ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1610.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1610/2014 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 7. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, č. j. 12 To 249/2014-1432, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 36/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 5. 2014, č. j. 1 T 36/2012-1379, byl obviněný M. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to a dále za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 36/2012 (výrok ad III/), a za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 1 T 18/2013 (výrok ad II/), byl obviněný podle §187 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu v bodě ad II/ z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 1 T 18/2013, a výrok o trestu v bodě ad III/ z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 36/2012, jakož i všechny další výroky a rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. 12 To 249/2014-1432, jímž podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak obviněného nově uznal vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku na částečně modifikovaném základě oproti rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný „v přesně neustanovenou dobu od měsíce června 2010 až do dne 4. 12. 2010 v prostorách rodinného domku v N., okr. B., v době nepřítomnosti její matky H. K., nejméně ve dvou případech pohlavně zneužil nezletilou , tím způsobem, že po osahávání na intimních partiích těla na ní vykonal soulož, ačkoli dobře věděl, že poškozená ještě nedosáhla věku patnácti let“. Za tento zločin a dále za sbíhající se přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 36/2012 (výrok ad III/), a přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a padělání a pozměnění veřejné listiny podle 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 1 T 18/2013 (výrok ad II/), pak odvolací soud podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu v bodě II/ z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 1 T 18/2013, a výrok o trestu v bodě III/ z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 10. 2012, sp. zn. 1 T 36/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 9. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. K. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku, který vypracoval obhájce JUDr. Radek Vachtl , obviněný (dovolatel) vyjádřil nesouhlas se skutkovými závěry, k nimž v řízení dospěly soudy prvního a druhého stupně. Dovolatel setrval na tom, že jeho vina stíhaným skutkem nebyla nade vší pochybnost prokázána. Soudy podle něj porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, když rozhodly v rozporu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ a zásadou subsidiarity trestní represe. Neprovedly jím navrhované důkazy, podstatné pro zjištění „objektivní pravdy“, a důkazy provedené zároveň nesprávně interpretovaly. Za zásadní vadu důkazního řízení považuje dovolatel neprovedení výslechu poškozené před soudy. Jejich povinností totiž bylo, aby si v případě existujících pochybností ověřily, zda poškozená jako klíčová svědkyně byla ve věci schopna či neschopna výslechu, a především aby posoudily její vyjadřovací a interpretační schopnosti. Neměly se spokojit s tím, co k dané otázce uvedla přibraná znalkyně. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje dovolatel také ve výměře trestu, který mu byl uložen. Považuje jej za nepřiměřeně přísný. Postup soudů vnímá jako zjevnou nespravedlnost.
S ohledem na výše uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 12 To 249/2014, tak rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 5. 2014, č. j. 1 T 36/2012-1379.
V podání vypracovaném obhájcem JUDr. Petrem Čichovským dovolatel namítl, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužití, jímž byl uznán vinným. Dovolatel znovu konstatoval, že celé dosavadní řízení je zatíženo vadou spočívající v porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., kdy soudy nezkoumaly všechny podstatné okolnosti případu, ale cíleně braly v úvahu jen ty důkazy, které ho měly ze stíhaného jednání usvědčit. V uvedené souvislosti poukázal na to, že se svědkyní J. B. byli nepřáteli kvůli sporům o nesplacenou půjčku. Pokud svědkyně tvrdila, že se jí se zneužitím poškozené sám svěřil, nemluvila pravdu. V rámci hodnocení důkazů nebylo přihlédnuto ani k tomu, že poškozená již v minulosti lživě obvinila z pohlavního zneužívání svého bratrance T. K. i další chlapce a muže. Skutkový stav zjištěný soudy na základě vadného hodnocení důkazů, navíc provedených v nedostatečném rozsahu, přitom podle dovolatele již vykazuje extrémní rozpor mezi jejich skutečným obsahem a následným právním posouzením. Své odsouzení označil za justiční omyl. Výrok o vině je podle něho produktem pouhých domněnek a spekulativních úvah soudů, nepodpořených žádným přímým důkazem či uceleným řetězcem důkazů nepřímých.
Proto závěrem alternativně navrhl, aby - vzhledem k tomu, že skutku se dopustila jiná osoba - byl u podnětu jeho dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, věc vrácena až do přípravného řízení a poté trestní stíhání vedené proti dovolateli bylo z výše uvedeného důvodu zastaveno, nebo věc byla vrácena odvolacímu soudu s tím, aby ho soud obžaloby zprostil. V rámci dovolání zároveň požádal o „odklad vykonatelnosti“ napadeného rozhodnutí.
Opisy dovolání v obou podáních byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 16. 12. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství se vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek k jeho mimořádnému opravnému prostředku nehodlá věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání jako celek bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem druhého stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že odvolací soud skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že v jeho neprospěch došlo k porušení zásady in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, které mělo být navíc provedeno v nedostatečném rozsahu, k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle které mezi ním a poškozenou k žádnému pohlavnímu styku nikdy nedošlo a nezletilá si vše vymyslela, pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu (zločinu) pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí.
Zde je namístě uvést, že již soud prvního stupně se v řízení následujícím po zrušení jeho prvního rozhodnutí ve věci s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušná část na str. 7 - 9 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal vlastní právní kvalifikací, již neměl žádných výhrad, což v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) rovněž dostatečně odůvodnil (viz str. 6 - 10 napadeného rozsudku). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného, spočívající zejména ve zpochybnění věrohodnosti výpovědí poškozené a svědkyně B., neuvěřil. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů - jak bylo konstatováno výše - v předmětné trestní věci splňují. Odvolací soud konkrétní návrhy obviněného na doplnění dokazování neopomenul. Důvody, pro které k němu nepřistoupil, rozvedl na str. 10 písemného vyhotovení napadeného rozsudku.
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitky obviněného vztahující se k přílišné tvrdosti uloženého nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Za „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu citovaného dovolacího důvodu lze považovat - pokud jde o výrok o trestu - jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než samotné použití adekvátního (resp. neadekvátního) druhu či výměry trestu; tzn. zásadně zde nepůjde o otázku přiměřenosti uložené trestní sankce. Prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze relevantně namítat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku), popř. pro společný trest za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku) apod. V tomto směru však dovolatel ničeho nenamítl.
Pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že za zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku lze pachateli uložit trest odnětí svobody ve výměře od jednoho roku do osmi let. Jestliže odvolací soud dovolateli uložil tento trest v trvání tří let, navíc jako souhrnný k jeho předchozím odsouzením pro další sbíhající se trestnou činnost, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry. Dovolatel by tedy nemohl výrok o uloženém trestu úspěšně napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákonodárcem přímo určeného pro taxativně vyjmenované vady výroku o trestu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh, resp. podnět dovolatele k odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, z předloženého spisu nevyplývá, že by předseda senátu soudu prvního stupně podal dovolacímu soudu návrh podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud (předseda senátu) zároveň sám neshledal důvod pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler