ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.744.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 744/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. června 2014 o dovolání obviněného M. N. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2014, č. j. 4 To 313/2013-490, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 118/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 11. 2013, č. j. 19 T 118/2013-424, byl obviněný M. N. uznán vinným jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody způsobené trestným činem poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, IČ 47672234, částku 3.173,- Kč.
Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Domnívá se, že s ohledem na provedené dokazování bylo jeho jednání nesprávně kvalifikováno jako přečiny vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný uvádí, že důvodem k násilí vůči poškozenému nebylo vymožení dlužné pohledávky, nýbrž vulgární a arogantní chování poškozeného. Nepopírá, že se dopustil násilí vůči poškozenému, zdůraznil však, že motivem k násilí nebyl zištný důvod. Z uvedeného důvodu má za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud kvalifikoval takové jednání jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Pochybení v právní kvalifikaci obviněný shledává rovněž v právní kvalifikaci skutku podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že přestože potyčku fyzicky započal úderem dlaní do tváře poškozeného, neměl v úmyslu tomuto ublížit na zdraví, naopak jakmile poškozený inicioval útoky pěstmi, začal se bránit a útoky opětoval. S ohledem na tuto skutečnost je přesvědčen, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž jako nutnou obranu, popř. jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho názoru přichází v úvahu kvalifikovat jeho jednání jako přestupek podle §47, příp. podle §49 zákona o přestupcích, nejhůře však jako přečin výtržnictví „podle §175 odst. 1 tr. zákoníku“ v kombinaci s nutnou obranou, popřípadě s přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky „podle §146a odst. 1 tr. řádu“. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu Ostravě ze dne 10. 2. 2014, č. j. 4 To 313/2013-490, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 11. 2013, č. j. 19 T 118/2013-424, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř., resp. §265h odst. 3 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, uložený mu napadeným rozhodnutím.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Těžiště námitek obviněného ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že se tohoto činu nedopustil z důvodu vymožení dluhu na poškozeném, ale že jeho jednání bylo reakcí na vulgární a slovní urážky poškozeného. Byť obviněný koncipuje tuto námitku jako právní, je zřejmé, že ji opírá o jiné skutkové zjištění, než ze kterého vycházely soudy nižších stupňů. Především je nutno v této souvislosti konstatovat, že obviněný se s poškozeným kontaktoval právě z důvodu, aby mu vrátil požadovanou částku 500,- Kč a tato skutečnost byla důvodem, že ho vyhledal i na autobusovém nádraží, když se dozvěděl, že se zde poškozený momentálně zdržuje. V tomto směru skutkové zjištění podporuje výpověď poškozeného, v níž připustil, že poté, co obviněnému odmítl vydat požadovanou finanční částku, popř. věci, které měl při sobě, došlo mezi nimi ke slovní rozepři, na kterou obviněný zareagoval tak, že jej udeřil dlaní a poté i pěstí do obličeje. Tzv. skutková věta výroku o vině obsahuje toto zjištění a je v popisu skutku vyjádřeno tak, že dne „ 12. 6. 2013 kolem 11.45 hodin v H. , okres O. , na autobusovém nádraží, kde se v té době nacházelo větší množství osob, v prostoru mezi nástupištěm č. .. a zábradlím oddělujícím další prostory nádraží od vozovky přiléhající k tomu nástupišti, po předchozí slovní rozepři s poškozeným R. D. se záměrem vynutit si zaplacení částky 500,- Kč, kterou po poškozeném již dříve úporně vyžadoval, tohoto udeřil nejprve dlaní a poté i pěstí do obličeje; a posléze, když se poškozený snažil fyzický útok opětovat, tomuto zasadil další údery pěstí do tváře, čímž mu způsobil komplex úrazových změn obličeje zahrnující otevřená poranění měkkých tkání, poranění obličejového skeletu i chrupu, zejména rozsáhlou tržnou ránu horního rtu, která musela být ošetřena šitím, zlomeninu nosních kůstek bez dislokace, kteréžto poranění si vyžádalo léčení nejméně v délce 10 dnů, po kterou poškozený trpěl bolestivostí zasažených míst obtížemi při vykonávání úkonů osobní hygieny, při příjmu potravy i obtížemi při dýchání.“ I když je zřejmé, že mezi oběma aktéry došlo nejprve ke slovní rozepři a poté i k fyzickým útokům, není pochyb, že to byl obviněný, který hrál výrazně aktivnější roli při napadání poškozeného a poté, co se poškozený začal bránit a první facku mu opětoval, zahájil obviněný proti němu sérii takových útoků až poškozený upadl na zem a zůstal na zemi bezvládně ležet. Jak ostatně vyplývá z výpovědi svědka D. H. , už od počátku byla zřetelná fyzická převaha obviněného, který proti poškozenému postupoval při úderech a poškozený před ním ustupoval. Výpověď tohoto svědka se shoduje jak s výpovědí V. D., tak poškozeného a koresponduje i s dalšími důkazy (a to i s výpovědí samotného obviněného). Zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo zjištěno, že zranění v oblasti nosu, úst a pravé strany brady byla způsobena tupým násilím střední intenzity síly, když údery mohly být vedeny hranou ruky nebo rukou sevřenou v pěst. Zhmoždění v oblasti čela, oděrka na špičce nosu a brady svědčí o tom, že mohlo dojít k nárazu při dopadu na pevnou podložku. Z lékařského hlediska znalec konstatoval, že jde o zranění středně těžká s dobou léčení v rozsahu od 10 do 14 dnů. Intenzita, s jakou obviněný přistupoval k útokům vůči poškozenému, stejně jako místa, kam jej zasahoval – zejména tedy do obličejové části, a následek, který svým útokem způsobil, neboť poškozenému přivodil komplex úrazových změn obličeje zahrnující otevřená poranění měkkých tkání, poranění obličejového skeletu i chrupu (poškozený utrpěl odlomení části korunky zubu), zlomeninu nosních kůstek bez dislokace, přičemž omezil poškozeného v běžném způsobu života nejméně v délce 10 dnů, nesvědčí o tom, že by obviněný jednal v nutné obraně. Stejně tak skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku nutně v sobě zahrnuje skutkové zjištění, že obviněný jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Nebylo však zjištěno, že by na straně obviněného byla dána některá z těchto okolností, ani obviněný sám v dovolání blíže nerozvádí, v čem konkrétně by tato pohnutka měla spočívat a z jakého důvodu by jeho jednání spočívající v ublížení na zdraví mohlo být považováno za méně společensky škodlivé. S ohledem na společenskou škodlivost jednání obviněného je vyloučeno, aby jeho jednání mohlo být posuzováno podle některého ustanovení zákona o přestupcích. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně a v tomto směru Nejvyšší soud shledal, že obviněný po subjektivní i objektivní stránce naplnil veškeré znaky přečinů vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Vzhledem k tomu, že ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovolání nemají právně relevantní charakter, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zejména na str. 9 - 12, a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 4 – 5. Nutno dodat, že pokud obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, která mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že námitky obviněného mají ryze skutkovou povahu, protože obviněný nesouhlasí se skutkovým zjištěním ohledně důvodu, z jakého měl poškozeného napadat. K závěru, že obviněný zaútočil na poškozeného po nevhodném výroku poškozeného vůči obžalovanému je součástí skutkového zjištění, k němuž dospěly na základě provedeného dokazování, nicméně nepochybně i pronesená slovní urážka souvisela s tím, že poškozený dlužil obviněnému částku 500,- Kč, kterou se po něm snažil za každou cenu vymoci. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že obviněný přikládá důvodu, pro jaký ke konfliktu došlo, takový důraz, který ve skutečnosti na právní posouzení skutku nemá žádný vliv. Za této situace se nelze ztotožnit s obviněným, pokud má za to, že soudy pochybily, jestliže dospěly k závěru, že naplnil znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
S ohledem na námitky, které obviněný již uplatnil v předcházejícím řízení, lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru.
Vzhledem k tomu, že obviněný nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kvalifikovanými námitkami a na citovaný dovolací důvod odkázal pouze formálně, z důvodu nezbytného postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též upozornit na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř., který navrhoval obhájce obviněného, a proto o přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, dovolací soud nerozhodoval. Nejvyšší soud dodává, že ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně neshledal důvody pro odklad výkonu trestu, a proto v tomto směru Nejvyššímu soudu nepředkládal spis s návrhem na takovýto postup (viz č. l. 509 spisu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann