ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.267.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 267/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 4. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 9 To 421/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 16/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 44 T 16/2014, byl obviněný M. N. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 8. 1. 2012 kolem 01.15 hodin v P., ul. R. před domem, se záměrem získat nějaké věci, poté, co prošel kolem D. F., zcela nečekaně uchopil její kabelku nezjištěné hodnoty, kterou měla přehozenou přes levé rameno, a prudce s ní trhl, avšak D. F. ji pevně držela rukama a o kabelku se s ní začal přetahovat tak silně, až D. F. upadla na zem a začala volat o pomoc, kdy na pomoc jí přispěchala její kamarádka a současně do ulice vjelo vozidlo taxi, a proto svého jednání zanechal a z místa utekl, přičemž D. F. nezpůsobil žádnou škodu a nezpůsobil jí zranění, které by si vyžádalo léčení“. Za to byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 9 To 421/2014, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 11. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. N. následně dovoláním , v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod pro uplatnění dovolání jako mimořádného opravného prostředku je podle obviněného (dovolatele) založen tím, že skutková zjištění soudů, z nichž vycházely při hmotně právním posouzení skutku, jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel v této souvislosti předně poukázal na procesní nepoužitelnost výpovědí svědkyň F. a Š. s tím, že byly kauzálně odvozeny z nezákonně provedené rekognice. Tato nezákonnost měla spočívat v tom, že oběma svědkyním byly v přípravném řízení opakovaně ukazovány dovolatelovy fotografie, které následně policejní orgán použil i při tzv. rekognici in foto. Odvolacímu soudu pak vytkl, že tento postup zjevně akceptoval, když dokazování nijak nedoplňoval a v rozporu se zásadou in dubio pro reo v odůvodnění svého rozhodnutí argumentoval tím, že fotografie byly svědkyním ukazovány dva roky před provedením poznávacího úkonu. Dovolatel připomněl, že svědkyně v průběhu přípravného řízení opakovaně uváděly, že pachateli neviděly do tváře, případně že si jeho obličej nepamatují. Přesto se nakonec při rekognici upínaly právě k jeho fotografii, která jim zřejmě byla již dříve dobře známa. U soudu ho pak svědkyně Š. viděla ještě před zahájením hlavního líčení u vstupu do jednací síně, a obě svědkyně ho později měly možnost spatřit i v přítomnosti jeho obhájce. Nepochybně za těchto okolností, kdy zároveň věděly, že jde o stíhanou osobu, jim nečinilo žádný problém ho označit za pachatele přepadení.
Dovolatel je toho názoru, že připuštění výše uvedených důkazů soudem představuje zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru zároveň bylo nutno obezřetněji hodnotit také důkaz pachovou identifikací. Nebylo totiž možno bez důvodných pochybností vyloučit, že při srovnávání odebraných vzorků došlo k jejich náhodné záměně se vzorky jiné osoby, která byla rovněž podezřelá ze stíhaného jednání. Není možno přehlédnout ani to, že pachová identifikace nebyla provedena za přítomnosti obhájce ani žádné další nezávislé osoby. Nelze ji proto považovat za důkaz stěžejní, zvláště když její výsledky nejsou podporovány žádným dalším řádně (tj. zákonně) provedeným přímým důkazem ani uceleným řetězcem důkazů nepřímých. V této souvislosti dovolatel poukázal na nezřetelnost pořízeného kamerového záznamu z místa činu, který průběh loupeže podle jeho přesvědčení dostatečně nezachycuje a nepotvrzuje tak důvěryhodnost svědkyň, a na náčrt únikové trasy pachatele po dokonání trestného činu, který k posuzovaným skutkovým otázkám neměl rovněž žádnou vypovídací hodnotu.
S ohledem na výše konstatováné důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 9 To 421/2014, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 44 T 16/2014, i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Součástí textu dovolání je i žádost obviněného směřovaná vůči předsedkyni senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, aby navrhla Nejvyššímu soudu odklad výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v této trestní věci pravomocně uložen odsuzujícím rozsudkem. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však k takovému postupu zřejmě neshledala žádný důvod, neboť dovolání předložila Nejvyššímu soudu bez návrhu na odklad či přerušení napadeného rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř., o němž by bylo nutno rozhodovat samostatným výrokem.
Opis dovolání byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 28. 1. 2015 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání vzhledem k jeho obsahu věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný M. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na výhradách vůči kvalitě důkazního řízení, které podle jeho názoru mělo být dílem provedeno nezákonným způsobem. Jeho námitky svým zaměřením směřovaly výlučně ke zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy postupně dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. V důsledku procesních chyb vytýkaných v dovolání pak v posuzované věci mělo dojít k tomu, že soudy vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn. že dovolání ve skutečnosti neuplatnil na hmotně právním základě, jak předpokládá výše citované zákonné ustanovení.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz str. 5 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 4 - 5 napadeného usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného spočívající v popírání žalovaného jednání a zpochybňování procesní validity usvědčujících důkazů nepřisvědčil a proč měl jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností na základě řádně provedeného dokazování.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci nezákonným způsobem a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
Nad rámec výše uvedeného se pouze jako obiter dictum připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 50/2012 Sb.) mimo jiné uvádí, že pokud je eventuálně zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení opatřen nezákonným způsobem, znamená to pouze tolik, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlížet. Je-li však vina pachatele spolehlivě prokázána také jinými důkazy, které přímo nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu o tyto jiné důkazy opřít odsuzující rozsudek. Jinými slovy, výskyt nezákonného důkazu nevede nutně k nepoužitelnosti důkazů ostatních.
V posuzovaném případě odsuzující rozsudek nevycházel jenom z poznatků zjištěných při tzv. rekognici in foto, na jejíž nezákonnost obviněný poukazoval po celé trestní řízení. Soud prvního stupně měl totiž k posouzení viny k dispozici souhrn potřebných (dalších) důkazů, nikoli jen kauzálně odvozených od zmíněného poznávacího úkonu.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. N. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler