ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.530.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 530/2014-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. dubna 2014 o dovolání obviněného P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 To 509/2013-320, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 227/97, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 To 509/2013-320, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 9. 2013, č. j. 4 T 227/97-300, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 tr. zák. a trestný činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a nově bylo soudem druhého stupně podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazuje do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2013, č. j. 5 To 509/2013-320, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že „nalézací soud se nevypořádal v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. s tím, aby skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností“. Obviněný v souvislosti s trestným činem znásilnění argumentuje tím, že ze strany poškozené šlo o dobrovolný pohlavní styk. Poškozená se jednání nebránila. Mělo být bráno v úvahu to, že k jednání mělo dojít na frekventovaném místě a bylo by nelogické, aby po té, co by donutil poškozenou k pohlavnímu styku, šel s touto na centrální náměstí do pizzerie mezi její přátele. V souvislosti s trestným činem loupeže, kterým byl rovněž uznán vinným se odmítl vyjádřit, když není podle jeho mínění možné, aby byl odsouzen na základě pouhé výpovědi poškozené, stejně jako v případě trestného činu znásilnění. Za nepřiměřeně přísný rovněž považuje uložený trest odnětí svobody, který neodpovídá zásadám pro ukládání trestu, když oba skutky byly spáchány před osmnácti roky. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil Okresnímu soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k věci nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Veškeré námitky obviněného spočívají v tom, že se uvedeného jednání nedopustil, že mu vina nebyla dostatečně prokázána, neboť podle jeho názoru nepostačuje k prokázání jeho viny pouhý jeden důkaz, a to výpověď poškozených. V souvislosti s touto argumentací obviněného, která jím byla uplatněna již v řízení před soudem prvního stupně, musí Nejvyšší soud konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, na základě jakých skutečností dospěl soud k závěru o vině obviněného trestným činem znásilnění, stejně jako trestným činem loupeže. Z hodnotících úvah soudu je patrno, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění, které je podkladem pro uznání viny obviněného. Z odůvodnění rozhodnutí je přitom nepochybné, že dovolací námitky jsou zcela mimo dovolací důvod, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav, přitom obviněný v dovolání záměrně pomíjí důkazy, které jej usvědčovaly např. v případě trestného činu loupeže, kdy soudy nižších stupňů vycházely nejen z obviněným tvrzené jedné usvědčující výpovědi poškozené, ale pomíjí výpověď svědka, který věci od obviněného získal a následně daroval či dal do zastavárny, přičemž popis uvedených věcí je ve shodě s výpovědí poškozené. Obdobná situace existuje také v případě trestného činu znásilnění, kde nejen z výpovědi poškozené, ale také ohledání a výpovědi dalších svědků vyplývá, že nešlo o dobrovolný pohlavní styk poškozené s obviněným, jak se snaží obviněný dovolací soud přesvědčit.
V souvislosti se zmíněným okruhem námitek obviněného je nutno uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 3-5 podrobně rozvedl důvody, pro které považoval obhajobu obviněného za účelovou a výpovědi poškozených v kontextu s dalšími důkazy za věrohodné. S těmito úvahami se ztotožnil také soud druhého stupně (viz str. 3-5 jeho rozsudku). Na situaci, kdy se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o věrohodností svých tvrzení a nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve vztahu k námitkám ohledně trestu odnětí svobody, který považuje obviněný za nepřiměřeně přísný, musí Nejvyšší soud pouze uvést, že k otázce uloženého trestu, jeho délce i zařazení obviněného do typu věznice se dostatečným způsobem a věrohodně vyjádřily jak soud prvního, tak i soud druhého stupně. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí poukázal na tu skutečnost, že vzhledem k době, která od spáchání činů uplynula a okolnosti, že obviněný před spácháním činů ani po nich nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, je vhodné zařadit obviněného do mírnějšího typu věznice. V souvislosti s problematikou uloženého trestu, který obviněný považuje za nepřiměřeně přísný je však nutno odkázat na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Soudy nižších stupňů bylo rovněž správně při úvahách o uloženém trestu odnětí svobody poukázáno nejen na dobu, která od spáchání činů uplynula, ale také na to, že první rozsudek v předmětné věci byl vyhlášen již v roce 2001, že nebyl realizován z důvodu, že to byl obviněný, který se dlouhodobě skrýval, proto bylo řízení proti němu vedeno jako proti uprchlému. Do výkonu trestu byl dodán až v roce 2013, kdy mu byl doručen rozsudek soudu prvního stupně a rozhodnutí soudu druhého stupně. Na základě návrhu obviněného (viz §306a odst. 2 tr. ř.) pak proběhlo řízení v předmětné trestní věci.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2014
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann