ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3410.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 3410/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr.h.c., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 741/13, proti žalované euroAWK s. r. o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 265/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 20 Co 9/2014-179, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 6 C 265/20013-119, uložil žalované povinnost vyklidit a odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu z pozemků žalobce v k. ú. M. p. č. 2425/4, p. č. 3067/5, p. č. 3067/6 a p. č. 3400 a z pozemků žalobce v k. ú. Z. p. č. 1440/1 a p. č. 5764/2, do 15 dnů od právní moci rozsudku, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal vyklizení a odstranění všech velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu z pozemku žalobce v k. ú. Z. p. č. 1454/1 a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 20 Co 9/2014-179, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil ohledně odstranění zařízení a staveb z pozemků p. č. 2425/4, p. č. 3067/5, p. č. 3067/6 a p. č. 3400 v k. ú. M. a z pozemku p. č. 1440/1 v k. ú. Z., ohledně odstranění zařízení a staveb z pozemku p. č.5764/2 v k. ú. Z. a ve výroku o náhradě nákladů jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), neboť zčásti uplatnila dovolatelka jiný (nezpůsobilý) dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 3 o. s. ř., a v posouzení rozhodných právních otázek je napadené rozhodnutí v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, usnesení Nejvyššího soudu z 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 2000 poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Nepřípustný dovolací důvod představují i námitky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené účastnicemi dne 1. 4. 2000 pro neurčité vymezení předmětu nájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu z 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními z 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a z 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a týkají se typově obdobných věcí, a dále usnesení Nejvyššího soudu z 16. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2876/2014, a z 2. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2871/2014, jímž byla řešena otázka (ne)platnosti téže nájemní smlouvy. Od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích není důvod se odchýlit. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, a z 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu je opustit nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se vypořádal již Ústavní soud České republiky v usnesení z 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, vydanému v typově obdobném případě). Navíc v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že tam posuzovaná nájemní smlouva byla uzavřena dílem písemně a dílem konkludentně, a to za situace, kdy písemný záznam smlouvy odkazoval pro účely vymezení předmětu nájmu na listinu, která nebyla vůbec vyhotovena (k tomu viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 12. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1333/2012). V daném případě však byla smlouva uzavřena výlučně (tj. „jako celek“) v písemné formě.
K dovolací námitce, že výkon práva žalobce, realizovaný žalobou podanou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), je třeba uvést, že odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. zohlednil nejen poměry na straně dovolatelky, nýbrž také okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva), a nelze mu úspěšně vytýkat, že vzhledem k charakteru projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Protože dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se končí řízení, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (viz usnesení Nejvyššího soudu z 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu