ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4010.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4010/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. L. , zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalované PREdistribuce a. s. , se sídlem v Praze 5, Svornosti 3199/19a, IČO: 27376516, o 166 200 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2013, č. j. 55 Co 149/2013-120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2012, č. j. 6 C 156/2011-91, zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 166 200 Kč s příslušenstvím jako náhradu za nucené omezení vlastnického práva v období od 1. ledna 2010 do 31. prosince 2011 (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. července 2013, č. j. 55 Co 149/2013-120, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena či by měla být předmětná právní otázka dovolacím soudem právně posouzena jinak. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně kvalifikoval nárok žalobkyně na náhradu za nucené omezení vlastnického práva za existující tzv. zákonné (legální) věcné břemeno, na jehož základě existuje v zásadě nevyvážený právní stav mezi žalobkyní coby vlastníkem nemovitosti a žalovanou coby osobou, jež zasahuje do jejího vlastnického práva užíváním nebytových prostor, do kterých byla umístěna trafostanice. Odvolací soud dále nesprávně vyložil a aplikoval na posuzovanou věc §151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. (dále též „obč. zák.“), když nezohlednil nález Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03, a při hodnocení povahy a rozsahu právního nároku žalobkyně pominul, že právo žalobkyně je právem sui generis , současně právem ústavně garantovaným ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) a souvisí s článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Dodatkový protokol k Úmluvě“), jak vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Zákonné věcné břemeno, které vlastnické právo žalobkyně omezuje, vzniklo na základě socialistického zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (dále jen „elektrizační zákon“), a za omezení vlastnického práva žalobkyni nebyla poskytnuta žádná náhrada. Odvolací soud při hodnocení posuzované právní věci nezohlednil, že neexistuje časové omezení doby, ve které bude trvat omezení vlastnického práva žalobkyně v důsledku existence tzv. zákonného věcného břemene, což ve své podstatě představuje protiústavní nerovnost vztahů mezi žalobkyní a žalovanou. Žalobkyně na podporu svých tvrzení odkázala na bod 17 stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.). Závěrem navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání v první řadě upozorňuje, že žalobkyně zcela opomíjí existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, v němž Ústavní soud výslovně ukládá aplikaci §151n odst. 3 obč. zák., a to za podmínky neexistence úpravy náhrady za výkon práv odpovídající zákonným věcným břemenům ve speciálních právních předpisech. Ve zmíněném nálezu shledal Ústavní soud omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem na základě elektrizačního zákona ústavně konformním. Žalovaná se dále vyjadřuje k jednotlivým dílčím aspektům dovolání, zejména k otázce vzniku zákonného věcného břemene, k jeho (ne)evidenci v katastru nemovitostí, právní úpravou náhrad za vznik zákonného věcného břemene a právní úpravou úhrad přiměřených nákladů na zachování věci zatížené věcným břemenem. Na základě uvedených skutečností navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku nároku žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. července 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz) ].
Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že bylo v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nepřípustně zasaženo do jejího vlastnického práva existencí zákonného věcného břemene ve prospěch žalované, za jehož zřízení nebyla žalobkyni poskytnuta náhrada. Touto problematikou se v minulosti podrobně zabýval jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud, přičemž oba soudy shodně dovodily, že zřízení zákonného věcného břemene podle §22 odst. 1 elektrizačního zákona není v rozporu s článkem 11 odst. 4 Listiny a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je vhodné poukázat především na usnesení ze dne 15. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010 (dostupné na www.nsoud.cz ), proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3670/10 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ). V tomto rozhodnutí dovolací soud uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 134/2005 Sb.), v němž jsou rozvedeny i závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03 (dostupném na http:// nalus.usoud.cz ), stejně jako judikatura Nejvyššího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 4335/2007 (vše dostupné na www.nsoud.cz )] „vycházejí z toho, že se v případě elektrického vedení jedná o zvláštní zákonné věcné břemeno, které bylo zřízeno podle zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a ponecháno v platnosti i dalšími předpisy upravujícími problematiku energetických rozvodů: zákonem č. 89/1987 Sb., zákonem č. 222/1994 Sb. a zákonem č. 458/2000 Sb. Samotným užíváním tohoto břemene nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť zde existuje řádný zákonný důvod, na jehož základě oprávněný nabývá prospěch z provozování elektrického vedení velmi vysokého napětí na pozemcích dovolatelů, a není tak naplňována žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák. Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, jenž se promítl i do rozhodovací praxe soudu Nejvyššího (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007), dále vyplývá, že i když se jedná o věcné břemeno vzniklé na základě veřejnoprávních předpisů, je v případě absence zvláštní úpravy obsažené v těchto předpisech třeba posoudit věc podle předpisů občanskoprávních. Z obecné občanskoprávní úpravy pak plyne, že k bezdůvodnému obohacení na straně oprávněného z věcného břemene dochází tehdy, pokud oprávněná osoba v rozporu s ustanovením §151n odst. 3 obč. zák. nenese přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a ponechává je plně na bedrech vlastníka věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010).“
Nejvyšší soud se v uvedeném rozhodnutí dále zabýval otázkou, zdali povinným ze zákonného věcného břemene náleží náhrada za omezení vlastnického práva k nemovitostem, přičemž dovodil, že nabyli-li žalobci pozemky již zatížené elektrickým vedením, měla být tato skutečnost promítnuta do ceny převáděných pozemků. V souladu se zásadou, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má, mohl původní vlastník převést pouze vlastnické právo již zatížené zákonným věcným břemenem, a vlastnické právo dovolatelů bylo tudíž od počátku omezené [k aplikaci principu nemo plus iuris transferre potest quam ipse habet při převodu nemovitosti srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. října 2009, sp. zn. I. ÚS 2955/08 (uveřejněné na http://nalus.usoud.cz )]. Další vlastníci se tedy nemohou domáhat náhrady za omezení svého vlastnického práva, neboť je v plném, tj. věcným břemenem nezatíženém, rozsahu nikdy nenabyli [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1665/99 (publikovaný pod č. C 70 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Důvodnost nároku dovolatelů zároveň vylučuje i to, že k uvedenému omezení vlastnického práva došlo ještě před účinností Listiny základních práv a svobod, jejíž subsidiární použití pro dovození práva na náhradu za omezení vlastnického práva v případě, že právo na náhradu není upraveno ve zvláštním předpise, dovodil Ústavní soud [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97 (publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 88/1998 Sb.)]. Došlo-li k omezení vlastnického práva před účinností Listiny, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen v souladu s předpisy účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001 (publikovaný pod č. C 1761 v Souboru)]. Akcentují-li dovolatelé s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, veřejnoprávní aspekt omezení jejich vlastnického práva, nejedná se o skutečnost, která by mohla zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o absenci zákonného důvodu pro přiznání náhrady za omezení vlastnického práva, neboť míra veřejnoprávnosti omezení vlastnického práva žalobců nemůže ovlivnit výše uvedené závěry vylučující důvodnost nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. V této souvislosti lze znovu připomenout nález pléna Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04 (k jehož závěrům se Ústavní soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. IV. ÚS 646/06), v němž Ústavní soud nalezl ústavně konformní výklad §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., na základě nějž byla zachována stávající omezení vlastnického práva k nemovitostem vzniklá podle předchozích předpisů upravujících energetická odvětví, právě v podpůrném použití obecné občanskoprávní úpravy věcných břemen zakládající povinnost oprávněného z věcného břemene nést přiměřené náklady na zachování věci zatížené věcným břemenem.
Uvedená soudní praxe ohledně souladnosti zákonných věcných břemen vzniklých na základě §22 odst. 1 elektrizačního zákona s článkem 11 odst. 4 Listiny je dlouhodobě ustálenou a na těchto závěrech nic nemění ani žalobkyní zmiňované stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.), které se vztahuje k otázce ústavnosti regulace nájemného, neboť zde projednávané problematiky se dotýká toliko obecně a okrajově, aniž by jakkoliv zpochybňovalo závěry uvedené v nálezu ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, ohledně ústavnosti zákonných věcných břemen a náhrady za jejich užívání. Uvedené potvrzuje i samotný Ústavní soud, který na nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, opakovaně odkazuje ve své rozhodovací praxi [srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. května 2005, sp. zn. I. ÚS 244/03, nebo z pozdějšího období usnesení Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3670/10 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz )], přičemž z druhého usnesení je zcela zjevné, že právní závěry obsažené ve zmiňovaném plenárním nálezu nejsou uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu zjevně překonány. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud nespatřuje jakýkoliv důvod, aby se odchýlil jak od své vlastní praxe, tak rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Tato východiska následně akceptoval dovolací soud v rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 333/2013 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2015, č. 2, str. 59), kde obdobné závěry vyslovil i k náhradě za omezení vlastnického práva tzv. legálním věcným břemenem, vzniklým v důsledku zřízení plynovodu. Zdůraznil, že vlastník pozemku nemá právo na náhradu za omezení vlastnického práva tzv. legálním věcným břemenem, vzniklým v důsledku zřízení plynovodu na jeho pozemku v době, kdy tento pozemek byl v tzv. socialistickém společenském vlastnictví. Jestliže však za účinnosti zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) vznikla v důsledku konkrétního výkonu oprávnění z legálního věcného břemene vlastníkovi pozemku majetková újma nebo je-li důsledku výkonu práv podle §59 odst. 1 písm. f) zákona omezen v obvyklém užívání nemovitosti, přísluší mu náhrada podle §59 odst. 3 zákona a za podmínek tam uvedených.
Dovolací soud tak v daném rozhodnutí připustil právo na náhradu majiteli dotčeného pozemku, jestliže mu vznikla majetková újma v důsledku konkrétního výkonu oprávnění z legálního věcného břemene, případně je-li omezen v obvyklém užívání v důsledku konkrétního výkonu práv; samotná existence tohoto legálního věcného břemene však v rovině, ve které ji uplatňuje žalobkyně, náhradě nepodléhá, což také dovolací soud s odkazem na jím citovanou judikaturu výslovně zdůraznil a opětovně potvrdil.
Jelikož žalobkyně nepřednesla otázku hmotného či procesního práva, která nebyla v dosavadní rozhodovací praxi doposud vyřešena, a jelikož nepřednesla patřičné argumenty, které by odůvodňovaly odchýlení se od uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu