ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.468.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 468/2015-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2015 o dovolání, které podal obviněný K. R. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 5 To 238/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 284/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze 14. 2. 2012, sp. zn. 24 T 284/2010, byl obviněný K. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a byl mu za to podle §283 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti (18) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že „v blíže neurčené době, od přelomu let 2008 a 2009 do 19. 3. 2010 na různých místech v D. , poskytl zdarma, za úplatu nebo protislužbou látku označovanou jako PERVITIN obsahující METAMFETAMIN:
- D. V. , ve třiceti případech v celkovém množství nejméně 9 gramů, a to jednak zdarma, jednak prodejem,
- T. O. , v pěti případech, a to zdarma,
- A. P. , v pěti případech, a to jednak zdarma, jednak protislužbou za kadeřnické služby,
přičemž látka označovaná jako PERVITIN obsahuje METAMFETAMIN, což je psychotropní látka uvedená v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a k nakládání s ní obviněný neměl a nemá příslušné zákonné oprávnění.“
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že je usnesením ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 5 To 238/2012, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný K. R. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvádí, že nesprávné právní posouzení skutku a jeho nesprávné hmotně právní posouzení soudy obou stupňů shledává ve skutečnosti, že byl uznán vinným výše uvedeným jednáním v rozporu se zákonem. Namítá, že závěry soudů nelze odůvodnit výsledky provedeného dokazování a soudy vychází z ne zcela jasného skutkového stavu. Zejména vytýká, že soudy vycházely z výpovědí svědkyně D. V. , jejíž věrohodnost zpochybňuje, když v tomto ohledu poukazuje na drogovou minulost této svědkyně, a dovozuje, že může mít z důvodu jejich dřívějšího vztahu různou motivaci pro upravování svých výpovědí. V tomto směru za nepravdivé a účelové označuje její vysvětlení, proč před soudem prvního stupně na rozdíl od výpovědi u odvolacího soudu, odkázala na svoji výpověď z přípravného řízení o četnosti případů jí poskytnutého pervitinu, a které odůvodnila tím, že nikdy předtím u soudu nebyla, byla ve stresu a v důsledku toho měla „okno“. Obviněný rovněž namítá, že ačkoliv se domáhal vypracování znaleckého posudku zaměřeného na věrohodnost této svědkyně a k objasnění jejího stavu i minulosti navrhl výslech jejích rodičů, nebylo těmto návrhům vyhověno. Lze tak mít důvodné pochybnosti o době a minimálním rozsahu poskytnutí pervitinu této svědkyni. Ani z výpovědí svědků T. O. a A. P. ohledně doby a minimálního počtu případů poskytnutí jim zanedbatelného množství pervitinu není možno zjistit, nakolik se dopustil předmětného trestného činu, či zda šlo o tzv. sociální sdílení drog v komunitě narkomanů. Není tudíž vyloučeno, že se nejedná o trestnou činnost, ale o společné uspokojování potřeb spojených s abúzusem narkotik, tedy stav, kdy členům komunity dává drogy ten, kdo je má momentálně k dispozici. Podotýká, že v letech 2008 a 2009 se nacházel ve složité životní situaci, kterou řešil užíváním drog a tím i manipulací s nimi, což jeho přítomnost v této sociální skupině přepokládá. Jasný důkaz, že by nikdy v takové komunitě nebyl, přitom neexistuje a ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak se soudy s touto jeho námitkou vypořádaly. Uzavírá, že na základě provedených důkazů nelze dojít k závěru, že se uvedeného jednání dopustil v rozsahu, jenž je mu kladen za vinu a vyjádřil pochybnosti i o jeho právním posouzení. Má za to, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení procesních předpisů, v důsledku čehož byl zkrácen na svém ústavním právu na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 5 To 238/2012, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 2 2012, sp. zn. 24 T 284/2010, a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí v celém rozsahu obžaloby, případně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 5 To 238/2012, i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 24 T 284/2010 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle §265o odst. 1 tr. ř. požádal, aby předseda senátu odložil výkon napadeného usnesení do doby rozhodnutí o dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný K. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi svědků D. V. , T. O. a A. P. ), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že neexistuje žádný průkazný důkaz, jež by jej usvědčoval z trestné činnosti, a že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud konstatuje v obecné poloze, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
Dle názoru Nejvyššího soudu však při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy prvního i druhého stupně řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. V předmětné věci odvolací soud, který s ohledem na námitku obviněného o nevěrohodnosti a zaujatosti výpovědi svědkyně D. V. tuto v rámci odvolacího řízení opětovně vyslechl, postupoval správně, když ohledně dalších návrhů obviněného na doplnění dokazování (zejména vyhotovení znaleckého posudku zaměřeného na věrohodnost této svědkyně, jakož i provedení výslechu jejích rodičů), které označil za nadbytečné a bezpředmětné vzhledem k existenci důkazů již provedených, o těchto rozhodl zamítavě. Takové rozhodnutí je zcela a výlučně v kompetenci rozhodujících soudů, přičemž Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu nedoplnit dokazování pro nadbytečnost důkazů plně ztotožnil. Rovněž pokud obviněný svými výhradami zpochybňuje správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Děčíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Jedná se především o výpovědi svědků D. V. , T. O. a A. P. , kteří při svém výslechu v přípravném řízení popsali nejen okolnosti, za kterých se s obviněným setkali, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od obviněného získali. Soudy se též vypořádaly s námitkou údajné nevěrohodnosti svědkyně D. V. , která však nemá žádné opodstatnění, když z provedených důkazů žádné takové skutečnosti nevyplynuly. V tomto ohledu lze poukázat, že tato setrvala na svých neměnných tvrzeních z přípravného řízení, na něž odkázala u hlavního líčení, a která vyplývají i z následné konfrontace s obviněným i z její výpovědi u veřejného zasedání odvolacího soudu. Soudy rovněž logicky zdůvodnily, proč uvěřily jejímu tvrzení, na rozdíl od tvrzení obviněného, který svou původní výpověď z přípravného řízení před soudem změnil. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy, z nichž lze zmínit kupř. zprávu Magistrátu města Děčín, obsah připojeného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 4 T 138/2009, stejně jako předběžnou propouštěcí zprávu PL Červený dvůr v Českém Krumlově a nález v PL ambulance Krajské zdravotní, a. s., ze dne 28. 12. 2012, předložené svědkyní D. V. u veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 11. 7. 2013. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání v uvedeném rozsahu nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad, které lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, který tedy ve věci není dán, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného K. R. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného K. R. na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně i s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání nebyl ve věci shledán ani důvod k postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyššímu soudu bylo dovolání obviněného předloženo až dne 13. 4. 2015, tedy k prodlení v jeho projednání nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík