ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.271.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 271/2014-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. března 2014 o dovolání obviněného L. M. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013, č. j. 10 T 281/2013-1024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 18/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013, č. j. 10 T 281/2013-1024, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2013, č. j. 5 T 18/2013-967, kterým byl obviněný L. M. uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod 1 až 5 výroku rozsudku) a pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku (bod 6 a 7 výroku rozsudku) a za uvedené jednání byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §59 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013, č. j. 10 T 281/2013-1024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného jsou podmínky pro uplatnění zmíněného dovolacího důvodu dány tím, že rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně „byl poškozen na svých základních právech a svobodách“, když soudy „bylo rozhodnuto v rozporu se základními zásadami, na kterých je vybudováno celé české trestní řízení“. Obviněný uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné, neúplné pokud jde o skutková zjištění, soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nerespektoval zásadu in dubio pro reo. V návaznosti na uvedené výhrady poukazuje na to, že svou vinu ohledně zločinu i přečinu krádeže od počátku trestního řízení popírá a soudům vytýká, že jeho vinu vybudovaly pouze na základě „protokolu o sledování osob a věcí“ apod., přičemž k jednotlivým útokům, pro které byl uznán vinným, uvádí, že neexistují žádné relevantní důkazy, které by jeho vinu prokazovaly. Jeho odsouzení je vybudováno na pouhých domněnkách soudů. Pokud se k některým útokům vyjadřovali svědci, jejichž výpověď soud považoval za pravdivou a vyvracející obhajobu obviněného (bod 4, 5), pak tyto hodnotící závěry soudu zpochybňuje a poukazuje na výpovědi dalších svědků, kterými podle jeho mínění byla prokázána pravdivost jeho výpovědi (bod 4, 5, 7). Vyjadřuje své přesvědčení, že provedené dokazování zůstalo neúplné, když soudy nebyli vyslechnuti např. jím navržení svědci. Tento nedostatek zapříčinil to, že byl uznán vinným, aniž by jeho vina byla prokázána přímým důkazem či uceleným řetězcem nepřímých důkazů. Hodnocení důkazů bylo provedeno jednostranně a neobjektivně v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., jsou podle obviněného dány podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v této souvislosti Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako soud dovolací zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové a po zrušení věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k jeho dovolání nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas s tím, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že sám obviněný již v úvodu svého dovolání konstatuje, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci a přitom došlo k porušení zásady in dubio pro reo, porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a poukazuje na „své námitky, které uváděl i v průběhu trestního řízení a v odvolání, neboť ani odvolací soud se těmito skutečnostmi dle jeho názoru dostatečně nezabýval“. Již samotné toto konstatování vzbuzuje pochybnosti, zda obviněným uplatněný důvod byl použit důvodně. Ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. upravuje postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu věci a ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. pak problematiku hodnocení důkazů. Již z výše uvedeného konstatování obviněného vyplývá, že tento se neztotožňuje se skutkovým zjištěním soudů, neboť soudy dospěly k závěru a jeho vině, oproti tomu však obviněný „od počátku trestního řízení svoji vinu popírá“. Je tedy nepochybné, že má výhrady k hodnocení důkazů a následně zjištěnému skutkovému stavu, což je mj. také doloženo jeho argumentací, že byla porušena zásada in dubio pro reo. V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad.
V podaném dovolání se obviněný vyjadřuje k jednotlivým útokům pokračující trestné činnosti, aby souhrnně konstatoval, že trestná činnost mu žádným přímým důkazem nebyla prokázána a pokud byly případně shromážděny nepřímé důkazy, pak tyto netvoří ucelený řetězec, který by odůvodnil jeho odsouzení. Důkazy tedy byly podle mínění obviněného nesprávně hodnoceny, a to i ve spojení s tím, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, čímž zůstalo ve své podstatě dokazování neúplné. Také k této verzi argumentace obviněného je nutno uvést, že je v protikladu s konstatováním soudů v jejich rozhodnutích, kdy dospěly k závěru o vině obviněného, zatímco obviněný svoji vinu popírá a předkládá vlastní verzi skutkového děje – trestné činnosti se nedopustil. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným, je potřebné v návaznosti na jím uplatněnou argumentaci v dovolání uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným uplatněny již v řízení před soudy prvního a druhého stupně a soudy se s těmito námitkami zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Zejména rozhodnutí soudu prvního stupně je v reakci na obhajobu obviněného velmi podrobné, kdy od str. 10 odůvodnění rozsudku soud velmi podrobně rozvádí jednotlivé důkazy, které prokazují vinu obviněného a zcela jednoznačně vyvrací jeho obhajobu. Obviněný zcela záměrně pomíjí důkazy, kterými podle názoru soudů byla jeho vina prokázána (pachové stopy, výpovědi svědků, záznamy apod.). Soud prvního stupně rovněž rozvádí na str. 21, 22 odůvodnění svého rozsudku, proč považoval provádění dalšího dokazování za nadbytečné a rovněž je z odůvodnění patrno, proč neuvěřil výpovědím některých svědků (str. 10 – svědek L.). Na uvedený případ plně dopadá situace, kdy námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann