ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.411.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 411/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) Eni Česká republika s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, IČ: 40764176, zastoupena JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, a b) Benzina, státní podnik “v likvidaci“ , se sídlem v Praze 4, Záběhlice, U mlýna 1755/5, IČ: 00012033, za účasti: 1) J. D. , L., 2) M. H. , P., 3) PhMr. H. K. , P., 4) Ing. P. J. , P., 5) P. P. , B., 6) T. W. , P., 7) O. D. , P, 8) N. D. , O., 9) Ing. R. V. , P., 10) MUDr. J. V. , P.; účastníků ad 1) až 7), 9) a 10) zastoupených JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., advokátkou se sídlem v Benešově, Hráského 406, a účastníka ad 8) zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o určení vlastnictví oprávněných osob , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 88/2004, o dovolání účastníků ad 1) až 7), 9) a 10) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013, č. j. 24 Co 275/2012-520, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2012, č. j. 8 C 88/2004-470, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. dubna 2012, č. j. 8 C 88/2004-470, Obvodní soud pro Prahu 6 určil, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 1061/75, 1061/78 a 1061/80 v kat. území L., s podíly uvedenými ve výroku rozsudku, a že označení účastníci nejsou vlastníky pozemků parc. č. 1061/2 a 1061/141 v témže kat. území; tím nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 28. listopadu 2003, č. j. PÚ 1132/02 (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů řízení vzniklých státu (výroky II až IV).
K odvolání žalobců a účastníků ad 1) až 7), 9) a 10) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 24 Co 275/2012-520, rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ve výroku I v části týkající se pozemků parc. č. 1061/75 a 1061/78 tak, že účastníci ad 1) až 10) nejsou vlastníky těchto pozemků; „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, jakož i ve výrocích II, III a IV potvrdil (výroky I a II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci ad 1) – 7), 9) a 10) dovolání, jehož přípustnost dovozují z „ustanovení §237 odst. 1 písm. a), neboť došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“ a dále – „i z ustanovení §237 odst. 1 písm. b), neboť v té části, kdy byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen, soud I. stupně rozhodoval vázán předchozím právním názorem odvolacího soudu, který předchozí rozhodnutí zrušil“. Spolu s označeným rozsudkem odvolacího soudu uvedení dovolatelé napadli i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i odvolacím soudem dříve vydané kasační rozhodnutí – usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2009, č. j. 24 Co 368/2008-255. Co do vymezení důvodu dovolání pak dovolatelé zpochybňovali závěr odvolacího soudu, že vydání označených pozemků brání překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, kritizujíce přitom správnost a úplnost skutkových zjištění odvolacího soudu a dovozujíce, že řízení je tak současně postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolání proti usnesení ze dne 25. června 2009, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (pro jehož projednání se použije občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009 – srov. čl. II, přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, neboť nejde o měnící či potvrzující rozhodnutí o věci samé (§237 odst. 1 o. s. ř.) ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenována v ustanoveních §238, §238a a 239 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, uveřejněné též v časopise Soudní judikatura, číslo 1, ročník 2008, pod číslem 11). Toto dovolání je též zjevně opožděné, neboť lhůta k jeho podání marně uplynula již v průběhu roku 2009. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ a §218a o. s. ř. jako opožděné i objektivně nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. dubna 2013 pak Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.; čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovolání v části směřující proti označenému rozsudku odvolacího soudu neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; anebo důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o důvodech odmítnutí dovolání, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 – jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostáli. Z jejich odkazu na ustanovení „§237 odst. 1 písm. a)“, resp. „§237 odst. 1 písm. b)“ je patrno, že při podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. dubna 2013 – navzdory správnému poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání uvedenému v písemném vyhotovení rozhodnutí, v němž odvolací soud odkázal právě na (novelizované) ustanovení §237 občanského soudního řádu – vycházeli z nesprávného názoru, že se přípustnost dovolání v dané věci řídí ustanoveními občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, ačkoliv dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno až po uvedeném datu (k tomu srov. též čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
K dovoláním vymezených důvodům – nad rámec řečeného – sluší se snad uvést, že v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným způsobilým důvodem nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Tomuto důvodu nelze podřadit námitky, jimiž dovolatelé kritizují skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) či postup odvolacího soudu v řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, dovolací přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Samotné právní posouzení věci odvolacím soudem je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. již rozhodnutí publikovaná pod čísly 70/1994 a 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež současně připouští, že překážkou pro vydání pozemků (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) může být též funkční souvislost dalších pozemků se stavbou, tedy že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010). V této souvislosti Nejvyšší soud též konstantně odkazuje i na rozhodovací praxi Ústavního soudu, jež – při šetření práv restituentů a prioritě restituce obnovením vlastnictví – respektuje nedělitelnosti areálů tvořících jeden funkční celek (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. června 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, č. 89). Sluší se přitom také připomenout, že majetková práva oprávněných osob jsou chráněna i tím, že v případě překážek bránících obnovení vlastnického práva k původnímu pozemku vzniká těmto osobám právo na převod jiného (náhradního) pozemku za zákonem stanovených podmínek (srov. §11a zákona o půdě).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy náklady žalobců spojené s podáním stručných vyjádření k dovolání, v situaci, kdy dovolání nebylo možno věcně projednat, nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu