ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1443.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1443/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2015 o dovolání, které podal obviněný A. N. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 68 To 213/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 146/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 7 T 146/2014 , byl obviněný A. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě rozsudku dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 8. 3. 2014 ve 13:15 hodin v O., na ulici H., v úmyslu zmocnit se tržby na čerpací stanici EuroOil O. – T. V., s tváří zakrytou tmavým šátkem přes ústa a nos a černou kapucí na hlavě, vešel s nožem do prodejního prostoru čerpací stanice EuroOil, ve vchodových dveřích se minul s obsluhou čerpací stanice poškozenou B. M., která přes prosklenou výlohu ho viděla maskovaného v obličeji šátkem a kapucí na hlavě přicházet k čerpací stanici a z obavy, která vyplývala z toho, jak byl obžalovaný oblečen a maskován a z její předchozí zkušenosti, kdy byla jako obsluha čerpací stanice v minulosti přepadena, že se jedná o přepadení, vyběhla z provozovny ven, na to vběhl za prodejní pult, kde prohledal zásuvky a křičel na obsluhu čerpací stanice poškozenou B. M., která po vyběhnutí z provozovny se zastavila u vchodových dveří a tyto držela, opakovaně slova: "kde jsou peníze, naval prachy", a když mu poškozená neodpověděla a odběhla přivolat pomoc, přeřezal nožem napájecí kabel k elektronické pokladně a z této odcizil kovovou schránku elektronické pokladny v hodnotě 1.181,- Kč včetně v ní uložené finanční hotovosti ve výši 19.160,- Kč, potom s těmito věcmi z provozovny čerpací stanice vyběhl na ulici a utekl do objektu bývalých kasáren mezi ulicemi H. a prof. F., kde v suterénu neobývaného domu páčil nožem schránku elektronické pokladny, čímž ji poškodil a byl přitom zadržen hlídkou Policie ČR a odcizené věci byly u něho zajištěny, přičemž majiteli čerpací stanice poškozené společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem P., D. způsobil odcizením věcí škodu v celkové výši 20.341,- Kč, poškozené B. M. nevznikla materiální ani fyzická újma “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Dále byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem Dělnická 12, Praha 7, IČ: 60193531, částku 519,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost ČEPRO, a. s., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 7 T 146/2014, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě − pobočka v Olomouci usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 68 To 213/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 68 To 213/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 210 − 213), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že Krajský soud v Ostravě − pobočka v Olomouci se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který skutek nesprávně právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv jím byly naplněny pouze znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Akceptuje, že se svým jednáním zmocnil cizí věci, tj. kovové schránky s hotovostí, avšak nesouhlasí s názory soudů obou stupňů, podle nichž se měl dopustit i pohrůžky bezprostředního násilí naplněné konkludentním jednáním, jež mělo spočívat jednak v charakteru oděvu a jednak ve skutečnosti, že poškozená z něj měla obavu, vyplývající z její předchozí zkušenosti s jiným přepadením. Uvedené skutečnosti obviněný nepovažuje z hlediska právní kvalifikace skutku za relevantní. Je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znak spočívající v pohrůžce bezprostředního násilí, neboť ten je naplněn toliko tehdy, pokud pachatel užil takového konkrétního jednání, ze kterého by mohl napadený důvodně dovozovat, že na něm pachatel ihned uskuteční násilí, nevyhoví-li jeho požadavkům. K tomu však v projednávané věci nedošlo. V době spáchání skutku byl normálně oblečen, což potvrdila i svědkyně E. P., která rovněž uvedla, že v ní nevyvolával díky svému oděvu žádné obavy či podezření, nebo že by byl dokonce maskován. Obviněný popírá úmysl se maskovat, aby svým vzezřením vylekal či zastrašil obsluhu, uvádí toliko snahu, aby jej poškozená nepoznala v trestním řízení, případně nepoznala při rekognici, resp. aby nebyl rozpoznatelný na kamerovém záznamu. Dále obviněný namítl, že při vstupu do prodejny žádný nůž v rukou nedržel, neboť měl ruce podél těla, a tento vytáhl až v okamžiku, kdy se už poškozená v prodejně nenacházela, a to zjevně toliko za účelem odříznutí kovové schránky s hotovostí. Poškozená tedy neměla z čeho důvodně dovozovat, že na ni má ihned uskutečnit násilí. Obviněný dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu rozebírá skutkové okolnosti předmětného incidentu s tím, že sama poškozená v rámci své výpovědi neuvedla nic o samotném reálném užití pohrůžky bezprostředního násilí. Závěrem obviněný, přestože se neztotožňuje s tím, že by loupež plánoval, shrnuje, že má za to, že trestnost jeho přípravy k činu zanikla, když dobrovolně upustil od jeho spáchání a odstranil nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž tak zůstává trestní odpovědnost pro přečin krádeže, jehož znaky svým jednáním naplnil.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 68 To 213/2014, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přihlížet k některým, obviněným uváděným námitkám, zejména ohledně výpovědi svědkyně E. P., jež směřují toliko do procesu dokazování. Současně neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině. Státní zástupce dále uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že se nedopustil pohrůžky bezprostředního násilí za účelem zmocnění se cizí věci. Sám obviněný vypovídal o loupežném úmyslu již v přípravném řízení, když uvedl, že se kvůli svým dluhům a celkově špatné finanční situaci rozhodl přisvojit si peníze na nějaké benzínce, přičemž na vystrašení obsluhy se ozbrojil kapesním nožem, neboť počítal s odporem poškozené, který by se snažil nachystaným nožem překonat, aby se tak peněz domohl. Státní zástupce zdůraznil, že nalézací soud se důsledně vypořádal s rozpory ve výpovědích obviněného v přípravném řízení a u hlavního líčení. Poškozená reagovala na jednání obviněného, které spočívalo v tom, že tento přišel k čerpací stanici v době minimálního provozu a maskován, přičemž, aniž by tankoval či jinak běžně nakupoval, v podstatě ihned po vstupu se začal razantně dožadovat vydání peněz, a když tak neučinila poškozená (která utekla), nožem odřízl pokladnu (tedy násilně, byť se zaměřením vůči věci) a odnesl ji. Je tudíž zcela zjevné a pochopitelné, jakým způsobem obviněný působil na poškozenou, která důvodně projev obviněného vnímala jako pohrůžku bezprostředního násilí. Na popsaném závěru ničeho nemění nikoli příliš vysoká postava obviněného, stejně jako jeho tvrzení, že před útokem nespal či nejedl. Navíc obviněný byl maskován, a tedy poškozená ani jeho stav nemohla nijak zjistit, přičemž při hodnocení naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí je třeba vycházet z důvodné obavy poškozeného v tom smyslu, jak se mu jeví okolnosti na místě činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 602/2006). Státní zástupce dále uvedl, že ve věci současně nedošlo k dobrovolnému upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný svůj čin dokonal. Realizovaným jednáním v podobě pohrůžky bezprostředního násilí totiž vystrašil poškozenou tak, že v podstatě utekla a nechala ho provést útok.
Státní zástupce neshledal námitky obviněného důvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 68 To 213/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď svědkyně E. P.) a vadná skutková zjištění (námitky stran toho, zda do prostoru čerpací stanice vstoupil s nožem v ruce či nikoli, zda byl maskován či nikoli), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že do prostoru benzínové stanice nevstoupil s nožem v ruce, když tento užil toliko k tomu, aby odřízl kovovou schránku s hotovostí, měl na sobě šátek, čepici a mikinu s kapucí, aby jej nemohla obsluha později identifikovat a aby nebyl jasně zachycen na záznamech bezpečnostních kamer).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Obviněný byl shledán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci , jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci.
Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1727 – 1731).
Obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli byly skutkem naplněny toliko znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy se jedná o námitku podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný konkrétně namítá nenaplnění znaku „užití pohrůžky bezprostředního násilí“, která měla spočívat v jeho konkludentním jednání, a to konkrétně v charakteru jeho oděvu a ve skutečnosti, že poškozená měla z jeho osoby obavu, kdy trvá na tom, že nůž neužil k tomu, aby obsluhu zastrašil.
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned , nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně , ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. R 1/1980). Podle judikatury se trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat mimo jiného v tom, že mu ukáže zbraň (např. nůž), kterou má u sebe (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 − 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1727 – 1731).
Dle skutkových zjištění obviněný vstoupil do prostoru čerpací stanice s úmyslem odcizit zde peníze, kdy si za tímto účelem zakryl šátkem ústa a nos, nasadil si čepici a kapuci, aby nebylo možno jej identifikovat, měl u sebe nůž, který si přinesl, a následně se obsluhy, tj. poškozené, která mezitím utekla ven, domáhal vydání peněz z kasy. Takovéto jednání naplňuje předmětnou skutkovou podstatu loupeže. Obviněný si vybral vhodné místo, tedy čerpací stanici v méně frekventované oblasti, zde se zdržoval po určitou dobu, aby skutek provedl ve vhodném okamžiku, kdy bude na stanici minimální provoz. Za tímto účelem se také ozbrojil, tedy přinesl si s sebou nůž, který měl v úmyslu užít k zastrašení obsluhy čerpací stanice, tedy k zabránění případnému odporu z její strany. Obviněný sám uvedl, že se snažil zakrýt si tvář tak, aby nebyla jeho tvář pro obsluhu čerpací pumpy dobře rozpoznatelná, tedy, že se snažil, aby nebyl poznán. Jinými slovy se obviněný snažil zamaskovat a je zcela zřejmé, že k tomu užil to, co měl k dispozici, tedy šátek, čepici a mikinu s kapucí. Námitka, že se nemaskoval punčochou přes hlavu, je tedy irelevantní. Stejně tak se nelze odkazovat na výpověď svědkyně E. P., která vypověděla, že jeho oděv v ní žádné obavy nevyvolal. Je zcela jasné, že svědkyně obviněného potkala za zcela jiných okolností, navíc lze jen těžko srovnat situaci, kdy obviněného potkala jako řidička autobusu na autobusové zastávce se situací, kdy zahalen vstoupí s nožem na čerpací stanici. Námitka obviněného, že uvedená svědkyně dopoledne před spácháním činu nepoznala, že by se chystal ke spáchání trestného činu, tedy že nebyl oblečen tak, aby to vzbuzovalo obavu, vyznívá poněkud absurdně. Nalézací soud vycházel z výpovědi obviněného v přípravném řízení, neboť „ ve výpovědi obžalovaného však soud shledal rozpory, a to oproti výpovědi učiněné v přípravném řízení, které obžalovaný nebyl schopen logicky vysvětlit “, kdy „ je zjevné, že u hlavního líčení obžalovaný změnil svou výpověď tak, aby dosáhl překvalifikování svého jednání na mírnější trestný čin “ (str. 5 rozsudku). S uvedenými rozpory ve výpovědích obviněného se tedy nalézací soud vypořádal. Obviněný se na svůj čin připravoval a k jeho spáchání se vybavil jak nožem, tak vhodným oblečením.
Při hodnocení naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí je třeba vycházet z důvodné obavy poškozeného v tom smyslu, jak se mu jeví okolnosti na místě činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006 sp. zn. 3 Tdo 602/2006). Poškozená vypověděla, že se jí na muži něco nezdálo, neviděla mu do obličeje, a uvedená obava ji přiměla k tomu, že opustila prostor čerpací stanice, když viděla obviněného přicházet. Poškozená vypověděla, že měla strach, že jí obviněný něco udělá. Její reakcí tak bylo vyhnout se jakékoli fyzické konfrontaci. Je tedy zřejmé, že v uvedeném místě a čase, tedy za předmětných okolností, poškozená byla obviněným zastrašena natolik, že se nijak nebránila, resp. nebránila majetek, který jí byl svěřen, tedy peníze v pokladně, právě z obavy z násilí ze strany obviněného. Fyzická konstituce obviněného nebyla pro subjektivní vnímání poškozené nijak významná, a takováto námitka je zcela irelevantní.
Uvedeným námitkám obviněného tedy nelze přisvědčit a Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.
Zcela mimo pak stojí námitka obviněného, že z jeho strany došlo k dobrovolnému upuštění od pokusu podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku .
Podle toho ustanovení, trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu.
Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20). Tedy, i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §21 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srov. R 37/1970) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1727 − 1731.
Obviněný pohrůžku bezprostředního násilí naplnil svým konkludentním jednáním, a tedy trestný čin loupeže byl dokonán. Obviněný neupustil od dalšího jednání, tedy odcizení peněz, a ani neodstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, neboť došlo k dokonání činu.
Uvedenou námitku tedy shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. N. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata