ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.11.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 11/2015 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, č. j. 8 To 341/2014-116, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 136/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2014, č. j. 5 T 136/2014-84, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 14. 4. 2013 v přesně nezjištěné době kolem 20:00 hodin v B. na cyklostezce pod železničním viaduktem na ulici O. přistoupil se staženými kalhotami a obnaženým penisem k poškozené B. I., tuto chytil za ruce, aby jí zamezil v odchodu, a se slovy „neboj neublížím ti, chci abys mi vyhonila péro“ ji nutil, aby ho rukou uspokojila, tedy aby mu ohmatávala genitálie, přičemž se poškozená snažila z místa utéci, v čemž jí zabránil tím, že ji váhou svého těla natlačil na zábradlí, přitom si začal sám ohmatávat genitálie a druhou rukou osahával přes oblečení prsa poškozené a opětovně po ní požadoval, aby ho uspokojila rukou, načež poškozená reagovala tím, že jeho genitálie vzala do ruky, začala je silně stlačovat, druhou rukou obžalovaného škrábala po obličeji a přitom se snažila z místa utéci, v čemž jí zabránil tím, že ji udeřil loktem do levé tváře, chycením za ramena ji povalil na zem, kde se chvíli přetahovali, a poté poškozenou pustil, oblékl se a odešel, kdy poškozená tímto jednáním utrpěla otok pod levým okem, bolestivost v oblasti šíjového svalstva, drobné hematomy a oděrky paže, hematomy na zádech, v oblasti hýždí a pravého stehna, což si vyžádalo lékařské ošetření bez omezení v běžném způsobu života poškozené, a dále jí poškodil kalhoty, čímž jí způsobil škodu kolem 800 Kč“. Za to a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 3 T 229/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 8 To 366/2013, byl obviněný podle §205 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 3 T 229/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 8 To 366/2013, jakož i všechny další výroky na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 8 To 341/2014-116, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 9. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň jemu přecházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Z. P. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již v řízení před soudem prvního stupně byly v jeho neprospěch porušeny základní zásady trestního řízení zakotvené v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Opomenutím některých důkazů, které by jistě přispěly k řádnému objasnění věci, a svévolným hodnocením provedeného dokazování bez akceptovatelného logického základu soudy obou stupňů podle jeho názoru porušily jeho právo na spravedlivý proces. Dovolatel v průběhu řízení navrhoval provedení výslechu osob, které se mohly vyjádřit k tomu, kde se v době, kterou uváděla poškozená jako dobu spáchání trestného činu, ve skutečnosti nacházel, dále k jeho psychickému rozpoložení v daný večer, a samozřejmě i k případným poraněním, která mu poškozená podle svých slov měla způsobit. Jestliže by soudy k takovému doplnění dokazování přistoupily, pak by tím byla výrazně zpochybněna výpověď poškozené v tom směru, že to byl skutečně on, kdo se proti ní dopustil inkriminovaného jednání. Naopak byly by potvrzeny skutečnosti, které uváděl na svoji obhajobu a o kterých vypovídala rovněž svědkyně G. S.. Dovolatel zároveň poukázal na to, že ve výpovědi poškozené jako jediném usvědčujícím důkazu, z něhož soudy při rozhodování o vině vycházely, existují značné rozpory, které nebylo možno přehlédnout. Jedná se nejen o časové určení, kdy mělo ke stíhanému jednání dojít, ale například o to, co měl pachatel při útoku nasazeno na hlavě. Dovolatel také zpochybnil rozporný závěr odvolacího soudu obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že poškozená se na inkriminovaném místě nacházela na jízdním kole, což však nevyplynulo z žádného provedeného důkazu, když i samotná poškozená uvedla, že se na cyklostezce pouze procházela. Je nadále přesvědčen, že jeho obhajoba ve skutečnosti nebyla ničím vyvrácena, a to ani závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika a biologie. Sám připustil, že v rozhodném období (nikoli ovšem v uvedenou hodinu) byl v kontaktu s jemu neznámou ženou, jíž mohla být případně i poškozená. Nejednal ovšem vůči ní se sexuálním podtextem, jak popisovala.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. tak, že ho zprostí obžaloby.
Opis dovolání byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 12. 12. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby je Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný Z. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že v jeho neprospěch došlo k porušení zásady in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, které mělo být navíc provedeno v nedostatečném rozsahu, k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku mimo jiné jako trestného činu (přečinu) znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy , jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad, která by zároveň měla vliv na správnost hmotně právního posouzení jednání obviněného, však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, netrpí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušná část na str. 3/4 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 2/3 napadeného usnesení). Rovněž on vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného spočívající v tvrzení, že se sice možná rozhodného dne do fyzického kontaktu s poškozenou dostal, nicméně ne proto, aby si na ní proti její vůli vynutil výše zmiňované sexuální praktiky; resp. proč tuto obhajobu považoval provedenými důkazy za vyvrácenou. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a že by jejich rozhodnutí v tomto směru byla toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů - jak bylo konstatováno výše - v předmětné trestní věci splňují. Soudy konkrétní důkazní návrhy obviněného neopomenuly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí zřetelně vyplývá, z jakých důvodů provedení dalšího dokazování považovaly za nadbytečné a proč k němu nepřistoupily.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného Z. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler