ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.836.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 836/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. července 2014 o dovolání obviněného S. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 543/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 32/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2014, č. j. 6 To 543/2013 – 415, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 8. 2013, č. j. 9 T 32/2012 – 373, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku s tím, že podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých možností a schopností hradil způsobenou škodu, když o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 2. 2014, č. j. 6 To 543/2013 – 415, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. a), g), l) a k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je podle mínění obviněného naplněn tím, že „dovolací soud rozhodl nesprávně obsazen a řízení je postiženo vážnou vadou. Senát se změnil, aniž by k tomu bylo při zkoumání přihlédnuto, aniž by mi to bylo řádně odůvodněno“. Vzhledem k tomu, že protokol o hlasování byl založen v nezalepené obálce, mohly mít tyto skutečnosti vliv na rozhodování. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukazuje na to, že byla porušena zásada vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., řízení bylo provedeno vadně, „dává námitku libovůle soudce v rámci volného hodnocení důkazů, oba znalecké posudky jsou bez významu, odvolací soud se touto skutečností vůbec nezabýval, neseznámil se ani s tímto stanoviskem odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2013, které tomuto rozhodnutí předcházelo“. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolává toho, že rozsudek soudu prvního stupně „nebyl meritorně přezkoumán odvolacím soudem podle §254 odst. 1 tr. ř., odvolací soud nepřihlédl k vytýkaným vadám, co do hodnocení skutku, tak do hodnocení důkazů a co do hodnocení osoby pachatele“. Dále soudu vytýká, že se „nevypořádal se zásadou ne dvakrát v téže věci, když řízení v totožné věci, po oznámení poškozeného, bylo odloženo Policií ČR, následně bylo odloženo v rámci zkoumání projednání ohlášeného přestupku Městským úřadem v Bezdružicích“, přesto byl obviněn a následně na něj podán návrh na potrestání pro skutek pokácení dvou stromů, přičemž soud sám návrh na potrestání rozšířil na základě vlastního dokazování a místního šetření, aniž by se on – obviněný tohoto úkonu zúčastnil. Poukazuje na to, že jeho postoj k věci je hodnocen negativně, a to přesto, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, u soudu se styděl uvést, že bere prášky, měl těžce nemocnou manželku apod., vše mu bylo přičteno k tíži, nebyl poučen, že s ohledem na výši škody a svůj zdravotní stav si měl vzít obhájce. V této části došlo podle jeho mínění k porušení ustanovení §2 odst. 3 tr. ř. Dále podle obviněného došlo k vadnému hodnocení důkazů, „dává námitku libovůle soudce v rámci volného hodnocení důkazů“. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá podle obviněného v tom, že soud o jeho vině rozhodl pouze na základě své úvahy a znaleckých posudků, přičemž posudky jsou bez významu. Věc nebyla ani objasněna dle pokynu odvolacího soudu z hlediska totožnosti skutku. Škoda v adhezním řízení nebyla řádně a věrohodně prokázána. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i na něj obsahově navazující rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí a „zavázal jej, aby se vyrovnal s vadami, které řízení provázely, případně aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl“ a současně požádal Nejvyšší soud, aby odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s ohledem na mlhavě formulovanou výtku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze dospět k závěru, že by ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, ev. soud, který nebyl náležitě obsazen. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento dovolací důvod nemohou naplnit obviněným uplatněné námitky, kterými soudům vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav na základě vadně provedeného dokazování, ale za právně relevantní by mohla být považována ta část dovolání, kde se obviněný nepřímo dovolává zásady subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio. Ve vztahu k námitkám, které byly uplatněny k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je státní zástupce toho názoru, že nelze akceptovat námitky obviněného ohledně skutečnosti, že by ve věci již bylo rozhodnuto příslušným orgánem, stejně jako nelze akceptovat námitku, že nebyla zachována totožnost skutku. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., k tomu se podle názoru státního zástupce obviněný blíže ani nevyjádřil, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že „ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně“. V tomto směru lze plně souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že v případě tohoto dovolacího důvodu jsou výtky formulovány tak mlhavě, že lze stěží domýšlet, jakou alternativu měl obviněný na mysli (je nutno upozornit na tu skutečnost, že aby bylo obdobným nepřesnostem zabráněno, je zákonem stanoveno, že dovolání může obviněný podat pouze prostřednictvím osoby práva znalé – obhájce). V souvislosti s takto všeobecně formulovanými námitkami musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu námitku uplatnit. I přes shora uvedené však musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud by obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu dovozoval od změny senátu (otázka nezalepeného protokolu o hlasování není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že v prvním případě v roce 2013 pod sp. zn. 6 To 53/2013 rozhodoval senát Krajského soudu v Plzni ve složení JUDr. Karel Klůs, Mgr. Martin Kantor a Mgr. Daniela Jeřábková plně v souladu s rozvrhem práce (viz rozvrh práce Krajského soudu v Plzni Spr 2979/2012 /dodatek č. 3 – Spr 483/2013). Je nutno upozornit obviněného na tu skutečnost, že po zrušení věci a vrácení věci soudu prvního stupně, byla věc předložena opětovně Krajskému soudu v Plzni s odvoláním obviněného, tentokráte však již v roce 2014, přičemž v souladu s rozvrhem práce Spr 2894/2013 /dodatek č. 1 – Spr 217/2014/ rozhodoval senát ve složení JUDr. Štejr, JUDr. Fait a Mgr. Jeřábková. Z výše uvedeného vyplývá, že v případě obou rozhodnutí soudem druhého stupně bylo postupováno v souladu s rozvrhem práce.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., kdy obviněný uvádí, že byly porušeny zásady ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., řízení bylo provedeno vadně, „dává námitku libovůle soudce v rámci volného hodnocení důkazů, oba znalecké posudky jsou bez významu, odvolací soud se touto skutečností vůbec nezabýval, neseznámil se ani s tímto stanoviskem odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2013, které tomuto rozhodnutí předcházelo“, pak Nejvyšší soud uvádí následující. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se obviněný dovolává toho, že rozsudek soudu prvního stupně „nebyl meritorně přezkoumán odvolacím soudem podle §254 odst. 1 tr. ř., odvolací soud nepřihlédl k vytýkaným vadám, co do hodnocení skutku, tak do hodnocení důkazů a co do hodnocení osoby pachatele“. Dále soudu vytýká, že se „nevypořádal se zásadou ne dvakrát v téže věci, když řízení v totožné věci, po oznámení poškozeného, bylo odloženo Policií ČR, následně bylo odloženo v rámci zkoumání projednání ohlášeného přestupku Městským úřadem v Bezdružicích“, přesto byl obviněn a následně na něj podán návrh na potrestání pro skutek pokácení dvou stromů, přičemž soud sám návrh na potrestání rozšířil na základě vlastního dokazování a místního šetření, aniž by se on – obviněný tohoto úkonu zúčastnil, pak musí Nejvyšší soud předně uvést následující.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s výše uvedenými námitkami musí Nejvyšší soud konstatovat, že alespoň při zevrubném přečtení rozhodnutí soudu druhého stupně (usnesení ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 6 To 543/2013) bylo možno dovolatelem ze strany 3 zjistit, že „krajský soud k odvolání obžalovaného přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku i správnost řízení, které vydání rozsudku předcházelo“. Uvedená citace vychází ze znění §254 odst. 1 tr. ř., tudíž námitka obviněného, že rozsudek soudu prvního stupně „nebyl meritorně přezkoumán podle §254 odst. 1 tr. ř.“, nemá objektivně reálný podklad. Obdobně neobjektivně vyznívá další výhrada obviněného, která je však opět procesního charakteru, ale Nejvyšší soud ji záměrně zmiňuje, aby v tomto rozhodnutí přiblížil charakter podaného dovolání. Obviněný např. argumentuje tím, že místního šetření, „kdy se počítaly stromy na volně přístupném pozemku, byl ujištěn, že to není nutné“ (myšleno - místního šetření) se neúčastnil, vzhledem k ujištění, že to není nutné. Pokud však měl obviněný na mysli místní šetření prováděné soudem dne 14. 9. 2012 v obci Ř. (v souvislosti s předmětnou trestní věcí), pak z protokolu, který byl uvedeného dne sepsán, vyplývá, že obviněný se k tomuto úkonu dostavil, byl mu přítomen pouze v jeho úvodu a sám v 9.30 hod. odešel, když předtím mj. prohlásil, že „na všechno měl povolení úřadu a souhlas poškozeného, neví, proč byl obžalován a nadále se ohledání nezúčastní“. Z uvedeného protokolu tedy nevyplývá, žádná okolnost (že by byl ujištěn, že jeho účast není nutná, a proto nebyl přítomen), kterou obviněný zmiňuje, jako okolnost, kterou by bylo možno zvažovat jako okolnost narušující zásadu spravedlivého procesu, kterou rovněž v dovolání zmiňuje. Pokud jde o jeho další výhrady, např. k „negativní hodnocení soudem druhého stupně pro jeho postoj k trestní věci“, pak stěží obstojí jeho tvrzení, že „byl ochoten uzavřít dohodu u Probační a mediační služby v Tachově, kam se dostavil“, neboť ze zprávy (Probační a mediační služby) na čl. 196 spisu vyplývá, že s ohledem na protichůdné stanovisko obviněného a poškozeného „není možno dohody stran dosáhnout“. Spis rovněž obsahuje výpověď obviněného k jeho zdravotnímu stavu, přitom na čl. 10 obviněný uváděl, že „žádné léky nebere, cítí se zdráv, je schopen výslechu, nikdy nebyl léčen s duševní chorobou“. V rámci objektivity je však také nutno uvést i to, že např. u hlavního líčení dne 28. 8. 2013 nebyl obviněný přítomen (čl. 383), obhájkyně obviněného předložila potvrzení lékaře ohledně zdravotního stavu obviněného a konstatovala, že obviněný souhlasí s tím, aby hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti a případně i soud rozhodl. Vzhledem k tomu, že sám obviněný uvedl (viz shora), že duševní chorobou netrpí, o jeho úsudku nevznikly pochybnosti, horní hranice trestní sazby pro trestný čin, kterým byl uznán vinným, nepřesahuje pět let, nebyl dán důvod pro použití ustanovení o nutné obhajobě. Nelze rovněž akceptovat výhradu obviněného o „libovůli soudce v rámci volného hodnocení důkazů“. Uvedená námitka je opět vázána na porušení zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je přitom patrno, že tento ve svém rozsudku rozvádí výpovědi obviněného a svědků, poukazuje na listinné důkazy a další důkazy, které na základě pokynu Krajského soudu v Plzni soud prvního stupně provedl (tudíž není pravdivá argumentace obviněného, že by se soud prvního stupně nezabýval okolnostmi, na které ve svém zrušovacím rozhodnutí ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 6 To 53/2013, poukázal soud druhého stupně (viz str. 4-5). Ze všech shora stručně zmíněných okolností je nepochybné, že obviněný setrvává na svém, tj. tvrzení, že se nedopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť jednal – stromy pokácel - na základě souhlasu oprávněného orgánu a po předchozím projednání a souhlasu poškozeného. Soudy však na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný neměl ústní povolení vlastníka stromů k jejich pokácení, ačkoli tuto skutečnost svědku L. (pracovníkovi Městského úřadu v Bezdružicích, které povolení ke kácení stromů vydalo – nikoli však v rozsahu, v jakém bylo obviněným realizováno) uváděl. Na případ, kdy obviněný prosazuje jako pravdivou vlastní verzi skutkového děje oproti skutkovému ději, který byl zjištěn orgány činnými v trestním řízení, pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se obviněného spravedlivého procesu) .
Dále obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že se „nevypořádaly se zásadou ne dvakrát v téže věci, když řízení v totožné věci, po oznámení poškozeného, bylo odloženo Policií ČR, následně bylo odloženo v rámci zkoumání projednání ohlášeného přestupku Městským úřadem v Bezdružicích“, přesto byl obviněn a následně na něj podán návrh na potrestání pro skutek pokácení dvou stromů, přičemž soud sám návrh na potrestání rozšířil na základě vlastního dokazování a místního šetření. K námitkám obviněného, že oznámení o spáchání přestupku, ev. trestného činu v téže věci bylo již orgány Policie ČR, případně Městským úřadem v Bezdružicích odloženo, je vhodné uvést, že rozhodnutí o odložení věci po nabytí účinnosti novely č. 265/2001 Sb. vzhledem k novelizované úpravě v §159a odst. 6 tr. ř. sice nabývá právní moci, přesto samo o sobě toto usnesení nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté ( rei iudicatae ), neboť není uvedeno ve výčtu rozhodnutí uvedených v §11 odst. 1 písm. f), g) a h), Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 2039 s. Ze sdělení Městského úřadu Bezdružice č.j. BOV/1781/2014 ze dne 1. 7. 2014 vyplývá, že sice dne 19. 7. 2011 oznámil Městský úřad Bezdružice, odbor výstavby a životního prostředí, zahájení přestupkového řízení proti obviněnému S. S. v případu vykácených stromů v obci Ř., avšak k uvedenému dni (1. 7. 2014) nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto a posledním dokumentem ve spisu je protokol z místního šetření (viz čl. 294). Ze shora uvedených skutečností je tedy nepochybné, že ani výše uvedené námitky obviněného nemají reálného opodstatnění.
Poslední námitkou, ke které se považuje Nejvyšší soud ještě vyjádřit je námitka obviněného, že „sám soud rozšířil návrh na potrestání na základě vlastního dokazování při místním šetření, bez bližšího zkoumání, bez ohledu na svědectví pracovníků správního orgánu a bez ohledu na provedené důkazy“. Z takto formulované námitky lze jednak dovodit výhrady k tomu, že oproti návrhu na potrestání bylo stíhání rozšířeno, aniž by proto byly důkazy – což by bylo možno podřadit pod procesní námitku dokazování, jednak lze dovodit výhradu k tomu, že oproti návrhu na potrestání bylo stíhání rozšířeno při porušení zásady zachování totožnosti skutku. Ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že jednáním obviněného v obci Ř. mělo dojít k neoprávněnému pokácení 13 ks vzrostlých stromů ke škodě manželů B. v době od 2. 11. 2010 do 11. 5. 2011. Ze záznamu o sdělení podezření pak vyplývá, stejně jako návrhu na potrestání, že jednáním obviněného v obci Ř. mělo dojít k pokácení 2 ks vzrostlých stromů, ke škodě manželů B. v období uvedeném v záznamu o zahájení trestního řízení. Následně pak byl obviněný odsouzen pro pokácení 6 ks vzrostlých stromů bez souhlasu majitelů a ke škodě manželů B. v době od 2. 11. 2010 do 11. 5. 2011. K problematice totožnosti skutku je možno uvést, že teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi , přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obžalovaného. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u. - Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s 2722).
Totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (např. když se oproti obžalobě zjistí v hlavním líčení, že škoda způsobená odcizením věcí činí nikoli 5 000 Kč, ale její výše je 50 000 Kč) nebo jiná okolnost, jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srov. R 50/1981 a R 10/1982-II.). Podobně to platí i v opačném případě, jestliže odpadnou okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby či odůvodňující další právní kvalifikaci / Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 2724 s/.
V souvislosti s výhradami k soudy zjištěné výši škody považuje Nejvyšší soud za vhodné pouze uvést, že argumentace obviněného se odvíjí od konstatování, že výše škody nebyla hodnověrným způsobem obviněnému prokázána, neboť on považuje znalecké posudky za nesprávné (jako ostatně celé dokazování a řízení). Uvedená námitka, kdy obviněný pouze odmítá provedené dokazování, toto označuje za nedostatečné a nesprávné a za jediné správné závěry považuje a předkládá vlastní verzi skutkového děje, nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nevidí Nejvyšší soud důvodu se vyjadřovat, neboť tento dovolací důvod byl obviněným uplatněn zcela formálně, aniž by k němu byla vznesena sebemenší okolnost, kterou by měl tento dovolací důvod být naplněn. Obdobného charakteru je také zcela obecné konstatování obviněného, že soudy „nezkoumaly věc s ohledem na zásadu subsidiarity a zásadu ultima ratio, práva na spravedlivý proces“. Nejvyšší soud již shora konstatoval, že dovolání se podává prostřednictvím osoby práva znalé a není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného v jakém rozsahu a z jakých důvodů se zásady ultima ratio či zásady subsidiarity trestní represe dovolává [viz blíže rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07 – viz dovolací důvod §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.] K otázce spravedlivého procesu se Nejvyšší soud již vyjádřil shora vzhledem k různě specifikovaným námitkám procesního charakteru, kterými obviněný zpochybňoval vedené dokazování a hodnocení důkazů. Obecně je možno pouze konstatovat, že za situace, kdy obviněný uváděl nepravdivé informace pracovníkům Městského úřadu Bezdružice, odboru výstavby a životního prostředí, ohledně toho, že má povolení vlastníka stromů k jejich pokácení, což nebyla pravda a měl provádět vykácení stromů ve větším rozsahu, než získal povolení ke kácení, byť toto nebylo v celku obsahem odsuzujícího rozsudku, signalizují uvedené skutečnosti (při zjištěné škodě), že dovolávat se uvedených zásad je nepřípadné. Pro stručnost lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na charakter rozhodnutí o dovolání, stalo se bezpředmětným rozhodovat o žádosti obviněného o odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann