ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.596.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 596/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. května 2014 o dovolání obviněného J. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013, č. j. 3 To 218/2013-566, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 41/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013, č. j. 3 To 218/2013-566, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 4. 2013, č. j. 30 T 41/2012-524, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, o nároku poškozené společnosti bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou státního zástupce jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013, č. j. 3 To 218/2013-566, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s uplatněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku vinu obviněného dovozuje z výpovědi svědků V. T. a L. G. Podle názoru obviněného jsou výpovědi uvedených svědků nevěrohodné s ohledem na další důkazy ve věci shromážděné. Dalším závažným nedostatkem rozhodnutí soudu prvního stupně, který nebyl napraven ani k jeho odvolání soudem druhého stupně, je ta okolnost, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, kdy nebyl vyslechnut zaměstnanec společnosti Tritte, s.r.o., kde také obviněný pracoval, který mohl potvrdit jeho obhajobu, že za část zpronevěřených peněz měl v servisu platit pneumatiky za souhlasu svědka T. (tím by také byla výpověď tohoto svědka zpochybněna). Obviněný je toho názoru, že soudy neprovedly dokazování v rozsahu potřebném podle §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a proto byly v jeho případě dány podmínky pro aplikaci zásady in dubio pro reo. V bodě IV. svého dovolání uvádí, že trestný čin, kterým byl uznán vinným, je trestným činem úmyslným (poukazuje na teoretické závěry vyjádřené Ústavním soudem k uvedené problematice), avšak ze skutkových okolností rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v žádném případě nevyplývá naplnění zákonného znaku zavinění ve formě, alespoň úmyslu nepřímého (neexistuje podle něj subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění). Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud upozornit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a nikoli dalším opravným prostředkem. S ohledem na mimořádnost tohoto prostředku, byly tomu odpovídajícím způsobem zvoleny také dovolací důvody, a pouze v případě, že byly naplněny, je Nejvyšší soud oprávněn takovým dovoláním se věcně zabývat. V této souvislosti je nutno obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z námitek, které obviněný uplatnil v řízení o dovolání, vyplývá, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, které již byly uplatněny v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž s těmito námitkami se již soudy zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Právě ta skutečnost, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů a následně zjištěným skutkovým stavem, se stala obsahem veškeré argumentace obviněného. Obviněný zpochybňuje výpovědi svědků, kteří jej usvědčují, vznáší námitky k nedostatkům v dokazování, kdy podle jeho mínění měl být vyslechnut svědek, který by potvrdil jeho verzi výpovědi, domáhá se uplatnění zásady in dubio pro reo apod. V této souvislosti lze tedy konstatovat, že předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového děje, která je zásadně odlišná od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, se kterým se soud druhého stupně ztotožnil. V souvislosti s jeho odkazem na porušení zásady in dubio pro reo a nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad.
Zejména z rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, že velmi pečlivě přistupoval k jednotlivým důkazům, které byly v trestní věci obviněného shromážděny a následně soudem hodnoceny, o čemž svědčí např. i ta skutečnost, že pro jednání, které bylo kvalifikováno podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obžaloby zproštěn. Ve svém rozhodnutí rozvádí jednotlivé důkazy k jednání, pro které obviněného uznal vinným, aby následně na str. 7-8 tyto důkazy hodnotil. Z uvedeného hodnocení je patrno, že soud hodnotil důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a rozvádí nejen okolnosti, které obviněného usvědčují, ale také poukazuje na okolnosti, které do jisté míry vzbuzují jisté pochybnosti o fungování společnosti v čele se svědkem T. Avšak ani upozornění soudem na tyto pochybnosti nemá dopad na zásadní povahu výpovědi uvedeného svědka a svědka G. Soud prvního stupně na str. 8 pak logickou úvahou vysvětlil (dle §125 tr. ř.), proč považuje výpovědi uvedených svědků za pravdivé a výpověď obviněného za účelovou. V této souvislosti nezbývá než konstatovat, že zpronevěřená částka měla činit cca 27.000 Kč, z uvedené částky měl obviněný vrátit 5.000 Kč, což je v souladu nejen s výpovědí obviněného, ale také svědků. Rozpor je však již v popisu situace, pro kterou neodevzdal obviněný celou částku, kterou převzal, kdy obviněný poukazuje zejména na skutečnost platby v pneuservisu se souhlasem svědka T., což však uvedený svědek popřel a soud prvního stupně s ohledem na další skutečnosti vyznívající proti výpovědi obviněného, svědecké výpovědi uvěřil. Správně bylo poukázáno na to, že logiku nemá tvrzení obviněného, že si měl ponechat mzdu, kterou mu firma za dva měsíce dlužila, což však neodpovídalo nejen jeho měsíční mzdě, ale ani jím tvrzenému dluhu na mzdě apod. (v tomto směru lze odkázat na velmi podrobné zdůvodnění soudu prvního stupně). Soudu prvního ani druhého stupně nelze vytknout, že by nereagovaly na výtky obviněného ohledně nevyslechnutého svědka, který měl jeho verzi skutkového děje potvrdit. Soud prvního stupně na str. 7 poukázal na to, že ani výpověď tohoto svědka, pokud by se podařilo vzhledem k tomu, že šlo o osobu bulharské národnosti dohledat, neměla vliv na posouzení výpovědi výše uvedených svědků, navíc za situace, kdy pohyb vozidla v souladu s výpovědí obviněného by nemohl „být rozkličován“, neboť obviněný podle společnosti Tritte s.r.o, neodevzdal kolečka tafografu.
K argumentaci obviněného, že ze skutkového zjištění nevyplývá naplnění zákonného znaku zavinění, uvádí Nejvyšší soud pouze stručně, že jde o formální odkaz na hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku, a proto nemůže být ani v tomto směru dovolací důvod naplněn (obdobně platí i pro odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu či odkaz na „ultima ratio“ – vázáno opět ke skutkovému zjištění), neboť ze skutkového zjištění je nepochybné, že „si ponechal finanční částku ve výši 27.141 Kč, kterou jako řidič převzal za doručené zboží a kterou měl téhož dne předat“.
V souvislosti s vlastní verzí skutkového děje, o které se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit, upozorňuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními princip (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann