ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.494.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 494/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o dovolání obviněného L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 4 To 339/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 144/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 4 To 339/2013, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 8. 2013, č.j. 30 T 144/2012-594, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím k §314e odst. 2 písm. a) tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, když dále mu podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby dle svých sil ve zkušební době nahradil způsobenou škodu. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 4 To 339/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (byť obviněný neuvedl odkaz na zákonné ustanovení, o které se dovolání opírá – viz §265f odst. 1 tr. ř., je z citace, kterou v dovolání doslovně uvádí, že „důvodem dovolání je skutečnost, že dle našeho názoru spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a dále i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“, nepochybné, že měl na mysli shora uvedený dovolací důvod). Naplnění dovolacího důvodu je podle jeho mínění odůvodněno tím, že se „soudy nedostatečně zabývaly otázkou společenské nebezpečnosti činu, který byl údajně obviněným spáchán“. Dále uvádí, že popírá, že by se dopustil jednání, pro které byl uznán vinným, ale i kdyby připustil tu alternativu, je toho názoru, že s ohledem na okolnosti případu, jeho osobu, chování apod., nebylo možno jeho jednání vyhodnotit jako společensky nebezpečné ve vyšší míře než nepatrné. Dále upozorňuje na to, že i pokud by se dopustil porušení nějaké povinnosti, pak nelze přehlédnout, že poškozený se dopustil povinnosti bdělosti při obhospodařování vlastních záležitostí a s ohledem na tuto skutečnost, nelze dovozovat vinu obviněného. Poukazuje dále i na to, že nebylo prokázáno, že by se jednalo o nějakou formu svěření, kterou by byl obviněný povinen poškozenému vyúčtovat. Výpovědi svědků H., H. i L. (dcery poškozeného) považuje za nevěrohodné. Rovněž vytýká soudu druhého stupně, že se nevypořádal s jeho námitkou uplatněnou v odvolání, a to v souvislosti s „prohlášením ze dne 26. 6. 2009“, kdy soud prvního stupně uzavřel, že podpis J. H. na tomto dokumentu není jeho podpisem, odvolací soud k uvedenému pouze konstatoval, že se s touto obhajobou obviněného vypořádal již zcela soud prvního stupně. Zpochybňuje úvahy soudů, aby konstatoval, že nebylo vyvráceno tvrzení obhajoby, že obviněný mohl s finančními prostředky libovolně nakládat – mohlo jít o darování, které nepředpokládá písemnou formu. Poškozený se o osud svého daru začal zajímat až poté, co obviněný opustil společnou domácnost s dcerou poškozeného, což svědčí o mstě poškozeného. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek byly zrušeny a soudu prvního stupně věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že navrhuje toto odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle názoru státního zástupce jsou obviněným uplatněné námitky polemikou se skutkovým zjištěním soudů a za právně relevantní námitku, která se však rovněž prolíná se skutkovou argumentací, je ta část námitky obviněného, kde uvádí, že jeho jednání nevykazuje potřebnou míru společenské nebezpečnosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, je nezbytné upozornit, že obsahově shodné námitky se staly již předmětem přezkumu soudem prvního, ev. druhého stupně. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že se soudy zabývaly nejen problematikou společenské nebezpečnosti (viz str. 3 usnesení kraj. soudu), ale také námitkou obviněného spočívající v tom, že v případě převzatých peněz od poškozeného šlo o dar (viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o námitku obviněného, že převzaté finanční prostředky nebyly vázány na rozhodování poškozeného ev. jeho manželky, o tom, jak s nimi bude naloženo a bez jejich souhlasu s nimi nesměl obviněný disponovat, ale že ze strany poškozeného šlo o dar, bylo by možno tuto s jistou mírou tolerance označit za právně relevantní, neboť otázka darování je otázkou spojenou s jiným hmotně právním posouzením [viz §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Je však nutno uvést, že veškerá argumentace obviněného se odvíjí od konstatování, že se trestné činnosti nedopustil a výpovědi svědků, kteří ve věci vypovídali a byli vyslechnuti a soudem jejich výpovědi označeny za pravdivé, označuje obviněný za účelové, nepravdivé, což ve své podstatě znamená, že zpochybňuje hodnotící úvahy soudu. Přitom v souvislosti s těmito výpověďmi je nutno uvést, že byť jde o rodinné příslušníky, jsou jejich výpovědi neměnné a logicky provázané, jak vyplývá i z rozhodnutí soudů nižších stupňů, podpořeny i dalšími důkazy, které obviněný zpochybňuje a hovoří o tom, že i důkaz, který předložil k prokázání své neviny, byl soudem prvního stupně použit proti němu. Je však potřebné uvést, že soud prvního stupně podrobně na str. 6-11 rozvádí jednotlivé výpovědi nejen svědků, ale také obviněného z hodnotících úvah tohoto soudu vyplývá, že se podrobně zabýval otázkou čerpání peněžních prostředků obviněným z účtu poškozeného ve spojení s čerpáním prostředků ve prospěch rodiny (viz str. 10 rozsudku, či str. 2-3 usnesení). Obdobně rovněž soudy nižších stupňů uzavřely své hodnotící úvahy, že nešlo o dar, jak se obviněný snaží přesvědčit soud v rámci svého dovolání, ale o trestný čin zpronevěry, přičemž rozvádí, na základě kterých důkazů k uvedenému závěru dospěly (str. 11-12 rozsudku, str. 3 usnesení).
Na případ, kdy jsou v rámci dovolání uplatňovány obdobné námitky jako v řízení předcházejících dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
Nejvyšší soud již shora zdůraznil, že veškerá argumentace obviněného spočívá v tom, že tento nesouhlasí jednak se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, kdy uvádí, že se uvedeného jednání nedopustil a nesouhlasí ani s hodnotícími úvahami soudů, které je k uvedenému skutkovému závěru vedly. V této souvislosti zpochybnil hodnověrnost svědků a důkazní hodnotu jejich svědeckých výpovědí, případně hodnotu důkazů, které byly před soudy provedeny. V případě, že obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav, pak musí Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad.
Z argumentace obviněného v dovolání je patrno, že tento se snaží přesvědčit dovolací soud o správnosti svých tvrzení a znevěrohodnění závěrů soudů nižších stupňů (přitom z odůvodnění soudů je patrno, že reagovaly i na námitky, kterými byly některé důkazy zpochybňovány – např. str. 11 rozsudku). Na uvedený případ pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o jeho formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s námitkou společenské nebezpečnosti, kdy obviněný argumentuje tím, že nebylo řádně odůvodněno, z jakých skutečností soudy dovodily, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání je vyšší než nepatrný, přičemž sdělení soudu, že již výše způsobené škody zakládá aplikaci trestního zákona, považuje za nedostatečné, je vhodné uvést, že pokud jde o konkrétnější vymezení kritérií §3 odst. 4 tr. zák., pak lze bezpochyby zmínit skutečnost, že obviněný do 30. 6. 2012 byl zaměstnán jako příslušník Policie ČR a trestné činnosti se měl dopustit v průběhu roku 2007 až 2009 (blíže popsáno ve výroku rozsudku). Lze připustit, že uvedená skutečnost, vedle té skutečnosti, že obviněný byl manželem dcery poškozeného, se mohla podílet na zvýšené míře důvěry, která byla obviněnému poškozeným dána, a ve svém důsledku byla obviněným zneužita. Přehlédnout nelze ani dobu páchání trestného činu a částku, která byla poškozenému zpronevěřena. Soud prvního stupně svůj závěr o vině obviněného vybudoval na tom, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (což bylo soudem druhého stupně shledáno správným – str. 3 usnesení). Zmíněné okolnosti podle mínění soudů nižších stupňů (s uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje) odůvodňují závěr, že byl také naplněn materiální znak zmíněného trestného činu. Nejvyšší soud v této souvislosti pouze podotýká, že ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. uvádí, že „čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu“. Vedle tohoto ustanovení je bezpochyby nutno zmínit také znění §3 odst. 4 tr. zák., které uvádí, že „stupeň společenské nebezpečnosti je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou“. Dále lze uvést, že „při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se tedy uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty“ (srov. rozh. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Uvedenou námitku posoudil Nejvyšší soud jako hmotně právní, dovolací důvod naplňující, avšak s ohledem na skutečnosti shora k problematice společenské nebezpečnosti uvedené, bylo nutno ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann