ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4435.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4435/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně G. V. , P., zastoupené JUDr. Janou Bambasovou, advokátkou se sídlem v Hranicích, Teplická 33/602, proti žalovanému R. V., H., zastoupenému JUDr. Jiřím Hrachovcem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 195, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 C 312/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, a Okresního soudu v Přerově ze dne 19. března 2012, č. j. 16 C 312/2009-204, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Přerově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2012, č. j. 16 C 312/2009-204, vypořádal společné jmění manželů („SJM“). Rozhodl také o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „ odvolací soud“) k odvolání účastníků usnesením ze dne 28. února, č. j. 12 Co 408/2012-236, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že nevypořádal vnosy uplatněné účastníky v průběhu řízení. Ohledně hodnoty členského podílu v bytovém družstvu uvedl, že vzhledem ke změně cenových předpisů bude třeba dokazování doplnit revizním znaleckým posudkem.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobkyně usnesením ze dne 17. prosince 2013, č. j. 22 Cdo 2570/2013-267, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozhodl znovu rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 12 Co 408/2012-286, a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal vyjmenované movité věci, žalovanému přikázal členský podíl v nebytovém družstvu GARÁŽE HROMŮVKA 2, v hodnotě 150.000,- Kč a členský podíl ve Stavebním bytovém družstvu v Hranicích v hodnotě 1.150.000,- Kč a uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 852.225,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - (dále „o. s. ř. “), neboť odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Obsah dovolání je uveden níže.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila; uvedla, že dovolání není přípustné. Odvolací soud v souladu s právním názorem dovolacího soudu vysloveným v dané věci vypořádal hodnotu členského podílu ve stavebním bytovém družstvu ke dni zániku společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu a společného členství účastníků v družstvu. Odvolací soud také správně shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly odklon o rovnosti podílů. Vypořádaný majetek byl pořízen za trvání manželství zásluhou obou účastníků. Tvrzení žalovaného, že má ve výchově společné děti, nemůže již obstát, neboť syn Ondřej, nar. 11. 5. 1992, je již zletilý a od žalovaného se odstěhoval. Výživné platila žalobkyně vždy řádně. Vnos žalobkyně na osobní automobil pořízený za 330.000,- Kč byl prokázán, a na jeho ceně 190.000,- Kč se účastníci shodli.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; podle tohoto zákoníku bude třeba postupovat i v dalším řízení, neboť právní režim zániku SJM a jeho vypořádání nelze oddělit.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je v rozsahu, ve kterém je přípustné, i důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho vyplývá, že v dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy v nalézacím řízení.
K jednotlivým bodům dovolání, které nemohou založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud jen stručně (§243f odst. 3 o. s. ř.): uvádí:
a ) Žalovaný polemizuje s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení , vedoucími odvolací soud k – podle něj nesprávným - právním závěrům. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Zjištění ceny nemovitosti (obdobně též i ceny členského podílu v bytovém družstvu) v řízení o vypořádání společného jmění manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny nemovitosti chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8061, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5758). Žalovaný také namítal, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz revizním znaleckým posudkem. „Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 – www.nsoud.cz ). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal s tím, proč revizní znalecký posudek nebyl proveden. Cenu členského podílu v bytovém družstvu zjišťoval soud ke dni 1. dubna 2008, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. února 2008, č. j. 11 C 145/2007-23, kterým bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k předmětnému družstevnímu bytu s tím, že jako nájemce a člen družstva bude byt užívat žalovaný. Neobstojí argumentace žalovaného, že odvolací soud ve svém původním zrušovacím usnesení uvedl, že ohledně ceny členského podílu bude třeba dokazování doplnit. Odvolací soud totiž vycházel z nesprávného právního názoru, že při vypořádání SJM cenu tohoto podílu není třeba zjišťovat ke dni zániku práva společného nájmu družstevního bytu (a tím i společného členství). To byl také jeden z důvodů, proč Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukazuje-li žalovaný v dovolání na to, že předložil odvolacímu soudu znalecký posudek, který totožná znalkyně vypracovala ohledně ceny bytu nacházejícího se v domě na téže ulici jako předmětný družstevní byt, pak znalecký posudek byl vypracován 12. 9. 2006, zatímco pro vypořádání byla určující hodnota členského podílu spojená s předmětným bytem ke dni 1. dubna 2008. Skutkový charakter mají i námitky ohledně toho, jak žalobkyně nakládala se svými eventuálními příjmy.
b) Členský podíl v bytovém družstvu neměl být vůbec vypořádán , neboť žalobkyně odešla z bytu v roce 2006 ještě před rozvodem manželství, čímž zaniklo právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu a společné členství v družstvu. Není zřejmé, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, když právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu bylo, jak už uvedeno, zrušeno až pravomocným rozhodnutím soudu v roce 2008, s tím, že byt bude jako nájemce a člen družstva užívat právě žalovaný.
c) Ani námitky žalovaného ohledně vypořádání osobního automobilu, přikázaného do jeho vlastnictví , přípustnost dovolání nezakládají. Zpochybnění ceny směřuje proti skutkovému zjištění, z něhož soud vycházel. Přitom to byli účastníci, kteří se na jeho ceně 190.000,- Kč shodli a z jejich shodného tvrzení soud vycházel. Přikázání tohoto automobilu žalovanému odůvodnil soud prvního stupně tím, že automobil řídil od jeho pořízení, což žalobkyně i vzhledem ke zdravotnímu stavu nemohla, a žalovaný jej užívá i pro potřeby dětí účastníků, zejména nezletilé dcery. Jestliže v řízení o vypořádání SJM vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, jako tomu bylo v této věci, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v dané věci nebylo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, Soubor rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 8062).
d) Ohledně lhůty k uplatnění tzv. vnosů vynaložených z výlučného majetku jednoho manžela na majetek společný odvolací soud podle dovolatele nejprve vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1122/2006, podle kterého je vnos uplatněn včas, pokud se týká majetku, jehož vypořádání je předmětem soudního řízení a byl navržen k vypořádání ve tříleté lhůtě od zániku SJM. V nyní napadeném rozhodnutí, vázán právním názorem dovolacího soudu v této věci, pak vycházel z rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3620/2009, podle kterého musí být i vnos uplatněn do tří let od zániku SJM. Podle žalovaného tak vývoj judikatury představuje ohrožení jeho právní jistoty, resp. porušuje zásadu legitimního očekávání. Dovolací soud k tomu uvádí, že rozsudek ze dne 23. května 2007, zn. sp. zn. 22 Cdo 1122/2006, se lhůty pro uplatnění vnosu k vypořádání netýká, tato problematika v něm nebyla řešena (správně mělo jít zřejmě o věc sp. zn. 22 Cdo 1112/2006, ve které šlo i o to, v jaké lhůtě je třeba uplatnit majetek k vypořádání, ani zde však není nic o tom, že by vnos bylo možno uplatnit po třech letech od zániku SJM). V usnesení ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3620/2009, Nejvyšší soud – v souladu se zněním zákona
– již jen odkázal na dosavadní judikaturu, že vnos je třeba tak, jako každý jiný majetek, uplatnit do tří let od zniku SJM. Manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 19. 6. 2006, čímž došlo i k zániku SJM. Žalobu na vypořádání SJM však žalovaný nepodal a podala ji 8. 6. 2009 žalobkyně. I kdyby se judikatura ohledně vypořádání v průběhu tříleté lhůty od zániku SJM účastníků změnila, je nepochybné, že žalovaný sám žalobu v této lhůtě ani po údajné změně judikatury nepodal a nemůže nyní poukazovat na to, že tím došlo k narušení jeho legitimního očekávání (viz zásada vigilantibus iura scripta sunt).
e) Dále žalovaný namítal, že z rozsudku odvolacího soudu není vůbec zřejmé, jak dospěl k tomu, že na vypořádání musí žalobkyně dostat také částku 95.000,- Kč z titulu vnosu; Tuto námitku bude moci uplatnit v dalším řízení. Dovolací soud poznamenává, že postup při zápočtu vnosů je patrný např. z jeho usnesení ze dne 6. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 4509/2011.
Dovolání je (pro nesoulad napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu) přípustné (§237 o. s. ř.) a důvodné, pokud se v něm uvádí, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 a sp. zn. 22 Cdo 3272/2010) vycházel odvolací soud při vypořádání SJM z rovnosti podílů účastníků. Přitom ve svém (prvém) zrušujícím rozhodnutí v této věci uvedl, že soud musí přihlédnout k zásluhám žalovaného na pořízení členských práv a povinností v družstvu a vnosům, které vynaložil na společný majetek, že žalovanému byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy nezletilé děti a že žalobkyně opustila společnou domácnost už před zánikem manželství (19. 6. 2006), a to 29. 3. 2006. K tomu dovolací soud uvádí:
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§149 odst. 2 a 3 obč. zák.).
Občanský zákoník vychází z parity podílů, umožňuje však soudům vyjádřit podíly bývalých manželů i v jiném poměru. Hlediska, z nichž mají soudy při určování velikosti podílů vycházet, nevymezuje vyčerpávajícím způsobem. Je proto věcí úvahy soudů, aby na základě řádně zjištěného stavu věci v rámci vymezeném §149 určily výši těchto podílů. Tato úvaha ovšem není libovolná, takže je třeba určení výše podílů opřít o dostatečně zjištěný skutkový stav a řádně je odůvodnit. Vždy je nutno důsledně přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu.
Současná judikatura výslovně zdůrazňuje, že hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. (potřeby nezletilých dětí, starost o rodinu, zásluhy o nabytí a udržení společného jmění, péče o děti a obstarávání společné domácnosti) představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 – www.nsoud.cz nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2012, sp. zn. 22 Cdo 3637/2010, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 2012, str. 214).
V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, a poté i v rozsudku ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 Nejvyšší soud uvedl: „ Zákon stanoví jednoznačně požadavek, aby soud rozhodující o vypořádání SJM přihlédl k péči o rodinu.
Má-li být při vypořádání společného majetku zohledněna péče o rodinu, musí totéž platit i pro její nedostatek (negaci), neboť jde o různé strany téhož (k výše uvedenému viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1137/2012 , publikovaný např. v informačním systému ASPI). Tak, jako zajišťování hmotných potřeb rodiny (výdělečnou činnost) jen jedním z manželů plně kompenzuje péče o rodinu druhým z nich, tak i zajišťování peněz pro rodinu může kompenzovat osobní péči, kterou výdělečně činný manžel nemůže v plném rozsahu poskytovat. Vždy je však třeba vážit, zda ten z manželů, který osobně a bezprostředně o rodinu nepečuje, zajišťuje její potřeby jiným způsobem v náležitém rozsahu, a také jak k plnění této povinnosti přistupuje. Nejsou-li dány důvody, které by z hlediska dobrých mravů v konkrétním případě umožňovaly učinit jiný závěr, pak skutečnost, že manžel, který opustil společnou domácnost a na péči o rodinu se nijak nepodílí a plní jen vyživovací povinnost na děti, která mu musela být uložena soudem, je – s přihlédnutím k tomu, zda poskytované výživné v individuálním případě může plně zajistit potřeby rodiny – důvodem pro snížení výše jeho podílu na vypořádávaném společném jmění“.
Z tohoto rozhodnutí se podává závěr, že otázka výživného na děti účastníků není pro posouzení rovnosti podílů nevýznamná. Jestliže jeden z účastníků není (byť i z objektivních důvodů) schopen platit výživné na společné děti buď vůbec, nebo v nedostatečné výši, a hlavní tíha nejen jejich výchovy, ale i výživy a zajištění legitimních majetkových potřeb spočívá na druhém z nich, je třeba vzít tuto skutečnost do úvahy při stanovení tzv. disparity podílů na vypořádávaném společném jmění.
„Hledisko zájmu nezletilých dětí může být okolností vedoucí k disparitě podílů při vypořádání SJM soudem“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3272/2010). Není dost dobře možné, aby jeden z manželů výlučně nebo v rozhodující míře zajišťoval sám výživu a uspokojování materiálních potřeb společných dětí a současně měl druhému vyplácet při stanovení rovných podílů značné peněžní částky na vyrovnání podílů, aniž by pro takový postup byly v dané věci rozumné, spravedlivé důvody .
Zákon výslovně ukládá, aby se při vypořádání SJM přihlédlo k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí a udržení společného jmění (viz §149 odst. 3 obč. zák.), a to bez ohledu na rozsah společného jmění; v této souvislosti nemůže mít na mysli nic jiného, než že výsledek úvahy se případně promítne do stanovení nestejných podílů na vypořádávaném SJM.
Uvedené není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, ve kterém se uvádí: „Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví může soud stanovit jiné podíly manželů na společném majetku než stejné. Tak tomu může být v případě světově úspěšného sportovce, který vyvíjel značné úsilí k tomu, aby ve své sportovní činnosti dosáhl uvedeného postavení a tomu odpovídajících značných příjmů umožňujících nadstandardní životní úroveň rodiny a nabytí majetku značné hodnoty“. Tam šlo totiž o podmínky pro mimořádný odklon od rovnosti podílů za situace, kdy manžel, jehož podíl měl být snížen, jinak řádně pečoval o rodinu, společnou domácnost a o udržení společného majetku; jediným kritériem pro odklon od rovnosti podílů tak mohla být právě skutečnost, že důvodem vysoce nadstandardního rozsahu společného majetku byly zcela mimořádné zásluhy jednoho z nich. To, že o získání rozsáhlého majetku zásluhou mimořádného úsilí jednoho z manželů nejde, neznamená, že nelze stanovit jiné podíly, jestliže se jeden z manželů (komplexně hodnoceno) zasloužil převážnou měrou o nabytí a udržení majetku a na něm spočívala hlavní tíha péče o domácnost (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3131/2011, a další rozhodnutí tam citovaná). Vždy je třeba zhodnotit konkrétní věc v souladu s principem dobrých mravů a hledat spravedlivé řešení.
Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství manželů jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 3, ročník 2010, str. 100). Nicméně v dané věci jde o to, že soudy se s návrhem žalovaného na stanovení disparity podílů řádně nevypořádaly.
V závěrečném návrhu, předneseném při jednání soudu prvního stupně dne 9. března 2012 (č. l. 196 dole) žalovaný navrhl, aby se soud odklonil od rovnosti podílů účastníků; uvedl, že se značnou měrou zasloužil o nabytí a udržení společného majetku, odkázal na svou výlučnou péči o děti a obstarání společné domácnosti, které z větší části zajišťoval on. Soud prvního stupně (č. l. 210v.) však stanovení disparity odmítl jen proto, že nebylo prokázáno, že by zvýšené úsilí některého z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty; odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1781/2004. Tento rozsudek však jen opakoval právní závěr rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2433/99, který, jak uvedeno výše, se týká jiné situace.
Žalovaný pak rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (č. l. 221); tam poukázal na svou péči o děti, obstarávání společné domácnosti, na to, že vyživovací povinnost vůči dětem plní jen on sám, a uvedl též další důvody, které podle něj svědčí pro disparitu podílů. Odvolací soud (č. l. 279) „v celém rozsahu“ akceptoval závěr soudu prvního stupně a jen obecně uvedl, že podmínky pro disparitu podílů „nelze spatřovat v žalovaném tvrzeném chování žalobkyně včetně otázky placení výživného…“. Přitom žalovaný uváděl důvody, které – pokud jsou či byly dány - mohou disparitu odůvodnit. Rozhodnutí odvolacího soudu tak pominulo judikaturu dovolacího soudu; hodnocení věci je v této části neúplné, předčasné a tudíž nesprávné.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že syn účastníků je již zletilý a s žalovaným nebydlí. To však není podstatné, pokud před a po zániku SJM tomu bylo jinak.
K dovolací námitce, že dovolatel a jeho rodina jsou majetkově ohroženi nutností splatit podíl v době 60 dnů od právní moci rozsudku, což je nad jeho možnosti, se uvádí: V rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, uveřejněném na www.nsoud.cz, se uvádí. „Soudy nemohou přehlížet někdy i velmi negativní důsledky toho, že jeden z účastníků musí druhému platit na vyrovnání podílu částku, přesahující jeho majetkové možnosti. Jde o časté důsledky toho, že jednomu z účastníků je přikázán byt, ve kterém dříve společně bydleli (lhostejno, zda jde o jednotku ve vlastnictví či členský podíl v bytovém družstvu), a protože ve společném jmění není jiný hodnotnější majetek, musí druhému na vyrovnání podílu zaplatit poměrně vysokou částku. Mnohdy jde přitom o případy, kdy účastníci nabyli právo k bytu za mnohem nižší částky, než jaká je nyní jeho cena. Řešením této situace zpravidla není přikázání bytu druhému z účastníků, zejména jestliže nemá částku na vyrovnání podílů k dispozici; tato částka též nemusí stačit tomu, kdo bude nadále žít s dětmi účastníků, k zajištění dalšího bydlení. Nelze přehlížet, že zejména v důsledku snížené možnosti uplatnění určitých skupin občanů na trhu práce i v souvislosti s růstem cen bydlení může takový případ vyústit v krajně nežádoucí sociální situace. Proto je třeba vážit, zda nerozložit plnění na splátky (§160 odst. 1 o. s. ř.), a to zejména tam, kde je nepochybné, že účastník není objektivně schopen plnění ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku poskytnout. Rozhodnutí soudu se v takovém případě musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální důvody, které jej vedly k tomu, že vyšel vstříc žalovanému tím, že stanovil delší lhůtu k plnění nebo peněžité plnění rozvrhl na jednotlivé splátky. Soud musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran; (viz David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P.: Občanský soudní řád. Komentář k §160 o. s. ř. in Informační systém ASPI)“. Z toho se podává, že soud nemůže odhlédnout od toho, zda je – s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům - v moci dovolatele částku na vyrovnání podílů ve stanovené lhůtě uhradit. Dovolatel může uvedené okolnosti uplatnit v návrhu na rozložení peněžního plnění do přiměřených splátek.
K tomu dovolací soud ještě upozorňuje na to, že při vypořádání SJM se dlouhodobě – byť s možnými výjimkami - uplatňuje zásada, podle které se věci ze zaniklého SJM mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). V dané věci soud proto zváží, zda není namístě i jiné přikázání některých věcí (např. osobního automobilu) tak, aby uvedené pravidlo bylo pokud možno naplněno.
Žalovaný konečně namítá, že mu odvolací soud nesprávně výslovně ve výroku rozsudku přikázal členský podíl v bytovém družstvu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 1242/99, uvedl, že pokud bylo zrušeno právo společného nájmu manželů k družstevnímu bytu a s tím, že jeden z nich bude byt jako člen družstva nadále užívat, projeví se skutečnost, že se jeden z manželů stal výlučným členem družstva, jen ve výroku o vypořádání hodnoty tohoto podílu; tato práva se již v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů žádnému z účastníků nepřikazují. Tato nesprávnost bude napravena v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu