ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.575.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 575/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. května 2014 o dovolání obviněného J. D. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 4 To 9/2012, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 26/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 4 To 9/2012, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. D. a spoluobviněné R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 10. 2011, č. j. 20 T 26/2011-959, kterým byli obvinění shledáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který spáchali formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný J. D. byl odsouzen za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 2. 2009, č. j. 3 T 373/2008-64, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 2. 2009, č. j. 3 T 376/2008-64, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 4 To 9/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvodem podaného dovolání obviněný rekapituluje skutkové zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na důkazní prostředky, kterými podle mínění soudu prvního a druhého stupně byla prokázána jeho vina, aby následně konstatoval (str. 3 dovolání), že přes uvedená skutková zjištění a vyjádření soudů, že na základě důkazů jsou jednoznačné a nezpochybnitelné skutečnosti pro posouzení jednání obviněného jako zločinu podvodu, setrvává na svém tvrzení, že nikdy kupní smlouvu ze dne 10. 4. 2008 nepodepsal, není vyloučeno, aby tak učinila jiná osoba, nebyl ani jednoznačný podklad pro závěr, že podal a podepsal u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí. V navazující části dovolání pak rozvíjí své úvahy k pravosti jeho podpisu na předmětných dokumentech s konstatováním výhrad ke znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví ručního písma. V závěru podaného dovolání opětovně zdůrazňuje, že nikdy kupní smlouvu ani návrh na zahájení řízení o vklad, ani plnou moc nepodepsal a nebylo prokázáno, že by byl usvědčován jinými důkazy, než soudy zmínily, které však on – obviněný zpochybňuje, neboť nejsou podle jeho názoru „průkazným potvrzením naplnění jednoho ze základních předpokladů trestného činu, tj. naplnění subjektivní stránky zločinu, za který byl odsouzen“. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a obviněného „zprostil obžaloby v celém rozsahu, když uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotně-právním posouzení“.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně Nejvyššímu soudu sdělila, že s ohledem na charakter námitek obviněného, které považuje za polemiku s hodnotícími závěry soudů, navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které byly obviněným uplatněny v dovolání, je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se musel vypořádat již soud prvního stupně a zejména pak soud druhého stupně v řízení o odvolání. Na uvedený případ, kdy obviněný opakuje tytéž námitky, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky právně relevantního charakteru.
V souvislosti s charakterem a obsahem námitek obviněného je pak nezbytné uvést, že obviněný brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnotícím úvahám soudů, které je k uvedenému závěru vedly. Zásadní námitkou obviněného je, že žádnou plnou moc, kupní smlouvu či návrh na zahájení řízení o vklad nepodepisoval a úvahy soudů, které vycházejí ze znaleckého posudku, odborného vyjádření ev. vyjádření znalkyně z odvětví zkoumání ručního písma jsou nesprávné a nejsou podloženy žádnými jinými důkazy. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jež mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru.
Nejvyšší soud musí dále konstatovat, že soud prvního stupně podrobně rozvedl ve svém rozsudku důkazy, které byly ve věci shromážděny a provedeny, aby tyto následně hodnotil. V rámci jeho hodnotících úvah je nutno zejména poukázat na str. 6-10 rozsudku a následně na str. 12-14. Vedle tohoto základního hodnocení důkazů považuje Nejvyšší soud za potřebné upozornit na skutečnost, kterou k otázce jednání obviněného a jeho účasti na spáchaném trestném činu rozvedl na základě provedených důkazů již soudem prvního stupně soud druhého stupně. Ten zejména na str. 4-5 konstatoval správnost úvah soudu prvního stupně, pokud vycházel a hodnotil skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví zkoumání ručního písma, a dále poukázal také na okolnosti, které vyplynuly z výpovědi svědkyně F. ohledně otázky ověřování nejen podpisů, ale také osob, které se k těmto úkonům dostavily. Právě na str. 7 svého usnesení soud druhého stupně jasně a logicky zdůvodnil, proč nelze považovat za pravdivou verzi a obhajobu obviněného, že se na jednání s obviněnou P. mohla podílet jiná osoba, za obviněného D. se vydávající. Nepřehlédl v rámci hodnocení důkazů ani skutečnosti, vyplývající z korespondence mezi obviněným a spoluobviněnou (viz str. 8 usnesení), kdy dospěl k závěru, že i tyto skutečnosti v kontextu s dalšími důkazy poskytují oporu pro závěr o vině obviněného J. D.
Pokud soud druhého stupně ve svém rozhodnutí odkázal na některé nepřesnosti v rozhodnutí soudu prvního stupně, pak je nutno uvést, že tyto nepřesnosti neměly dopad na právní kvalifikaci či zjištěný skutkový děj. Dotýkaly se pouze problematiky výkladu dokonání trestného činu a otázky, kdo měl být jednáním obviněných obohacen. Uvedené závěry jsou podrobně a jednoznačně vysvětleny na str. 8-9 usnesení Vrchního soudu v Praze.
Na situaci, kdy se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o věrohodnosti svých tvrzení o nesprávném hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou nikoli hmotněprávního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann