ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.3908.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3908/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalované: D. B. , P., zast. JUDr. Tomášem Švecem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 29/657, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 176/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č. j. 30 Co 269/2013-218, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. ledna 2013, č. j. 30 C 176/2010-176, a vyhověl tak žalobě o určení vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. 1027/1 a 1027/4 v kat. území Ď. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky (představující tehdy část parcely dle pozemkového katastru evidované pod č. 409/33) byly vlastnictvím M. M. (zemř. 1982), jež dne 7. 12. 1967 uzavřela jako prodávající kupní smlouvu se Státním statkem, n. p. Ďáblice (kupujícím), podle které měla do vlastnictví státu převést „část parcely č. 409/33“. Ačkoliv na podkladě této smlouvy nedošlo ke změně zápisu v evidenci nemovitostí a kupní smlouvu – dle závěru obou soudů nižších stupňů – nelze mít za určitou, stát se na jejím základě prostřednictvím zmíněné organizace chopil držby pozemků a následně na nich „realizoval bytovou výstavbu“ (pozemek nyní nesoucí označení parc. č. 1024/4, zastavěná plocha a nádvoří, byl zastavěn stavbou bytového domu ve vlastnictví žalobce a pozemek parc. č. 1027/1, zahrada, tvoří pak s bytovým domem a jím zastavěným pozemkem jeden funkční celek).
Dle závěru odvolacího soudu i převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy lze z hlediska restitučních předpisů podřadit restitučnímu důvodu dle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, event. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Zmírnění majetkové křivdy se tak žalobkyně (její právní předchůdkyně) mohla domoci toliko podle restitučních předpisů a nelze tak uznat opodstatněnost její obrany, opírající se o obecné předpisy, ve vztahu k nimž jsou restituční zákony předpisy speciálními. Zastavěné pozemky – pokračuje odvolací soud – zůstaly vlastnictvím státu a jako takové přešly do vlastnictví žalující obce podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vlastnické právo žalobce neztratil (a předchůdkyně žalobkyně J. B. je nemohla nabýt) ani na základě výsledků řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce M. M., ukončeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 37 D 26/2005, o potvrzení nabytí dědictví, které pro žalobce, jenž nebyl účastníkem řízení o dědictví, není co do otázky vlastnictví závazné. Vlastnicí pozemků – uzavírá odvolací soud – se tak nestala ani žalobkyně, jež nabytí vlastnictví opírá o darovací smlouvu, jíž uzavřela dne 21. 1. 2008 se svou matkou J. B., které ovšem – jak výše patrno – vlastnické právo nesvědčilo.
Rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná napadá dovoláním ve všech jeho výrocích, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Za nesprávný (naplňující dle jejího názoru dovolací důvod dle §241 odst. 1 o. s. ř.) pokládá zejména závěr odvolacího soudu, že její právní předchůdkyně či ona sama při nabývání vlastnictví obcházely restituční předpisy; zastává názor, že nebyl dán důvod k uplatnění restitučního nároku, v situaci, kdy její předchůdkyně byla stále zapsána v katastru (evidenci) nemovitostí jako vlastnice pozemků a její vlastnictví nebylo zpochybňováno. Odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení věci postupoval formálně a mechanicky, aplikoval-li na daný případ judikaturu o poměru restitučních předpisů a obecného předpisu, aniž měl na zřeteli aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (z ní žalobkyně poukazuje zejm. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, resp. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 442/13, I. ÚS 709/09 nebo IV. ÚS 42/09). S ohledem na předchozí rozhodovací praxi dovolacího soudu (zejm. rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 503/96) klade otázku, lze-li převzetí věci státem v rozhodném období na základě neplatné smlouvy kvalifikovat jako převzetí bez právního důvodu; přitom poukazuje i na to, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2812/2010 (jímž – krom dalších rozhodnutí – argumentuje odvolací soud) bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3206/10 zrušeno. Tvrdíc, že její předchůdkyně při dodatečném projednání dědictví, tak i žalobkyně sama při následnému převodu vlastnictví jednaly v dobré víře, odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že se „nesprávně a nedostatečně vypořádal i s její námitkou o nabytí vlastnického práva v dobré víře ve smyslu §486 občanského zákoníku“. Přitom kritizuje i procesní postup odvolacího soudu v řízení a za nesprávné konečně pokládá také oba výroky o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
V otázce poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku rozhodnutí odvolacího soudu sleduje ustálenou rozhodovací praxi (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.), jež ústí v závěr, že „ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby na určení vlastnictví jako prostředku obcházení restitučních předpisů přitom platí i v případě, že nebyla podána tato žaloba, ale že to byl žalovaný, kdo se bránil tvrzením o zachování svého vlastnictví (vlastnictví své právní předchůdkyně) podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009).
Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., popř. §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se rozumí převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se přitom Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku velkého senátu ze 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (uveřejněném pod č. 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Totéž platí i pro převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2006, sp. zn. 64/2005); stejný názor ve své rozhodovací praxi zastává i Ústavní soud (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 114/04, II. ÚS 504/04). Poukaz dovolatelky na rozhodnutí, v nichž je argumentováno závěrem opačným, relevantní není, neboť jde o závěr rozhodovací praxí dovolacího soudu (sjednocené rozhodnutím velkého senátu, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) překonaný. Uvedený závěr nebyl dotčen ani dovolatelkou citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3206/10 (jímž bylo spolu s rozhodnutími soudů nižších stupňů odklizeno též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2812/2010, ovšem z důvodů jiných, jež se citovaného závěru netýkají).
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že prezentované závěry nelze aplikovat mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem věci, což Ústavní soud připomněl i ve své pozdější nálezové judikatuře (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 709/09, IV. ÚS 42/09, I. ÚS 3206/10, nebo I. ÚS 442/13). Stejně tak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 238/2013).
Zejména fakticita užívání nemovitostí je ve spojení s neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví pak tou okolností, která vede soudy k případnému výjimečnému postupu, jak je v předchozím odstavci naznačen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 2081/2009). Uvedený předpoklad ovšem v posuzované věci naplněn není. Zde se dovolatelka domáhá uznání vlastnického práva k pozemkům, jež měly být převedeny do vlastnictví státu kupní smlouvou, uzavřenou její právní předchůdkyní v šedesátých letech minulého století, kdy se stát současně chopil i držby těchto pozemků. S pozemky byla převodkyně nadále spjata toliko neodstraněným evidenčním zápisem o vlastnictví, přičemž vlastnické právo k pozemkům v dosavadním (tehdejším) obsahu či podobě ani vykonávat nemohla, jestliže pozemky byly následně zastavěny stavbou bytového domu (pozemek parc.č. 1024/4), resp. s touto stavbou tvořily jeden funkční celek (pozemek parc. č. 1027/1). Za daných okolností nemohl mít důvodné přesvědčení o uchování vlastnického práva ani žádný z jejích právních nástupců (dědiců). Uznání vlastnického práva podle obecných předpisů, v situaci, kdy pozemky byly po jejich přechodu na stát následně zastavěny, bylo by též obcházením ustanovení §11 písm. c) zákona o půdě (dle něhož zastavěný pozemek nelze oprávněné osobě vydat a kdy jí za něj přísluší jiný /náhradní/ pozemek; srov. §11a zákona o půdě).
K argumentaci dovolatelky průběhem a výsledky řízení o dodatečném projednání dědictví z roku 2007 lze rovněž odkázat na ustálenou judikaturu, dle níž rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné pod č. 14/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2264/2009) je rovněž závěr odvolacího soudu, že žalované neprospívá ani ustanovení §486 obč. zák. (dovolává-li se žalovaná tohoto, že pozemky nabyla na základě darovací smlouvy, jíž uzavřela roce 2008 se svou matkou, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví). K argumentaci dovolatelky sluší se z označeného rozhodnutí znovu ocitovat, že „nepravým dědicem je osoba, která podle rozhodnutí soudu o dědictví nabyla majetek zůstavitele, ačkoli jej neměla nabýt buď vůbec, nebo ne v takovém rozsahu, v jakém jej nabyla; jde tedy o věci, které zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil, nikoli o věci, které v jeho vlastnictví nebyly. Jinak by nešlo o nabytí věcí zůstavitele, které byly po jeho úmrtí soudem přiřčeny neoprávněnému dědici, ale jednalo by se o věci osoby třetí. Takovou ochranu osobě, která by nabyla vlastnické právo k věcem nepatřícím zůstaviteli, a přesto byly tyto věci projednány v rámci dědického řízení, občanský zákoník neposkytuje“.
Z uvedeného tudíž vyplývá, že dovoláním označené právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu důvodu vymezeného v dovolání – žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. naplněno není), jsou nezávažné další námitky dovolatelky, jimiž kritizuje postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti nákladovým výrokům II a III je pak přípustnost dovolání vyloučena již tím, že jde o samostatné výroky o peněžitém plnění, jež nepřevyšuje zákonem stanovený limit přípustnosti dovolání 50.000,- Kč (srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy k náhradě oprávněnému žalobci v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu