ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1396.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1396/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. listopadu 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Mgr. F. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 6. 2015, č. j. 14 To 141/2015-78, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 212/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 15. 4. 2015, č. j. 2 T 212/2014-61, byl obviněný Mgr. F. N. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 10. 11. 2014 okolo 09:00 hodin v M., okres P., od Z. š. P. a S. v ulici směrem k čerpací stanici Benzina v ul. Č. a zpět z ulice Č. na náměstí E. řídil osobní automobil značky Škoda Fabia, a v době řízení motorového vozidla byl pod vlivem alkoholu, kdy alkoholemie u něho činila nejméně 1,47 g/kg alkoholu“. Za to byl obviněný podle 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 10. 6. 2015, č. j. 14 To 141/2015-78, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 6. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu a současně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Mgr. F. N. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jednáním, které je mu kladeno za vinu, nenaplnil skutkovou podstatu přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jež musí spočívat ve výkonu činnosti, při které mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu, a to „ve stavu vylučujícím způsobilost“ k takové činnosti. Podle jeho názoru nebylo provedeným dokazováním bez důvodných pochybností zjištěno, že by dne 10. 11. 2014 v ranních hodinách řídil svůj osobní automobil pod vlivem alkoholu v takové míře, která by odpovídala minimálně 1,0 promile alkoholu v krvi, jak požaduje ustálená soudní judikatura. V této souvislosti dovolatel poukázal na to, že se v rámci silniční kontroly sice podrobil dechové zkoušce, umožňující zjištění toho, zda a v jakém stupni byl ovlivněn alkoholem, ovšem výsledky provedeného měření nebylo podle jeho názoru možno v projednávané trestní věci použít jako důkaz. Policejní orgán při nich totiž nedodržel postup stanovený pro použití přístroje Dräger Alcotest 7510, a to ani při třetím měření, přestože zjistil, že rozdíl v naměřených hodnotách mezi prvním a druhým měřením převyšuje výrobcem povolenou pětiprocentní toleranci. Konečně i odvolací soud podle odůvodnění napadeného usnesení vzal za prokázané, že v daném případě nebyl dodržen pětiminutový interval mezi jednotlivými měřeními podle návodu k použití dechového přístroje i podle pokynu policejního prezidenta ze dne 4. 2. 2011. Podle dovolatele však dospěl k nesprávnému závěru, že se jednalo pouze o „nepatrné překročení“ tohoto intervalu a že ve všech třech případech byly obviněnému v dechu naměřeny hodnoty výrazně převyšující hranici 1,0 promile. Výsledkem hodnocení tohoto zásadního důkazu byl tedy jen spekulativní závěr soudů, že hodnoty naměřené přístrojem Dräger jsou vždy správné nebo alespoň přibližně správné, i když není dodržen schválený postup pro řádné provedení dechové zkoušky. Dovolatel je přesvědčen, že uvedený přístroj nemohl být za daných okolností způsobilý k opakovanému a bezchybnému použití. To znamená, že hodnoty alkoholu v dechu nebyly zjištěny objektivně a na jejich základě nebylo možno s jistotou uzavřít, že se při řízení automobilu skutečně nacházel „ve stavu vylučujícím způsobilost“ k této činnosti. Takové zjištění pak nebylo dostatečně podloženo ani dalšími důkazními prostředky, zejména výpověďmi policistů provádějících kontrolu, jakkoli oba shodně uváděli, že z dovolatele byl cítit alkohol a měl zarudlé oči a kůži v obličeji. Soudy na druhé straně ignorovaly skutečnosti svědčící v jeho prospěch, když se pohyboval normálně, nevrávoral, své chování ovládal a s policisty komunikoval bez známek opilosti. Přitom právě nejistá chůze a neartikulovaná řeč jsou podle respektovaných poznatků lékařské vědy typickými příznaky tzv. střední opilosti, v níž se podle alkoholu naměřeného v dechu měl nacházet. Kromě toho se dovolatel při jízdě nedopouštěl dopravních přestupků (vyjma nepřipoutání se bezpečnostním pásem) a nikoho neohrožoval. Závěr o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku zjevně nemá v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Při hodnocení jeho výsledků soudy podle dovolatele porušily zásadu zákazu deformace důkazů, formulovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.
Své dovolání proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 14 To 141/2015, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 T 212/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Písku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně dovolatel vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl navrženým či případně jiným způsobem v neveřejném zasedání (k tomu srov. §265r odst. 1 písm. b/ nebo písm. c/ tr. ř.).
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 6. 10. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 21. 10. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný Mgr. F. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a přitom splňuje základní formální náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. První alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa deklarovaného důvodu dovolání by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel namítl nesprávnost hmotně právního posouzení stíhaného skutku jako trestného činu (přečinu) ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku blíže odůvodnil výhradně argumentací o procesní nepoužitelnosti důkazu výsledky dechové zkoušky, provedené dne 10. 11. 2014 při silniční kontrole zasahujícími policisty O. S. a B. M., a výhradami vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. V podstatě setrval na své obhajobě, uplatňované po celé trestní řízení, podle níž se v době zmíněné kontroly nenacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Soudy podle dovolatele interpretovaly obsah důkazů v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy ve skutečnosti nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal revize (přehodnocení) skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely při právním posouzení jejího jednání. Takové námitky však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil i při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.
Výše rekapitulované procesní námitky, uplatněné i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, učinil dovolatel součástí své obhajoby již v průběhu hlavního líčení a vtělil je rovněž do svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Otázce postupu zasahujících policistů při provedení dechové zkoušky a důkazní validity jejího výsledku (tj. naměřených hodnot alkoholu v dechu obviněného) pro účely trestního řízení věnovaly soudy obou stupňů dostatečnou pozornost a své závěry v tomto směru ve svých rozhodnutích přesvědčivě a v souladu s požadavky zákona (srov. §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř.) odůvodnily. Důkaz dechovou zkouškou přístrojem Dräger zároveň neposuzovaly izolovaně, ale též ve vzájemné souvislosti s důkazy dalšími, především výpověďmi svědků O. S. a B. M. a úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholických nápojů ze dne 10. 11. 2014 (viz str. 3 a 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 a 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně, obsah provedených důkazů byl v rámci jejich hodnocení účelově deformován a pravomocná rozhodnutí soudů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Protože dovolání obviněného Mgr. F. N. bylo opřeno o námitky, které nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - k) tr. ř., Nejvyšší soud mu z hlediska dalšího uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. nepřiznal žádné opodstatnění. Proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu