ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.29.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 29/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 7. ledna 2015 stížnost obviněného JUDr. M. A. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 1 To 73/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného JUDr. M. A. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, byl obviněný JUDr. M. A. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (bod 2.), trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (bod 3.), pokračujícím trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (bod 4.), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (bod 7.), pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (bod 9.), pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (bod 11.), organizátorstvím trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §10 odst. 1 písm. a) k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (bod 16.), organizátorstvím trestného činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 písm. a) k §160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2. písm. e) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (bod 16.) a odsouzen za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2011, sp. zn. 12 T 107/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 8 To 22/2012, podle §158 odst. 2 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání devět let. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zákona, za použití §54 odst. 1 tr. zákona uložen peněžitý trest ve výměře 1.200.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku.
Tento rozsudek byl napaden jak odvoláním obviněného, tak odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obviněného, a spis byl předložen k rozhodnutí
o odvolání Vrchnímu soudu v Olomouci.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2014, sp. zn. 1 To 73/2014, bylo podle §72 odst. 1, odst. 4 tr. ř. rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně stížnost,
v jejímž odůvodnění uvedl, že neexistuje žádná skutečnost vyplývající z jeho chování, popř. z jiných okolností, která by osvědčovala existenci důvodné obavy z uprchnutí či skrývání se obviněného tak, jak to vyžaduje ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Napadá rovněž nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí, čímž došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti formulované v §134 odst. 2 tr. ř. Dále obviněný namítá, že napadené rozhodnutí je výsledkem tendenčnosti rozhodování soudu, neboť nebyly vzaty v úvahu důležité aspekty, které by svou povahou byly schopny ovlivnit napadené rozhodnutí. Konkrétně se jedná o nejasným způsobem určenou výši škody, velký počet nepravdivě vypovídajících svědků, zastavení značné části zahájených trestních stíhání vůči obviněnému a také významnou modifikaci skutků oproti původní obžalobě, za něž byl obviněný nepravomocně odsouzen. Obviněný dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která brojí proti posuzování vazebního důvodu útěkové vazby pouze dle výše hrozícího trestu, která sama o sobě není dostačující pro naplnění tohoto vazebního důvodu. Závěrem obviněný ve své stížnosti uvádí, že je osobou ztotožněnou, má své bydliště, rodinu, s níž udržuje pevné rodinné vztahy, což rovněž prokazují pravidelné návštěvy dětí obviněného v místě výkonu jeho vazby. Zároveň si je obviněný, s ohledem na své právnické vzdělání, velice dobře vědom následků vyhýbání se nástupu výkonu trestu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obviněným podaná stížnost není důvodná.
Obviněný byl, byť nepravomocně, uznán vinným řadou závažných trestných činů a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna řada důkazů nasvědčujících tomu, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a existují důvody k podezření, že tyto činy spáchal obviněný. Obviněný je tedy i nadále důvodně podezřelým ze spáchání posuzované trestné činnosti, za kterou mu byl nepravomocně uložen vysoký trest.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě s ohledem na přetrvávající vazební důvod podle §67 písm. a) tr. ř. Poukázal přitom na skutečnost, že obviněný byl nepravomocně odsouzen za spáchání řady trestných činů k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, a to při zrušení výroku o trestu z dřívějšího rozsudku. Obviněnému byl taktéž uložen peněžitý trest ve výši 1.200.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku. Vrchní soud dále poukázal na to, že obviněný se měl dopouštět trestné činnosti v rozmezí několika let, že touto činností měla být způsobena škoda přesahující 5.000.000,- Kč a že ve svém souhrnu tyto skutečnosti odůvodňují obavu, že by se obviněný v případě propuštění na svobodu choval způsobem předpokládaným ustanovením §67 písm. a) tr. ř.
S výše uvedenými závěry Vrchního soudu v Olomouci se Nejvyšší soud plně ztotožňuje. Vrchní soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vymezil důvody ponechání obviněného ve vazbě a jasným a srozumitelným způsobem vyložil, které skutečnosti jej k těmto závěrům vedly, přičemž zdůraznil též okolnosti, které ponechání obviněného ve vazbě ještě umocňují. Závěrům Vrchního soudu v Olomouci tedy nelze nic vytknout a obsah odůvodnění rozhodnutí tak v zásadě odpovídá požadavkům vyplývajícím z ustanovení §134 odst. 2 a §73 c tr. ř.
Vrchní soud vzal také ohled na specifickou situaci případu, kdy tzv. útěková vazba byla soudem prodloužena po nepravomocném prvoinstančním rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen citelný trest odnětí svobody v délce trvání devíti roků.
Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03, publikovaném pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu judikoval, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Ústavní soud rovněž konstatoval, že obviněný může a má právo naproti tomu namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. ř. eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takovými námitkami se pak soud musí zabývat.
V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku značně zesílena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval šest let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010), sedm let (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003), devět let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3219/11 ze dne 16. 11. 2011) či čtrnáct let (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008).
Obviněnému byl, byť nepravomocně, uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků. Již samotná hrozba uložení obdobně vysokého trestu odnětí svobody dle Nejvyššího soudu v souladu s judikaturou Ústavního soudu představuje konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovým trestem, přičemž riziko útěku nebo skrývání se je po nepravomocném uložení takového trestu podstatně zvýšeno. V takových případech se pro ospravedlnění i déletrvající vazby značně snižuje potřeba dalších dodatečných důvodů, které mohou být méně významné oproti situaci, kdy k nepravomocnému odsouzení dosud nedošlo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14). Podané odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, směřující do výroku o trestu, přitom v projednávaném případě tuto obavu ještě více zdůrazňuje.
V této souvislosti lze odkázat rovněž na další judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) a Ústavního soudu, dle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen „Úmluva“; srov. „ zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání “), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, a rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58 či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104).
K námitkám obviněného, že nebyl dostatečně prokázán jeho úmysl uprchnout, popř. se skrývat, že nebyly vzaty v úvahu okolnosti týkající se výše způsobené škody, výpovědí svědků, zastavení některých trestních řízení, jakož i okolnosti v podobě pevných rodinných vazeb, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky nelze shledat natolik závažnými, aby odůvodnily stanovisko odlišné od závěrů Vrchního soudu v Olomouci o nutnosti ponechání obviněného ve vazbě, resp. aby opodstatňovaly propuštění obviněného na svobodu, neboť srovnání spojené se zvýšeným rizikem útěku nebo skrývání daným, a to i při plném respektování principu presumpce neviny, zejména nepravomocným odsouzením k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, s výše uvedenými osobními poměry obviněného, neumožňují učinit závěr, že poskytují dostatečnou záruku, že obviněný neuprchne nebo se nebude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a s ohledem na celkové okolnosti posuzovaného případu dostatečně neeliminují důvodnou obavu z následků uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík