ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.475.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 475/2014-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. dubna 2014 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 To 336/2013-295, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 T 71/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 To 336/2013-295, byl k odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 7. 2013, č. j. 10 T 71/2013-265, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby podle svých sil společně a nerozdílně s odsouzeným P. M. v průběhu zkušební doby uhradil škodu způsobenou trestným činem a k odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 10. 2013, č. j. 10 T 71/2013-288 (jedná se o rozsudek, kterým byl doplněn rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 7. 2013, č. j. 10 T 71/2013-265), kterým bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit poškozenému Úřadu práce ČR, krajská pobočka v Příbrami, pracoviště Benešov, škodu způsobenou trestným činem v částce 31.200,- Kč, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen v rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 10. 2013, č. j. 10 T 71/2013-288, výrok o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. Š. je povinen podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozenému Úřadu práce ČR, krajské pobočce v Příbrami částku 15.600,- Kč, se zbytkem svého nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení občanskoprávní.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2014, č. j. 11 To 336/2013-295, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod podle mínění obviněného spočívá v tom, že „spojitost mezi uzavřením nájemní smlouvy mezi obviněným a odsouzeným M. a poskytnutím dávek hmotné nouze odsouzenému M. není možná“. Poukazuje na to, že smlouva uzavřená s M. nebyla jediná, při uzavírání řádných nájemních smluv nezjišťoval, z jakých prostředků budou ubytovaní nájem platit, požadoval, aby tak činili na jeho účet. Nezjišťoval a nebylo ani jeho povinností zjišťovat, jestli nájemníci ubytovací zařízení denně užívají či nikoli. Sám nijak neovlivňoval postup osob žádajících o příspěvek na bydlení. Závěrem znovu zopakoval, že odsouzeným M. byl informován, že na ubytovně bydlí, nebylo jeho povinností kontrolovat, jak často se nájemce na ubytovně zdržuje a z jakých prostředků nájemné hradí. Pokud obviněný M. uváděl, že bydlel u svědkyně D., pak mu nic nebránilo, aby nájemní smlouvu ukončil. Sám (obviněný) uvádí, že nikoho v omyl neuvedl, svědecky bylo potvrzeno, že M. na ubytovně bydlel v inkriminované době, a proto navrhl, aby rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zrušeno.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného lze konstatovat, že obviněný nesouhlasí s hodnotícími úvahami a závěry soudu prvního a následně i soudu odvolacího, pokud dospěly k závěru, že obviněný se společně s odsouzeným M. dohodli vzhledem k tomu, že odsouzený M. měl u obviněného dluh na způsobu umoření tohoto dluhu, a to tím způsobem, že uzavřeli smlouvu o fiktivním ubytování odsouzeného M. na ubytovně, kterou provozoval obviněný a odsouzený M. takovou smlouvu předložil pracovníkům ÚP Benešov a uplatnil nárok na poskytnutí dávek hmotné nouze, a to příspěvku na bydlení, který mu byl přiznán. Tyto fiktivní údaje pravidelně na úřadu práce každý měsíc potvrzoval jako pravdivé, přestože na ubytovně fakticky nebydlel, když takto vylákali z ÚP Benešov částku 31.200,- Kč, která byla zasílána na účet obviněného (viz blíže rozsudek soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dospěl k tomuto skutkovému zjištění na základě provedených důkazů, které byly následně hodnoceny. V reakci na námitky obviněného ohledně skutkového stavu, je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění (rozsudku §125 odst. 1 tr. ř., příp. usnesení §134 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Obviněný poukazuje na to, že byla uzavřena řádná nájemní smlouva a nebylo jeho povinností kontrolovat, zda a jak často se obviněný na ubytovně zdržuje. Situace, že obviněný na ubytovně bydlel, byla podle jeho mínění prokázána svědecky. V reakci na tyto, byť skutkové námitky, které dovolací důvod nenaplňují, musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný přehlíží hodnotící úvahy soudů a snaží se Nejvyšší soud přesvědčit o své verzi skutkového děje. Při takto uplatněné argumentací je však nutno obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, které mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení. Z rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá, které svědky ve věci obviněného vyslechl a rovněž, jak tyto výpovědi spolu navzájem hodnotil, pokud si odporovaly, ev. je hodnotil v kontextu s dalšími důkazy. Obviněný v podaném dovolání, které není dalším řádným opravným prostředkem, opomíjí uvést, že jeho vina byla vybudována nejen na doznání odsouzeného M., ale pokud jde např. o existenci dluhů odsouzeného M. vůči obviněnému, také na dalších důkazech, např. výpověď svědka Š., J. (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). K otázce využití ubytovny se vyjadřovala celá řada svědků a soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, proč některým svědkům nelze věřit (str. 7-8 rozsudku). Z podaného dovolání je evidentní, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení a hovoří o nedostatcích procesního charakteru a nedostatcích v rozsahu dokazování (k těmto se Nejvyšší soud vyjádřil shora). Všechny tyto námitky jsou však námitkami z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantními.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann