ECLI:CZ:NS:2015:25.CDO.765.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 765/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce nezletilého M. N. , zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalovaným 1) Nemocnici Boskovice, s. r. o. , IČO 26925974, se sídlem Boskovice, Otakara Kubína 179, zastoupené JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Blansko, Čelakovského 6, a 2) Zdravotnické záchranné službě Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci , IČO 00346292, se sídlem Brno, Kamenice 798/1d, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 77 C 668/2010, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č.j. 44 Co 242/2013-431, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č.j. 44 Co 242/2013-431, se ve výrocích I písm. a), II, III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 198.00,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za bolest, jež mu měla vzniknout porušením právní povinnosti první žalované, která neprovedla lékařský zákrok (císařský řez), a druhé žalované, která nepřevezla matku žalobce přímo do zdravotnického zařízení disponujícího jednotkou neonatologické intenzivní péče.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č.j. 77 C 668/2010-327, zamítl žalobu na zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím a nepřiznal první a druhé žalované vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že matka žalobce dne 16. 1. 2009 kolem 0:06 hod. volala záchrannou službu. Ošetřující lékař záchranné služby po příjezdu na místo v 0:13 hod. rozhodl o jejím transportu do nemocnice v Boskovicích, přičemž po cestě informoval dispečink o stavu pacientky, která byla v 29. nebo 30. týdnu těhotenství a krvácela. V 0:59 hod. byla matka žalobce předána Nemocnici Boskovice, která patří mezi základní perinatologická pracoviště I. typu schopná řešení porodu a péče o novorozence od 32. týdne těhotenství. Zde nebylo provedeno žádné vyšetření, lékař ji ani neviděl, byl pouze natočen tzv. monitor za účelem zjištění srdečních ozev plodu. Zdravotní sestra telefonicky konzultovala další postup s jediným službu konajícím lékařem na oddělení, který byl právě na operačním sále, kde prováděl císařský řez. Tento lékař následně rozhodl o transportu matky žalobce do nemocnice v Brně, kam byla převezena a předána v 2,05 hod., v 2,35 hod. porodila císařským řezem, a to z důvodu abrupce placenty, přičemž žalobce byl nedonošený a v těžké asfyxii (ve stavu dušení). Jednání první žalované shledal soud protiprávním, neboť podle znaleckých posudků zásadní pochybení na straně první žalované spočívají v absenci krizového plánu, přijetí pacientky při nedostatku lékařů, absentujícím vyšetření pacientky i plodu lékařem, nestanovení diagnózy a na to navazujícím neukončení těhotenství císařským řezem s následným transportem novorozence do neonatologického zařízení. Znalci shodně tento postup první žalované označili za non lege artis pro rozpor se závazným stanoviskem České lékařské komory č. 3/2007, případně odborným doporučením České gynekologicko-porodnické společnosti. Naopak jednání druhé žalované nelze podle soudu hodnotit jako non lege artis, neboť svým postupem, spočívajícím v předání matky žalobce do nejbližšího zdravotnického zařízení poskytujícího péči za účelem odborného vyšetření a kvalifikovaného rozhodnutí o dalším postupu, neporušila žádný právní předpis. Ze závěru znalců totiž vyplynulo, že odvoz do perinatologického centra v Brně je podstatný pro následnou péči o nezralého novorozence, nikoli pro samotný porod. Ze znaleckých posudků též vyplynulo, že k poškození zdraví žalobce by pravděpodobně došlo bez ohledu na to, zda postup obou žalovaných byl chybný, přičemž uvedená pravděpodobnost podle znalce převyšuje 80 %. V projednávaném případě tak nebylo zjištěno, že jednání žalovaných je jednou z podstatných příčin vzniku škody žalobce, tj. že je faktorem, bez něhož by ke škodě žalobce nedošlo. Soud proto dospěl závěru o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a vznikem škody na zdraví žalobce, a proto žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by se dále zabýval výší škody.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č.j. 44 Co 242/2013-431, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 196.080,- Kč s příslušenstvím, dále jej potvrdil v zamítavém výroku co do částky 1.920 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po rekapitulaci nesporných skutkových zjištění odvolací soud zhodnotil, že žádný z důkazů nepřinesl k otázce stavu žalobce v době hospitalizace u žalované 1) exaktní informaci, ale pouze úsudky odbornosti a spekulace. Pochybení druhé žalované spatřuje odvolací soud v transportu rodičky do nemocnice, která není určena k poskytnutí komplexní péče o nezralého novorozence, namísto jejího přímého převozu do brněnského pracoviště, tzv. vyššího typu. První žalovaná porušila podle odvolacího soudu svou právní povinnost poskytnout léčebnou péči podle indikace – porodem císařským řezem anebo určením rodičky k transportu na příslušné pracoviště vyššího typu. Odvolací soud se zabýval otázkou, k jakému okamžiku došlo k nezvratnému poškození zdraví žalobce, tj. zda před hospitalizací u první žalované, v průběhu chybně směrovaného transportu či bez ohledu na ztrátu času převládla přirozená příčina. Z důvodu nezdokumentování zdravotního stavu žalobce odvolací soud přenesl důkazní břemeno na první žalovanou, která podle soudu měla prokázat zdravotní stav žalobce v době, kdy se nacházel on, resp. jeho matka, v její péči. Souběh porušení povinnosti na straně obou žalovaných představuje podle soudu dobu prodlení, která je společnou příčinou újmy. Jelikož žalobce byl po porodu schopný života, tak příčina jeho bolesti spočívá v nezakročení žalovaných ve prospěch jeho zdraví. Soud konstatoval, že zdravotní újma by nenastala, kdyby druhá žalovaná nezvolila zdravotní zařízení nesprávné, a první žalovaná poskytla péči, jak měla, a tedy obě nezpůsobily oddálení péče tím správným zařízením. Při stanovení výše odškodnění za bolest soud vycházel ze znaleckého posudku, který krvácení v důsledku hypoxie žalobce s následným rozvojem hydrocefalu a potřebou chirurgicky obstarat odvod nadbytečného mozkomíšního moku z mozkové komory ohodnotil 1.634 body, a tedy odškodnění podle §7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb. stanovil na 196.080,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že porušila svou právní povinnost, pokud neposkytla matce žalobce lékařskou péči nebo neurčila rodičku k transportu na pracoviště vyššího typu, když právě o takovém převozu rodičky rozhodla. Označuje rozsudek odvolacího soudu za vnitřně rozporný, neboť na straně jedné odvolací soud vytýká první žalované, že nerozhodla o způsobu poskytnutí lékařské péče, na straně druhé uvádí, že rozhodla, ale nesprávně. Nesouhlasí se závěrem, že porušila svoji právní povinnost, jelikož jednala v krajní nouzi, a konečné rozhodnutí o dalším postupu mohla učinit až po získání dalších informací po zhlédnutí matky žalobce, a proto nemůže jít k její tíži, že dostala od druhé žalované neúplné informace o zdravotním stavu matky žalobce. Namítá též, že nebyly splněny předpoklady solidární odpovědnosti obou žalovaných, že měla být určena odpovědnost podle případné účasti žalovaných na vzniku škody a že podíl na vzniklé škodě byl odvolacím soudem určen nesprávně, jelikož primární porušení povinnosti spočívalo v nesprávném směřování transportu a neposkytnutí správných informací o stavu pacientky, tudíž následné časové prodlení zavinila druhá žalovaná, a proto by měla za vzniklou škodu odpovídat z 86 %. Napadá též procesní postup odvolacího soudu, jímž byla porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení a nebyly bez řádného zdůvodnění provedeny důkazy navržené první žalovanou. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná ve vyjádření k dovolání první žalované odmítá, že by se dopustila pochybení v péči o matku žalobce, a uvádí, že to bylo právě pochybení první žalované, která nevedla řádně zdravotnickou dokumentaci, což vedlo k úspěchu žalobce z důvodu otočení důkazního břemene.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu - jeho měnící části výroku I a nákladovým výrokům - podala dovolání též druhá žalovaná, jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v otázce obrácení důkazního břemena z důvodu nepředložení zdravotnické dokumentace. Vytýká též soudu, že vůbec neřešil otázku příčinné souvislosti a protiprávního jednání druhé žalované, což je požadováno ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, resp. v tom, že v rozsudku odvolacího soudu není vůbec uvedeno, z jakého skutkového stavu je příčinná souvislost shledávána. Nesouhlasí též s právním posouzením otázky protiprávního jednání druhé žalované, neboť z žádné závazné normy nevyplývá příslušnost a místo brněnského pracoviště, tzv. vyššího typu, kam měla být podle odvolacího soudu rodička transportována. Shledává též nesprávné právní posouzení otázky důkazního břemene, jelikož druhé žalované nemůže jít k tíži skutečnost, že první žalovaná nesplnila svoji zákonem uloženou povinnost vést řádně zdravotnickou dokumentaci a zachytit v ní stav žalobcovy matky a stav plodu. Druhá žalovaná se tak nemůže ocitnout v důkazní nouzi z tohoto důvodu, že první žalovaná nevedla řádně dokumentaci. V postupu odvolacího soudu spatřuje též vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho nesrozumitelnost a přílišnou složitost; odvolací soud se též nevypořádal s návrhy důkazů. Žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, které odůvodňuje závažnou újmou spočívající v hrozbě exekučního řízení zahájeného žalobcem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil v dovoláním napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná v písemném vyjádření k dovolání druhé žalované uvedla, že došlo k porušení povinnosti na straně druhé žalované, neboť transport do jejího zdravotnického zařízení byl postupem non lege artis, což dokládá též znalecký posudek MUDr. Dörra. Tvrdí, že první žalované nikdy nevznikla povinnost vést zdravotnickou dokumentaci, jak tvrdí druhá žalovaná, naopak povinnost jejího vedení nikdy nezanikla druhé žalované. Dále odkazuje na obsah svého dovolání.
Žalobce se k dovolání žalovaných písemně vyjádřil tak, že dovolání první žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné, jelikož vůbec neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc fakticky napadá skutkové závěry odvolacího soudu. Nesouhlasí s dovoláním druhé žalované, neboť odvolací soud se v odůvodnění rozsudku věnoval jak protiprávnosti jednání obou žalovaných, tak i příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obou žalovaných a vznikem škody. Odmítl i argumentaci druhé žalované týkající se obrácení důkazního břemene, jelikož řešení uvedené otázky je z hlediska argumentace druhé žalované, že v době předání matky žalobce první žalované ještě žalobce žádnou specializovanou péči nepotřeboval, zcela irelevantní. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obou žalovaných odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po posouzení samostatných dovolání první a druhé žalované dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání první žalované neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení jeho přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatelka za splněné a v jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje; pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, uveřejněných na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k doplnění dovolání jej vyzvat (§243b o. s. ř.). První žalovaná však předpoklady přípustnosti dovolání v dovolání neuvedla ani o ně dovolání v dovolací lhůtě nedoplnila a v řízení o tomto dovolání nelze pro tento nedostatek pokračovat. Proto dovolací soud dovolání první žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Druhá žalovaná - dovozující přípustnost dovolání z rozporu řešené právní otázky s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - brojila v dovolání proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož „ důkazní břemeno nese žalovaná nemocnice, a to s ohledem na řádné nevedení zdravotnické dokumentace ve vztahu k žalobci “, což nemůže jít k tíži druhé žalované, která se ocitne v důkazní nouzi z důvodu nevedení zdravotní dokumentace první žalovanou.
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.
Podle ustálené soudní praxe důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97 , publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK – dále jen „Soubor“ – pod C 528, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, Soubor C 946). Uplatní-li žalobce nárok na náhradu škody, jenž je posuzován podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), pak ho stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně porušení právní povinnosti žalovanou, existence škody a příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3144/2005, Soubor C 5491). Žalovanou zatěžuje důkazní břemeno jen ohledně okolností vyvracejících její (presumované) zavinění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, Soubor C 5250). Při nesplnění důkazní povinnosti stíhá žalobce, který je v daném případě nositelem důkazního břemene, neúspěch ve sporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, Soubor C 12529). Citovaná judikatura není pak v rozporu ani se závěry vyslovenými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 437/02 a Pl. ÚS 75/04, na něž poukázal odvolací soud.
Dovolací soud v případě posouzení předpokladů vzniku nároku na náhradu škody na zdraví způsobenou nesprávným lékařským postupem, tj. postupem non lege artis, dospěl k závěru, že vznik odpovědnosti lékaře podle §420 obč. zák., je-li tvrzeno, že příčinou vzniku škody na zdraví byl nesprávný odborný postup lékaře, nemůže být nahrazen zjednodušujícím závěrem, že nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nelze přičítat k tíží pacienta, a na tomto základě dovodit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, č.j. 25 Cdo 3879/2012).
Právní názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí, že důkazní povinnost a důkazní břemeno zatěžují první žalovanou a že v případě neunesení tohoto břemene je třeba dovodit (spolu)odpovědnost první a druhé žalované za škodu na zdraví žalobce, tak není v souladu se zákonem a s judikaturou dovolacího soudu, a proto je dovolání druhé žalované z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení důvodné.
Nadto lze přisvědčit i námitkám, že nedostatky ve vedení zdravotnické dokumentace první žalovanou nelze přičítat k tíži druhé žalované a že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je z důvodu formulační extravagance na hranici přezkoumatelnosti.
Aniž by bylo zapotřebí zabývat se dalšími námitkami druhé žalované, je z již uvedeného nepochybné, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž s přihlédnutím k §242 odst. 2 písm. d) a §438 odst. 1 obč. zák. nebyl vázán rozsahem dovolacích návrhů, a zrušil tedy rozsudek nejen ve vztahu k druhé žalované, jejíž dovolání bylo shledáno přípustným a důvodným, ale i ve vztahu k první žalované, jež byla zavázána k solidárnímu plnění.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. června 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu