ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2271.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2271/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně PHL - G.E.N. s.r.o ., IČ 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalovaným 1. Kai Xia Ke s.r.o. , IČ 27629490, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 2074/37, a 2. JUDr. J. V. , o 216.825,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 117 EC 53/2009, o dovolání 2. žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2013, č. j. 68 Co 125/2013-174, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně podanou žalobou navrhovala, aby bylo 1. žalované uloženo zaplatit jí částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, jež nabyla neoprávněným užíváním prostor v nemovitosti, kteréžto je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí s ideálním podílem o výši 7/8. V průběhu řízení žalobkyně navrhla přistoupení JUDr. J. V. (menšinové spoluvlastnice s ideálním podílem 1/8) jako další účastnice na straně žalované, neboť 1. žalovaná uvedla, že předmětnou nemovitost užívá na základě smlouvy s touto osobou, jíž rovněž hradí nájemné, pročež se žalobkyně domáhá uvedeného obnosu z titulu bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody i vůči JUDr. V.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 2. 2013, č. j. 117 EC 53/2009-149, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila JUDr. J. V. Obvodní soud, korigující svůj postup tak, aby jím byla odstraněna vada řízení vytknutá předchozím rušícím usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 23. 8. 2011, č. j. 28 Cdo 847/2011-124, naznal, že v projednávané věci jsou splněny podmínky dané §92 odst. 1 o. s. ř. pro přistoupení dalšího účastníka do řízení. S ohledem na rozpornost zájmů žalované společnosti a JUDr. V. přestal soud v souladu s §32 o. s. ř. jednat s JUDr. V. jako se zástupkyní 1. žalované.
K odvolání JUDr. V. přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. 68 Co 125/2013-174, potvrdil. Přistoupením JUDr. V. nenastane nedostatek podmínky řízení, z návrhu je zřejmé, čeho se žalobkyně vůči přistoupivší žalované domáhá, a jelikož v řízení byly doposud provedeny pouze písemné důkazy, neodporuje přistoupení ani zásadě hospodárnosti řízení. Řešení otázky pasivní věcné legitimace by přitom bylo za dané procesní situace předčasné, přičemž žalobkyně hodlá s ohledem na nejasnosti v této otázce vést řízení proti oběma, a je tak zjevné, že návrhem není obcházen institut záměny účastníků řízení. K výhradě, že podání směřuje k nepřípustnému alternativnímu označení žalovaných, odvolací soud podotkl, že bude na soudu prvního stupně, aby vytýkanou vadu žaloby postupem dle §43 o. s. ř. odstranil. Zákon žalující straně nebrání, aby při pochybách o pasivní věcné legitimaci vedla řízení proti více žalovaným, čemuž pak je třeba přizpůsobit procesní postup ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. a jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka akcentovala, že žalobkyně se domáhá zaplacení požadovaného obnosu buď po 1., nebo 2. žalované, aniž by bylo patrno, jaká práva uplatňuje vůči každé z nich. Její procesní úkon tak dle svého obsahu představuje tzv. alternativní hromadění žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované, čemuž nasvědčují i závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4593/2009 či sp. zn. 26 Cdo 2042/2010. Žaloba, jíž se žalující strana domáhá splnění stejné povinnosti alternativně po více žalovaných, je neurčitá ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř., což je důvodem, pro nějž nelze připustit navrhovanou změnu v okruhu účastníků. K odstranění nedostatku věcné legitimace v době zahájení řízení přitom v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. 29 Odo 119/2006 či sp. zn. 21 Cdo 1421/2005) slouží institut záměny účastníků dle §92 odst. 2 o. s. ř., což odvolací soud zjevně pominul, přehlédl-li, že při rozhodování o přistoupení bylo zřejmé, že žalobkyně a žalovaná nejsou věcně legitimovány. Nelze nezmínit ani to, že žalobkyně požaduje zaplacení žalované částky po 1. a 2. žalované na základě odlišných skutkových tvrzení, aniž by navrhla změnu žaloby. Dovolatelka dále rozebrala, oč se v důsledku jejího přistoupení do řízení rozšíří okruh skutečností, jež bude třeba prokazovat, i počínání žalobkyně popírající její práva menšinového spoluvlastníka a zdůraznila, že odvolací soud řešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu otázky vymezení spoluvlastnického podílu, způsobu užívání věci v podílovém spoluvlastnictví i rozsahu povinností smluvních stran neplatné smlouvy.
Postup soudů dle dovolatelky rovněž nezohledňuje, že je v zásadě svobodnou volbou účastníka, komu svěří zastupování v soudním řízení, přičemž do jím učiněného výběru by měl soud zasahovat pouze při splnění restriktivně vykládaných zákonných podmínek. Ničím nepodloženou úvahu, dle níž je dovolatelka jako menšinová spoluvlastnice zastupující 1. žalovanou s touto osobou ve vzájemně konkurenčním postavení, současně nelze mít za postačující. Svou polemiku s rozhodnutím městského soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření přitakala posouzení odvolacího soudu, označila je za souladné se závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 847/2011 i sp. zn. 28 Cdo 1532/2012 a navrhla zamítnutí dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a splňující podmínku právního vzdělání ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Argumentace dovolatelky ovšem neumožňuje pokládat dovolání za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení. Poukazuje-li totiž na rozpor s judikaturou vyslovující se proti možnosti přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedlo-li by k nejasnostem ohledně určení subjektů na straně žalované, pak je třeba říci, že zmiňovaný závěr byl formulován ve vztahu k situaci, v níž není zřejmé, jaké nároky žalobce uplatňuje po každém ze žalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4593/2009), aniž by přitom byla paušálně vyloučena možnost žalující strany domáhat se rozhodnutí o jejím žalobním požadavku směřujícím proti více osobám, jež reflektuje nejistotu ohledně osoby, jíž svědčí pasivní věcná legitimace (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 196/2011), a vyjadřuje procesní obezřetnost žalující strany (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2292/2014). V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně se po 2. žalované počala domáhat žalované částky s ohledem na v řízení uplatněné tvrzení 1. žalované, jež v žalobkyni vzbudilo pochybnosti o tom, kterou osobu lze v souladu s hmotným právem pokládat za povinnou poskytnout jí kompenzaci za užívání nemovitosti, jejíž je podílovou spoluvlastnicí, pročež se rozhodla svůj žalobní návrh uplatnit i vůči druhé potenciálně povinné osobě. Objasnění předestřené otázky se přitom odvíjí od okolností, jež mají být v řízení zjišťovány a prokazovány, aniž by z absence dostatečného povědomí o stěžejní skutečnosti (existence smlouvy mezi 1. žalovanou a dovolatelkou) bylo možno bez dalšího usuzovat na neurčitost požadavku žalobkyně, neboť zmíněná nejistota nebrání náležitému vymezení skutku, jenž má být předmětem dokazování (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4045/2009, či obdobný závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 143/2004). Dílčí rozdílnost skutkového podkladu žaloby vůči původní žalované a návrhu směřujícího proti další žalované přitom přistoupení nevylučuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011).
Přiléhavost nelze přiznat ani tvrzení o obcházení institutu záměny účastníků řízení. Jak rovněž opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, dispoziční zásada ovládající sporné civilní řízení ponechává v zásadě na žalobci, koho chce žalovat, přičemž omezující zásahy soudu je třeba vykládat restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1676/2013). Jelikož otázka věcné legitimace je jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování a soud ji může vyřešit až v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005), má při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka jen omezený význam. Na reprobované obcházení institutu záměny účastníků řízení dle §92 odst. 2 o. s. ř. pak lze usuzovat toliko tehdy, je-li nedostatek věcné legitimace zcela zjevný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4194/2013). V projednávané věci se ovšem ona očividnost nedostatku věcné legitimace ze spisu nepodává a ani dovolatelka nepřichází s argumenty, z nichž by jej bylo možné dovozovat.
Má-li dovolatelka dále za to, že bylo zapotřebí rozhodnout o změně žaloby, pak je vhodné uvést, že tímto nikterak nezpochybňuje správnost posouzení odvolacího soudu ohledně naplnění předpokladů přistoupení dalšího účastníka, neboť o případné změně žaloby by eventuálně bylo možno rozhodnout v následném průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4431/2011). Bez významu je rovněž argumentace upínající se ke spoluvlastnickým vztahům a vztahu mezi stranami neplatné smlouvy, poněvadž se jedná o otázky, jež bude třeba řešit až v rámci meritorního rozhodnutí. Poukaz na rozsah dokazování, jež si za daného stavu řízení vyžádá rozhodnutí o věci samé, pak dovolatelka opět neprovazuje s otázkou, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné. Odvolací soud shledal, že přistoupení JUDr. V. neodporuje zásadě hospodárnosti řízení, byly-li provedeny doposud pouze listinné důkazy, a Nejvyššímu soudu nepřísluší tuto úvahu zakládající se na zhodnocení dosavadního průběhu řízení a představě odvolacího soudu o jeho dalším vývoji revidovat, není-li spojena s otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. Okruh okolností v řízení zjišťovaných a prokazovaných se navíc do značné míry odvíjí od dalšího průběhu řízení i procesní aktivity účastníků, již lze jen stěží předjímat.
K námitkám vztahujícím se k otázce zastupování 1. žalované dovolatelkou v probíhajícím řízení je možno odkázat na předchozí rozhodnutí v tomto sporu, od jehož závěrů Nejvyšší soud neshledává důvodu se odchylovat.
Zmínila-li dovolatelka v rámci své dovolací argumentace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, pak je nutné podotknout, že v tomto rozhodnutí učiněném v obdobném sporu téže žalobkyně (stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2482/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3388/2014), v němž přistoupení dalšího účastníka do řízení nebylo shledáno přípustným, bylo splnění zákonných předpokladů přistoupení zkoumáno pod zorným úhlem konkrétních okolností daného případu. V každém jednotlivém sporu ovšem mohou v závislosti na průběhu řízení i postupu účastníků vyvěrat na povrch odlišné aspekty řešené problematiky, které pak hovoří pro rozdílné zhodnocení návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení i posouzení přípustnosti a důvodnosti podaného dovolání proti rozhodnutí o tomto návrhu. V nyní projednávané věci se přitom napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů ve světle dovolatelkou určeného rámce dovolacího přezkumu (§242 odst. 3 o. s. ř.) nejeví nekorektní. Na podané dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu