ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.439.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 439/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. L. , P., zastoupeného JUDr. Viktorem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 18, proti žalované Z. L. , T., zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 8 C 141/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2012, č. j. 17 Co 460/2010-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2012, č. j. 17 Co 460/2010-182, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 8 C 141/2007-149, ve výroku I. vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal byt v bytovém domě, nacházející se na pozemku parc. č. 6169/111, a na pozemku parc. č. 6169/112, včetně podílu na společných částech domu v rozsahu 55/2750, to vše v katastrálním území P., obci P. Dále přikázal do výlučného vlastnictví žalobce v tomto výroku specifikované movité věci a zůstatky na účtech. Žalované přikázal do výlučného vlastnictví zůstatek na účtu specifikovaný v tomto výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobci uložil povinnost zaplatit dluh ve výši 61 720,- Kč vůči Společenství Sídliště Svobody, IČO: 26302128, blok 19, Prostějov, a povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 390.297,40 Kč. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že součástí společného jmění manželů jsou věci nemovité a movité, jakož i zůstatky na účtech, specifikované ve výroku I. jeho rozhodnutí. Protože se účastníci shodli na tom, aby byly nemovité věci přikázány žalobci, přikázal je soud do jeho výlučného vlastnictví, přičemž mu zároveň přikázal uhradit dluh vůči Společenství Sídliště Svobody, IČO: 26302128, blok 19, Prostějov. Movité věci pak soud přikázal také do výlučného vlastnictví žalobce, neboť se jedná o zařízení bytu, které užívá výlučně on. Zůstatky na účtech soud přikázal do vlastnictví toho z účastníků, na jehož jméno jsou vedeny. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že míra přičinění účastníků o nabytí a udržení společného jmění manželů je stejná, a proto vycházel při vypořádání z rovnosti podílů. Konstatoval, že žalovaná tvrzené vnosy neprokázala. Žalobce tvrdil, že na převod práv k družstevnímu bytu byly použity jeho výlučné prostředky, avšak soud zjistil, že účastníky smlouvy o převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu ze dne 18. února 1998 byli oba manželé, kteří se tím stali společnými nájemci bytu. Do vlastnictví pak bytovou jednotku nabyli dne 19. dubna 1999, přičemž manipulační poplatek byl zaplacen z prostředků společného jmění manželů. Soud dospěl k závěru, že žádný z účastníků do předmětného bytu ničeho nevnesl, proto ani neprováděl žalobcem navrhované důkazy. Protože do vlastnictví žalobce byl přikázán majetek ve výši 939 029,23 Kč a do vlastnictví žalované majetek ve výši 34.994,42, Kč, uložil soud žalobci po odečtení částky 30.860,- Kč (polovina dluhu vůči Společenství Sídliště Svobody) uhradit žalované na vypořádacím podílu částku ve výši 390.297,40 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 17 Co 460/2010-182, rozsudek soudu prvního stupně změnil potud, že uložil žalobci zaplatit žalované na úplné vyrovnání jejího podílu částku 285.797,40 Kč, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud doplnil dokazování dodatkem ke znaleckému posudku podanému znalcem Ing. arch. Vladimírem Erbenem ohledně současné ceny vypořádávaných nemovitostí, která se změnila po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo právní mocí rozsudku o rozvodu dne 15. dubna 2006, nicméně již od roku 2001 žili účastníci odděleně. Konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporné, jaké věci jsou součástí společného jmění manželů, sporná byla existence a výše tvrzených vnosů žalobce do společného jmění účastníků, které žalovaná popírala. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobcem tvrzené vnosy nebyly prokázány. Především nebyl zjištěn tvrzený vnos žalobce ve výši 630.022,40 Kč, který měl vzniknout v souvislosti s pořízením družstevního bytu účastníků a zařízení tohoto bytu. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná popřela, že by podepsala žalobcem předložené potvrzení o zaplacení částky ve výši 560.000,-Kč v souvislosti s převodem členských práv a povinností k bytu, přičemž tvrzený vnos žalobce nevyplynul ani z ostatních důkazů. Stejně tak odvolací soud nepřihlédl k tomu, že část finančních prostředků na účtech účastníků žalobce naspořil za dobu po zrušení společné domácnosti účastníků v březnu 2001, neboť do pravomocného skončení manželství je třeba nabytý majetek považovat za majetek společný a vynaložené finanční prostředky na úhradu dluhů za prostředky společné. Odvolací soud nepřihlédl ani k tvrzenému vnosu žalobce v tom směru, že v roce 2009, tedy již po rozvodu manželství, zaplatil ze svých výlučných prostředků částku ve výši 35.752,- Kč související s rekonstrukcí výtahu v bytovém domě s odůvodněním, že nemovitosti spadající do společného jmění účastníků se oceňují ke dni zániku manželství, tedy ke dni 15. dubna 2006. Odvolací soud souhlasil se způsobem, jakým soud prvního stupně společné jmění účastníků vypořádal. Na základě aktualizovaného znaleckého posudku zjistil, že hodnota předmětných nemovitostí činí 592.000,- Kč, došlo tedy ke snížení jejich ceny. To se promítlo do výše vypořádacího podílu. Protože byl do vlastnictví žalobce přikázán majetek v hodnotě 730.029,23 Kč a do vlastnictví žalované majetek ve výši 34.994,42 Kč, uložil odvolací soud žalobci, aby žalované uhradil na vypořádání jejího podílu – po odečtení poloviny dluhu, který byl přikázán žalobci - částku 285.797,40 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, když má za to, že jsou naplněny dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci a existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jádrem jeho dovolacích námitek je nesouhlas s tím, že soudy vůbec nepřihlédly k vnosům žalobce do společného jmění manželů a nedostatečně zohlednily úhrady z výlučných prostředků žalobce na dluhy ve společném jmění manželů. Uvedl, že listinnými důkazy prokázal, že měl před sňatkem naspořenu částku ve výši 393.269,- Kč. Dále obdržel před uzavřením manželství částku ve výši 36.753,40 Kč ze stavebního spoření. Uvedl, že prokázal, že mu svědkyně I. L. darovala 200.000,-Kč s tím, že jí žalobce přenechal svůj dříve nabytý členský podíl v SBD Rozvoj. Uvedl, že dne 18. února 2008 uhradil za převod členských práv a povinností v SBD Rozvoj, panu M. R., částku ve výši 560.000,- Kč, která byla hrazena z jeho výlučných prostředků, což prokázal listinnými důkazy. Dovolatel poukázal na to, že ze společného jmění účastníků byl sice hrazen manipulační poplatek ve výši 3.010,- Kč, právo společného nájmu a členství v bytovém družstvu ale vzniklo na základě úhrady peněžité částky z jeho výlučných prostředků. O nabytí bytové jednotky do společného jmění manželů se tak zasloužil pouze on tím, že za převod členských práv a povinností zaplatil 560.000,- Kč M. R. Dovolatel poukázal na to, že zatímco se soud prvního stupně tvrzenými vnosy nezabýval vůbec, soud odvolací je považoval za neprokázané. Vytkl také nalézacím soudům, že nezohlednily tvrzený vnos žalobce ve výši 35.752,- Kč, který uhradil z výlučných prostředků v roce 2009 na rekonstrukci výtahu v domě, ve kterém mají účastníci byt ve společném jmění manželů. Podle jeho názoru soudy také pochybily, když nepřihlédly k tomu, že již od roku 2001 účastníci nevedli společnou domácnost. V této souvislosti uvedl, že od zrušení společné domácnosti do zániku manželství naspořil částku 58.397,73 Kč a částku ve výši 8.582,52 Kč u Penzijního fondu Komerční banky, a. s., k níž však soudy rovněž nesprávně nepřihlédly. Zohlednit měly nalézací soudy podle jeho názoru i částku ve výši 60.587,- Kč, kterou po zrušení společné domácnosti vynaložil na splacení společného dluhu vůči Společenství Sídliště Svobody. Dovolatel uzavřel, že postup soudu považuje za rozporný nejen s ustanovením §149 odst. 3, nýbrž i s §3 občanského zákoníku. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru správné. Argumentaci dovolatele ohledně tvrzených vnosů považuje za účelovou a má za to, že v tomto směru žalobce neunesl důkazní břemeno. Poukázala na to, že žalobce brojí proti skutkovým zjištěním, která však dovolacím soudem v rámci přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nelze přezkoumat. Dále uvedla, že nelze přihlédnout k argumentaci dovolatele o uplatnění vnosů po zrušení společné domácnosti do zániku manželství. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože o vypořádání společného jmění manželů bylo odvolacím soudem pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. června 2012, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustálené judikatury v řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí. Pokud tedy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně o vypořádání společného jmění manželů jen ohledně některých vypořádávaných položek, může dovolací soud přezkoumat jeho rozsudek jako měnící pouze v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodnutí týkající se položek, které nebyly změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení dotčeny, lze přezkoumat jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010 (uveřejněný pod č. 35/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 2939/2012 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 8, s. 292)].
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, dostupný na www.nsoud.cz ).
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání však podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dána.
Měnící část rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o výši vypořádacího podílu žalobce se týká žalobci uložené povinnosti zaplatit žalované částku 285.797,40 Kč oproti soudem prvního stupně uložené povinnosti ve výši 390.297,40 Kč. V rozdílu uvedených částek, tj. ve výši 104.500,- Kč, je rozhodnutí odvolacího soudu skutečně měnící, nicméně tato změna je způsobena snížením hodnoty vypořádávaných věcí. Proti této měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu pak dovolatel nic nenamítá, neboť svou dovolací argumentací nijak nenapadá závěry o nižší hodnotě věcí tvořících vypořádávané společné jmění manželů.
I kdyby však dovolací argumentace mířila k této měnící části rozsudku odvolacího soudu, nebylo by dovolání žalobce subjektivně přípustné. Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutí odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7). Jestliže odvolací soud uložil žalobci platební povinnost vůči žalované o částku 104.500,- Kč nižší, nejde v tomto rozsahu o rozhodnutí, kterým by žalobci byla způsobena újma, neboť na základě rozhodnutí odvolacího soudu má žalované zaplatit částku nižší.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska dovolacího přezkumu rozhodnutím potvrzujícím.
Vzhledem k tomu v řešené věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, dostupné na www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné pod pořadovým č. C 4666 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolání je zčásti důvodné.
Závěr, že napadené rozhodnutí zčásti má a zčásti nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (publikovaným ve sbírce zákonů pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ) ].
Dovolatel především namítá, že nalézací soudy nepřihlédly k jím tvrzenému vnosu, prostřednictvím kterého se měl podílet na pořízení členského podílu v bytovém družstvu tvořícího součást společného jmění manželů účastníků.
Odvolací soud na základě hodnocení v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že existence takto tvrzeného vnosu nebyla v řízení prokázána. Dovolatel v rámci dovolací argumentace k této části rozsudku odvolacího soudu uplatňuje toliko výhrady, prostřednictvím kterých obecně namítá, že odvolací měl jinak zhodnotit provedené důkazy a dospět k závěru, že žalobce výlučné finanční prostředky měl a na pořízení hodnoty tvořící společné jmění manželů je použil. V této části se však dovolání omezuje výhradně na kritiku postupu odvolacího soudu v rámci hodnocení důkazů a dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud v této souvislosti přezkoumat, tím méně pak otázku, která by zakládala zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Prostřednictvím výhrad vůči způsobu hodnocení dokazování však přípustnost dovolání posuzovaného výhradně v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Potud tedy dovolání přípustné není.
Dále dovolatel namítá, že „soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že účastníci ukončili společnou domácnost již dne 13. 3. 2001“.
Prostřednictvím této námitky pak zdůrazňuje, že finanční prostředky jím pořízené od ukončení vedení společné domácnosti do dne zániku společného jmění manželů měly soudy zohlednit „podle zásad uvedených v ustanovení §149 odst. 3 obč. zák.“.
Ani v této části dovolatel neformuluje právní otázku, která by mohla zakládat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Není tak zřejmé, zda směřuje k tomu, že tyto prostředky nemají být vůbec předmětem vypořádání, případně, jak k nim má být z pohledu §149 odst. 3 obč. zák. při vypořádání přihlédnuto.
Odvolací soud přesně vystihl (a na tuto pasáž rozsudku odvolacího soudu dovolací soud v plném rozsahu odkazuje), že i v období od ukončení vedení společné domácnosti do zániku společného jmění manželů se nabývá majetek do společného jmění manželů se zákonnými výjimkami vyplývajícími z §143 obč. zák. Správně též zdůraznil, že nabývání ve prospěch výlučného majetku je z hlediska tvrzení a důkazní povinnosti na tom z manželů, který tvrdí, že v tomto období nabytý majetek není součástí společného jmění manželů, ale jedná se o jeho výlučné vlastnictví. Taková tvrzení však dovolatel v rámci odvolacího řízení neuplatnil a důvody pro které by snad mělo jít o jeho výlučný majetek, neuvádí ostatně ani v dovolání. V tomto období se tak v poměrech účastníků jednalo o aktiva společného jmění manželů, která odvolací soud jako součást společného jmění manželů vypořádal. Pokud by část těchto finančních prostředků dovolatel použil na úhradu společného dluhu účastníků po ukončení vedení společné domácnosti do rozvodu manželství, jednalo se o úhradu společného dluhu z prostředků tvořících společné jmění manželů, k čemu v rámci vypořádání žádným způsobem přihlédnout nelze, neboť nejde ani o vynaložení výlučného majetku na majetek společný, anebo o použití společného majetku na majetek výlučný (§149 odst. 2 obč. zák.).
Z obecného poukazu na §149 odst. 3 obč. zák. dovolacímu soudu ostatně ani zřejmé, jak by se tento poukaz měl promítnout do poměrů souzené věci. Odvolací soud uvedené finanční prostředky vypořádal jako součást společného jmění manželů a jeho postupu v daném směru nelze nic vytknout. Pokud dovolatel naznačuje, že zbylou část společného závazku vůči Společenství Sídliště svobody blok 19, Prostějov ve výši 61.720,- Kč bude „sám splácet“, pak tento dluh nalézací soudy také vypořádaly a do vypořádání promítly povinnost žalované se na úhradě tohoto dluhu podílet, a to v rámci stanovení výše vypořádacího podílu.
Jestliže snad směřuje dovolatel poukazem na §149 odst. 3 obč. zák. (ačkoliv to z obsahu dovolání není zřejmé) k naznačení možné disparity podílů, dovolací soud neshledal žádné okolnosti pro závěr, že jenom pro oddělené hospodaření manželů by bylo namísto uvažovat o stanovení nestejných podílů při vypořádání. V usnesení ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 1342/2002, uveřejněném pod č. C 2299 v Souboru, dovolací soud vysvětlil, že samotná okolnost, že manželé i po delší dobu hospodaří odděleně, není důvodem pro stanovení rozdílných podílů na jejich majetkovém společenství. Oddělené hospodaření účastníků, byť po delší dobu, nevede k závěru o potřebě stanovení rozdílných podílů účastníků na společném majetku, nejsou-li spolehlivě zjištěny okolnosti další, pro které jsou dány předpoklady pro zvýhodnění jednoho z účastníků vůči druhému.
Takové okolnosti však dovolatel v průběhu řízení před nalézacími soudy netvrdil a neuvádí je ostatně ani v dovolání, neboť poukazuje toliko na samotný fakt nabytí finančních prostředků po ukončení vedení společné domácnosti do doby zániku společného jmění manželů.
Naznačuje-li pak dovolatel, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., pak ani tento obecný poukaz přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že ve vztahu k námitkám používajícím argumentaci, podle níž je v rozporu s dobrými mravy samotné vydané rozhodnutí soudu, je aplikace §3 odst. 1 obč. zák. vyloučena. Tento závěr se opírá o argument, že námitka, podle které je rozhodnutí soudu v rozporu s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně významná. V úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou nebo nejsou v souladu s právními předpisy (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné pod č. C 3426 v Souboru). Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010, dostupné na www.nsoud.cz ).
Přesto je však dovolání přípustné a důvodné, neboť v části týkající se tvrzeného vnosu na úhradu společného závazku účastníků v roce 2009 je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel v dovolání v této souvislosti namítá, že soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že po zániku společného jmění manželů dovolatel v roce 2009 sám uhradil závazek vůči Společenství Sídliště svobody blok 19, Prostějov, v celkové výši 35.752,- Kč „za rekonstrukci výtahu v domě, ve kterém účastníci vlastní v SJM byt“. V této souvislosti zdůraznil, že okolnost, že je „v domě zrekonstruován výtah je jistě zohledněna v celkové hodnotě bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech budovy“.
Dovolatel se tak domáhá vypořádání tzv. vnosu spočívajícího v tom, že z jeho výlučných prostředků uhradil dluh tvořící součást společného jmění manželů.
Odvolací soud zaujal názor, že k tomuto tvrzenému vnosu nelze přihlédnout proto, že „nemovitosti, které jsou předmětem vypořádání SJM účastníků, se oceňují ke dni zániku manželství, tedy ke dni 15. 4. 2006“.
V rozsudku ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaném pod č. 11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 11/2001“), Nejvyšší soud uvedl: „Nejde-li o přírůstky věci, lze z uvedené zásady, s ohledem na právní režim věcí, jež jsou v zaniklém ale dosud nevypořádaném BSM, připustit v podstatě dvě výjimky. Prvou z nich je pokles ceny věci v důsledku jejího neudržování a neužívání oběma účastníky (pokud ovšem tento stav nezavinil výlučně jeden z nich) – srov. rozhodnutí publikované pod č. 23 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu z roku 1989. Druhou pak je případ, kdy by cena věci vzrostla jejím zhodnocením ze zdrojů BSM, např. v důsledku investic ze společných úspor účastníků. Zhodnocení společné věci ze zdrojů nikoliv společných, jež tehdy netvořily BSM (§143 obč. zák.), nemůže mít vliv na cenu, kterou podle shora uvedené zásady soud pro účely řízení o vypořádání BSM (zpravidla na základě odborného posouzení ve smyslu §127 o. s. ř.) stanoví. Je tomu tak především proto, že takové investice z odděleného majetku jednoho z účastníků do společného majetku soud ve smyslu §150 věty druhé obč. zák. posuzuje odděleně od ceny věci, na níž byly vynaloženy. Podle tohoto ustanovení ‚každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek‘. Je-li aplikace tohoto ustanovení soudem opodstatněná, promítne se to nikoli ve výši ceny věci, na níž účastník svůj náklad vynaložil, ale do výroku, jímž se vyrovnávají podíly účastníků na vypořádávaném majetku. Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže při stanovení ceny předmětných nemovitostí vycházel jednak z jejich stavu v době zániku BSM účastníků a jednak z jejich obecné ceny v tom smyslu jakou cenu by měly, pokud by se prodávaly v uvedeném stavu v době rozhodování soudu.“ Aplikovatelnost těchto závěrů do poměrů společného jmění manželů následně potvrdil dovolací soud např. v usnesení ze dne 17. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 2328/2010 (dostupném na www.nsoud.cz ).
Závěr odvolacího soudu, že nemovitosti se oceňují ke dni zániku manželství, je třeba s ohledem na rozhodnutí R 11/2001 a sp. zn. 22 Cdo 2328/2010 upřesnit potud, že při vypořádání nemovitých věcí se vychází z jejich stavu v době zániku majetkového společenství manželů a jejich obecné ceny v době rozhodování soudu.
Odvolací soud ovšem přehlédl, že žalobce se nedomáhal změny tohoto tzv. oceňovacího pravidla, ale požadoval vypořádání majetkového přesunu učiněného z jeho výlučného majetku na společný závazek účastníků.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se naznačuje, že nevypořádání takto tvrzeného vnosu odůvodnil odvolací soud úvahou založenou na tom, že k vnosu žalobce mělo dojít po zániku společného jmění manželů.
Tato samotná skutečnost však na překážku vypořádání vnosu není.
Již v R 11/2001 Nejvyšší soud výslovně připustil, že vypořádání tzv. vnosu z výlučného majetku do majetku společného může pokrývat i případy, kdy k tomuto vnosu do společného majetku dochází až po zániku majetkového společenství manželů před jeho vypořádáním. K vnosům z výlučného majetku, jenž byl použit po zániku manželství na úhradu společného dluhu účastníků (tak jako tomu má být v předmětné věci), se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 3. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 14/2006 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 3, str. 113), závěrem, podle kterého rozhodnutím soudu o vypořádání společného jmění manželů nelze přikázat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku. Pokud se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu. Tento závěr byl odrazem argumentace, podle které ustálené soudní praxi odpovídá, že byl-li společný dluh účastníků splacen až po zániku jejich společného jmění, pak v případě, že byl splacen před rozhodnutím soudu o vypořádání, žádnému z účastníků se k zaplacení nepřikazuje. To je v souladu se zásadou, že lze přikázat jen existující majetek; nelze tedy rozhodnutím soudu (výrokem jeho rozhodnutí) přikazovat již uhrazený dluh či zaniklou pohledávku stejně jako zničenou věc. Pokud se však některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu §149 odst. 2 věty druhé obč. zák. Tato eventuální skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů.
Pokud odvolací soud vycházel z odlišného názoru, spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu