ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.43.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 43/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. ledna 2014 o dovolání obviněného G. Ž . , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 9 To 170/2013-678, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 195/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2013, č. j. 9 To 170/2013-678, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 1. 2013, č. j. 17 T 195/2009-627. Tímto rozsudkem byl obviněný G. Ž. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“) a podle §250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a současně byl nad ním vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby řádně spolupracoval s probační službou a podle svých sil nahradil poškozené škodu, kterou jí trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené S MORAVA Leasing, a. s., se sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, IČ 16325460, nahradit škodu ve výši 860.001,56 Kč.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že “rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotně právním posouzení, neboť skutek není trestným činem, a dále je zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními a z nich vycházejícími právními závěry, přičemž těmito vadami trpí rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně“. Nesprávné hmotně právní posouzení skutku obviněný spatřuje v tom, že se soudy řádně nevypořádaly s objektivní a subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť setrvává na tom, že se trestného činu nedopustil. Ve vztahu k subjektivní stránce namítá, že z odůvodnění rozsudku není zřejmé, z čeho soud dovozuje, že v době podpisu kupní smlouvy na předmětné vozidlo věděl, že vozidlo není majetkem společnosti MARQUETTE, s. r. o., neboť již dne 21. 7. 2004 mělo být prodáno Z. H. Obviněný tvrdí, že nejenže nevěděl, že vozidlo mělo být Z. H. prodáno, ale byl naopak přesvědčen, že vozidlo je nadále v majetku společnosti MARQUETTE, s. r. o., když vozidlo bylo nadále u společnosti provozováno a mimo jiné oproti p. H. společnost MARQUETTE, s. r. o. vozidlo řádně pojistila i na období, kdy vozidlo měl mít pan H. Pokud obviněný předložil v průběhu řízení další listiny, vytýká soudu prvního stupně, že pravost těchto listin zpochybnil, přestože byly svědeckými výpověďmi potvrzeny. Obviněný opakovaně tvrdí, že záznam jízd pro zvláštní poznávací značku A 27 –56 je originálem. Je přesvědčen, že v celém případu je celá řada pochybností, které nebyly vyhodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo. Má za to, že odvolací soud nesprávně akceptoval jeho obhajobu a uznal ho vinným, ačkoliv ho měl obžaloby zprostit. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265i odst. 3, 4 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2013, sp. zn. 9 To 170/2013-678, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a v souladu s výše citovanými ustanoveními napadené rozhodnutí, vzhledem k existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř., pokud by zvažoval dokazování za úplné, sám rozhodl ve věci rozsudkem a podle §226 písm. b) trestního řádu obviněného zprostil obžaloby“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělila, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak dokládá obsah dovolacích námitek, obviněný v nich vyjadřuje především nesouhlas s tím, jak odvolací soud, jakož i soud prvního stupně, vyhodnotil jím předložené důkazy. V dané věci je však nutno zdůraznit, že odvolací soud ve věci nerozhodoval poprvé, neboť právě předložené listiny obviněným se v předchozím řízení staly důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí zavázal soud prvního stupně k provedení nových důkazů ve vztahu k listinám, které předložil obviněný. Nutno zdůraznit, že soud prvního stupně se v novém řízení zaměřil právě na prokazování pravosti těchto listin. Dospěl přitom k závěru, že nové důkazní listiny předložené obviněným – tři faktury, které měly doložit servisování předmětného vozidla ve dnech 6. 12. 2004, 21. 2. 2005 a 15. 3. 2005, neodpovídají skutečnosti, neboť pravost údajů v nich uváděných byla vyvrácena jak servisní společností HORIMEX car, s. r. o., tak zprávou společnosti BMW Vertrieb GmbH, organizační složkou České republiky, která vyvrátila i další tvrzení obviněného ohledně servisování vozidla. V podrobnostech lze především odkázat na str. 11 – 14 rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou velmi zevrubně rozebrány veškeré skutečnosti, které soud prvního stupně posuzoval ve vztahu k pravosti listin. Pokud soud prvního stupně nepřisvědčil pravosti knihy záznamu jízd ke zvláštní poznávací značce ........, nelze mu ničeho vytknout, neboť pochybnosti vyvolávají jak údaje v ní uvedené, tak způsob jejího vedení, tak i další skutečnosti, zřejmé zejména v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy, místem a časem focení vozidla. V této souvislosti nelze přehlédnout, že kromě listinných důkazů v dané věci byla rozhodnou pro soud výpověď svědka J. P., na jehož jméno s příslušným VIN vozu byl automobil zaregistrován do registru silničních vozidel s datem 21. 7. 2005, přičemž z jeho strany byla zcela jednoznačně prokázána úhrada kupní ceny ve výši 1.070.000,- Kč Z. H. Tento svědek potvrdil, že vozidlo viděl a zakoupil v autobazaru Z. H. Na základě uvedených skutečností bylo možno dospět k závěru, že obviněný věděl o tom, že společnost MARQUETTE, s. r. o., nemá vlastnické či držitelské oprávnění k vozidlu ke dni 21. 2. 2005, kdy uzavřel s leasingovou společností S MORAVA Leasing, a. s., leasingovou smlouvu, protože věděl, že již dne 21. 7. 2004 tato společnost prodala uvedené vozidlo Z. H. Nutno zdůraznit, že výpověď svědka J. P. byla posouzena jako důvěryhodná, neboť odpovídala jak ostatním ve věci zjištěným okolnostem, tak listinným důkazům. Jak soud zjistil, svědek je zcela nestrannou osobou, která není nijak zainteresována na sporech mezi obviněným a Z. H., což bylo rozhodující také při posuzování skutečností, které byly uváděny i jinými svědky, svědčícími buď ve prospěch obviněného nebo ve prospěch Z. H. Pokud se obviněný zmiňuje o pojištění vozidla v době od 30. 7. 2004 do 31. 10. 2004, nebyla tato okolnost shledána za podstatnou, neboť bylo prokázáno, že v té době již vozidlo převzal svědek H., který potvrdil, že vozidlo nepojišťoval. Z uvedených okolností je tedy zjevné, že v dané věci nebyly zjištěny důkazy, které by bylo možno vyhodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo a mohly by vést u obviněného ke zproštění obžaloby. Naopak, veškeré ve věci provedené důkazy potvrdily, že po subjektivní stránce obviněný věděl o tom, že u předmětného vozidla BMV došlo dne 21. 7. 2004 ke změně vlastníka, a přesto tuto skutečnost leasingové společnosti S MORAVA Leasing, a.s., zamlčel. Ve vztahu k zavinění obviněného lze proto dovodit přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že zasahuje do objektu zájmu chráněného trestním zákonem, jímž je ochrana cizího majetku a tento zájem chtěl porušit. Po objektivní stránce lze také konstatovat, že popis skutku, jak je vyjádřen ve výroku o vině, obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy, protože obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním, k němuž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, jak byl soudy nižších stupňů zjištěn a obviněnému nelze přisvědčit, pokud považuje provedené dokazování za nedostatečné. Nejvyšší soud má za to, že ve věci byl proveden dostatek důkazů, které ve svém souhrnu tvoří celek umožňující učinit závěr, že obviněný je pachatelem skutku, pro který byl odsouzen.
Jestliže se v dovolání obviněný zmiňuje také o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy, je nutno poznamenat, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť veškerá jeho argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a nedostatečný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, z rozhodnutí soudů však nevyplývá jejich libovůle při hodnocení důkazů jak má mj. na mysli Ústavní soud, pokud hovoří o „extrémním nesouladu“.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Vzhledem k povaze námitek, které obviněný uplatnil, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann