ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.32.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 32/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 6 To 43/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 46 T 1/2013, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti v oboru účetnictví na dobu pěti let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 6 To 43/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 31 T 56/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 67 To 301/2012, celé výroky o vině a o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
A. v době od 4. 1. 2008 do 29. 3. 2010 v sídle společnosti Diskus dataservis, spol. s r. o., (od 6. 9. 2011 pod názvem Dataservis group, spol. s r. o.), se sídlem S., P. (dále jen „společnost Dataservis“), jako hlavní účetní zneužil zmocnění k nakládání s peněžními prostředky a zadával bez právního důvodu v rozhodnutí specifikované příkazy k odeslání peněžních částek z účtu této společnosti (ABO verze …) vedeného u Československé obchodní banky, a. s., ve prospěch účtu vedeného u České spořitelny, a. s., a účtu vedeného u GE Money Bank, a. s., jejichž je majitelem a jediným disponentem. Takto obviněný jednal celkem v 361 případech ve výroku o vině označených datem, částkou a číslem účtu, přičemž tyto transakce deklaroval jako platby finančním úřadům, Pražské správě sociálního zabezpečení, zdravotním pojišťovnám či obchodním partnerům, kdy tímto způsobem odčerpal a ponechal si pro svoji potřebu finanční prostředky jemu svěřené, a způsobil tak společnosti Dataservis celkovou škodu ve výši 17.192.655,- Kč,
B. jako osoba poskytující účetní služby soudnímu exekutorovi JUDr. M. S., vykonávajícímu Exekutorský úřad P., se sídlem P., M., převzal finanční částky od S. P., která vedla inkasní pokladnu tohoto exekutorského úřadu za účelem jejich uložení na inkasní bankovní účet u Komerční banky, a. s., poškozeného JUDr. M. S., což však neučinil, a finanční hotovost si ponechal pro svoji potřebu, a to v celkem 10 případech v rozsudku uvedených datem a výší převzaté částky, čímž poškozenému JUDr. M. S. způsobil škodu ve výši 3.965.000,- Kč.
Jednáními popsanými pod body A. a B. obviněný způsobil celkovou škodu ve výši 21.157.655,- Kč.
Za uvedený pokračující zločin zpronevěry byl podle §206 odst. 5 a §45 odst. 1 tr. zákoníku a §259 odst. 4 tr. ř. odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a 43 dnů, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti v oboru účetnictví na dobu pěti let. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Aleny Žežulkové s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. opřel zejména o argument, že mu neměl být uložen společný trest, protože činy, pro které byl uvedenými rozdílnými rozsudky odsouzen, nejsou spáchány za podmínek pokračování v trestném činu, protože skutky popsané v bodě A. a v bodě B. nesplňují podmínky blízké časové souvislosti jednotlivých dílčích útoků. Důvodem je výhrada obviněného proti činu uvedeném v bodě B., k němuž nedošlo v takovém období, jak je uvedeno ve výroku rozsudku, ale s delším časovým odstupem. Poukázal zejména na výpověď svědkyně S. P., podle níž pokladní doklady o údajně zpronevěřených penězích se vyhotovovaly dodatečně se zpětnými daty, a proto nemohlo ke zpronevěře docházet i v březnu 2010. S touto skutečností se Vrchní soud v Praze měl seznámit v rámci svého rozhodování o odvolání obviněného na podkladě spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 56/2012, který měl k dispozici. Obviněný považoval uložený společný trest za nepřiměřeně vysoký, a to především proto, že soudy posuzovaly jako přitěžující okolnost předchozí odsouzení obviněného na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, a to i přesto, že se na toto odsouzení vztahovala amnestie prezidenta republiky vyhlášená dne 1. 1. 2013. Jednání, za něž byl odsouzen, nespáchal ve zkušební době stanovené mu v rámci rozhodnutí po amnestii zmiňované v napadeném rozsudku soudu prvního stupně, a proto délka stanovené zkušební doby nemohla být zvažována k jeho tíži. Uložení trestu zákazu činnosti v oboru účetnictví na dobu pěti let obviněný shledal jako nepřípustné, neboť je osobou, která má v předmětném oboru vzdělání a pracoval v něm jako kvalifikovaná síla již více než devět let. Vzhledem k tomu, že je účetnictví zdrojem jeho obživy, v případě, že by ho nevykonával, nemohl by hradit způsobenou škodu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný soudům vytkl, že dostatečně nezkoumaly, zda mohl jednat v úmyslu zpronevěřit svěřené finanční prostředky, a že se soudy řádně nezabývaly jeho obhajobou, že jednal s vědomím, resp. na příkaz jednatelů společnosti Dataservis „vyvést“ ze společnosti Dataservis finanční prostředky. Dostatečně v této souvislosti soudy neposuzovaly ani povahu prováděných transakcí, z níž by jednatelé jeho čin museli odhalit při dobré víře daleko dříve, a nepřihlédly ani k tomu, že obviněný ještě před odhalením trestné činnosti složil na účet společnosti finanční prostředky. Obviněný poukazoval na rozpory mezi výpovědí svědkyně L. F., účetní společnosti Dataservis, která měla odhalit „údajnou zpronevěru“, a jednatelů o tom, v jakých měnách společnost vedla své účty, a že za této důkazní situace není zřejmé, co je pravda, ani to, kteří svědci a do jaké míry jsou věrohodní. Soudy uvedené pochybnosti nezkoumaly a vzniklé rozpory neobjasnily. Obviněný rovněž vytýkal, že nebylo pro nadbytečnost vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování o vypracování účetního auditu společnosti Dataservis za účelem odhalení „praktik“ uvedené společnosti, čímž nebyla vyvrácena jeho neměnná obhajoba ani jeho motiv činu, který je důležitým vodítkem pro určení, zda k obžalobou tvrzenému jednání konkrétní osoby skutečně došlo. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že jeho návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, čímž zůstalo neobjasněno, za jakých okolností společnost Dataservis postupovala v rámci na něm vymáhaných finančních prostředcích, a za jakých okolností poškozená společnost postupovala své pohledávky.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyjádřil, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá žádná z námitek, jež označil za polemiku se způsobem, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, až na výhradu zpochybňující správnost aplikace §45 tr. zákoníku, jakožto hmotněprávního ustanovení. Tuto výhradu však nepovažoval za opodstatněnou, jelikož podmínka blízké časové souvislosti v předmětné věci byla naplněna. K poslednímu útoku v rámci dílčího činu pod bodem A. došlo dne 29. 3. 2010 a první dílčí útok v bodě B. se stal již dne 2. 4. 2010. Na této skutečnosti by nemohlo nic změnit ani velmi nekonkrétní tvrzení obviněného o dodatečném vyhotovování a antidatování pokladních dokladů ze strany poškozené společnosti. V souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce shledal výhradu o nepřípustnosti uloženého trestu zákazu činnosti, jíž však nepřisvědčil, neboť tento druh trestu byl obviněnému uložen plně v souladu s jeho účelem vymezeným v §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Protože se státní zástupce s podaným dovolání v žádném jeho bodu neztotožnil, v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že existence zákonem stanovených důvodů je podmínkou pro to, aby dovolací soud mohl věcně přezkoumat správnost rozhodnutí, posuzoval, zda podané dovolání bylo podáno v souladu ze zákonem stanovenými podmínkami.
O důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání opřít, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nelze proto z jeho podnětu přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních, pokud se nejedná o pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu (srov. např. nález Ústavního sudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/2009). Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Z pohledu těchto zásad nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).
Uvedené zásady nelze aplikovat bezvýjimečně (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.), a je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo z podnětu tohoto dovolacího důvodu zkoumáno, zda ve výroku o vině uvedená skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a zda skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/2004, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K takovému přezkumu může dojít jen tehdy, pokud Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v konkrétní projednávané věci shledá tzv. extrémní nesoulad, o nějž se jedná, pokud je shledán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což může nastat, jestliže by byla prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde mimo jiné i v případě kardinálních logických rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech a v případě opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Obviněný podle obsahu podaného dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadil výhrady, jimiž vytýkal, že se soudy řádně nezabývaly jeho obhajobou, kterou uplatňoval v průběhu trestního řízení, a s ohledem na tvrzení, jež takto uplatňoval, neposuzovaly jemu za vinu kladené jednání. V této souvislosti především poukazoval v případě skutku pod bodem A. na to, že soudy řádně neposoudily jeho čin z hlediska jím uváděného tvrzení, že „jednal s vědomím a na příkaz“ jednatelů společnosti Dataservis. Další jeho námitka se týkala nedostatečné odezvy ze strany soudů na jím opakovaně uplatňované návrhy na doplnění dokazování výslechem některých svědků či auditem společnosti Dataservis a nespokojil se s argumentem, že soudy uváděné důkazy neprovedly pro jejich nadbytečnost. Obviněný na základě takto vytýkaných vad považoval za chybné závěry o tom, že chtěl spáchat trestný čin, aniž byl řádně zjištěn motiv jeho jednání.
Z obsahu těchto výhrad je zřejmé, že obviněný jejich prostřednictvím primárně vytýkal způsob, jakým soudy vedly dokazování a opatřené důkazy hodnotily, jakož i to, o jaké úvahy a důkazní prostředky svůj závěr o jeho vině opřely, přičemž předkládal vlastní verzi průběhu skutků a vlastní hodnocení jednotlivých důkazů, které jediné považoval za správné. Jde tudíž o výhrady, které nemají hmotěněprávní obsah, ale lze je považovat za výtky, které by mohly mít pro správnost použité právní kvalifikace význam jen tehdy, jestliže by vzešly z procesu, který by neodpovídal principům vyjádřeným v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Nejvyšší soud proto nejprve posuzoval, zda soudy před vydáním napadených rozhodnutí dodržely všechny požadavky na řádné objasnění věci a zda se nezpronevěřily zásadám vymezeným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., event. některý z důkazů neopomněly v rozporu se zákonem provést, avšak žádnou takovou vadu zpochybňující správnost skutkových zjištění nezjistil. Jen pro stručnost lze shrnout, že soud prvního stupně ve vztahu k bodu A. provedl dokazování v potřebném rozsahu, dostatečně objasňoval rozhodné skutečnosti a své závěry vyjádřil v odůvodnění rozsudku na stranách 10 až 21, kde uvedl, o které důkazy své závěry o vině obviněného opřel, i to, jak tyto důkazy hodnotil, a proč některým svědeckým výpovědím uvěřil a jiným nikoli, případně proč nevyhověl návrhům obhajoby na doplnění dokazování. Zabýval se obhajobou obviněného soustředěnou k motivaci jeho jednání a okolnostem, za nichž k činu došlo. Mimo jiné provedl obsáhlý výslech obou jednatelů společnosti (Ing. M. H. a Z. R.), kteří vysvětlili, za jakých okolností zjistili finanční problémy ve své společnosti a jak byla trestná činnost obviněného odhalena. Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně akceptoval s tím, že způsob, jakým byly důkazy posuzovány a hodnoceny, nevykazuje žádné vady (viz strany 10 až 12 rozsudku odvolacího soudu). Ztotožnil se i s rozhodnutím soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu obviněného na provedení dalších důkazů, neboť považoval za přiléhavé důvody, které k jejich nadbytečnosti na straně 21 odůvodnění svého rozsudku rozvedl. Nejvyšší soud tudíž nezjistil žádné vady, jež by svědčily o existenci extrémního rozporu, na nějž obviněný v dovolání poukazoval.
Kromě uvedeného je též nutné ve vztahu k námitce obviněného, že soudy dostatečně neuvážily, jaký byl motiv jeho činu, uvést, že ačkoli lze v obecné rovině motiv trestného činu považovat za hmotně právní kategorii, s ohledem na způsob, jak byla otázka motivu v dovolání vznesena, nelze ji považovat za uplatněnou v souladu s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se tak nestalo v jejím hmotněprávním významu (srov. §15 a §39 tr. zákoníku). Obviněný neprokázání či neexistenci motivu shledával na základě svých vlastních, jinými důkazy nepodložených tvrzení, že jím spáchaný čin byl jím prováděn v zájmu na základě požadavků jednatelů společnosti, a nikoliv tak, jak se podává ve skutkových zjištěních. Takto uplatněné výhrady jsou námitkami procesní povahy, vycházejícími z pravidel §2 odst. 5, 6 tr. ř., nejsou v souladu s žádným z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl z jejich podnětu napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Obviněný své dovolání vymezil rovněž dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V projednávané věci soudy rozhodovaly o skutku uvedeném v bodě A. a odvolací soud ukládal společný trest ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem B., o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 31 T 56/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 67 To 301/2012, jehož skutkovými zjištěními obsaženými ve výroku o vině byl odvolací soud při ukládání společného trestu vázán, a proto je mohl pouze převzít bez jejich dalšího přehodnocování, doplňování či omezování do nového rozsudku.
Ve smyslu této zásady obviněný nemohl vznášet výhrady proti vadnosti časového vymezení skutku v bodě B., jež bylo učiněno ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 31 T 56/2012. Taková výhrada je nepřípustná, protože soud rozhodující později není oprávněn přehodnocovat skutkové okolnosti ani právní posouzení těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, jichž se týká dřívější pravomocný rozsudek, ani kdyby měl pochybnosti o jejich správnosti.
Nejvyšší soud mohl výhradu obviněného proti nesprávnosti hmotněprávního posouzení zkoumat s ohledem na podmínky, jež jsou vyjádřeny v ustanovení §45 odst. 1 tr. zákoníku. V takovém případě jde o námitku dopadající na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť, i když jde o výrok o trestu, jedná se o jiné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí o jiných otázkách než druhu a výměry trestu, a proto je nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dopadá na jiné podmínky (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb.).
K námitkám obviněného o nesprávnosti uložení společného trestu lze uvést, že ukládat společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku je možné, odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výrocích, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Nejvyšší soud proto námitku obviněného směřující proti společnému trestu posuzoval s ohledem na takto vymezená pravidla a v jejich rámci považuje za vhodné zdůraznit, že odvolací soud dodržel všechny zásady zákonem určené pro ukládání společného trestu a nepochybil, pokud skutek pod bodem B., o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 7. 2012, sp. zn. 31 T 56/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 67 To 301/2012, posoudil jako čin spáchaný v pokračování (§116 tr. zákoníku) se skutkem, o němž bylo rozhodnuto v projednávané věci v bodě A. Je vhodné jen připomenout, že odvolací soud posuzoval otázku pokračování v souladu se všemi zákonnými hledisky vymezenými v §116 tr. zákoníku a na straně 11 a 12 přezkoumávaného rozhodnutí své úvahy v potřebné míře rozvedl.
Jen pro úplnost lze zdůraznit, že není pochyb o naplnění časové souvislosti jako jedné z podmínek pokračování podle §116 tr. zákoníku, neboť z popisu skutku v bodě A. se podává, že obviněný se jako hlavní účetní společnosti Dataservis jednání tam popsaného dopustil v období od 4. 1. 2008 do 29. 3. 2010. Bezprostředně na to spáchal čin pod bodem B., neboť jako osoba poskytující účetní služby soudnímu exekutorovi JUDr. M. S. zpronevěřil finanční prostředky v období od 2. 4. 2010 do 13. 5. 2010. Namítaná blízká časová souvislost jednotlivých útoků je tak zcela zřejmá.
Námitky obviněného soustředěné proti uloženému společnému trestu za pokračování v trestném činu jsou proto zcela neopodstatněné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti nepřiměřené výši uloženého trestu odnětí svobody vzhledem k tomu, že soudy braly do úvahy jako přitěžující okolnost, že obviněný byl již před tím odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4, přestože se na toto odsouzení vztahovala amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013.
K této námitce je potřeba ve smyslu shora vyjádřených zásad zdůraznit, že uvedený dovolací důvod předpokládá dvě alternativy, a to že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vedle této mimo uvedený dovolací důvod vznesené námitky obviněný relevantně s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti trestu zákazu činnosti, a to ve smyslu alternativy druhu trestu, který zákon nepřipouští, jímž se ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud trest zákazu činnosti uložit na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.
V případě uložení trestu zákazu činnosti se o nepřípustný trest jedná např. tehdy, když byl uložen za trestný čin, který nebyl spáchán v souvislosti s takovou činností (srov. rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh. tr.), protože soud může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu. Soud však nemůže pachateli trestného činu zakázat výkon jakéhokoliv povolání a určit mu povolání jediné, a stejně tak není oprávněn přikázat mu určité pracoviště (srov. rozhodnutí č. 23/1963 Sb. rozh. tr.). Pro vyslovení zákazu určité činnosti je též nutné, aby činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával (viz rozhodnutí č. 41/1965 Sb. rozh. tr.). Tato souvislost nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, musí být přímá, bezprostřední (srov. rozhodnutí č. 5/1980 Sb. rozh. tr.). Z dikce uvedeného vymezení trestu postačí, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila.
Jak se podává ze skutkových zjištění v bodech A. i B., obviněný se obou dílčích útoků dopustil tím, že jako účetní zneužil svého postavení a zpronevěřil peněžní prostředky, které mu byly v souvislosti s tímto výkonem jeho zaměstnání svěřeny, a spáchal tak zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Není tedy pochyb o tom, že obviněný se tohoto činu dopustil v přímé a bezprostřední souvislosti s výkonem právě činnosti účetního, a že to byla právě tato jeho profese, která mu umožnila, aby se uvedeného činu dopustil. Je pak zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu s podmínkami §73 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže obviněnému za tuto trestnou činnost vedle trestu odnětí svobody uložil rovněž i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oborou účetnictví na dobu pěti roků, neboť právě tato činnost byla prostředkem sloužícím a umožňujícím obviněnému spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Výhrada obviněného, že účetnictví je jeho jediným zdrojem obživy, není okolností podřaditelnou pod nepřípustnost uloženého trestu, a ani nemůže na správnosti tohoto závěru nic změnit, neboť z dikce ustanovení §73 odst. 3 tr. zákoníku plyne, že obviněnému lze v rámci trestu zákazu činnosti „zakázat výkon určitého zaměstnání, povolání, …“, což obvykle bývá činnost zajišťující obživu pachatele. Je proto zřejmé, že zákon byť i citelné zkomplikování možnosti výdělku pachatele trestného činu nevylučuje.
S ohledem na všechny rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že uvedený trest byl obviněnému uložen ve výměře pěti let, a tedy v rámci zákonného rozpětí trestní sazby stanovené v §73 odst. 1 tr. zákoníku od jednoho do deseti let, a tudíž byly splněny a odvolacím soudem dodrženy všechny zákonem předpokládané požadavky na uložení trestu zákazu činnosti.
Když Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal obviněným vytýkané vady a na základě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí posoudil, že všechny vytýkané skutečnosti i postupy soudů mají oporu v zákoně, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová