ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.437.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 437/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. dubna 2014 o dovolání obviněné H. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, č. j. 2 To 65/2013-455, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 5. 2013, č. j. 17 T 21/2011-425, byla obviněná H. G. uznána vinnou trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák“.), spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, č. j. 2 To 65/2013-455, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a znovu rozhodl tak, že obviněnou H. G. pro výkon uloženého trestu podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Dovolání obviněná podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že měla být uznána vinnou toliko trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. S přísnější právní kvalifikací skutku podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nesouhlasí proto, že závěry znalkyně MUDr. Markéty Zemanové o tom, že poškozená R. Č. utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, což je považováno za těžkou újmu na zdraví, jsou nepřezkoumatelné a nesprávné. K tomu dodává, že projevy posttraumatické poruchy, zejména obavy z neznámých osob a cizího prostředí se u poškozené projevovaly již v době, kdy se odstěhovala do domu s pečovatelskou službou. Další projevy se překrývají s projevy Alzheimerovy choroby, kterou poškozená také trpí. Mírnější právní kvalifikací podle §234 odst. 1 tr. zák. byla obviněná původně uznána vinnou Okresním soudem v Pelhřimově. Obviněná se domnívá, že v důsledku toho, že odvolání proti tomuto rozsudku bylo státním zástupcem podáno v její neprospěch pouze do výroku o trestu, nemohl být výrok o vině přezkoumáván. Podle jejího názoru k porušení zásady reformace in peius v její neprospěch došlo z důvodu, že byl přezkoumáván i výrok o vině a byla uznána vinnou podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, č. j. 2 To 65/2013-455, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby při zrušení napadeného rozsudku sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. K námitce obviněné, že následkem jejího jednání nebyla těžká újma na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy u poškozené, se vyjádřil Krajský soud v Českých Budějovicích na str. 8 – 9 a 11 rozsudku, který správně a odpovídajícím způsobem dovodil, že jednání obviněné H. G. zanechalo u poškozené R. Č. závažný následek právě v podobě posttraumatické stresové poruchy. Tento následek trval ještě v době, kdy soud ve věci rozhodoval, tj. ještě několik let po spáchaném protiprávním jednání. Takovou dlouhou dobu trvající poruchu na zdraví psychického charakteru, která se projevovala emoční labilitou, lekavostí, strachem poškozené, sklonem vyhýbat se kontaktům s lidmi, úzkostí apod., a která těmito projevy dlouhodobě a zásadním způsobem omezovala a omezuje život poškozené, bezpochyby je podle názoru státního zástupce třeba považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona. Jestliže obviněná tvrdí, že tyto příznaky se u poškozené R. Č. projevovaly již před jejím nástupem do domu s pečovatelskou službou a zčásti se překrývají s projevy Alzheimerovy choroby, kterou poškozená trpí, neodpovídá toto její tvrzení realitě. Z provedeného dokazování – a v této souvislosti lze poukázat mj. na znalecký posudek znalkyně MUDr. Markéty Zemanové – vyplynulo, že před inkriminovanou událostí poškozená netrpěla žádnou duševní poruchou a chorobou a právě až spáchané protiprávní jednání obviněné bylo příčinou vzniku tzv. posttraumatické stresové poruchy. U poškozené sice později byla diagnostikována rovněž Alzheimerova nemoc
se středně těžkou demencí, to však až ve značném časovém odstupu po protiprávním
jednání, neboť ještě při prvotním znaleckém zkoumání, k němuž došlo více jak rok po spáchání projednávaného skutku, tato nemoc (Alzheimerova nemoc se středně těžkou demencí) u poškozené diagnostikována nebyla. Namítá-li obviněná, že došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius, nelze této její námitce přisvědčit.
Jak zdůraznil Vrchní soud v Praze na str. 3 svého rozsudku ze dne 17. 10. 2013, z ustanovení §264 odst. 2 trestního řádu vyplývá, že v novém řízení probíhajícím u soudu prvního stupně poté, co rozhodl odvolací soud, nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obžalovaného, pokud byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného. V předmětné trestní věci však – vedle odvolání obviněné – podal odvolání v její neprospěch i státní zástupce. Byť se tak stalo do výroku o trestu, odvolací soud v souladu s §254 odst. 2 tr. ř. dovodil, že skutečně existují pochybnosti o správnosti výroku o trestu mající podklad v nesprávném výroku o vině. Přezkoumal tedy důvodně rovněž výrok o vině, který sice státní zástupce na rozdíl
od výroku o trestu v neprospěch obviněné odvoláním nenapadl, avšak učinit tak
ve smyslu §246 odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl. V důsledku nesprávnosti výroku o vině proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce shledal dovolání obviněné zjevně neopodstatněným a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná nesouhlasí se závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie MUDr. Zemanové. Z tohoto znaleckého posudku se podává, že poškozená před spácháním trestného činu (tj. před datem 13. 3. 2009) netrpěla žádnou duševní chorobou či poruchou. Zcela jednoznačně a striktně se znalkyně vyjádřila v tom směru, že příznaky posttraumatické stresové poruchy souvisí s prožitou událostí. Jejími projevy jsou nadměrná lekavost, úzkosti, emoční labilita, nedůvěřivost, sklon vyhýbat se kontaktům s lidmi. U poškozené mají tyto projevy vzhledem k jejímu vysokému věku zjevně doživotní následek. Dodala, že jedinec trpící posttraumatickou stresovou poruchou je nucen často užívat léky na podporu spánku, trpí tím, že se mu neustále vracejí vzpomínky na přepadení, což opětovně vyvolává stres. V této souvislosti je nutno poznamenat, že závěry znaleckého posudku podporují také výpovědi svědků, kteří byli v kontaktu s poškozenou jak před prožitou událostí, tak po ní. Mohli tak bezprostředně pozorovat změny v chování poškozené. V tomto směru bylo možné opřít dokazování o výpověď syna poškozené M. Č. a výpověď M. M. – vedoucí pečovatelky Domu s pečovatelskou službou v H. Oba tito svědkové potvrdili, že po prožité události se u poškozené začaly výrazně projevovat obavy z přítomnosti cizích osob, uzavřela se před okolím a přestala vycházet z bytu. I když poškozená měla určité obavy z cizích osob ještě před tím, než byla umístěna do pečovatelského domu, jak vyplývá z výpovědi jejího syna, měly naprosto jinou příčinu a nelze tyto obavy posuzovat jako duševní poruchu nebo chorobu. Jak uvedl její syn, celý život jeho matka bydlela v odlehlém stavení v blízkosti lesa. Protože však na ubytovnu v nedaleké vzdálenosti se přistěhovali sociálně slabší jedinci, matka se přestala cítit bezpečně. S ohledem na věk poškozené však lze považovat tyto obavy za naprosto přirozené a logické. Kromě toho její syn uvedl, že po umístění do pečovatelského domu matka nabyla přesvědčení, že se nachází v bezpečí a tuto skutečnost potvrdila i svědkyně M. M. , která uvedla, že poškozená byla nekonfliktní osobou a normálně vycházela s ostatními obyvateli pečovatelského domu. Po přepadení přestala úplně vycházet do společnosti a svou bytovou jednotku vůbec neopouštěla. Závěry a správnost znaleckého posudku o doživotně trvající poruše zdraví lze nyní již hodnotit také s odstupem času, když je zřejmé, že na poškozené nechalo přepadení velmi negativní následky, protože příznaky posttraumatické stresové poruchy u poškozené přetrvávají. Alzheimerova nemoc se středně těžkou demencí byla u poškozené diagnostikována nově. Uvedené zjištění však nemá vliv na závěr znaleckého posudku, že v důsledku protiprávního jednání obviněné se u poškozené rozvinula dlouhodobě trvající posttraumatická porucha zdraví. Ke ztrátě emoční jistoty, přirozeného klidu a bezpečí a k omezení schopnosti společenského kontaktu na straně poškozené došlo prokazatelně v souvislosti se spáchaným trestným činem. Jinými slovy řečeno, přestože se znalkyně zmínila o tom, že poškozená ztratila schopnost zajistit si základní životní potřeby, je odkázána na pomoc druhých a prakticky přestala vycházet ze svého pokoje a do budoucna lze očekávat zhoršování myšlení, paměti, vnímání, logických úsudků a celkovou změnu osobnosti, zřejmě též v souvislosti s Alzheimerovou nemocí, na základě shora uvedených skutečností není pochyb, že závěry uvedené ve znaleckém posudku svědčí o tom, že diagnostikovaná posttraumatická stresová porucha má u poškozené charakter delší dobu trvající poruchy zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. U poškozené se tato choroba rozvinula v příčinné souvislosti s jednáním obviněné, čímž způsobila poškozené těžkou újmu na zdraví, kterou je třeba posoudit podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže, tj. podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Namítá-li obviněná, že v jejím případě došlo k porušení zásady reformace in peius v její neprospěch, nelze této její námitce přisvědčit. Jak správně konstatoval odvolací soud, rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen z podnětu odvolání jak obviněné, tak státního zástupce. Byť státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o trestu, podle §254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání na napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. To znamená, shledal-li odvolací soud pochybení ve výroku o vině, byť odvoláním státního zástupce nebyl tento výrok napaden (napaden byl výrok o trestu), mohl v důsledku zjištěných vad výrok o vině zrušit. Krajský soud v Českých Budějovicích v novém řízení proto mohl obviněnou uznat vinnou přísnější právní kvalifikací podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., aniž by zásadu reformace in peius porušil (srov. §264 odst. 2 tr. ř.).
Na základě shora uvedených námitek obviněné Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněná svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. V podstatě z jejího dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze skutkové povahy (když i námitka porušení zásady reformace in peius je námitkou procesní), protože obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními, k nimž soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Jestliže obviněná nesouhlasí se znaleckým posudkem, je zjevné, že napadá závěry, k nimž soudy dospěly na základě provedeného dokazování.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné uvést, že námitky obviněné jsou pouze opakováním její obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněná uplatnila námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Vzhledem k povaze námitek, které obviněná uplatnila, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněné meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann