ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3143.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3143/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce JUDr. T. K., se sídlem v Praze 4, U Kamýku 870, insolvenčního správce dlužníka M. B., P., zastoupeného obecným zmocněncem JUDr. J. K., V., proti žalované JUDr. I. Š. , P., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 350/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 20 Co 305/2013-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2012, č. j. 7 C 350/2006-199, z věcí, které měli původní žalobce M. B. (dříve O.) a žalovaná ve společném jmění manželů, přikázal do vlastnictví bývalého žalobce „hodnotu automobilu Volkswagen Passat, RZ AKU 87-00 ve výši 210.000,- Kč“ (výrok I.), do vlastnictví žalované přikázal „hodnotu družstevního bytu sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně a příslušenství ve třetím patře domu v P. ve výši 2,817.040,- Kč“ (výrok II.), žalované uložil povinnost zaplatit bývalému žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 458.408,- Kč (výrok III.) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit státu na nákladech řízení částku 4.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně (výrok IV.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 20 Co 305/2013-235, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, změnil pouze výrok IV. o povinnosti žalované zaplatit státu náklady řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit částku 2.000,- Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu „zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.“
Žalobce s dovoláním žalované nesouhlasí a navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o vypořádání společného jmění původního žalobce a žalované došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. října 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 věta první o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka především tvrdí, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s nemovitostmi v k. ú. S. u Ch., jestliže se jimi zabýval pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by závěr o tom, že nejsou ve společném jmění původního žalobce a žalované, ale ve výlučném vlastnictví žalované, uvedl i ve výroku rozhodnutí.
Nejvyšší soud poznamenává, že ve výroku rozsudku, kterým soud vypořádává bezpodílové spoluvlastnictví manželů, musí být jasně a určitě uvedeno, jaké právo bylo účastníku přiznáno nebo jaká povinnost mu byla uložena a v jakém rozsahu se tak stalo. Je to nutné i proto, aby při případném provádění výkonu rozhodnutí mohl soud posoudit, zda se oprávněný domáhá toho, co bylo povinnému uloženo pravomocným soudním rozhodnutím ( §251 o. s. ř. ).
Vzhledem k tomu, že soudy nejsou vázány návrhy účastníků o tom, co náleží do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, není důvodu k tomu, aby ve výroku rozsudku byl výslovně zamítán návrh domáhající se určení, že věc patří nebo nepatří do tohoto spoluvlastnictví. Vždy je nutno dbát o to, aby účastníkům bylo jasné, z čeho soud při rozhodování vycházel a které věci náležely podle názoru soudu do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Musí být proto z odůvodnění rozsudku patrno, co vše bylo podle zjištění soudu předmětem tohoto spoluvlastnictví (srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Jestliže v dané věci odvolací soud uzavřel, že předmětné nemovitosti nejsou součástí společného jmění účastníků, nemohl je ani ve výroku vypořádat. Nelze proto uzavřít, jak tvrdí dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je z tohoto důvodu nepřesné, neúplné a nesplňuje náležitosti stanovené občanským soudním řádem.
Dovolatelka dále namítá, že k právu na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu nedošlo uzavřením kupní smlouvy mezi Městskou částí Praha 6 a Bytovým družstvem u Kapličky č. 11 dne 29. 12. 2003, ale až dnem 1. 10. 2004, kdy byl mezi těmito subjekty uzavřen předávací protokol, a nemovitost byla předaná novému vlastníku. Stalo se tak tedy až v době, kdy manželství původního žalobce a žalované bylo rozvedeno (ke dni 23. 7. 2004), a nebyla proto naplněna podmínka stanovená v §703 občanského zákoníku. Nemohlo proto ani vzniknout společné členství manželů vztahující se k bytové jednotce. Tvrdí, že neměla být vypořádána hodnota členského podílu k bytové jednotce, ale pouze členský vklad, neboť společné členství původního žalobce a žalované sice vzniklo založením Bytového družstva U Kapličky č. 11, ale do doby pravomocného rozhodnutí o rozvodu manželství se týkalo pouze základního členského vkladu, nikoli hodnoty celého členského podílu včetně práv k bytové jednotce.
Nejvyšší soud v rozsudku z 10. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 2198/2003, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 5 z roku 2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní názor, že jsou-li manželé společnými nájemci bytu ve smyslu ustanovení §703 a §704 obč. zák. a přešel-li dům, v němž se byt nachází, do vlastnictví bytového družstva, vzniklo jim právo společného nájmu družstevního bytu a společné členství v družstvu, jestliže se alespoň jeden z nich stal členem tohoto družstva. V rozsudku z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 2107 (ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04), Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud ke dni, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k bytovému domu, svědčilo rozvedeným manželům právo společného užívání nedružstevního bytu v tomto domě, pak se toto jejich právo k uvedenému dni transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3446/2007, nebo v rozsudku ze dne 22. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 2103/2012 (oba uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) a neodklání se od něj, a to ani přes uplatněné dovolací námitky, ani v projednávané věci.
V posuzovaném případě vznikl společný nájem dosud nedružstevního bytu původního žalobce a žalované uzavřením manželství k 15. 1. 1999. Kupní smlouvou ze dne 29. 12. 2003, uzavřenou mezi Městskou částí Praha 6 a Bytovým družstvem u Kapličky č. 11, se vlastníkem domu stalo uvedené bytové družstvo. Tímto dnem se právo společného nájmu bytu manžely transformovalo na právo společného nájmu družstevního bytu manžely a vzniklo jim společné členství v bytovém družstvu, jak správně uzavřel odvolací soud. Nelze tedy vázat vznik hodnoty členského podílu k bytové jednotce až na předávací protokol uzavřený dne 1. 10. 2004, jak činí dovolatelka.
Podle dovolatelky dále odvolací soud nepostupoval v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu 28 Cdo 2594/2008, jestliže nevypořádal uplatněné nároky žalované vůči původnímu žalobci.
V rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje, řešil dovolací soud odlišnou situaci, kdy jeden z bývalých manželů užíval věc v nevypořádaném společném jmění a inkasoval z ní výnosy. V projednávaném případě odvolací soud nezohlednil náklady, které žalovaná za trvání manželství vynaložila ve prospěch osobních potřeb žalobce a na společný majetek účastníků s tím, že existence majetkového společenství manželů vylučuje, aby za jeho trvání vznikla jednomu z manželů pohledávka vůči druhému, ledaže by se týkala odděleného majetku jednoho z nich. Lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek není v rozporu s označeným rozhodnutím dovolacího soudu.
Dovolatelka konečně nesouhlasí ani s tím, jakým způsobem byla při vypořádání společného jmění původního žalobce a žalované hodnocena míra přičinění a tvrdí, že došlo v tomto směru k pochybení soudu při právním posouzení věci a k porušení jejího práva na spravedlivý proces.
Dovolací soud vychází z ustálených závěrů judikatury potud, že při vypořádání společného jmění manželů může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné (k tomu srovnej např. závěry vyjádřené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1975, sešit 1-2, pod pořadovým č. 1 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45), odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem výjimečným, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100).
Podle §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ (k závěrům vysloveným v tomto rozhodnutí se dovolací soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 11. prosince 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, nebo v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011, obou uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
S těmito závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. V daném případě byly zohledněny všechny podstatné okolnosti případu a úvaha soudu o disparitě podílů není zjevně nepřiměřená učiněným skutkovým zjištěním, jestliže výše podílu žalované byla stanovena v rozsahu 4/5 a výše podílu původního žalobce v rozsahu 1/5. Nelze proto ani v tomto směru přisvědčit žalované, že se nalézací soudy nezabývaly všemi okolnostmi případu a nezohlednily jí tvrzené zásluhy o získání a udržení majetku.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu