokumentaci ke zjištěnému zranění). Další námitky charakteru, že neměl dostatek času na přípravu své obhajoby, jsou námitky procesní, nikoli hmotně právní, tudíž nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. Přesto musí Nejvyšší soud uvést, že základní kritéria pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání (zachování pětidenní lhůty ke konání hlavního líčení, shodně jako lhůta ke konání veřejného zasedání), byly zachovány. Zmínit je však také nutno tu okolnost, že hlavní líčení nebylo konáno pouze v jednom termínu, tudíž po odročení hlavního líčení měl obviněný možnost přípravy na další hlavní líčení – v této souvislosti nelze opomenout, že byl zastoupen osobou práva znalou, tj. obhájcem. Dále obviněný vytýká soudu prvního stupně jeho postup při hodnocení důkazů a nedostatky odůvodnění, přitom je nutno uvést, že soud prvního stupně popsal ve svém rozsudku nejen obviněným uplatněnou obhajobu, ale také podrobně (a to dvakrát) výpověď poškozeného, ze které dovodil, za jakých okolností došlo k napadení poškozeného. Ve svém rozsudku (stejně jako soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení) také konstatoval nedobré vztahy mezi obviněným a poškozeným, okolnost, že se poškozený o nemocného otce nestará na rozdíl od poškozeného, ale rovněž bylo poukázáno na chování poškozeného, přičemž prchlivost obviněného v průběhu trestního řízení zmiňuje odvolací soud na str. 3 svého usnesení. Soud prvního stupně shodně se soudem druhého stupně ve svých rozhodnutích v souladu se zásadami formální logiky vysvětlily, proč uvěřily výpovědi poškozeného a nikoli výpovědi obviněného (soud druhého stupně např. poukazuje na to, že obviněný zdůrazňoval fyzickou převahu poškozeného a popsal, jak na něj bylo poškozeným útočeno, přesto lékařskou pomoc nevyhledal a uvedené napadení ze strany poškozeného nesdělil ani žádnému orgánu činnému v trestním řízení). Nutno je také uvést, že převážná část námitek uplatněných v dovolání je podávána několikrát v různých změnách a je zaměřena na znevěrohodnění osoby poškozeného s ohledem na možný motiv jeho jednání, „snahu dostat se k majetku“ otce obviněného a poškozeného, což může dokreslovat nevraživost mezi obviněným a poškozeným, nemá však dopad na zjištěný skutkový stav, když zranění poškozeného bylo objektivizováno nejen výpovědí poškozeného, ale také fotodokumentací a znaleckým posudkem. Za situace, kdy znalec vycházel z hmotnosti předmětu, kterým bylo na poškozeného obviněným útočeno, zjištění, že charakter ran na ruce poškozeného odpovídá útoku bodně řezného nástroje apod., nevznikají pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi poškozeného a jsou také odstraněny spekulativní možnosti ohledně vzniku poranění, tedy rozhodnutí působí přesvědčivěji ve smyslu §125 tr. ř. Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést v souvislosti s podaným dovoláním. S otázkou subjektivní stránky trestného činu a otázkou pokusu se soud prvního stupně vypořádal zákonu odpovídajícím způsobem na str. 5 – 6 svého rozsudku (soud druhého stupně na shodné hmotně právní znaky zpochybněné v odvolání reagoval na str. 4 svého usnesení), přičemž Nejvyšší soud se s uvedenými závěry ztotožňuje a nad rámec zmíněných úvah v reakci na dovolací námitky obviněného pouze uvádí, že odkaz obviněného na rozhodnutí publikované Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2001, svazek 7, pod T 192, je nepřípadný za situace popsané pod bodem 2) uvedeného rozhodnutí, které poukazuje na silný vystupňovaný afekt a na podstatně snížené ovládací schopnosti pachatele, což není případ obviněného. Oproti tomu situace popsaná pod bodem 1) uvedeného rozhodnutí klasifikuje útok kladivem o hmotnosti cca 1,9 kg za možný způsob vedoucí ke způsobení těžké újmy, za určitých okolností je možné takový útok posoudit ještě přísněji.
Jak již bylo shora konstatováno, povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného nemají hmotně právní charakter a jejich prostřednictvím prosazuje obviněný vlastní verzi skutkového děje. Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Shora již bylo uvedeno, že námitky uplatněné obviněným jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann