ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1546.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1546/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného Ing. J. F. M. Ph.D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 7 To 50/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 20/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 7 To 50/2014, bylo o odvolání obviněného a poškozeného J. Z. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 2 T 20/2013, kterým byl obviněný uznán vinným (bod 1 výroku rozsudku) zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, dále (bod 2 výroku rozsudku) jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a dále k povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř., rozhodnuto tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného J. Z. zamítnuto , a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen pouze v obou výrocích o náhradě škody a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 7 To 50/2014, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že byl uznán vinným „aniž by soudy pro své závěry měly oporu v provedeném dokazování, resp. aniž by tyto závěry byly prokázány objektivními důkazy, jinými než výpovědí poškozeného a jeho manželky“. Soudům vytýká (k bodu 1) nedostatky v dokazování, když nebylo provedeno ohledání místa, kde mělo k napadení dojít, poškozený je podle obviněného nevěrohodný, a to s ohledem na psa poškozeného, který by jistě nepustil obviněného do blízkosti poškozeného a umožnil mu ještě na poškozeného zaútočit, dále namítá, že zranění neodpovídá ani závěrům znalce MUDr. Procházky. Poukazuje na to, že soudy uvěřily poškozenému a jeho manželce. Dále, že za věrohodnou vzaly výpověď svědka H., oproti tomu však za nevěrohodné označily výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch. Rovněž zpochybňuje závěry znalce MUDr. Kubeje, který u poškozeného konstatoval posttraumatickou stresovou poruchu, obviněný však argumentuje tím, že uvedená porucha se podle odborné literatury projeví v souvislosti s nějakou katastrofickou událostí a vyvíjí se po řadu měsíců. Soudy rovněž podle mínění obviněného přehlédly, že k tomu zmíněný znalec konstatoval, že jeho závěry by platily za situace, že by útok na poškozeného byl prokázán, jak ho popsal poškozený, což však podle obviněného prokázáno nebylo. Ani v případě jednání ze dne 10. 3. 2013 nedošlo k situaci popsané poškozeným, neboť nikdy neměl v úmyslu poškozenému ublížit, žádný úmysl mu nebyl prokázán, po poškozeném pouze vždy chtěl, aby „nás neotravoval“. V důsledku neadekvátního zásahu orgánů činných v trestním řízení přišel o zaměstnání, psychicky se zhroutil a požádal o přiznání invalidního důchodu. Pochybení obou soudů spatřuje „zejména v tom, že provedené důkazy nehodnotily v souladu se zásadami trestního řízení, ale tak, aby bylo vyhověno obžalobě, v tom, že neuplatnily zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu navrhl, aby nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek přezkoumal ve výroku o vině a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce sdělil, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Z argumentace obviněného v rámci dovolání vyplývá, že tento jednak zpochybňuje hodnověrnost poškozeného, soudům vytýká nedostatky v provedeném dokazování (neprovedení místního ohledání), nedostatky v hodnocení důkazů (zpochybnění hodnověrnosti svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch soudy a naopak přecenění a uvěření výpovědi poškozeného, resp. osob, vypovídajících v jeho prospěch, nesprávné vyhodnocení skutečností plynoucích ze znaleckých posudků). Podstatou veškeré argumentace je tvrzení obviněného, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, pro které byl odsouzen. Poukazuje např. na to, že pes poškozeného by mu nedovolil, aby poškozeného napadl, pokud by došlo k situaci, jak ji popisuje poškozený; muselo by dojít ke zranění závažnějšímu, než jaké bylo objektivně zjištěno. Jak již bylo shora konstatováno, soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně rozvádí jednotlivé výpovědi svědků a obviněného, důkazy, které byly v předmětné trestní věci provedeny, a to na straně 3-10 svého rozsudku, aby následně konstatoval, že se obviněný dopustil trestných činů, které jsou uvedeny ve výroku jeho rozsudku. Soud druhého stupně pak na straně 6 svého rozsudku rozvádí, na základě, kterých důkazů dospěl k závěru, že se obviněný dopustil jednání, pro které byl odsouzen soudem prvního stupně, přičemž logicky rozvádí své úvahy k důkazům, na základě kterých považuje jednotlivé námitky obviněného za neopodstatněné. Při takto popsaných hodnotících úvahách soudu (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., vyjádřených v odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 tr. ř.), nelze označit taková rozhodnutí za nelogická, případně trpící znaky libovůle. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů s jejichž závěry, vyjádřenými v odůvodnění rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožňuje, musí ještě reagovat na tu část námitky obviněného, kde konstatoval, že „znalec uvedl, že jeho závěry by platily v případě, že by útok na poškozeného byl prokázán tak, jak byl popsán“ – (obviněný měl na mysli vznik posttraumatické stresové poruchy v důsledku jeho jednání a v této souvislosti zpochybňuje závěry znaleckého posudku). Obviněný však přehlíží skutečnost, že soudy na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů dospěly k závěru, že k napadení poškozeného dne 5. 8. 2012 došlo tak, jak situaci popsal právě poškozený.
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) a dále rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann