ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.568.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 568/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o dovolání, které podal obviněný A. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 35 T 8/2009, byl obviněný A. K. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného V. K.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění A. K. a V. K. , rozhodl v druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., neboť „p oté, co se za nezjištěných okolností spojili s nigerijským státním příslušníkem H. O. , žijícím ve Spolkové republice Německo, zapojeným do organizace zabývajícím se pašováním kokainu z Jižní Ameriky do různých států Evropy a ujednali obstarání a dodání kokainu formou balíku na adresu třetí osoby, na popud A. K. nabídl V. K. P. B. finanční odměnu za to, že si nechá na svou adresu poslat balík, s čímž P. B. souhlasil, aniž by znal pravou podstatu věci, A. K. pak zaslal adresu P. B. H. O. , ten potom v době od 30. 1. do 28. 4. 2005 koordinoval zaslání balíku obsahujícího 365 gramů kokainu blíže nezjištěné kvality mužem zvaným G. z Brazílie do České republiky na adresu P. B. , poté, co dne 28. 4. 2005 byl balík doručen na adresu P. B. , ten o této skutečnosti vyrozuměl V. K. a společně pak balík odnesli A. K. , který jej otevřel v úmyslu vyndat z něj kokain a postarat se o jeho distribuci, přičemž po otevření balíku zjistili, že žádný kokain v něm uložen není, neboť ten byl vyjmut už v rámci přepravy při kontrole provedené dne 12. 4. 2005 ve Spojených státech amerických,
přičemž kokain je zařazen jako omamná látka v seznamu I. podle §Jednotné úmluvy o omamných látkách přílohy č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb., o omamných látkách a o změně některých dalších zákonů, k nakládání s níž je třeba zvláštního povolení, kterým nedisponovali.“
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný A. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a zejména, že byla zjištěna způsobem, který neodpovídá zásadám spravedlivého procesu.
Následně namítl (shodně s argumenty uvedenými před soudem prvého i druhého stupně), že některé zásadní důkazy, na základě nichž soudy ve věci činné učinily závěr o tom, že došlo k zadržení zásilky, obsahující kokain, jsou pochybné a nezákonné. Jedná se konkrétně o autenticitu listinných důkazů, a to zejména dvou listin označených jako zpráva Amerického úřadu pro vnitřní bezpečnost – vynucení cel a přistěhovalectví, ze kterých by mělo vyplývat, že došlo k zadržení, otevření a záměně zásilky obsahující kokain na území Spojených států amerických. Jelikož předmětné listiny nejsou nikým podepsány, není doloženo, kdo je odesílal, komu patří číslo faxu a kdo je skutečně vytvořil, není podle závěru obviněného přípustné prokazovat tak závažnou skutečnost, jakou je zadržení 365g drogy kokain listinným důkazem, který je možno si v konečném důsledku vyrobit na každém běžném počítači. Současně uvedl, že i pokud by byly dané listiny uznány za autentické, nebylo nijak prokázáno, že byly obstarány postupem lege artis.
Dále uvedl, že skutečnost, že výše popsaná listina je součástí Německého vyšetřovacího spisu, nemůže být důkazem o její pravosti. Neexistuje presumpce oprávněnosti a zákonnosti důkazů prováděných v zahraničí, ale soud musí zákonnost a oprávněnost pečlivě zkoumat. V této souvislosti v rámci dovolání poukázal na instituty uvedené v §86 trestního řádu a následující. Dovodil tedy, že soud měl zkoumat náležitosti a podmínky procesních úkonů zadržení, otevření a záměny zásilky v Německu a Spojených státech amerických. Namítl rovněž to, že domnělá existence drogy v údajně zadrženém balíku nebyla ověřována žádným znaleckým zkoumáním, ale pouze jednou větou na kopii nepodepsaného papíru, z něhož se podává, že proběhl test příručním přístrojem.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, a rovněž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 35 T 8/2009.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky obviněného co do pochybnosti a zákonnosti některých zásadních důkazů, na jejichž základě byl uznán vinným daným trestným činem, z čehož obviněný dovozuje extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, lze podřadit pod namítaný dovolací důvod, avšak nejsou opodstatněné. Konstatoval, že s touto argumentací se vypořádával již soud prvního stupně (zejména str. 7 rozsudku) a soud odvolací (zejména str. 8 rozsudku), přičemž dovodily důkazní využitelnost zpochybňovaných listin v dané trestní věci. S těmito závěry soudů se ztotožnil. Podle jeho názoru je podstatná skutečnost, že předmětné důkazy byly získány na podkladě rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 1 KZN 1096/2006, kterým bylo podle §447 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o převzetí trestní věci původně vedené u Státního zastupitelství v Kolíně nad Rýnem, a na jehož základě byl postoupen rovněž patřičný spisový materiál. Tímto rozhodnutím se na území České republiky převzaly i důkazní prostředky, které byly v rámci výkonu trestní jurisdikce cizího státu opatřeny v cizině a které cizozemský orgán předal spolu se svou žádostí. Rozhodnutí příslušného státního zástupce o převzetí trestní věci z ciziny bylo předpokladem použití takových důkazů, neboť bylo právním aktem, který jejich použití v podstatě legalizoval. Předmětné důkazy takto získané v rámci převzaté trestní věci tedy bylo možno využít, a to i v souvislosti s ustanovením §447 odst. 3 tr. ř. Navíc obviněným zpochybňované důkazy rozhodně nebyly jedinými důkazy svědčícími o jeho vině. Soudy dříve ve věci činné se tedy nedopustily pochybení, jak je v dovolání tvrzeno.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 11 To 96/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplné důkazní řízení, nezákonnost provedených důkazů [zdůrazňuje, že tyto důkazy a procesní úkony je provázející (zejména zadržení, otevření a záměna zásilky) nesplňují náležitosti a podmínky dané trestními předpisy platnými v České republice], porušení procesních zásad zákonnosti, in dubio pro reo, volného hodnocení důkazů a materiální pravdy (a v konečném důsledku i porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces) a vadná a neúplná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící závěr, že nebylo prokázáno, že se stal skutek uvedený v obžalobě, a proto měl být obžaloby zproštěn. Výlučně z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje obecný závěr, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 1, 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V daných souvislostech se patří dále zdůraznit následující skutečnosti. Z hlediska namítané problematiky je primárně právně významná skutečnost, že předmětné důkazy, vůči nimž obviněný vyjadřuje výhrady, byly získány na podkladě rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 1 KZN 1096/2006, kterým bylo podle §447 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o převzetí trestní věci původně vedené u Státního zastupitelství v Kolíně nad Rýnem, a na jehož základě byl postoupen rovněž patřičný spisový materiál.
Podle ustanovení §447 odst. 3 tr. ř. platí, že procesní úkony provedené orgány dožadujícího státu v souladu s právním řádem tohoto státu lze využít v trestním řízení vedeném v České republice stejně, jako kdyby ho provedly orgány České republiky, je-li dodržena zásada, že jejich využití nedá takovým úkonům větší důkazní hodnotu, než kterou by měly v dožadujícím státě.
K výše uvedenému Nejvyšší soud dodává, že v případě převzetí trestní věci ve smyslu ustanovení §447 odst. 1, odst. 2 tr. ř., platného a účinného v době daného úkonu (nyní upraven v §105 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních), se stát přebírající zavazuje na žádost státu, kde došlo ke spáchání trestného činu (předávající), převzít trestní věc proti občanu domovského státu a v trestním řízení pokračovat. Domovský stát může převzít trestní řízení týkající se svého státního příslušníka jen, pokud je dán princip aktivní personality. Tato podmínka byla v předmětné době v České republice naplněna zněním §18 tr. zák. V řešeném případě bylo trestní stíhání obviněného přebíráno na základě znění ustanovení Evropské úmluvy o předávání. Čl. 26 odst. 1 citované úmluvy stanoví pravidlo stejné platnosti úkonů provedených v dožadujícím (v posuzovaném případě Spolková republika Německo) i v dožádaném (v posuzovaném případě Česká republika) státě po převzetí trestního řízení, a to za podmínky, že tyto úkony byly provedeny v souladu s právem dožadujícího státu. Pokud tedy jde o otázku důkazní hodnoty, tj. platnosti procesních úkonů, stanoví tento článek pouze to omezení, že úkonu nesmí být v dožádaném státě dána větší důkazní síla než ta, kterou mu připisuje právo dožadujícího státu (viz Fenyk, J., Kloučková, S. Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 78, 360). Zásadně tedy platí princip presumpce procesní použitelnosti (bezvadnosti) procesních úkonů, resp. důkazů, provedených, resp. opatřených, cizozemskými orgány v řízení jimi původně (před předání a převzetím věci) vedeném, princip důvěry v řádnost postupu těchto (cizozemských) orgánů, a české orgány činné v trestním řízení nemusí zjišťovat, zda předávající stát provedl úkon v souladu se svým či českým právním řádem [(to je ostatně prakticky nerealizovatelné a zpochybňuje apriorně důvěryhodnost postupu předávající strany) viz přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 59/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2004 Usu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 163/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/1997].
Na základě výše uvedeného je zřejmé, že nemohou obstát námitky obviněného stran procesní použitelnosti důkazů provedených v zahraničí (Spojené státy americké a Spolková republika Německo), když uvedené důkazy byly zcela v souladu právní úpravou České republiky, mezinárodními závazky, judikaturními rozhodnutími a principem důvěry v řádnost jejich provedení použity v trestním řízení vedeném na území České republiky.
Pokud obviněný ve svém dovolání namítá existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, nutno zdůraznit, že nevznáší takové námitky, ze kterých by existence tohoto extrémního nesouladu měla vyplývat. V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). V kontextu uvedeného je na místě uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Nad tento rámec Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný (spolu s obviněným K. ), nebyli usvědčeni pouze na základě v dovolání zpochybňovaných důkazů. Jejich vina byla prokázána komplexem celé řady usvědčujících důkazů.
Na základě provedeného dokazování (zejména listinami, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu) bylo prokázáno, že H. O. (působící ve Spolkové republice Německo a zde odsouzený pro drogovou kriminalitu) si objednal u osoby jménem G. (ze Sao Paula, Brazílie) zaslání balíku (s obsahem kokainu). Balík č. ...... byl z Brazílie přepravován přes Spojené státy americké (Miami a Louisville) a Spolkovou republiku Německo (sem byl balík zaslán na základě odposlechů a opatření provedených německými policejními orgány) do P. , kdy na území Spojených států amerických dosahovala váha balíku 5,5 kg, avšak v P. je uváděna pouze celková hmotnost 4,00 kg. Z výše uvedeného je možno dovodit, že z balíku byl odebrán obsah o celkové váze 1,5 kg. Současně ovšem již z těchto okolností vyplývá, že není pochyb o tom, že balík zadržený Americkým úřadem pro vnitřní bezpečnost – vynucení cel a přistěhovalectví je totožný s balíkem doručovaným oběma obviněným (skrze P. B. ) a že listinu tuto skutečnost prokazující (zadržení a prohlídku zásilky a identifikaci jejího obsahu) lze považovat, jako pramen důkazu, za pravou a původní, což podporuje odůvodnění soudu stran věrohodnosti a použitelnosti tohoto důkazního prostředku. Výše uvedené prokazuje také svědecká výpověď P. B. , jakožto adresáta předmětné zásilky, který vypověděl, že mu „ V. říkal, že v balíku měly být pro toho známého nějaké drogy nebo něco podobného.“ Také uvedl, že když spolu s obviněným V. K. přišli k tomuto „známému“ do bytu, kde „známý“ balík rozbalil, prohledal a říkal, že je to celé rozbité a že tam nic není a byl dost naštvaný. Oba obviněné (obviněného V. K. jako svého kamaráda a obviněného A. K. jako jeho „známého“) pak identifikoval při následné rekognici, kdy v hlavním líčení identifikaci stran obviněného A. K. ještě upřesnil. Jsou-li tyto skutečnosti zváženy společně s dalšími, rozvedenými v rozhodnutích soudů nižších stupňů (mj. stran komunikace obviněného s H. O. ), pak obstojí skutkové závěry soudů nižších stupňů vyjádřené ve výroku rozsudku odvolacího soudu (viz shora) a naproti tomu tvrzení obviněného o extrémním nesouladu postrádá opodstatnění.
Činí-li za popsané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho obecně vyvozuje vadnost právního posouzení skutků, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý