ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.27.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 27/2015 -53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2014, č. j. 6 To 50/2014-1045, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, č. j. 40 T 2/2013-963, byl obviněný A. F. uznán vinným o zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, „trestným činem“ týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě 1/ výroku o vině, a dále přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě 2/ výroku o vině. Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené V. F. na náhradě škody částku 270.000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak soud poškozenou odkázal výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněného a státního zástupce (v neprospěch obviněného do výroků o vině, o trestu i o náhradě škody) rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 6 To 50/2014-1045, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) tr. zákoníku (bod 1/), ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného nově uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že obviněný „v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2000 až do 16. 7. 2010, v B.-H., na ulici M., v bytech, v nichž trvale žil ve společné domácnosti mimo jiné i se svou dcerou, poškozenou, která za ním odešla ve svých 15 letech od své matky V. Č. ze S. a jemuž byla následně jako nezletilá rozsudkem Městského soudu v Brně, č. j. 22P 105/2000, ze dne 17. 7. 2000, který nabyl právní moci dne 30. 8. 2000, svěřena do výchovy, přestože věděl, že jsou příbuzní v pokolení přímém ve vztahu otec s dcerou, nejprve se na ni chodil dívat při provádění osobní hygieny a potom v blíže nezjištěný večer na podzim roku 2000, tj. krátce poté, co poškozená dne 23. 7. 2000 dosáhla šestnácti let věku, si ji přitáhl ke své posteli, ačkoliv poškozená odmítala, říkala mu, že má strach, že se jí to nelíbí, že nechce být těhotná, dále ji přitahoval rukama a když se poškozená znovu bránila, přitáhl ji ještě víc ke své posteli, využil své fyzické převahy a silou překonal odtahování poškozené a přetáhl ji na svou postel, kde na ležící poškozené V. F. vykonal soulož, od té doby s ní opakovaně proti její vůli několikrát měsíčně měl pohlavní styk, a to tak, že na ní vždy vykonal soulož, nebo mu poškozená musela třít jeho pohlavní úd, a to vše přesto, že poškozená projevovala nesouhlas zejména tím, že obvykle plakala, říkala mu, že to nechce, že bude těhotná, avšak obviněný na to reagoval tím, že na poškozenou zpravidla křičel a bil ji, kromě toho nepovolil poškozené užívání antikoncepce a poškozená vše snášela pouze ze závislosti na něm a ze strachu z něj, kdy z těchto nedobrovolných pohlavních styků s obviněným se poškozené narodily dvě děti, a to dne, kdy poškozená nedosáhla osmnácti let, se jí narodila dcera, a dne syn, když v případě obou dětí obviněný odmítl, aby byl zapsán jako otec v jejich rodných listech, když před jejich narozením obviněný vždy poškozené vyhrožoval, že pokud jej uvede jako otce, zabije ji, sebe i děti, přesto jí ani v jednom případě další interrupci nedovolil, ačkoli ji poškozená chtěla v obou případech podstoupit s odůvodněním, že má strach, že děti budou v důsledku početí s vlastním otcem geneticky postižené, a po narození dětí jí obviněný navíc začal vyhrožovat také jejich zabitím, a dále poškozenou omezoval tím, že jí po celou dobu zakazoval scházet se s vrstevníky, měla povinnost starat se o celou domácnost, musela se starat o své tři nevlastní sourozence a posléze i vlastní děti, přičemž obviněný zneužíval jejího citového vztahu k němu jako otci, dále zneužíval situace, že poškozená je na něm zcela závislá, a to jak finančně, neboť neměla vlastní finanční příjmy, tak i ubytováním, když neměla od obviněného kam odejít, přičemž po narození dětí ji tímto k sobě ještě více připoutal, poškozená byla pod neustále se stupňujícím tlakem ze strany obviněného a intenzita uvedeného fyzického i psychického násilí, spočívajícího v omezování jejího spánku, předstírání vlastního umírání, ve slovní i fyzické agresivitě vůči poškozené, v její sociální izolaci, měla vzestupnou tendenci, čímž v poškozené umocňoval pocit strachu a bezmocnosti a tak ji podstatným způsobem znesnadnil její svobodné rozhodnutí k odchodu ze společné domácnosti; přesto nakonec poškozená dne 16. 7. 2010 odešla společně s dětmi do P., kde vyhledala pomoc v azylovém domě s utajenou adresou, a tohoto jednání se dopouštěl jak před dovršením osmnácti let věku poškozené, tj. do dne 22. 7. 2002, tak od 23. 7. 2002 do 16. 7. 2010, tj. po nabytí její zletilosti, když v důsledku uvedeného jednání poškozená trpí duševní poruchou, a to posttraumatickou stresovou poruchou, v důsledku které došlo k citelnému omezení poškozené v obvyklém způsobu života, k podstatnému snížení kvality života poškozené, a to po dobu delší než 6 týdnů“.
Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ohledně nějž zůstal výrok o vině v bodě ad 2) z rozsudku soudu prvního stupně nezměněn a který spočíval v tom, že „v období od narození svých dětí až do 16. 7. 2010, kdy děti společně se svou matkou z bydliště odešly, v bytech v B.-H. na ulici M., ve společné domácnosti, před dětmi praktikoval pravidelný pohlavní styk se svou dcerou, vyjadřoval se často vulgárně a děti nepřiměřeně fyzicky trestal, přičemž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že tímto nevhodným chováním může ohrozit jejich zdraví, morální, fyzický a psychický vývoj“ , byl obviněný podle §185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O uplatněném nároku poškozené na náhradu škody rozhodl odvolací soud výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. shodně jako soud prvního stupně. Odvolání státního zástupce samostatným výrokem podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný A. F. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před soudem odvolacím nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by poškozená trpěla posttraumatickou stresovou poruchou, v důsledku které u ní mělo dojít k citelnému omezení v obvyklém způsobu života, resp. podstatnému snížení kvality života po dobu delší než šest měsíců, na základě jednání, v němž je spatřováno naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti dovolatel poukázal na závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, podle nichž je zmíněná duševní porucha vyvozována z komplexu celého jeho trestného jednání a nikoli pouze ze samotných pohlavních styků, které si měl na poškozené vynutit přes její odpor. Dále zmínil, že poškozená byla již v dětství pohlavně zneužívána svým otčímem na S. bez toho, aby u ní tehdy byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Z toho pak dovozuje, že tento následek - konstatovaný znalci pro nyní (aktuálně) posuzované období - se u poškozené mohl rozvinout pouze v důsledku jiného jeho jednání.
Dovolatel je navíc přesvědčen, že vznik posttraumatické stresové poruchy nebyl na základě provedeného dokazování u poškozené ani dostatečně objektivizován. Soud prvního stupně v tomto směru neučinil podle jeho názoru úplná a logicky odůvodněná skutková zjištění a v důsledku toho ani odpovídající právní závěry. Poškozená v rozhodném období jakékoli závažnější psychické problémy negovala, žije v běžném partnerském vztahu, uvažuje o dítěti s partnerem, pracuje v sociálních službách, je fyzicky zdravá, na psychiatrii se neléčí a nenavštěvuje ani žádnou terapii. Příslušní znalci u ní dospěli k závěru o existenci posttraumatické stresové poruchy pouze na základě jí tvrzených subjektivních potíží v podobě opakovaných děsivých snů, které však nelze objektivně ověřit. Odvolací soud se podle dovolatele v daném směru s věcí důsledně nevypořádal, když toliko konstatoval, že dokazování k dané otázce bylo provedeno v dostatečném rozsahu, a na jeho doplnění například o revizní znalecký posudek, přes přetrvávající zjevné pochybnosti o vzniku relevantní újmy na zdraví poškozené, zcela rezignoval.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 6 To 50/2014, ve výroku o vině pod bodem 1/ částečně zrušil; a případně sám za splnění podmínek podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že dovolatele v rozsahu zrušení nově uzná vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinem soulože mezi příbuznými podle §188 tr. zákoníku, zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku; a za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin ohrožení výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ho za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku ho odsoudí k přiměřenému úhrnnému trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby podle §185 odst. 2 tr. zákoníku.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně připomněl, že v rámci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování, vyjma případů, kdy je dán tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Takový extrémní rozpor však podle jeho názoru v předmětné trestní věci dán není, neboť soudy činné v posuzované věci provedly dokazování v dostatečném rozsahu, a to i k otázce vzniku posttraumatické stresové poruchy u osoby poškozené v důsledku jednání dovolatele, přičemž současně nebyl dán důvod pro jakoukoli revizi znaleckého zkoumání.
Státní zástupce považuje za bezchybné i právní posouzení jednání obviněného. Poukázal na to, že následek v podobě vzniku těžké újmy na zdraví poškozené se v daném případě vztahoval k souhrnu trestného jednání obviněného, kdy nejzávažnějším jeho deliktem byl zločin znásilnění podle §185 tr. zákoníku. Právě důsledkům tohoto deliktu - jako nejtěžšího ze všech spáchaných činů (znásilnění) - je nutno přisuzovat hlavní význam, aniž by to zároveň něco měnilo na závěru, že příčinou posttraumatického syndromu byl souhrn všech jednání dovolatele. Zcela správně byl tedy trestný čin znásilnění vysloven i v kvalifikované skutkové podstatě podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ).
Obviněný A. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel de facto nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem druhého stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že odvolací soud učiněná skutková zjištění nesprávně posoudil z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil především na zpochybnění skutkových zjištění, podle nichž poškozená v důsledku jeho trestného jednání dlouhodobě trpí posttraumatickou stresovou poruchou, na jejímž vzniku a rozvoji se podílely mimo jiné i negativní prožitky spojené s četnými pohlavními styky, které si na ní vynucoval proti její vůli a přes její odpor. Soudy se podle dovolatele měly dopustit chybné interpretace provedených důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a proto vycházely z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí tohoto pochybení a při prosazování vlastního hodnocení důkazů dovolatel spojoval na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní posouzení stíhaného skutku, pokud byl právně kvalifikován též jako trestný čin (zločinu) znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí.
Zde je namístě uvést, že již soud prvního stupně se v řízení následujícím po zrušení jeho předcházejícího rozhodnutí ve věci s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a především logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal k projednávané trestné činnosti a jejím následkům na psychický stav poškozené za prokázané (k tomu zejména příslušné pasáže na str. 27/28, str. 29 a str. 34 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, na něž následně navázal vlastní právní kvalifikací, již neměl žádných výhrad, což v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) rovněž dostatečně odůvodnil (viz str. 14 - 20 napadeného rozsudku). Také on přesvědčivě vysvětlil, proč měl za dostatečně prokázaný vznik duševní poruchy u poškozené, jakož i skutečnost, že se na něm podílelo mimo jiné i nedobrovolné intimní soužití s obviněným. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí proto byla projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů - jak bylo konstatováno výše - v předmětné trestní věci splňují.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného A. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler