ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3082.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3082/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti žalovanému Ing. V. H., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 329/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. března 2014, č. j. 8 Co 2567/2013-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. června 2013, č. j. 30 C 329/2012-69, zamítl žalobu, že „žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky rodinného domu na poz. parcele č. 77 v katastrálním území D., zapsaného na LV č. 290 pro katastrální území D., když velikost spoluvlastnického podílu každého z nich je jedna polovina z celku“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 8 Co 2567/2013-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu s tím, že se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak jeho rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která dovolacím soudem nebyla „zcela vyřešena“. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože rozhodnou skutečností pro posouzení sporného spoluvlastnictví k rodinnému domu je vznik této stavby a protože stavba vznikla před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. března 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně tvrdí, že odvolací soud se při řešení právní otázky (spolu)vlastnictví domu vybudovaného v době soužití účastníků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně poukázala na rozhodnutí 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 152/2006, 22 Cdo 2258/2007, 22 Cdo 3927/2010 a zejména pak na 22 Cdo 5071/2009, k němuž uvedla, že „odvolací soud sice akceptoval, že není potřeba prokázat konkrétní dohodu, ale příkladem vyjmenované skutkové okolnosti uvedené v rozhodnutí 22 Cdo 5071/2009 vzal za kritéria rozhodná a vůbec nehodnotil konkrétní skutkové okolnosti této věci“.
Rozhodnutí, na něž dovolatelka poukazuje, a od kterých se měl odvolací soud odchýlit, řeší otázku originárního způsobu nabytí vlastnického práva k nově vybudované stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků.
Touto dovolací námitkou však nebyly naplněny podmínky §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 5071/2009 (proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 14. června 2012, sp. zn. I. ÚS 2221/2012, odmítl ústavní stížnost), na které mimo jiné odkazuje i dovolatelka, dospěl k závěru, že „ve sporech obdobného druhu jako je právě posuzovaný, kdy jde o to stanovit rozsah (spolu)vlastnictví ke stavbě, na jejímž vytvoření se podílelo více stavebníků, aniž by se jasně dohodli na velikosti svých spoluvlastnických podílů, je právní úprava, jež by měla tyto spory řešit, nedostatečná. Vychází jen z §136 odst. 1 a z §137 odst. 2 obč. zák., podle kterých věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků a není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné. Protože tato úprava není dostatečně určitá a nestanoví konkrétní předpoklady, pravidla či hlediska pro vznik podílového spoluvlastnictví stavebníků, zejména, kdo z nich a za jakých podmínek může být považován za stavebníka participujícího na vlastnictví k vystavěné nemovitosti, jestliže se nedohodli předem na rozsahu spoluvlastnických podílů (a nelze-li ho dovodit ani z právního předpisu). Záleží pak jen na soudu, jak sám takovou rozhodnou hypotézu v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vymezí. V těchto případech může dovolací soud shledat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nesprávným pouze tehdy, jestliže by přijaté právní závěry byly zjevně nepřiměřené či nepatřičné vzhledem k relevantním skutkovým zjištěním soudu o (ne)existenci vůle účastníků nabýt stavěnou věc do společného vlastnictví. Pro konečný právní závěr ve sporech daného typu jsou pak určující konkrétní a pro věc relevantní skutková zjištění; těmi je dovolací soud vázán, neboť skutková zjištění vycházející z hodnocení důkazů nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013 nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn 22 Cdo 3897/2013, obě publikované na www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaném např. v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1536 (dále jen „Soubor“), pak Nejvyšší soud uvedl, že „jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III. ÚS 336/96). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu (příp. s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem) zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Není třeba, aby se účastníci dohodli o výši podílů (R 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že stavba není součástí pozemku, není pro nabytí vlastnictví ke stavbě rozhodující vlastnictví pozemku, na kterém je umístěna. Pokud však stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob (jako v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), nelze vyloučit závěr, že stavebníky v občanskoprávním smyslu jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (resp. pokud jde o manžele, je podíl předmětem jejich společného jmění). Tak tomu bude, zejména pokud více osob bez dohody o vlastnictví ke stavbě zřídí stavbu za účelem jejího společného užívání a podílí se na jejím vzniku vlastní prací i dodáním materiálu, nevyplývá-li z okolností věci ohledně vlastnických vztahů ke stavbě něco jiného. Samotná skutečnost, že se stavebníci dohodli pouze o „společném užívání“, aniž by cokoliv sjednali o vlastnictví ke stavbě, ještě nevylučuje vznik jejich spoluvlastnictví. Při posuzování takovýchto mezních případů je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem věci“. Toto pravidlo odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 29. února 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011, usnesení ze dne 3. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 3927/2010, a řada dalších rozhodnutí).
Jestliže v dané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě stejného skutkového zjištění k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o vzniku podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a s přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře dovolacího soudu dovodil, že žalobkyni nelze považovat za stavebníka, který se fakticky podílel na pořízení stavby, když ze zjištěných okolností v dané věci vyplynulo, že žalovaný stavěl spornou nemovitost s úmyslem mít ji pro sebe a v budoucnu pro svého syna, a že účastníci sice v době stavby sporné nemovitosti udržovali partnerský vztah, nicméně spolu trvale nežili a do budoucna v tomto směru nic neplánovali, není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Nad to lze podotknout, že obsahem dovolacích námitek ve vztahu k posouzení vlastnictví ke stavbě rodinného domu, je pouhá kritika hodnocení důkazů odvolacím soudem, včetně kritiky skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolatelka na základě odlišného hodnocení důkazů dovozuje jiné skutkové závěry, a na jejich základě dospívá k jinému právnímu hodnocení. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani přesvědčení dovolatelky o tom, „že dosavadní judikatura týkající se vzniku spoluvlastnictví ke stavbě by měla být rozšířena ohledně posuzování vzniku spoluvlastnictví k majetku získanému za trvání partnerského vztahu, kdy na tento společný majetek je nutno hledět jako na celek, jako na majetkové společenství partnerů. Na vznik tohoto majetkového společenství je pak nutno hledět obdobně či přiměřeně jako na společné jmění manželů, totéž platí o jeho případném vypořádání.“ Podle dovolatelky jde o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. zcela vyřešena.
Zákon majetkové společenství analogické k společnému jmění manželů neupravuje. Mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v nesezdaném partnerském svazku, nevzniká žádné majetkové společenství obdobné institutu společného jmění, které vzniká jen mezi manžely. I když spolu druh a družka žijí v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek každý do výlučného - individuálního vlastnictví anebo do podílového spoluvlastnictví; obdobně též odpovídají za závazky. Vztahy mezi druhem a družkou neupravuje zákon o rodině a nečiní tak ani nový občanský zákoník (zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Faktické soužití se skrývá za pojmy jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící. Druh a družka proto musejí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost nežli manželé a je zcela na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit.
Z výše uvedeného je zřejmé, že otázka majetkového společenství nesezdaného páru je řešena v rámci právní úpravy výlučného vlastnictví či spoluvlastnictví a je judikaturou dovolacího soudu (na kterou je mimo jiné výše odkazováno) řešena.
Dovolatelka dále namítá vadu řízení v tom, že nebyla v odvolacím řízení vyslechnuta, a dále, že nebyla náležitě poučena o tom, „jaké konkrétní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby nemá za prokázané“. Tvrdí přitom, že byla nesprávně soudem poučena o nutnosti tvrdit a prokázat konkrétní dohodu o společné stavbě domu, nebyla však poučena o tom, co má být prokázáno k tomu, aby soud učinil závěr o společném žití účastníků.
Dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatelka v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustné.
Nadto lze podotknout, že námitkou směřující proti procesnímu postupu soudu, který nevyhověl účastníku řízení a neprovedl jím navrhovaný důkaz, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě rozhodnutí . V nich uzavřel, že pouze soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (srov. §120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), není tedy vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li však v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný v Souboru pod č. C 1680, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 20. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010 a další, či – v ústavněprávní rovině - nález Ústavního soudu ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999). Důvody, pro něž odvolací soud v projednávané věci nepovažoval za nutné provést opakovaně výslech dovolatelky, takto formulovaný předpoklad splňují. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování k otázce společného soužití účastníků jejich výslechem a výslechem jimi navržených svědků. Odvolací soud považoval dokazování soudu prvního stupně za dostatečné a ohledně navrženého opakování účastnické výpovědi dovolatelky uvedl, že by se jednalo o nadbytečný a nepotřebný důkaz za situace, kdy se v oblasti tvrzení rozhodných skutečností vyjádřila přímo žalobou, kterou následně doplnila a upřesnila před soudem prvního stupně svou podrobnou výpovědí. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Ve vztahu k dovolací námitce týkající se porušení ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o poučovací povinnosti soudu ohledně povinnosti důkazní pak lze uvést, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudku ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněném v Souboru pod č. C 4255 (proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, ústavní stížnost odmítl), vysvětlil, že p ostup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Jestliže však v dané věci nebylo dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. března 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu