ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.993.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 993/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2014 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 119/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 5/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 119/2013, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2013, č. j. 49 T 5/2013-138, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 119/2013, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle mínění obviněného je uplatněný dovolací důvod naplněn tím, že „skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je podle jeho názoru popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v rozporu s provedenými důkazy“. Je toho názoru, že pokud by soudy vycházely z provedených důkazů a tyto promítly do popisu skutku, pak by skutek nevykazoval zákonné znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným, ale maximálně by mohl vykazovat znaky provinění ublížení na zdraví z nedbalosti. Dovolatel uvádí, že nepopírá, že došlo ke vzniku zranění u poškozené, avšak ke zranění poškozené došlo, když upadla při hře, neboť ji včas nezachytil. Dále uvádí, že z výpovědi znalce před soudem ani ze závěrů znaleckého posudku nevyplynulo, že k poranění nohy poškozené došlo v důsledku pádu poškozené na zem nebo v důsledku nárazu poškozené do zdi nebo v důsledku pádu poškozené na postel. Na shora uvedené rozpory upozorňoval obviněný již v řízení před soudem odvolacím. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, případně sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl. Vzhledem k tomu, že právní kvalifikaci považuje za neodpovídající, učinil podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby Nejvyššímu soudu navrhl přerušení jeho výkonu trestu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že „tvrzení dovolatele o nesprávnosti zvolené právní kvalifikace je vyvozováno nikoli ze skutkového základu, z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí soud, nýbrž z hypoteticky odlišného skutkového děje, který sám obviněný buduje na základě odchylného hodnocení provedených důkazů, přičemž směřuje od úmyslného k nedbalostnímu zavinění následků na zdraví čtyřleté poškozené“. Státní zástupce s ohledem na shora uvedené navrhl odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že obviněný (prostřednictvím obhájkyně) správně poukázal na to, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. – je tedy nepochybné, že dovolání bylo obviněným podáno podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (první alternativa dopadá na procesní případy – např. §253 odst. 1 tr. ř. – bylo-li odvolání obviněného zamítnuto jako opožděné).
Ve vztahu k námitkám, které obviněný v dovolání uplatnil, je nutno odkázat na postupně se vyvíjející rozsah námitek obviněného k možnému způsobu objektivně vzniklého zranění poškozené. Velmi podrobně je na tyto námitky reagováno ve znaleckém posudku MUDr. A. Vlčkové a následně její výpovědi u hlavního líčení, což je patrno např. z č. l. 4-5 rozsudku soudu prvního stupně. V žádném případě nelze souhlasit s tvrzením obviněného v podaném dovolání, že „mechanismus vzniku zranění poškozené, tak jak je uveden v popisu skutku, vyloučil znalec“. Z popisu skutku přitom vyplývá, že (podrobněji ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) „obviněný dne 14. 7. 2012 v podnapilém stavu ve vzteku chytil poškozenou, zvedl ji do výšky a pustil ji na zem, pak ji zvedl, hodil na postel, znovu zvedl a hodil proti zdi, tato v důsledku násilného jednání utrpěla posunutou zlomeninu pravé stehenní kosti s krevním výronem o délce 8 cm, další zranění, s dobou léčení v trvání nejméně šesti týdnů “. Ze znaleckého posudku i výpovědi znalkyně jednoznačně vyplývá, že tato se zabývala nejen nejpodstatnějším zraněním, ale také se vyjadřovala k pohmožděninám , oděrkám kůže apod. Znalkyně vyloučila vznik zlomeniny při hře poškozené s obviněným (při seskoku ze stolu nebyla zachycena obviněným), mechanismus poranění pravého stehna neodpovídá ani obhajobě obviněného, že poškozená skočila z postele či spadla z postele na zem. Charakter vzniklého poranění posuzovala znalkyně také s ohledem na typ zlomenin vzniklých při pádu s typem objektivně vzniklé zlomeniny. Vedle zmíněného znaleckého posudku měl soud k dispozici výpověď nezl. M. V., který popsal, jakým způsobem uvedeného dne se obviněný choval k němu i poškozené. Uvedená výpověď podle znalkyně koresponduje s charakterem zranění, které bylo u poškozené zjištěno. Zranění poškozené bylo popsáno ve zprávě MUDr. M. K., požívání alkoholu obviněným a jeho chování pod vlivem alkoholu nejen uvedeného dne, ale také v době dřívější, výpovědí M. V. a V. K., osobnost obviněného soud prvního stupně mj. dokladoval také listinnými důkazy. Soud prvního stupně velmi podrobně důkazy hodnotil na str. 6-7 svého rozsudku a s jeho závěry se plně ztotožnil soud druhého stupně, který v rámci veřejného zasedání reagoval na námitky obviněného k ev. možnému vzniku zranění poškozené a sám rozvedl, proč návrhy obviněného na provedení dalších důkazů považuje za nadbytečné. Opět velmi podrobně na str. 5 svého usnesení reagoval na námitky obviněného k mechanismu vzniku zranění poškozené, kdy se ztotožnil se závěry znaleckého posudku (viz shora) a odkázal na další důkazy ve věci provedené, které vedly soudy k závěru, že verze obviněného o nedbalosti či nahodilém vzniku zranění poškozené byly vyloučeny. (Soud druhého stupně poukázal na skutečnost, že jednání obviněného mělo být správně kvalifikováno jako dokonaný trestný čin, avšak vzhledem k tomu, že odvolání nebylo podáno státním zástupcem v neprospěch obviněného, nemohl uvedenou vadu odstranit, neboť by byl porušen princip reformace in peius .)
Ze všech shora uvedených skutečností je nepochybné, že tvrzení obviněného o nesprávnosti zvolené právní kvalifikace je vyvozováno nikoli ze skutkového stavu, který byl soudy na základě provedeného dokazování zjištěn, ale z hypotetického skutkového děje, který konstruuje sám obviněný na základě vlastního, odlišného hodnocení důkazů, přičemž své úvahy směřuje od úmyslného k nedbalostnímu zavinění následků na zdraví poškozené. Takové námitky však nemají charakter hmotně právních námitek, ale námitek procesních – spočívajících v odlišném hodnocení důkazů, které by se musely projevit také ve změně skutkového stavu, kdy by nemohlo obstát např. zjištění, že obviněný jednal ve vzteku, zvedl a hodil s poškozenou proti zdi apod.
Na případ, kdy obvinění (obviněný) prosazuje jako pravdivou vlastní verzi skutkového děje, oproti skutkovému ději zjištěnému soudy v trestním řízení pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Jak již bylo shora uvedeno, námitky obviněného jsou nikoli hmotně právního, ale procesního charakteru a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná pouze o formální uplatnění. Na uvedený postup pak dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu