ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4418.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4418/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) F. K. , a b) R. K. , zastoupených Mgr. Antonínem Pecharem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, proti žalovaným 1. Prague Plus Real Estate s.r.o. , IČ 289 37 678, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 95, 2. L. S. , a 3. M. S. , zastoupeným JUDr. Olgou Uhrovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 20, o zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 76/2011, o dovoláních žalobců a žalované 1. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 15 Co 132/2013-144, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, č. j. 5 C 76/2011-96, uložil žalovaným zaplatit žalobcům částku 240.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud měl za prokázané, že dne 23. 5. 2010 byla mezi žalobci jako zájemci na jedné straně a žalovanou 1. jako zprostředkovatelem a zároveň zmocněncem žalovaných 2. a 3. na straně druhé uzavřena smlouva o rezervaci koupě nemovitosti ve vlastnictví manželů S. V této smlouvě bylo dohodnuto, že žalobci k rukám žalované 1. složí rezervační depozitum ve výši 240.000,- Kč. Žalobci tuto svou povinnost splnili, posléze však vyšlo najevo, že na oné nemovitosti váznou právní závady, o nichž nebyli dříve informováni, pročež se na žalované obrátili se žádostí o vrácení zaplacené částky. Žalovaná 1. odkázala žalobce na žalované 2. a 3., kteří odmítli obdržené plnění vrátit s tvrzením, že jim vůči žalobcům vznikl nárok na smluvní pokutu právě ve výši řečeného depozita. Soud ovšem dovodil neplatnost ujednání rezervační smlouvy o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, a to s ohledem na nevyváženost dané klauzule v neprospěch žalobců. Pokud si tedy žalovaní ponechali rezervační depozitum, přestože žalobci ustoupili od úmyslu realizovat koupi předmětné nemovitosti, vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení dle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které jsou povinni žalobcům vydat, a žaloba je tudíž důvodnou.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 132/2013-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu k žalované 1. tak, že žalobu proti ní zamítl (výrok I.), ve vztahu k žalovaným 2. a 3. jej změnil tak, že jim povinnost zaplatit žalobcům požadovanou částku s úrokem z prodlení uložil společně a nerozdílně (výrok II.), dále rozhodl, že se žalované 1. nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.) a že žalovaní 2. a 3. jsou solidárně povinni nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výrok IV.). Odvolací soud uvedl, že rezervační smlouva ze dne 23. 5. 2010 je jako celek od počátku neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., protože trpí neurčitostí, již nelze odstranit ani s pomocí výkladu dle §35 odst. 2 obč. zák. Podstatnou náležitostí této smlouvy totiž byla úprava způsobu, jakým má být naloženo s rezervačním depozitem, ať už dojde k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, či nikoli. Ustanovení rezervační smlouvy, jež se této otázky týkají, jsou však zcela nejednoznačná a není z nich ani zřejmé, zda se rezervační depozitum skládá ve prospěch žalované 1. nebo žalovaných 2. a 3., mezi účastníky řízení přitom existují hluboké rozpory v chápání toho, jak s rezervačním poplatkem mělo být po jeho složení disponováno. Ze smlouvy vyplývá povinnost zprostředkovatele rezervační depozitum vypořádat a případně je vrátit žalobcům, zároveň je však ujednáno též právo žalovaných 2. a 3. započíst rezervační depozitum proti svému nároku na smluvní pokutu, což implikuje, že povinnost k vydání rezervačního depozita měla stíhat je. Čl. 4.3 smlouvy, který právo vlastníků nemovitosti na zaplacení smluvní pokuty ve výši rezervačního depozita zakotvuje, navíc nestanoví, při porušení jaké konkrétní povinnosti tento nárok žalovaným 2. a 3. vzniká, přičemž na prostý fakt neuzavření kupní smlouvy, jež může být ostatně též důsledkem volního jednání vlastníků nemovitosti samotných, pokutu vázat nelze. Význam příslušných ujednání nakonec zcela zatemňuje čl. 4.5 rezervační smlouvy, jenž udává, že až do uzavření kupní smlouvy zůstává rezervační depozitum majetkem žalobců. Jelikož tedy žalobci plnili na základě neplatného právního úkonu, mají žalovaní 2. a 3., kteří sporné prostředky obdrželi, povinnost toto plnění vrátit. Naopak závěr soudu prvního stupně, že došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované 1., je nesprávný, proto odvolací soud žalobu proti ní zamítl. Avšak s ohledem na to, že žalobci při uzavírání rezervační smlouvy byli jakožto spotřebitelé v pozici slabší smluvní strany, nejsouce s to výrazněji zasáhnout do podoby kontraktu, zatímco žalovaná 1. si počínala jako podnikatel, který danou smlouvu předem připravil, a proto v rozhodující míře zavinil její neplatnost, pokládal odvolací soud za spravedlivé, aby žalované 1. navzdory jejímu procesnímu úspěchu nepřiznal proti žalobcům náhradu nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadli žalobci dovoláním, v němž namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování platnosti rezervační smlouvy, jakož i při určování subjektu, jejž zatěžuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení v případě, že bude tato smlouva shledána neplatnou. Žalobci, kteří ze zmiňované smlouvy dovozovali společný závazek všech žalovaných k vrácení rezervačního depozita, upozorňují, že žalovaní 2. a 3. udělili k přijetí depozita zmocnění žalované 1., jež tuto částku převzala jako zálohu na kupní cenu pro žalované 2. a 3., ovšem s tím, že k jejímu případnému vrácení se zavázala též ona sama. Žalobci se neztotožňují se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti celé rezervační smlouvy, poněvadž jsou v ní podle jejich mínění zachyceny jednoznačné projevy vůle zúčastněných stran spočívající v tom, že žalovaná 1. má inkasovat jako zmocněnec žalovaných 2. a 3. rezervační depozitum, které má jednak ve vztahu k žalovaným 2. a 3. sloužit coby záloha na úplatu za převod nemovitosti, ale ve vztahu k žalované 1. má rovněž plnit funkci jistoty, která zajišťuje vážný zájem o koupi nemovitosti a v případě neuzavření kupní smlouvy bude žalobcům vrácena. Dovození neplatnosti rezervační smlouvy je v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž lze za absolutně neplatný pro neurčitost prohlásit právní úkon jen tehdy, nelze-li jeho obsah vyjasnit ani výkladem projevu vůle stran, přičemž je třeba upřednostnit takovou interpretaci právního úkonu, jež jeho neplatnost nezakládá.
I pokud by snad bylo namístě pokládat rezervační smlouvu za neplatnou, pochybil odvolací soud v tom, že nedovodil na straně žalované 1. vznik povinnosti k vrácení složeného depozita z titulu bezdůvodného obohacení. Dle žalobců není důkazy ve spisu dostatečně podloženo zjištění, že plnění uskutečněné na základě vzpomínané smlouvy se skutečně dostalo do právní sféry žalovaných 2. a 3., zejména je však podle nich z hlediska pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení nerozhodné, jak bylo s předmětnou částkou po uskutečnění převodu na účet žalované 1. dále naloženo.
Z těchto důvodů žalobci navrhují Nejvyššímu soudu napadený rozsudek ve výroku I. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná 1., jež popřela, že by od žalobců obdržela jakékoli plnění (neboť rezervační depozitum převzala jako zástupkyně žalovaných 2/ a 3/), následně zpochybnila závěr odvolacího soudu o neplatnosti rezervační smlouvy a své úvahy završila návrhem, aby Nejvyšší soud žalobci podané dovolání zamítl.
Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání rovněž žalovaná 1., která svou legitimaci k uplatnění tohoto opravného prostředku odvíjí od tvrzení, že výrok III., kterým jí byla odepřena náhrada nákladů řízení, přestože měla plný úspěch ve věci, se jí dotýká přímo a v důsledku výroků II. a IV. utrpěla újmu na svých právech nepřímo. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž plyne, že odvolací soud neuznal existenci nároku žalovaných 2. a 3. na zaplacení smluvní pokuty vůči žalobcům. Jelikož měla žalovaná 1. podle smlouvy sjednané mezi ní a žalovanými 2. a 3. právo na zvláštní odměnu ve výši 50 % této smluvní pokuty, promítlo se i do její majetkové sféry, pokud odvolací soud žalovaným 2. a 3. uložil výrokem II. vydat žalobcům částku, již by si na základě platného ujednání o smluvní pokutě mohli ponechat. Výrokem IV. o povinnosti žalovaných 2. a 3. k náhradě nákladů řízení žalobcům byla žalovaná 1. rovněž dotčena, neboť z napadeného rozsudku vyplývá její odpovědnost jako zástupce a zpracovatele vzorové smluvní dokumentace za škodu vzniklou žalovaným 2. a 3. v důsledku jejich procesního neúspěchu. Ve vztahu k výroku III. namítá žalovaná 1. nepřítomnost důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že nijak nezapříčinila podání žaloby a na nedostatek své pasivní věcné legitimace žalobce upozorňovala v řízení před soudy obou stupňů. Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že odvolací soud pokládal smlouvu o rezervaci koupě nemovitosti za smlouvu formulářovou, přestože se na tvorbě jejího znění podíleli i žalobci. Z popsaných důvodů žalovaná 1. navrhuje napadený rozsudek ve výrocích II., III. a IV. zrušit.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované 1. podrobně polemizují s předestřenou dovolací argumentací a Nejvyššímu soudu navrhují toto dovolání odmítnout, případně zamítnout.
V řízení o dovoláních žalobců i žalované 1. bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně, včas a osobami náležitě zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval přípustností dovolání žalobců.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žádná otázka ve smyslu právě citovaného ustanovení se však z dovolání žalobců nepodává.
K první dovolací námitce žalobců, jež se vztahuje k závěru o neplatnosti rezervační smlouvy ze dne 23. 5. 2010 pro neurčitost, lze zopakovat konstantní názor rozhodovací praxe dovolacího soudu, že je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, je určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zachycen. Nestačí tedy, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o svém obsahu ani u třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4449/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013). Rovněž platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo jej učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4548/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2346/2014). Konečně je vhodné podotknout, že Nejvyšší soud k přezkumu úvah soudů nižších stupňů o neurčitosti smlouvy, jež jsou vždy úzce spjaté s konkrétními skutkovými zjištěními, přistupuje zdrženlivě a v rámci dovolacího řízení koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2471/2014). Úsudek odvolacího soudu, který nepřistoupil na žalobci prosazovanou interpretaci sporných článků rezervační smlouvy, poněvadž ji shledal postrádající náležitou oporu v textu právního úkonu a nezpůsobilou překlenout jistou inkoherenci dotčených ujednání, však nelze mít za postižený nepřiléhavostí natolik markantní, aby činila nezbytným zásah dovolacího soudu. Argument žalobců, že složené rezervační depozitum, jež mělo zůstat až do uzavření zamýšlené kupní smlouvy v jejich majetku, představovalo kromě zálohy na kupní cenu poskytnutou žalovaným 2. a 3. též plnění uskutečněné ve prospěch žalované 1. za účelem zajištění vážného zájmu žalobců o koupi předmětné nemovitosti, význam daných ustanovení rezervační smlouvy totiž naopak spíše zamlžuje, neboť dále problematizuje odpověď na otázku, vůči komu mělo být rezervační depozitum podle smlouvy složeno, a k vyvrácení závěru odvolacího soudu o neurčitosti tohoto právního úkonu tak nepostačuje.
Zpochybnit správnost posouzení věci odvolacím soudem nelze ani prostřednictvím odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12, v němž je výslovně akcentována potřeba hodnotit určitost smlouvy při vědomí jedinečných okolností případu, pročež tam dovozené závěry nelze mechanicky přenášet do kauz skutkově odlišných (srovnej např. též usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, bod 18). Nadto je třeba uvést, že odvolací soud se nedopustil (Ústavním i Nejvyšším soudem reprobovaného) extrémního formalismu při výkladu sporného právního úkonu, neboť zjevně usiloval o nalezení rozumné interpretace dotčených ustanovení rezervační smlouvy, byť v posledku uzavřel, že příslušná ujednání jednoznačně určitelný význam nemají, což se promítá i do rozcházejících se stanovisek účastníků řízení ohledně toho, komu mělo být rezervační depozitum určeno. Žalobci taktéž zdůrazňují, že dle judikatury Nejvyššího soudu má vždy prioritu takový výklad smlouvy, který nezakládá její neplatnost, k tomu je však nutno doplnit, že dané pravidlo lze aplikovat toliko za předpokladu, že je výklad nezakládající neplatnost podle výše naznačených interpretačních pravidel vůbec možné provést (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013). Odvolací soud přitom seznal, že objektivní neurčitost rezervační smlouvy nebyla odstranitelnou bez přetváření vyjádřené vůle smluvních stran, respektive že nebyla možná taková interpretace, která by nevedla ke konstatování její neurčitosti a zároveň byla konformní s výše nastíněným pojetím výkladu písemných právních úkonů, pročež nelze spatřovat pochybení v tom, že v souladu s §37 odst. 1 obč. zák. nevyhnutelně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti dané smlouvy.
Druhá žalobci nastolená otázka se týká toho, zda byli k vydání sporného plnění coby bezdůvodného obohacení získaného na jejich úkor povinni toliko žalovaní 2. a 3., či jestli bylo možno dovodit též pasivní věcnou legitimaci žalované 1. Nejvyšší soud připouští, že se úvahy odvolacího soudu v tomto směru mohou jevit poněkud zavádějícími, pakliže se zdají klást důraz na to, kdo z účastníků v současnosti fakticky drží předmět obohacení, protože judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že z hlediska povinnosti vydat neoprávněně nabytý majetkový prospěch je nerozhodné, zda byl předmět plnění obohaceným dále převeden (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2004). Právní posouzení věci odrážející se v napadeném rozhodnutí přesto může obstát jako správné, jelikož odvolací soud měl dle obsahu jeho odůvodnění za zjištěné, že žalovaná 1. vůči žalobcům i při přijímání sporné částky vystupovala jako zástupkyně žalovaných 2. a 3. Tento závěr koneckonců explicitně podporují sami žalobci, kteří ve svém dovolání uvádějí, že žalovaní 2. a 3. k přijetí rezervačního depozita žalovanou 1. zmocnili (jejich jménem a na jejich účet). Pakliže tedy v řízení před soudy nižších stupňů vyšlo najevo, že žalovaná 1. převzala od žalobců žalovanou částku, jednajíc jako přímý zástupce, z jehož právních úkonů podle §22 odst. 1 obč. zák. vznikají práva a povinnosti zastoupenému, jeví se přiléhavým, pokud odvolací soud pasivní věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení nabytého na základě neplatného právního úkonu neměl za danou na straně žalované 1., nýbrž pouze žalovaných 2. a 3. (srovnej obdobně kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 770/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3418/2009).
Z nastíněných důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolací soud se následně zabýval dovoláním žalované 1., přičemž musel v první řadě zodpovědět otázku, jaké výroky rozsudku odvolacího soudu byla tato účastnice oprávněna dovoláním napadnout.
K podání dovolání je podle ustálené judikatury účastník řízení oprávněn pouze tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením tohoto rozhodnutí napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno, nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4561/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3722/2011, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013). Jelikož výroky II. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodováno o uložení platební povinnosti žalovaným 2. a 3., nemohla jimi vzniknout žádná procesní újma na straně žalované 1., jejíž práva či povinnosti těmito výroky nikterak upraveny nebyly (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1369/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 712/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4678/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5054/2008, eventuálně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010). Tvrzení žalované 1., že z právních úvah rozvinutých v odůvodnění napadeného rozhodnutí plynou závěry týkající se existence hmotněprávních nároků ve vztahu mezi ní a žalovanými 2. a 3., její legitimaci k podání dovolání proti výrokům II. a IV. daného rozsudku rovněž nezakládá, neboť pro posuzování subjektivní přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku je rozhodující výhradně obsah napadených výroků (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2002, sp. zn. 29 Cdo 3023/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3471/2010). Dovolání žalované 1. muselo být proto v rozsahu, v jakém směřovalo proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu, v souladu s §243c odst. 3, větou první, a §218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto coby podané někým, kdo k tomu není oprávněn.
Nejvyšší soud se v návaznosti na shora řečené zabýval argumentací předestřenou žalovanou 1. v jejím dovolání pouze potud, pokud jí byla zpochybňována správnost výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované 1. na základě §150 o. s. ř. odepřena náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů, na kterou by jinak proti žalobcům měla právo. V tomto ohledu je však nutno zdůraznit, že posledně zmíněné ustanovení je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2265/2014).
Judikatura Nejvyššího soudu pokládá za korektní brát při rozhodování o moderaci povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení zřetel na okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2790/2013), přičemž s přihlédnutím k povaze dané kauzy umožňuje zvažovat i to, v jaké míře se konkrétní účastník podílel na neplatnosti smlouvy, v důsledku níž se právní poměry mezi stranami staly spornými (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1224/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, dále srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 728/11). Pakliže tedy odvolací soud v projednávané kauze usoudil, že po žalované 1. lze spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s předmětným řízením nesla ze svého, vycházeje ze zjištění, že především jí lze přičítat zavinění neplatnosti rezervační smlouvy, neboť se na formulaci tohoto právního úkonu v rozhodující míře podílela, nejsou jeho právní úvahy zatíženy zjevnou nepřiměřeností a dovolacímu soudu, jenž vystupuje z pozice instance toliko přezkumné, nepřísluší je nahrazovat vlastním posouzením tohoto aspektu věci. Tvrzení žalované 1., že se na vzniku rezervační smlouvy ve skutečnosti podíleli také žalobci, představuje pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu, pročež jím přípustnost dovolání založena být nemůže.
Dovolací soud ve světle předcházejícího výkladu nemohl než konstatovat, že ani v části, v níž žalovaná 1. brojila proti výroku rozsudku městského soudu, který byla oprávněna napadnout, není její dovolání, jež neskýtá žádnou otázku ve smyslu §237 o. s. ř, přípustným, a je tedy třeba je odmítnout dle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobci a žalovaná 1. byli v dovolacím řízení stejnou měrou neúspěšní, přičemž žalovaným 2. a 3. žádné náklady nevznikly (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 425/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 875/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1685/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2958/2011).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu