ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.392.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 392/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2014 o dovolání obviněného T. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 10 To 64/2013-533, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, č. j. 10 To 64/2013-533, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného T. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2013, č. j. 5 T 2/2012-477. Tímto rozsudkem byl obviněný T. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle §168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako rozsudek soudu druhého stupně jsou věcně nesprávné, protože nevychází ze správně zjištěného skutkového stavu věci. Podstatným usvědčujícím důkazem pro výrok o vině v dané věci byla výpověď poškozené D. J., avšak podle názoru obviněného výpověď této svědkyně není věrohodná. Znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že jde o osobu mentálně retardovanou, jejíž paměťové schopnosti vykazují zúženou kapacitu, jejíž schopnost správně vnímat, v mysli uchovat a reprodukovat prožité události je snížená, zejména pak u časových údajů. Podle obviněného i výpovědi ostatních svědků – např. svědkyně J. B. výpověď poškozené zpochybňují. Obviněný je tohoto názoru, že soudy výpovědi poškozené nevěnovaly takovou mimořádnou pozornost, kterou by měly věnovat jedinému přímému usvědčujícímu důkazu při jeho hodnocení. Soudy dospěly k závěru, že z výpovědi poškozené nelze zjistit výši prospěchu, který mu měla poškozená odevzdat. Obviněný z toho dovozuje, že tento závěr zásadním způsobem ovlivňuje motiv jeho jednání a důvod, pro který by měl protiprávně jednat vůči poškozené. Nedostatek zjištění výše prospěchu podle obviněného podstatným způsobem vypovídá o značných pochybnostech v důkazní hodnotě výpovědi poškozené a neumožňuje učinit závěr o úmyslu obviněného jednat vůči poškozené, pokud nejednal s cílem získat pro sebe prospěch. Dodává, že jeho vina nevyplývá z žádného přímého důkazu, neboť výpověď poškozené není podpořena žádnými jinými důkazy, které by ve svém souhrnu jeho vinu prokázaly. Obviněný poukazuje na tendenci poškozené obviněného usvědčovat, avšak s každou její další výpovědí vyvstává pochybnost o její věrohodnosti. Další námitka obviněného se vztahuje k procesní použitelnosti výpovědi poškozené ze dne 15. 6. 2011 a 12. 7. 2011, neboť se domnívá, že nebyly splněny podmínky proto to, aby svou povahou šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §158a tr. ř. Činí závěr, že pokud by soudy vyloučily procesní použitelnost úkonů předcházející zahájení trestního stíhání, z důvodů rozporů v podstatných věcech mezi jednotlivými jejími výpověďmi dospěly by k závěru, že poškozená není schopná se relevantně vyjádřit k podstatným okolnostem s ohledem na svůj psychický stav i mentální zdatnost. V této souvislosti obviněný poukázal na závěry znaleckého posudku, podle nichž paměťové schopnosti poškozené vykazují zúženou kapacitu a že spolehnutí je u poškozené jen na základní obsah jednoduchých a simplexně líčených vzpomínek. Zmínil rovněž, že ze znaleckého posudku vyplývá, že mentální produktivita poškozené je na úrovni 8letého dítěte. Při standardním provádění úkonu v trestním řízení je tedy vyloučeno, aby poškozená byla schopna chápat smysl a účel trestního řízení, jakož i chápat následky, které může přivodit zkreslený obsah její výpovědi. Obviněný zdůrazňuje, že k trestné činnosti se nikdy v průběhu řízení nedoznal a z ostatních procesně použitelných důkazů nevyplývá usvědčující důkaz, tedy že by některý ze svědků ho přímo z trestné činnosti usvědčoval. S ohledem na výše uvedené okolnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 10 To 64/2013, a aby rozhodl ve věci sám podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že by obviněného z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil, příp. aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že i přes svůj značný rozsah dovolání obviněného neobsahuje jedinou námitku, kterou by obviněný vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zločinu obchodování se ženami podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, popř. nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Z obsahu dovolání je zjevné, že obviněný brojí toliko proti hodnocení důkazů soudy a prezentuje vlastní důkazní hodnocení, přičemž je třeba poukázat na to, že porušení zásady in dubio pro reo je otázkou procesní povahy, nikoliv hmotněprávní povahy. Státní zástupce poukazuje na to, že obviněný závěry soudů interpretuje zkreslujícím způsobem, když např. nalézací soud nezpochybnil, že poškozená odevzdávala obviněnému peníze získané prostitucí; pochybnosti měl pouze o výši odevzdané částky původně obžalobou vyčíslené na 3 600 EUR. Státní zástupce dodal, že na podkladě této skutkové polemiky obviněný zpochybňuje především hodnověrnost výpovědi poškozené J. a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se stíhaného skutku vůbec nedopustil, resp. podle které se tento skutek vůbec nestal. Pokud obviněný namítl procesní nepoužitelnost výpovědí poškozené J. ze dne 15. 6. 2011 a dne 12. 7. 2011, jsou podle názoru státního zástupce tyto námitky obviněného zcela nekonkrétní, neboť nejsou doplněny o žádnou argumentaci ve vztahu k vymezení neodkladných a neopakovatelných úkonů nebo k podmínkám jejich provádění (§160 odst. 4, §158a tr. ř.). Státní zástupce dospěl k závěru, že veškeré námitky obviněného jsou námitkami skutkového a procesního charakteru, které nelze ani zčásti podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Není sporu, že těžiště námitek obviněného spočívá ve zpochybnění výpovědi poškozené D. J., neboť její výpověď v dané věci byla rozhodujícím důkazem, který vedl k usvědčení obviněného. Obviněný se snaží svými námitkami zvrátit důkazní hodnotu výpovědi poškozené a znevěrohodnit její osobu, případně procesní použitelnost její výpovědi. Potřeba posouzení otázky věrohodnosti výpovědi poškozené zřetelně vyvstala již před zahájením trestního stíhání, a proto orgán činný v trestním řízení přistoupil k výslechu poškozené ve formě neodkladného úkonu. Neodkladnost tohoto úkonu policejní orgán odůvodnil tím, že výslech svědka – poškozené je prováděn z důvodu přesného upamatování prožitého a následné reprodukce, které je důležité pro trestní řízení a poznání případného pachatele (viz č. l. 106 spisu). Po provedení výslechu poškozené bylo přikročeno k rekognici osob podle fotografií podle §104b odst. 1, 4 tr. ř. Neodkladnost provedení rekognice byla odůvodněna potřebou ztotožnit konkrétního pachatele, protože dosavadním prověřováním se pachatele nepodařilo zjistit (viz č. l. 114 spisu).
Novelou k trestnímu zákoníku č. 41/2009 Sb. byly v ustanovení §158 odst. 9 tr. ř. upřesněny podmínky, za nichž lze vyslýchat svědky již ve fázi prověřování, tj. před zahájením trestního stíhání, přičemž tato novela pozměnila předchozí právní úpravu tak, že výslech svědka se v této fázi přípravného řízení provede:
a) má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu (výslech takového svědka se provádí za podmínek uvedených v ustanovení §158a tr. ř.),
b) jde-li o osobu mladší než patnáct let,
c) jde-li o osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti,
d) jde-li o osobu, jejíž výpověď má podle odůvodněného předpokladu rozhodující význam pro zahájení trestního stíhání,
nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že by mohl být na takovou osobu pro její výpověď vyvíjen nátlak, anebo hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna její výpověď, jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala v důsledku toho nelze zahájit trestní stíhání a hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 1963 s.)
Ve smyslu judikatury neodkladnost úkonu může nastat i v případě výpovědi svědka a dalších úkonů prováděných se svědkem, kdy v důsledku uplynutí delší doby mezi spácháním trestného činu a zahájením trestního stíhání by mohlo dojít k podstatnému oslabení důkazní hodnoty těchto úkonů proto, že svědek již nebude o zahájení trestního stíhání vůči určité osobě způsobilý uvést konkrétní údaje potřebné ke ztotožnění pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 2078 s.)
Podle §158a tr. ř. je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný. Soudce je tedy garantem zákonnosti provedení tohoto úkonu. Dbá především na to, aby byly dodrženy procesní podmínky při provádění tohoto úkonu orgánem činným v trestním řízení, zejména pokud jde o poučení svědka, dobru trvání výslechu, způsob provádění výslechu, zvláště způsob kladení otázek, když nepřípustné jsou otázky sugestivní a kapciózní, řešení námitek obviněného proti způsobu vedení výslechu, protokolaci apod. Při rekognici podle fotografíí je třeba dodržet podmínky stanovené v ustanovení §104b odst. 4 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se svědkovi předloží fotografie s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob, přičemž tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázání osoby. Účast soudce je u tohoto úkonu omezena tím, že mu nepřísluší nahrazovat činnost policejního orgánu nebo státního zástupce, a proto by neměl např. klást poznávající osobě nebo vyslýchané osobě otázky k doplnění výpovědí.
Zvláštností výslechů těchto svědků je, že se konají v rámci postupu před zahájením trestního stíhání, tedy zpravidla v době, kdy není ani známa osoba podezřelá, a pokud je již podezřelý ustanoven, není zpravidla dosažitelný nebo nejsou z jiného důvodu splněny podmínky uvedené v §160 odst. 1 tr. ř. pro zahájení trestního stíhání, a proto obviněný a popř. jeho obhájce nemohou uplatňovat práva obhajoby. Zákon tuto situaci řeší v ustanovení §164 odst. 4 tr. ř. tím, že policejní orgán jej na návrh obviněného buď provede znovu a obviněného nebo obhájci umožní, aby se takového úkonu účastnil, nebo jej poučí o právu domáhat se osobního výslechu takového svědka v řízení před soudem.
Jak vyplývá z trestního spisu, u osoby poškozené byl dostatečně odůvodněn závěr, že by mohlo dojít ke ztrátě důkazní hodnoty její výpovědi, a to s ohledem na skutečnost že ve smyslu §158 odst. 9 tr. ř. jde o osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou pochybnosti. Tuto skutečnost orgán činný v trestním řízení uvedl do protokolu o výslechu svědka ze dne 12. 7. 2011 (viz č. l. 106), kdy konstatoval, že jde o neodkladný a neopakovatelný úkon z důvodu přesného upamatování prožitého a následné reprodukce, které je důležité pro trestní řízení a poznání případného pachatele (viz č. l. 106 spisu). Provedené trestní řízení – zejména opakovaný výslech poškozené u hlavního líčení nasvědčuje tomu, že tento postup byl zvolen zcela správně a opodstatněně a že by skutečně hrozilo, že dojde k oslabení důkazní hodnoty její výpovědi. Samotný znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinické psychologie PhDr. Jiřího Jelena se k osobě poškozené vyjádřil v tom směru, že paměťové schopnosti poškozené vykazují zúženou kapacitu, její schopnost vnímat, v mysli uchovat a reprodukovat prožité události je snížená, zejména u časových údajů, avšak je spolehnutí na základní obsah jejich jednoduchých a simplexně líčených vzpomínek jako na autentické výrazy fakticky prožité reality. Znalec v posudku dále uvedl, že mentální produktivita ve verbální rovině je na úrovni osmi až devítiletého dítěte. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že zákon pamatuje i na případy, kdy procesně použitelným úkonům je třeba podrobit osoby, které mají omezené schopnosti vnímat realitu nebo ji omezeně interpretovat, aniž by byla narušena procesní použitelnost jejich výpovědí. Přihlíží se přitom k povaze konkrétní věci, zejména psychickému stavu osoby (např. duševní poruše, rozrušení způsobené trestným činem a k dalším okolnostem, které mohou mít na takovou osobu podstatný vliv). V přípravném řízení k dotazu policejního orgánu (viz č. l. 262-263), zda bude možné s časovým odstupem opětovně vyslechnout poškozenou D. J., a to zejména s ohledem na skutečnosti týkající se její vrozené trvalé a nezvratné mentální retardace znalec odpověděl, že opakovaný výslech poškozené D. J. se z jejího psychologického hlediska nejeví jako vhodný, a to nejen pro její mentální retardaci a chabou paměť, ale zvláště pro její ustrašenou, bázlivou, obtížně adaptabilní, svízelně kontaktibilní, velmi zpomaleně až panicky reagující povahu, nevýpravné myšlení, silné psychosomatické reakce, jaké pro ni již očekávaný stres (včetně každého výslechu) představuje. Dodal dále, že stejně jako při původním výslechu nebude zcela určitě způsobilá ani při event. opakovaném výslechu samostatného, uceleného návazného verbálního projevu, s delším časovým odstupem lze očekávat ztráty některých epizod či dějů, stěží lze však předpokládat, že by byla schopna údaje dále precizovat, dílčí události blíže specifikovat, spolehlivěji diferencovat apod. Největší spolehnutí je na její paměť vizuální, což manifestovala při rekognici podle fotografií, kdy autenticky a přesvědčivě mj. identifikovala i T. Š. Shodně se znalec vyjádřil k možnosti opakovaného výslechu poškozené u hlavního líčení k dotazům obhájkyně (viz č. l. 443 – 444).
V přípravném řízení nebyl obviněným, ani jeho obhájkyní (viz č. l. 38 – návrh obhájkyně na provedení důkazů a č. l. 365 – záznam o prostudování spisu) navrhován opakovaný výslech svědkyně. Svědkyně byla znovu vyslechnuta v řízení před soudem u hlavního líčení dne 13. 8. 2012. V přítomnosti obviněného se vyjadřovala velmi nejistě, na řadu otázek reagovala vyhýbavě a odpovídala slovy „nevím“. Spontánně se byla schopna vyjadřovat až poté, co byl obviněný vykázán z jednací síně. Po výslechu poškozené byl obviněný seznámen s její výpovědí. Uvedl, že na svědkyni nemá žádné dotazy, a že to není pravda, co vypověděla (viz č. l. 400).
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že obviněnému byla dána příležitost, aby v řízení před soudem zpochybnil výpověď svědkyně proti sobě a kladl jí otázky. Tohoto hlavního líčení dne 13. 8. 2012 se zúčastnila také obhájkyně obviněného a bylo jí umožněno, aby svědkyni kladla otázky.
O procesní použitelnosti výpovědi poškozené svědčí jednak dodržení příslušných ustanovení trestního řádu, která umožňují provést výslech svědkyně před zahájením trestního stíhání a provést rekognici s ní jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V tomto směru je nutno poukázat na to, že byla splněna podmínka, že svědkyně je osobou, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti. Průběh trestního stíhání rovněž naznačil, že její výpověď měla vést ke ztotožnění pachatele trestného činu, kterého se jiným způsobem nepodařilo zjistit. Jak ostatně vyplývá i z výpovědi svědkyně před soudem, pokud by její výpověď nebyla provedena před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný, hrozila by ztráta důkazní hodnoty její výpovědi, a to zejména s přihlédnutím k její osobnosti a psychickému stavu. Jde-li o neopakovatelný a neodkladný úkon, je třeba jej provést za přítomnosti soudce (srov. §158a tr. ř.). a i tato podmínka byla v dané věci splněna. Výslech svědkyně probíhal za přítomnosti znalce PhDr. Jiřího Jelena a stejně jako rekognice byl proveden za přítomnosti nezúčastněné osoby. U hlavního líčení obviněný měl možnost se k výpovědi svědkyně vyjádřit a klást jí otázky, tohoto svého oprávnění však nevyužil. Je-li obviněným namítána procesní nepoužitelnost úkonu ze dne 15. 6. 2011, soud prvního stupně na str. 2 vysvětlil (a s tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje), že samotné podání vysvětlení nemohlo být dostatečným podkladem pro zahájení trestního stíhání, proto i jejímu výslechu dne 12. 7. 2011 byl přítomen znalec – psycholog, když až po vypracování znaleckého posudku ohledně věrohodnosti poškozené byly zajištěny dostatečné podklady pro zahájení trestního stíhání.
Za shora popsané situace proto nelze přisvědčit námitkám obviněného uvedeným v dovolání. V dané věci byla se vší pečlivostí dodržena zásada bezprostřednosti a ústnosti tak, aby nedošlo k zásahu do práva obviněného na obhajobu. Ústavní soud několikráte judikoval, v případech, kdy ve věci samé trestní řád akceptuje provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení. Ústavní soud vzal v úvahu i právní závěry vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) týkající se čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Podle Evropského soudu se musí výslech svědka odpovídající tomuto článku uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování chování a reakcí. Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Za jistých okolností je však možno považovat důkaz výpovědí svědka za provedený v souladu s citovaným článkem Úmluvy i tehdy, byl-li výslech proveden v přípravném řízení, měla-li obhajoba právo se k výpovědi vyjadřovat, popírat ji a klást svědkovi otázky. Přečtená výpověď svědka, který nebyl nikdy vyslechnut kontradiktorně, nemůže být podle Evropského soudu výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny. Z principu kontradiktorního řízení existují výjimky; opatření omezující práva obhajoby však musí být striktně nezbytná a potíže způsobené obhajobě musí být dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů. Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými článkem 6 Úmluvy (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3206/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 99/2009-n.). Pokud jde o odsouzení pro trestný čin obchodování s lidmi a bylo založeno pouze na výpovědích svědkyň, které nebyly přítomné v hlavním líčení a které obviněný neměl možnost vyslechnout v žádný okamžik řízení, jde o procesní pochybení, které nemůže být odůvodněno ani zvláštními souvislostmi případu, tj. případu závažného trestného činu sexuálního vykořisťování. Vnitrostátní soud má povinnost zajistit, aby obžalovaný měl možnost vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky proti němu a k tomuto účelu vyvinout potřebné aktivní kroky, příp. učinit opatření, aby obhájce obviněného mohl klást otázky alespoň nepřímo (srov. ESLP - Breukhoven proti České republice, č. 44438/06 z 21. 7. 2011).
V kontextu se shora uvedenými kautelami platícími pro trestní řízení je nutno konstatovat, že obviněný měl možnost při dodržení všech zásad spravedlivého procesu vyjádřit ke všem provedeným důkazům a v plné míře realizovat své právo na obhajobu. Zvláštní pozornost byla přitom věnována neodkladnému a neopakovatelnému úkonu, jakým byl v této věci výslech svědkyně – poškozené D. J. Výslech této svědkyně (poškozené) byl zopakován u hlavního líčení dne 13. 8. 2012 za dodržení všech procesních podmínek, kde obviněnému byla dána příležitost, aby se mohl k výpovědi poškozené vyjádřit a klást jí otázky. Stejná příležitost byla dána i obhájkyni obviněného. Není tudíž pochyb, že výpověď svědkyně a provedená rekognice (kdy poškozená obviněného bezpečně poznala) jsou procesně použitelnými důkazy, které bylo možno hodnotit ve spojení s dalšími důkazy, neboť soud učinil veškeré aktivní procesní kroky k tomu, aby bylo zaručeno právo obviněného na obhajobu, včetně dodržení ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Byla-li posuzována věrohodnost ostatních svědků, kteří měli vypovídat ve prospěch obviněného, je třeba uvést, že svědecké výpovědi těchto svědků k objasnění neviny obviněného nic konkrétního nepřinesly, naopak z nich bylo zjevné, že jsou zcela účelové a tendenční a dokonce si vzájemně odporují. Uvedené lze konstatovat k výpovědím svědků M. Š., P. T., M. C., V. Č. a E. K. Usvědčující výpovědí tak společně s výpovědí poškozené D. J. se stala výpověď svědkyně J. B., která rozhodně nebyla osobou, jež by poškozené stranila. Pokud jde o hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 – 7.
I další uplatněnou námitkou v dovolání se obviněný snaží zpochybnit hodnověrnost výpovědi poškozené. Tvrdí, že pokud nebyla zjištěna výše částky, kterou mu měla poškozená z prostituce odevzdat, nemohl mít jiný motiv trestný čin spáchat a dopustit se protiprávního jednání vůči poškozené. Shodně s názorem státního zástupce je třeba uvést, že nebylo zpochybněno, že by poškozená získané peníze odevzdávala obviněnému, ale že soud měl pochybnosti o konkrétní výši odevzdané částky. Popis skutku obsahuje skutkové zjištění, že obviněný „ nutil poškozenou D. J., k provozování prostituce a odevzdávání vydělaných peněz“, což je skutková okolnost, která byla provedeným dokazováním prokázána. Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku není výši majetkového prospěchu nutno zjistit, postačuje, aby pachatel měl v úmyslu užít jiného k prostituci. Soudní judikatura v tomto směru uvádí, že k prostituování zneužité osoby nemusí dojít, např. proto, že se jí podaří včas utéct nebo dojde k zásahu policejních orgánů, přesto je tento úmysl dán. Lze tedy uzavřít, po objektivní stránce byly jednáním obviněného naplněny veškeré zákonné znaky skutkové podstaty podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. V popisu skutku je dále uvedeno, že obviněný „ vyhrožoval poškozené zabitím, pokud nepůjde provozovat prostituci, kdy poškozená mu ze strachu vždy vyhověla a provozovala prostituci každý den“. Opakované výhrůžky použití násilí, jímž byla poškozená vystavena, nasvědčují tomu, že obviněný měl v úmyslu porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, tedy zasáhnout do objektu uvedeného trestného činu, jímž jsou morální zásady, s nimiž je obchodování se ženami v příkrém rozporu. Důvodem ochrany je i ohrožení svobodného rozhodování ženy v sexuální sféře a její osobní svoboda. Jestliže obviněný vyhrožoval poškozené zabitím, pokud nebude provozovat prostituci, je zřejmé, že do objektu tohoto trestného činu zasáhl v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze shora uvedeného plyne, že podstatou dovolání obviněného je zpochybnit závěry soudů a učiněná skutková zjištění. Na tomto podkladě je zjevné, že obviněný v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi a interpretuje jednotlivé svědecké výpovědi a závěry z nich plynoucí podle vlastních úvah. Nutno však dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou rozvedeny zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Protože Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru.
Povaha dovolacích námitek obviněného svědčí o tom, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy, protože obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn, neboť jeho argumentace směřuje proti provedenému dokazování s poukazem na nedostatky, které by podle jeho názoru měly vést ke zproštění obžaloby. Podle názoru Nejvyššího soudu byl ve věci proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup pro odmítnutí dovolání by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Vzhledem k povaze námitek, které obviněný uplatnil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann