ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.252.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 252/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. března 2014 o dovolání obviněného D. F., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 8. 2013, č. j. 13 To 277/2013-429, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 120/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 5. 2013, č. j. 1 T 120/2013-398, byl obviněný D. F. v bodě 1) výroku o vině uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodě 2) výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu. Týmž rozsudkem byl odsouzen též spoluobviněný P. A.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 6. 8. 2013, č. j. 13 To 277/2013-429, byl z podnětu odvolání obviněného D. F. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu týkajícím se obviněného D. F. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému D. F. byl za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ohledně nichž výroky o vině zůstaly v napadeném rozsudku nezměněny, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na dobu sedmi let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Je přesvědčen, že výpověď spoluobviněného ve spojitosti se zajištěnou pachovou stopu na čepici nejsou dostatečnými důkazy, aby byl uznán vinným. Poukazuje na to, že spoluobviněný P. A. je osobou opakovaně trestanou a je přesvědčen, že soud nemůže založit své rozhodnutí toliko na výpovědi takovéto nevěrohodné osoby. Pokud jde o předmětnou čepici a zajištěnou pachovou stopu, pak podle názoru obviněného tento důkaz není způsobilý prokázat, že by měl být přítomen na místě činu nebo že by se měl dopustit jednání, které mu je kladeno za vinu. V tomto směru dodal, že ani výpověď poškozeného k totožnosti pachatele není průkazná, neboť poškozený nebyl schopen pachatele jednoznačně identifikovat. Za této situace obviněný pokládá skutková zjištění soudů, na kterých založily svá rozhodnutí, v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Bez ohledu na tuto skutečnost obviněný nadále popírá, že by se uvedeného zločinu dopustil a má za to, že uložený trest odnětí svobody v trvání sedmi let je trestem nepřiměřeně přísným. V této souvislosti zdůraznil, že poškozenému nebyla způsobena žádná vážnější újma na zdraví, s výjimkou lehkých oděrek. Jeho zdravotní stav si vyžádal toliko krátké ošetření bez nutnosti jakékoliv hospitalizace a intenzita předmětného útoku nebyla tak velká. Dodal, že poškozený v důsledku útoku neutrpěl ani žádnou újmu psychickou a stejně tak způsobená škoda je marginální. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uplatnil s tím, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení. Domnívá se, že bylo porušeno jeho právo účastnit se osobně hlavního líčení, když po dobu výslechu poškozeného byl vykázán z jednací síně, aniž by takový postup byl odůvodněn podle ustanovení §209 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že poškozený J. N. požádal, aby byl vyslechnut bez přítomnosti obžalovaných a předsedkyně senátu bez bližšího dotazování této žádosti vyhověla a obviněné vykázala z jednací síně. Podle názoru obviněného tímto postupem bylo bezdůvodně omezeno jeho právo na obhajobu a v důsledku toho i právo na spravedlivý proces. Na základě uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v souladu s ustanovením §265k tr. ř. v plném rozsahu zrušil, a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a udělil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Pod tímto dovolacím důvodem obviněný namítl, že po dobu výslechu poškozeného byl vykázán z jednací síně, aniž by takový postup byl odůvodněn z hlediska ustanovení §209 tr. ř. Obviněný se domnívá, že tímto postupem bylo omezeno jeho právo na obhajobu a porušeno tak právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 5. 2013 na č. l. 385 – 387 zjistil, že poškozený J. N. před zahájením výslechu požádal, aby mohl být vyslechnut bez přítomnosti obžalovaných. Předsedkyně senátu vyhověla požadavku poškozeného a po dobu výslechu svědka obžalované vykázala z jednací síně. Poté, co svědek opustil jednací síň, byli obžalovaní opětovně do jednací síně předvedeni. Nato byli obžalovaní seznámeni s výpovědí svědka J. N. Obžalovaný D. F. k výpovědi svědka neměl dotazy ani připomínky. Obžalovaný A. neměl dotazy, přičemž uvedl, že by se chtěl panu N. omluvit a škodu by mu chtěl uhradit, nemělo se to vůbec stát, měl zakročit úplně jinak. Poté byli obžalovaní odvedeni z jednací síně a do jednací síně byl znovu pozván svědek J. N. Předsedkyně senátu konstatovala, že obžalovaní na svědka nemají otázky a byli seznámeni s výpovědí svědka J. N. Předsedkyně senátu poškozenému dále sdělila, že obžalovaný P. A. se chce svědkovi za celé jednání omluvit a chtěl by nahradit škodu. Po skončení výslechu poškozeného byli do jednací síně předvedeni obžalovaní, přičemž předsedkyně senátu konstatovala, že poškozený vzal na vědomí omluvu obžalovaného P. A.
Podle §209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, obviněnému bylo umožněno se bezprostředně po výslechu poškozeného k jeho výpovědi vyjádřit. Mohl k výpovědi svědka vznášet dotazy, mít připomínky a vyjádřit se k ní. Tohoto svého práva vyjádřit se k výpovědi poškozeného však nevyužil. Námitky ke způsobu výslechu poškozeného u hlavního líčení nevznesl ani jeho obhájce, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Pokud by měla obhajoba námitky ke způsobu výslechu poškozeného u hlavního líčení, mohly by být přímo u hlavního líčení odstraněny. Je však zřejmé, že k porušení práva na obhajobu obviněného nedošlo. Obviněný byl řádně seznámen s výpovědí poškozeného, bylo mu umožněno k výpovědi poškozeného se vyjádřit, mohl prostřednictvím předsedkyně senátu položit poškozenému otázky, mohl vznést námitky ke způsobu výslechu poškozeného. Z procesního hlediska je tedy možno konstatovat, že obviněný se řádně s výpovědí svědka – poškozeného J. N. seznámil, přičemž při provádění tohoto důkazu, bylo dodrženo ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., které souvisí s prováděním důkazů u hlavního líčení. Nadto je nutno dodat, že z rozsudku soudu prvního stupně na str. 5 vyplývá, že poškozený má z útočníků stále obavy, nechce se s nimi setkat a nechtěl dopustit ani oční kontakt s pachateli. Uvedená argumentace odpovídá i odpovědi poškozeného k dotazu obhájce obviněného Mgr. Kvapila, když vypověděl: „Já jsem si myslel, že to uděláme tak, že je vůbec nebudu vidět a ani oni mě, takže je vidět vůbec nechci, ani jejich tváře si nechci zapamatovat, ani teď vůbec“. Pokud tedy v zájmu toho, aby poškozený u hlavního líčení vypovídal, předsedkyně senátu vyhověla požadavku poškozeného a vykázala obviněné po dobu výslechu poškozeného z jednací síně, lze označit tento postup předsedkyně senátu za odůvodněný, neboť pro výslech svědka v nepřítomnosti obviněného došlo ke splnění podmínek, které předvídá ustanovení §209 odst. 1 věty druhé tr. ř. Byl-li tedy obviněný za situace, kdy k výslechu svědka – poškozeného došlo v jeho nepřítomnosti, posléze řádně seznámen s výpovědí poškozeného, právo na obhajobu obviněného, případně ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebyla porušena. Lze tedy konstatovat, že právo obviněného na spravedlivý proces zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo nijak dotčeno. Za této situace Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného jako opodstatněné, a proto v této části dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Těžiště námitek obviněný spatřuje v tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním. Na podporu tohoto tvrzení obviněný zpochybňuje výpověď spoluobviněného A., kterého považuje za osobu nevěrohodnou. Namítá dále, že zajištěná pachová stopa na čepici nemůže prokázat, že by byl na místě činu. Podle názoru obviněného ani výpověď poškozeného jej z trestné činnosti neusvědčuje. Nutno však dodat, že všechny tyto důkazy, které byly ve věci provedeny, se vzájemně doplňují a podporují. Pokud jde o přítomnost obviněného na místě samém, jednoznačně v tomto směru je usvědčován výpovědí spoluobviněného A., a protože jeho tvrzení odpovídala dalším ve věci provedeným důkazům, neměl soud důvod jeho výpovědi nevěřit, a to i přesto, že je osobou několikrát soudně trestanou. Spoluobviněný A. především velice podrobně dokázal popsat pohyb obviněného v předmětný den 24. 1. 2013, protože ve skutečnosti odpolední hodiny trávil v přítomnosti obviněného D. F., prokazuje to jeho přítomnost jak u skutku pod bodem 2) výroku o vině, který se časově odehrál v době od 16.00 hod. do 16.20 hod., tak i u skutku pod bodem 1) výroku o vině. Přítomnost obviněného na místě samém v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině rovněž potvrzuje biologická stopa zajištěná na čepici, která patřila obviněnému D. F. Skutkový děj je zřejmý z výpovědi poškozeného, který dokresluje výpověď spoluobviněného P. A. Není tedy pochyb o tom, že popis skutku, který je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině, jímž se obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, koresponduje s důkazy, které ve věci byly provedeny. Namítá-li obviněný, že vzhledem k méně závažnému zranění poškozeného či k marginální škodě, která byla útokem obviněného způsobena, je uložený trest nepřiměřený přísný, nelze této jeho argumentaci přisvědčit, a to zejména s ohledem na skutečnost, že obviněný nespáchal uvedený zločin poprvé. V případě útoku, kterého se obviněný dopustil v nyní posuzované věci, byl jeho útok vůči poškozenému ještě agresivnější než v předchozím případě, byl veden v podstatě obdobným způsobem, avšak za použití vyšší míry násilí. Je zjevné, že obviněný je osobou, která se dopouští trestné činnosti majetkového charakteru ve spojení s použitím násilí. Pro zvlášť závažný zločin loupeže je charakteristické, že pachatel zasahuje do dvou objektů tohoto trestného činu, a to do osobní svobody a do majetku, jehož se chce zmocnit. Z tohoto pohledu je tedy zřejmé, že po subjektivní stránce lze u obviněného usuzovat na úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl porušit zájem chráněný tímto zákonem, neboť zasáhl do obou objektů tohoto trestného činu. Za této situace proto trest uložený obviněnému v horní polovině zákonné trestní sazby stanovené u zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v rozpětí od dvou do deseti let, nelze považovat za nepřiměřeně přísný (srov. přiměřené rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jestliže tedy obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy, protože obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž soudy na základě provedeného dokazování dospěly a nelze mu přisvědčit, pokud považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen.
Jestliže se v dovolání obviněný zmiňuje také o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, je nutno poznamenat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť veškerá argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a nedostatečný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Vzhledem ke skutkovým námitkám, které obviněný uplatnil, Nejvyšší soud dovodil, že námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann