ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.510.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 510/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o dovolání obviněného JUDr. Z. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 169/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T 169/2008-786, byl obviněný JUDr. Z. V. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému JUDr. Z. V. uložen též trest zákazu činnosti – výkonu notáře v ČR v trvání tří roků.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. 50 To 280/2013-861, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2013, č. j. 10 T 169/2008-786, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným návodem k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §176 odst. 1 tr. zák. a pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchanému ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město proti témuž rozsudku bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadená rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí s tím, že jeho jednání bylo právně kvalifikováno podle §176 tr. zák., neboť je toho názoru, že notář není veřejným činitelem a v souvislosti s výkonem pravomoci, která je mu ze zákona svěřena, se proto nemůže tohoto trestného činu dopustit. Obviněný má za to, že zákonodárce zjevně opomněl zařadit notáře mezi veřejné činitele, přesto mu zákonem svěřil pravomoc k výkonu některých činností – například ověřování podpisů, vytváření ověřovacích doložek, které odpovídají zákonné definici veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zák.: „… pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a požívá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena “ . K tomuto dodává, že komentář trestního zákona (Šámal, Púry, Rizman, Trestní zák., komentář – díl II. 6. vydání, str. 1053) uvádí, že: „… za padělání se nepovažuje potvrzení nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání takových listin patří “ a s tímto názorem koresponduje i soudní judikatura, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006. Z uvedeného obviněný dovozuje, že jeho jednání není možné podřadit pod žádné ustanovení trestního zákona, protože pokud není veřejným činitelem, není jeho jednání podřaditelné pod ustanovení §158 tr. zák., i když do jeho kompetence patří vyhotovování ověřovacích doložek. Za zásadní obviněný považuje posouzení, zda se trestného činu podle §176 tr. zák. může dopustit ten, kdo je oprávněn listinu vydat, jedno, jestli listinu pozměnil nebo padělal. Považuje za nepřípustné, aby v případě, že jej nelze postihnout za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, mohl být postižitelný podle §176 tr. zák. Protože jeho jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu podle §158 tr. zák., nemůže být podle jeho názoru trestní odpovědnost analogicky rozšiřována ve snaze podřadit toto jednání pod jinou skutkovou podstatu. Vyjadřuje přesvědčení, že pokud je mu určitá pravomoc svěřena zákonem, jeho odpovědnost může být vyvozována jen v souvislosti s vybočením z mezí této pravomoci, které je podřaditelné pod speciální ustanovení trestního zákona. V souvislosti s ustanovením §176 tr. zák. dodal, že pokud bylo v pravomoci obviněného tuto listinu vyhotovit, ale zákonodárce v souvislosti s touto činností mu nepřiznal postavení, za jehož zneužití by ho mohl trestat, nemohl být pro trestný čin podle §176 tr. zák. odsouzen. Tyto skutečnosti jsou podle názoru obviněného důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle názoru státního zástupce obviněný své námitky opakuje a hájí se stejným způsobem od samého počátku trestního stíhání a opíral o ně i předešlé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1626/2011 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. V nynějším dovolání obviněný vícekrát označuje právní názor vyslovený tímto usnesením dovolacího soudu za nesprávný, odmítá jej respektovat a ze stejných důvodů znovu brojí proti pravomocnému meritornímu rozhodnutí, jež naopak bylo vydáno v souladu se zákonem a vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že obviněný ve skutečnosti napadá nejen rozhodnutí soudu druhého stupně, ale útočí tímto dovoláním i proti předchozímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, což zákon nepřipouští (§265n tr. ř.). Jak státní zástupce uvedl, sama podstata argumentace obviněného se jeví jako nepřijatelná, neboť je budována na tautologických tvrzeních, jejichž podstata je tato: má-li notář pravomoc vydávat veřejné listiny, jde o výkon pravomoci veřejného činitele, a pokud se při této činnosti dopustí trestného jednání, měl by být postižen za zneužití pravomoci veřejného činitele; protože mu však zákon takové postavení nepřiznává, je vlastně beztrestný, neboť jde-li v notářské činnosti o výkon pravomoci veřejného činitele, nemůže se současně dopustit trestného činu podle §176 tr. zák. V předchozím rozhodnutí však Nejvyšší soud neopomněl uvést, že u trestného činu podle §176 tr. zák. zákon nestanoví ve výčtu znaků skutkové podstaty žádný speciální subjekt, takže tohoto deliktu se může dopustit kdokoli, ať jde o veřejného činitele nebo ne. Lze ostatně konstatovat, že obviněný opomíjí tu významnou skutečnost, že nebyl uznán vinným spolupachatelstvím tohoto deliktu, nýbrž účastenstvím podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., přičemž návodce nemusí být nositelem vlastností požadovaných u speciálního subjektu páchajícího předmětný delikt, a nutno rovněž podotknout, že přímým pachatelem byla pracovnice notářské kanceláře V. B., která ve své funkci výkonného pracovníka nebyla a nemohla být veřejným činitelem. Naopak bylo spolehlivě zjištěno, že trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. se dopustila z popudu obviněného, takže sám obviněný se stal návodcem k tomuto trestnému činu ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. S ohledem na tyto skutečnosti se státní zástupce domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje v dané věci za stěžejní vypořádat se s námitkou obviněného, zda notář, který není v postavení veřejného činitele, se může dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. Podle názoru obviněného není-li notář v postavení veřejného činitele, nemůže se dopustit trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., ale ani trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. S tímto názorem obviněného však nelze souhlasit.
V souvislosti s tím, že notář nemůže naplnit znaky trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák., obviněný argumentuje citací komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, P. Púry, F. Rizman. S. Trestní zákon. Komentář II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1053), kterou však necituje přesně tak, jak je v komentáři uvedena, tj. ve svém plném znění a významu: „ Za padělání veřejné listiny se nepovažuje potvrzení nepravdivých skutečností veřejným činitelem, do jehož kompetence vydávání takových listin patří “ , neboť tuto část komentář doplňuje větou: „ Takové jednání by naplňovalo znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. “ . Nelze přehlédnout, že komentář se v citované větě zmiňuje o tom, že padělání a pozměňování veřejných listin se nemůže dopustit veřejný činitel, protože takový pachatel by byl postižitelný podle §158 tr. zák., jednak odůvodňuje skutečnost, že k tomu, aby se pachatel mohl dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. nevyžaduje, aby byl v postavení veřejného činitele. V tomto ohledu je třeba dospět k závěru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1626/2011, je plně v souladu s touto konstantní a ustálenou soudní judikaturou a praxí. Lze rovněž logickým výkladem dospět k závěru, že uvedená citace odůvodňuje závěr, že jiné subjekty, než veřejného činitele, lze postihnout za padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák., což koresponduje s tím, že zákon nevyžaduje, aby pachatel tohoto trestného činu měl k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu nějakou zvláštní způsobilost, tedy že by měl být v postavení speciálního subjektu. Jinými slovy řečeno, uvedená argumentace podporuje již v předchozím rozhodnutí učiněný závěr Nejvyššího soudu, že notář je podle zákona o notářích oprávněn vydávat veřejné listiny a pokud pro naplnění skutkové podstaty podle §176 tr. zák. není třeba speciálního subjektu, může se tohoto trestného činu notář dopustit a nést za tuto trestnou činnost plnou trestní odpovědnost, pokud po objektivní stránce tuto skutkovou podstatu naplní, tedy veřejnou listinu pozmění nebo padělá.
Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že provedením úkonů vyžadovaných obviněným budou ze strany zaměstnankyně původní ověřovací doložky na listinách předložených obžalovaným D. K. pozměněny, přičemž provedený proces směřující k pozměnění ověřovacích doložek, jak na kupní smlouvě a návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a současně přepisem původních záznamů v ověřovací knize lze považovat za specifický způsob pozměnění veřejné listiny. V dané věci podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění, podle něhož obviněný JUDr. Z. V. „ v prostoru kanceláře nacházející se v P., U Z., v přesně nezjištěné době od 14. 12. 2007 do 31. 12. 2007, dal na žádost obžalovaného D. K. jako zaměstnavatel příkaz své zaměstnankyni, pracovnici notářské kanceláře – notářské tajemnici V. B., aby tato na místo smlouvy ověřované tímto notářským úřadem dne 25. 9. 2007 zapsané v notářské ověřovací knize zapsala a ověřila jinou smlouvu, která údajně dle tvrzení obžalovaného D. K. byla uzavřena mezi ním a M. N., a to i přes námitky obžalované V. B., že je to zcela v rozporu se zákonem , a že nesmí bělit v notářské ověřovací knize původní zápisy, poté V. B. tento příkaz splnila, a to tak, že opatřila listinu „návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí “ datovanou k 25. 9. 2007 ve věci účastníků M. N. a D. K. notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako běžná čísla ověřovací knihy č. ........ (N.) a ........ (K.), dále na tyto umístila svůj podpis a otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem JUDr. Z. V., notář v P., osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jakožto notářskou tajemnicí uvedenou listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N., a dále opatřila listinu „smlouva kupní“ datovanou k 25. 9. 2007, uzavřenou mezi M. N. (prodávající) a D. K. (kupující), ve věci prodeje nemovitosti – stavební parcela č. ......, pozemková parcela č. ....... a budova č. ...... postavená na stavební parcele č........., vše zapsáno na LV č. ....... vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň - město pro obec Plzeň, notářskými ověřovacími doložkami, do těchto uvedla jako běžná čísla ověřovací knihy čísla ....... (N.) a ....... (K.), dále, na tyto umístila svůj podpis a otisk razítka s vyobrazením státního znaku a textem JUDr. Z.V., notář v P., osvědčujícími, že dne 25. 9. 2007 před ní jako notářskou tajemnicí uvedenou listinu vlastnoručně podepsali D. K. a M. N., současně provedla přepis původního záznamu datovaného k 25. 9. 2007, běžné číslo ověřovací knihy ...., ...... a ...... vztahujícího se k osobě S. M. , uvedeného v ověřovací knize obsahující 300 postupně číslovaných dvoustran, která byla dne 7. 9. 2005 vydána notáři JUDr. Z. V. se sídlem v P., prezidentem notářské komory JUDr. Josefem Burdou, následně původní záznam k osobě S. M. překryla korekční páskou a na původní místo uvedla údaje k osobě M. N. a současně do prostoru v knize pro označení listiny uvedla listiny „SML kupní, návrh na KÚ, potvrzení o převzetí hotovosti“, přičemž dle původních záznamů uvedených v ověřovací knize dne 25. 9. 2007 běžné číslo ověřovací knihy ..... a ...... provedla ověření pravosti podpisu S. M. na listině nazvané smlouva o převodu členských práv a povinností a dále využila existujícího zápisu v ověřovací knize ze dne 25. 9. 2007 běžné číslo ověřovací knihy ...... a ..... vztahujících se k úkonům dříve provedeným v souvislosti s D. K., které neměly s osobou M. N. původně žádnou souvislost, když věděl, že provedením požadovaných úkonů ze strany jmenované pracovnice (legalizace) dojde k pozměnění původních ověřovacích doložek na obžalovaným D. K. předkládaných listinách a současně s vědomím, že M. N. není úkonu (legalizaci) přítomna a že listinu před notářskou tajemnicí nepodepsala “ .
Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněného JUDr. Z. V. nezůstalo jen ve fázi, kdy byly pozměněny ověřovací doložky na kupní smlouvě předložené D. K., nadto obviněný dal příkaz své zaměstnankyni, aby provedla také přepis původních záznamů v ověřovací knize překrytím těchto záznamů korekční páskou a na místo těchto údajů vložila údaje, které by se týkaly převodu vlastnických práv na základě kupní smlouvy uzavřené mezi M. N. (jako prodávající) a D. K. (jako kupujícím) k datu 25. 9. 2007, která ve skutečnosti nikdy uzavřena nebyla a byla smlouvou fiktivní. Jinými slovy řečeno, aby údaje uvedené na ověřovacích doložkách k zemřelé M. N. byly uvedeny do souladu se záznamy v ověřovací knize a dosvědčovaly pravost a důvěryhodnost úkonů provedených před notářem, pro kompletní zakrytí tohoto podvodného jednání, musely být provedeny záznamy k datu, kdy bylo zřejmé, že M. N. byla ještě naživu. K tomuto účelu byly použity záznamy, které byly učiněny dříve ve vztahu k osobě S. M. evidované v ověřovací knize pod č. ...., ..... a ...... a dále byly využity záznamy k úkonům dříve provedeným v souvislosti s D. K. a evidovanými pod č. ..... a ......, které původně neměly s osobou M. N. žádnou souvislost. Není pochyb, že veškeré tyto změny byly provedeny proto, aby odpovídaly tomu, že M. N. mohla být přítomna prováděným úkonům a vlastnoručně před notářem kupní smlouvu podepsat. Pokud by byla dodržena časová posloupnost záznamů uvedených v ověřovací knize, je zřejmé, že k datu, kdy byl skutek spáchán (v přesně nezjištěné době od 14. 12. 2007 do 31. 12. 2007), nemohla by být těmto úkonům M. N. přítomna, neboť dne 13. 12. 2007 zemřela. Ověřovací doložka na kupní smlouvě a návrhu na vklad obsahuje čísla uvedená v ověřovací knize a tvoří tak její nedílnou součást. Znamená to, že pokud číslo na ověřovací doložce nesouhlasí s běžným číslem v ověřovací knize, lze v případě pochybností o pravosti podpisu uvedený údaj podle čísla v ověřovací knize zcela jednoduchým postupem ověřit. Tento poměrně jednoduchý, přehledný a jednoznačný proces při ověřování pravosti podpisů však byl na základě pokynu obviněného zcela zvrácen. Jedná-li takto notář, není pochyb, že si musí být vědom skutečnosti, že zasahuje do dispozic s majetkovými právy klientů, kteří před něj s důvěrou předstupují. A právě v této skutečnosti je třeba vidět vyšší míru nebezpečnosti jednání obviněného než v případech, kdy se jedná o „pouhé“ padělání samotné ověřovací doložky (bez pozměnění údajů v ověřovací knize).
Nad rámec shora uvedeného – podle názoru Nejvyššího soudu v dané věci nejvýznamnější okolnosti spáchaní trestného činu podle §176 tr. zák., z pohledu toho, že tohoto trestného činu se dopustil notář výrazně sofistikovaným způsobem - je třeba dodat, že již dlouhodobě se právní teorie a praxe ustálila na názoru, že ověřovací doložka má charakter veřejné listiny. Podle §6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „notářský řád“) jsou notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření (dále jen „notářské listiny“) veřejnými listinami, jestliže splňují náležitosti stanovené pro ně tímto zákonem. Nutno v této souvislosti poukázat na ustanovení §72 odst. 1 písm. a) až l) notářského řádu, podle něhož notář osvědčuje na žádost skutečnosti a prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. K těmto osvědčením notářský řád řadí vidimaci a legalizaci, kterou je oprávněn notář provádět ve smyslu podle §72 odst. 1 písm. a), b) notářského řádu. K osvědčení skutečností uvedených v odst. 1 písm. a), b) tohoto ustanovení notář připojí ověřovací doložku na předložené listině nebo na listině pevně s ní spojené. Pro ověřování shody opisu nebo kopie s listinou (tzv. vidimaci) platí ustanovení §73 notářského řádu, pro ověřování pravosti podpisu (tzv. legalizaci) jsou stanoveny podmínky v §74 notářského řádu. V souvislosti s jednáním obviněného vyvstává do popředí odst. 2 citovaného ustanovení §74, zejména písm. a), kdy ověřovací doložka musí obsahovat běžné číslo ověřovací knihy. Nelze proto přehlížet postup notáře, který uvedený postup nedodrží a číslo uvedené na ověřovací doložce nesouhlasí s běžným číslem v ověřovací knize. Totiž jedině ověřovací doložka ve spojitosti s běžným číslem uvedeným v ověřovací knize umožňuje ve smyslu §74 odst. 2 písm. a) notářského řádu ověřit pravost ověřovací doložky a osvědčit právně významné skutečnosti nebo prohlášení, které by mohly být podkladem pro uplatňování nebo prokazování práv nebo kterými by mohly být způsobeny právní následky. Nutno dále dodat, že legalizace se provede ověřovací doložkou neodkladně poté, kdy před notářem v jeho přítomnosti byla listina podepsána nebo byl podpis na listině se již nacházející uznán za vlastní. Pro postup při prokazování totožnosti této osoby se použije v tehdy platném znění §64 notářského řádu, podle něhož nezná-li notář účastníky, svědky úkonů, důvěrníky nebo tlumočníky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem nebo potvrzena dvěma svědky totožnosti; nezná-li notář tyto svědky osobně, musí mu být jejich totožnost prokázána platným úředním průkazem. Z výpovědi V. B. se podává, že totožnost M. N. nebyla ověřována zákonem předepsaným způsobem a že číslo občanského průkazu M. N. jí nadiktoval D. K. Obviněného JUDr. Z. V. na uvedený protiprávní postup znovu upozornila s tím, že se to nesmí, ale obviněný jí řekl, aby to udělala. Je zjevné, že bylo namístě, aby notář bez prokázání totožnosti osoby odmítl legalizaci provést.
Zcela jednoznačný postoj na charakter a povahu veřejné listiny zaujala ustálená soudní judikatura a praxe. Kladen je důraz na rozlišení obsahu textu listiny, k níž je ověřovací doložka připojována, neboť tato listina sama o sobě charakter veřejné listiny nemá (na rozdíl od ověřovací doložky). Otázka ověřovací doložky a její definice jako veřejné listiny je již upravena v novém trestním zákoníku, kde je v §131 tr. zákoníku veřejná listina specifikována jako listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis. S ohledem na tuto skutečnost má charakter veřejné listiny i tzv. ověřovací doložka notáře, která obsahuje údaje o ověření podpisu určité osoby na listině [§6, §72 odst. 2, §§73 a §74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], byť samotná listina, na níž se nachází tato ověřovací doložka, nemá povahu veřejné listiny. Proto i padělání nebo pozměnění ověřovací doložky notáře na takové listině (pokud má ověřovat např. podpisy na kupní smlouvě o prodeji nemovité věci) a její užití jako pravé (např. v řízení u katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitosti) lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 5 Tdo 473/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011, publikované pod č. 49/2012 Sb. rozh. tr.).
Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že notář je oprávněn vydávat listiny, které – splňují-li náležitosti stanovené zákonem – se považují za veřejné listiny. S ohledem na tyto skutečnosti nemůže obstát názor obviněného, že veřejnou listinu může vydat jen veřejný činitel, neboť zákon přímo svěřuje do pravomoci notáře vyhotovovat veřejné listiny (ačkoliv není veřejným činitelem).
Objektem trestného činu podle §176 tr. zák. je zájem na řádném a zákonném chodu státního aparátu a důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin. Dopustí-li se tohoto trestného činu pachatel, jemuž byla důvěra v pravost a pravdivost veřejných listin svěřena, není pochyb, že jde o závažnější způsob spáchání této trestné činnosti než v případě běžně obvyklých, kdy pachatel například předloží padělaný průkaz u příslušného úřadu (srov. č. 7/1999-I, 14/2003 Sb. rozh. tr.). Je zcela absurdní se domnívat, aby jednání notáře, jehož podstatnou činností je zachovávat pravost veřejných listin, bylo zcela beztrestné, jestliže vyhotoví veřejnou listinu v rozporu se skutečností. Není bez významu dodat, že pokud by zákonodárce notáře zařadil mezi veřejné činitele, byl by trestní postih pro obviněného méně příznivý.
Lze tedy shrnout, že pokud notář není veřejným činitelem, byť se nemohl dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., mohl naplnit svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák., protože k naplnění této skutkové podstaty se zvláštní způsobilosti nebo postavení subjektu nevyžaduje. Obviněný svým jednáním výrazně snížil hodnotu veřejné listiny, která v důsledku jejího pozměnění nesplňovala požadavek autoritativního ověření. Protože obviněný po objektivní stránce způsobil tento následek v rámci své činnosti jako notáře, nese za své jednání trestní odpovědnost podle obecného ustanovení §176 tr. zák. Po subjektivní stránce má charakter jeho zavinění formu přímého úmyslu podle §4 písm a) tr. zák., neboť k pozměnění veřejné listiny dal své zaměstnankyni pokyn. V tomto směru mají skutková zjištění plnou oporu v provedeném dokazování. Soudy vycházely z výpovědi zaměstnankyně notářské kanceláře V. B., jejíž výpověď koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy (znalecký posudek z oboru ručního písma, fotodokumentace z notářské knihy, výpověď P. B.). Následek, spočívající v porušení objektu trestného činu podle §176 tr. zák., vznikl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, proto právní kvalifikace skutku podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. odpovídá popisu skutku, jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud setrvává na svém právním názoru, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, nedopadá na případ obviněného, neboť v tehdy posuzované věci obviněná byla zproštěna obžaloby pro skutek, jímž měla spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a předmětem tohoto rozhodnutí bylo posouzení, zda se nacházela jako osoba pověřená na matrice obecního úřadu ověřováním v postavení veřejného činitele. Obviněná byla obžaloby zproštěna podle §226 písm. b) tr. ř., tj. z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem právě s ohledem na učiněný závěr, že obviněná nebyla veřejným činitelem. Otázkou, zda se mohla dopustit trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák. se toto rozhodnutí nezabývalo. Situace řešená v tomto rozhodnutí je obdobná s postavením obviněného v tom ohledu, že pokud osoba pověřená ověřováním podpisů nemá postavení veřejného činitele, nelze pachatele postihnout za trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. Je tedy zjevné, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1196/2006, se nijak ustálené a konstantní soudní judikatuře nevymyká, ba naopak stávající judikaturu podporuje. S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud neshledal důvod, aby své předchozí usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1626/2011, přehodnotil, protože námitky obviněného se od nyní uplatňovaných námitek neliší a vycházejí ze stejných právních úvah.
Z tohoto pohledu by bylo možno také zopakovat, že pokud námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly, lze vzhledem k této skutečnosti aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann