ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1238.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1238/2015-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. října 2015 o dovolání, které podal obviněný I. H. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 9 To 186/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 93/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 T 93/2014, byl obviněný I. H. uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, specifikované na str. 2 výroku rozsudku.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Chebu se obviněný dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že:
1) že v době nejméně od srpna 2012 do března 2014, vyjma měsíce listopad a prosinec 2012, v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. , poskytoval drogu pervitin, obsahující metamfetamin, K. B. , které drogu nejméně do počátku listopadu 2012 poskytoval zdarma v dávkách od 0,3 gramu do 0,5 gramu drogy nejméně dvakrát denně, a poté od počátku roku 2013 až do března 2014 drogu K. B. prodával nejméně dvakrát denně v dávkách kolem 0,5 gramu drogy odpovídající 500,- Kč,
2) že v době nejméně od srpna 2012 do poloviny dubna 2014 v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. , poskytoval drogu pervitin, obsahující metamfetamin, N. T. , které drogu prodával i dvakrát denně v dávkách nejčastěji po 0,2 gramu, odpovídající 200,- Kč, když takto prodal N. T. vždy nejméně 10 gramů drogy měsíčně,
3) že v době nejméně od dubna 2013 do poloviny měsíce dubna 2014 v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. , prodával drogu pervitin, obsahující metamfetamin, J. B. , a to v dávce 1-2 gramy drogy měsíčně za částky od 400,- Kč do 800,- Kč za gram drogy,
4) že v době nejméně od června 2013 do poloviny měsíce dubna 2014 v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. ..., prodával několikrát do týdne drogu pervitin, obsahující metamfetamin, J. P. , a to v dávkách nejčastěji od 0,2 gramu drogy za 200,- Kč do 0,5 gramu drogy za 400,- Kč,
5) že v době nejméně od srpna 2013 do poloviny měsíce dubna 2014 v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. ...., poskytoval dvakrát do týdne drogu pervitin, obsahující metamfetamin, V. L. , a to v dávkách od 0,1 gramu drogy do 0,2 gramu drogy, když v části případů drogu prodal a v části případů ji poskytl zdarma,
6) že v době nejméně od ledna 2014 do 14. dubna 2014 v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. ....., poskytoval dvakrát do týdne drogu pervitin, obsahující metamfetamin, V. D. , a to v dávkách po 0,2 gramu drogy za 200,- Kč, když poskytnutí drogy bylo součást odměny V. D. za jím provedené elektrikářské práce v objektu,
7) že v době nejméně od února 2014 do poloviny měsíce dubna 2014 v A. , okr. Ch. , v J. , v objektu bývalého nočního klubu V. ...., poskytoval nejméně jednou týdně drogu pervitin, obsahující metamfetamin, osobě N. K. , a to v dávkách od 0,1 gramu drogy za 100,- Kč do 0,2 gramu drogy za 200,- Kč, když v části případů drogu prodal a v části případů ji poskytl zdarma,
a obžalovaný takto v době od srpna 2012 do poloviny dubna 2014 poskytl drogu pervitin v celkovém množství nejméně 758 gramů, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uveden v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.) a je jako psychotropní látka uveden v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v platném znění a obžalovaný takto jednal bez toho, že by měl povolení k nakládání s touto látkou.
Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 1 ZT 53/201, pro jednání uvedené pod body 4), 6) a 8), v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný I. H. vůči odsuzující části rozsudku, jednak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku rozsudku, byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 9 To 186/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal I. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněný namítá, že odvolací soud toliko potvrdil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, že uváděná trestná činnost je bezpečně prokázána na základě výpovědi svědků - osob, které od něj drogy získávaly, přestože nalézací soud s ohledem na to, že většina z nich u hlavního líčení své výpovědi změnila, vycházel především z jejich výpovědí v přípravném řízení. Soud druhého stupně se též nevypořádal s jeho odvolací argumentací v tom směru, že dotyční svědci jsou uživateli drog s rozsáhlou trestní minulostí, většina je bez zaměstnání a prostředky na svou obživu si zajišťují nelegálním způsobem. Protože vesměs jde o osoby, které byly ubytovány nebo se pohybovaly v penzionu V. ...., kde byl zaměstnán jako správce, motivem jejich výpovědí v jeho neprospěch mohla být podle mínění obviněného msta, neboť některým znemožnil pobyt v penzionu a s jinými měl spory. Další svědci přímo při hlavním líčení navíc vypověděli, že na ně byl policejním orgánem v přípravném řízení vyvíjen nátlak. Soudy rovněž nepřihlédly k judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001, podle kterého lze věrohodnost účastnické či svědecké výpovědi hodnotit s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi. S ohledem na rozpory ve výpovědích klíčových svědků, o jejichž výpovědi se opírají odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, zpochybňuje obviněný jejich věrohodnost a pravdivost jejich svědectví. Odvolací soud se rovněž dostatečně nevypořádal ani s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně posouzení spáchání žalovaného trestného činu „ve značném rozsahu“ ve vztahu k pochybnostem souvisejícím s množstvím jím údajně distribuované omamné látky. Provedenými důkazy tak nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný I. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by se dopustil žalovaného jednání, že soudy mylně vyhodnotily jeho výpověď, že se náležitě nevypořádaly s rozpory ve výpovědích klíčových svědků u hlavního líčení oproti jejich tvrzení v přípravném řízení), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by soudy učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl uznán vinným. To však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. , popř. §134 odst. 2 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chebu, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi svědků, kteří obviněného usvědčují z distribuce drogy, kterou prováděl po delší dobu a vůči více osobám, a to zejména K. B. , N. T. , J. B. , J. P. , V. L. , V. D. , N. K. z přípravného řízení, jimž obviněný drogu poskytoval jednak zdarma, jednak za úplatu, tedy peněžní či jinou věcnou protihodnotu či jako odměnu za vykonanou práci pro jeho osobu. Soud prvního stupně podrobně rozebral výpovědi svědků z přípravného řízení, přičemž se rovněž věrohodným způsobem vypořádal s rozpory v tvrzeních některých svědků u hlavního líčení a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil těmto jejich účelově změněným výpovědím oproti řízení přípravnému, a z jakých důvodů nemohlo v jejich výpovědích dojít k záměně v osobě obviněného, kterého svědci identifikovali jako osobu jménem „M. “. Citovaná svědectví, která si spolu navzájem korespondují, jsou též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit především příkazy k domovní prohlídce a k prohlídce jiných prostor a pozemků v objektu bývalého nočního Clubu V. ..... v ulici J. v A. a osobního motorového vozidla zn. Volvo V40, reg. zn. ......, jakož i protokolů o jejich provedení včetně záznamů o použití služebního psa, protokol o vydání věcí, kupní smlouvu a nájemní smlouvy. Taktéž lze odkázat na záznam o provedení sociálního šetření v objektu J. v A. , výpis z obchodního rejstříku obchodní firmy Berkut Praha s. r. o., výpis z registru vozidel, výpis z KN k nemovitosti J. , A. a přilehlým pozemkům, fotodokumentaci týkající se objektu Clubu V. .... v A. , J. , jakož i k osobám obviněného a svědků vyžádané zprávy z Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Karlových Varech, kontaktní pracoviště A. , zprávy z místa bydliště a opisy z evidence Rejstříku trestů. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný neoprávněně prodal a jinak jinému opatřil psychotropní látku a takový čin spáchal ve značném rozsahu. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 6 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 5 usnesení odvolacího soudu. Pokud jde o tvrzení obviněného, že se odvolací soud náležitě nevypořádal s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně hodnocení jeho trestné činnosti „ve značném rozsahu“ ve vztahu k pochybnostem ohledně množství jím údajně distribuovaného množství drogy pervitin, přičemž tuto nijak blíže argumentačně nepodložil, je nutno v této souvislosti zdůraznit, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl obviněný v úmyslu takovou námitku naplnit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07). Jen pro úplnost tak lze dodat, že pokud bylo v daném případě prokázáno, že obviněný výše uvedeným osobám pervitin ať již zdarma či za úplatu redistribuoval v množství větším než 700 g, jedná se o množství drogy, které výrazně přesahuje 150 g hranici, kterou stanovil ve svých posledních rozhodnutích Nejvyšší soud jako rozhodnou při určování značného množství drogy pervitin, jejíž překročení vede k naplnění znaku spáchání trestného činu ve značném rozsahu (viz tabulka orientačních hodnot rozsahů podle rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr. ve vztahu k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., a ostatně i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného I. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík