ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.241.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 241/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný M. R. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 7 To 405/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 26/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 10 T 26/2012, byl obviněný M. R. (dále také „dovolatel“) podle §226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 6 Zt 210/2011, pro skutek spočívající v tom, že „dne 4. 5. 2011 v době kolem 16:00 hod. v budově ÚMČ B.-Č. na ulici B. v B. na chodbě v přízemí před dveřmi do kanceláře, jakožto účastník správního řízení ve věci dávek hmotné nouze, při oprávněném nahlížení do spisové dokumentace odcizil součást spisu, kterou předal přítomné sestře I. M. Na následné výzvy k navrácení odcizené části spisu referentek sociálního odboru ÚMC B.-Č. Š. V. a D. Z., odpovědných úřednic orgánu státní správy nereagovali. Naopak I. M. zmíněnou část úřední dokumentace uložila do kabelky a na opakovanou výzvu úřednice Š. V. ji odmítla vrátit. Když se Š. V. snažila zamezit zcizení části spisového materiálu úřadu, tedy snažila se postupovat v souladu s řádným výkonem své pravomoci, odpovědné úřednice orgánu státní správy, počala do ní I. M. strkat, levou rukou ji uchopila za předloktí pravé ruky, nato ji pravou rukou udeřila otevřenou dlaní na prvou tvář a natlačila ji prudce na zeď. Tímto způsobem Š.V. způsobila zranění v podobě distorse – C krční páteře, zhmoždění hlavy, otoku a hematomu krajiny vpravo, která si vyžádala pracovní neschopnost po dobu od 4. 5. 2011 do 18. 5. 2011, po kterou byla poškozená omezena v běžném způsobu života bolestmi hlavy, nutností klidového režimu a nutnou aplikací molitanového krčního límce. V okamžiku, kdy se úřednice ÚMČ B.-Č. D. Z. snažila jít své napadené kolegyni Š. V. na pomoc, M. R., aby jí v tom zabránil, znemožnil otevření dveří od kanceláře, které se otevírají směrem do chodby, a to zablokováním nohou a následně tlačením rukama, přičemž se pokoušel z okénka úřední překážky odcizit i zbytek spisu, což se mu již nezdařilo “, v němž byl spatřován přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle §99 odst. 1 tr. zákoníku bylo M. R. uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal M. R., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 7 To 405/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal M. R. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl vážné vady řízení, které spatřuje v tom, že soud prvního stupně rozhodl o přibrání znalce k vyšetření jeho duševního stavu, ač k takovému postupu neměl žádný důvod. V souvislosti s tím zdůraznil, že nesprávným postupem nalézacího soudu a vadným znaleckým posudkem je omezen na svobodě, přičemž má oprávněně za to, že byl jako osoba nepohodlná úřadům tímto způsobem odstraněn z aktivního života. V důsledku toho byl poškozen on sám i jeho právo na spravedlivý proces. Dodal, že soud prvního stupně mu při hlavním líčení ve dnech 11. 7. 2012, 26. 9. 2012 a 21. 8. 2013 odňal právo klást dotazy svědkům a znalkyni, tyto mohl klást pouze prostřednictvím obhájce. Tímto postupem, který se jeví být v rozporu s trestním řádem, bylo zkráceno jeho právo na obhajobu.
V další části dovolání vyjádřil dovolatel nesouhlas zejména s obsahem a závěry znaleckého posudku znalkyně MUDr. Marty Holanové stran jeho duševního stavu s tím, že se cítí být příčetný celý svůj život, tedy i v době spáchání skutku, pro který byl stíhán, a po dobu celého trestního řízení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. shledal dovolatel v nesprávném procesním postupu soudu po vypracování zmíněného znaleckého posudku. Podle jeho názoru bylo na místě, aby soud postupoval podle §224 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §173 odst. 1 písm. c) tr. ř. a přerušil trestní stíhání do doby, kdy bude (dovolatel) schopen chápat smysl trestního řízení. Tento postup navrhoval při hlavním líčení dne 11. 7. 2012, na což poukázala i znalkyně ve svém posudku. Dále dovolatel zdůraznil, že znaleckým posudkem nebylo a ani nemohlo být prokázáno, že měl v době spáchání předmětného skutku trpět poruchou s bludy, samotná znalkyně totiž opakovaně uváděla, že neměla dostatek podkladů, dovolatel s ní odmítal spolupracovat a navíc jej vyšetřovala se značnou prodlevou po spáchání tohoto skutku. Naopak on sám doložil soudu listinné důkazy, z nichž vyplynulo, že jak v době spáchání skutku, tak později se choval zcela normálně. Navíc znalkyně při hlavním líčení dne 21. 8. 2013 uvedla, že její závěr je pravděpodobný a že tuto pravděpodobnost vyslovuje ku prospěchu člověka, který je duševně nemocen. Podle přesvědčení dovolatele nebyla oprávněna činit takové rozhodnutí, neboť de facto (za situace, kdy soudy obou stupňů její tvrzení beze zbytku přijaly a stalo se tak základem pro jejich rozhodování) určila, že pro něj bude výhodnější, že byl v době spáchání stíhaného skutku nepříčetný a tedy trestně neodpovědný, což je však zásahem do základních práv a svobod, jelikož úvahy podle zásady in dubio pro reo má činit soud, nikoliv znalec. Navíc za situace, kdy byl dovolatel zproštěn obžaloby pro nepříčetnost, nikdy nebude objasněno, zda ke spáchání trestných činů vůbec došlo a kdo je za ně trestně odpovědný.
Dovolatel rovněž vyjádřil názor, že rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť předmětná listina nebyla dosud součástí spisu, byly to pouze jeho nedokončené poznámky, kterých se nezmocnil, ale sám je vytvořil, samozřejmě je držel v ruce a zcela právem je předal své sestře ke kontrole. Nezmocnil se tedy cizí věci, přičemž dokonce ani žádným ze svědků není tvrzeno, že by chtěl odcizit celý spis. Nemůže být proto naplněna skutková podstata přečinu krádeže. Pokud se týká přečinu násilí proti úřední osobě, pak dovolatel uvedl, že skutek, tak jak je popsán v obžalobě, se nestal. Z videozáznamu, který byl při odlišných výpovědích svědků jediným relevantním důkazem plyne, že dovolatel stál před dveřmi, v nichž je okénko pro nahlížení do spisu, a pokud svědkyně Z. chtěla otevřít dveře, zákonitě narazila na odpor, který však ze strany dovolatele nebyl aktivní. Z toho je zřejmé, že jednání, za které byl trestně stíhán, nevykazuje znaky trestného činu.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že námitky obsažené v dovolání ne zcela odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, a pokud by se tak snad s jistou tolerancí daly posoudit, nelze jim přisvědčit. Pod důvod dovolání popsaný v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv to podle zákona nebylo přípustné, lze sotva podřadit námitky co do rozhodnutí soudu o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. S tím souvisí další námitka dovolatele, že pokud byl skutečně duševně nemocný, neměl být vystavován trestnímu stíhání, protože nebyl vůbec schopen pochopit smysl trestního řízení. Ovšem právě tímto způsobem bylo trestní řízení proti němu ukončeno – jakmile soud dokazováním zjistil, že obviněný není schopen chápat smysl trestního řízení a pro nepříčetnost je trestně neodpovědný, rozhodl v souladu se zákonem o jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř. Námitka, že byl dovolatel izolován na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny, čímž byl jako osoba nepohodlná úřadům odstraněn z aktivního života, je z hlediska uplatněných (ale i jiných) dovolacích důvodů bez významu. To, že dovolatel nesouhlasí s obsahem a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je jeho právo, ale na závěry soudu to nemá vliv. Námitka, že soud v hlavním líčení odňal dovolateli právo klást vyslýchaným osobám otázky, nenaplňuje žádný konkrétní dovolací důvod. Navíc je formulována nepřesně a neodráží skutečné dění u hlavního líčení, v němž – zjevně v důsledku své psychické poruchy – dovolatel nebyl schopen klást racionální otázky osobám vyslýchaným u hlavního líčení a jeho dotazy bylo nezbytné přeformulovat tak, aby na ně vůbec bylo možné odpovědět. Tvrzení dovolatele o povaze listiny, o jejíž odcizení šlo v rámci žalovaného skutku, že se totiž nejednalo o součást spisu, nýbrž dovolatelem vytvořené poznámky, které držel v souladu s právem, není námitkou právní, jež by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž výhradou skutkové povahy. Pokud však byla předmětná listina zhotovena jako záznam o jednání pracovnic ÚMČ B.-Č. s dovolatelem jako žadatelem, nepochybně byla součástí úředního spisového materiálu vedeného v této věci, nikoli privátním majetkem dovolatele. Pokud se předmětné listiny v součinnosti se svou sestrou I. M. zmocnil a poté se ji pokusil násilím uchovat, jeho jednání zcela zjevně naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
K námitce, podle níž se nestala část skutku žalovaná jako přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť dovolatel pouze stál přede dveřmi, které proto nešly otevřít, státní zástupce uvedl, že jde rovněž o námitku skutkové povahy, jež pro naplnění deklarovaných důvodů dovolání nemá žádný význam. Jedná se pouze o vyjádření stanoviska dovolatele, které se odchyluje od zjištění, ke kterému soud dospěl na základě provedeného dokazování, z něhož vyplynuly skutečnosti jiné, svědčící o tom, že obžaloba byla v tomto ohledu podána důvodně, a pokud by byl osobou trestně odpovědnou, byl by za toto své protiprávní jednání zákonným způsobem sankcionován.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 7 To 405/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. M. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K tomu je nutno dodat, že M. R. osobně sepsal a prostřednictvím Městského soudu v Brně Nejvyššímu soudu předložil podání označené jako doplnění dovolání. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy předmětné podání označené jako doplnění dovolání nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento důvod dovolání nezakládají (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Se zřetelem k tomuto vymezení předmětného dovolacího důvodu je třeba uzavřít, že pod něj nelze subsumovat výhrady dovolatele vůči postupu soudu nižších stupňů, pokud přibraly soudní znalkyni k objasnění jeho duševního stavu, výhrady proti zpracovanému znaleckému posudku ani námitky v tomto smyslu, že byl zbaven svého zákonného práva klást osobám vyslýchaným při hlavním líčení otázky (ostatně pokud jde o posledně uvedenou námitku, pak s tou se ústavně konformním způsobem vypořádal odvolací soud, na jehož rozhodnutí lze v tomto směru odkázat). Stejně tak uplatněný dovolací důvod nenaplňuje argumentace dovolatele, podle níž, byl-li jedním ze závěrů znaleckého posudku závěr o jeho neschopnosti chápat smysl trestního stíhání, mělo být jeho trestní stíhání přerušeno. K této námitce lze rovněž připomenout závěr, jenž ve svém vyjádření zmínil státní zástupce.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však dovolací námitky, jež dovolatel vztáhl k deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i další uplatněné výhrady směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Dovolatel totiž neuvádí žádné konkrétní hmotně právní argumenty vztahující se ke skutkovému základu zjištěnému soudy nižších stupňů a soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě vadné řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (včetně zjištění o jeho duševním stavu), přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně - pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a dovozenou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výlučně z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však dovolatel svou argumentací rovněž věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. dubna 2014
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý