ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.276.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 276/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 8 To 256/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 90/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 2 T 90/2013 , byl obviněný L. K. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dál jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:
1) „ v období od 1. 11. 2011 do 30. 12. 2011, v P., předstíral před zástupcem společnosti HOCKEY CLUB KARVINÁ s.r.o., IČ: 28600592 (dále jen Klub“), D. M., že je schopen zprostředkovat smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb mezi Klubem a jím doporučenými společnostmi (dále jen „smlouva o propagaci“), jmenovitě se stavebním sdružením ADAPSTAV, společností Agriplant Moravia spol. s r.o. a společností ASUS COMPUTER Czech Republic s.r.o. v celkovém objemu 1.560.000,- Kč, a v návaznosti na to dne 20. 12. 2011 převzal od zástupce Klubu smlouvu o propagaci se sdružením ADAPSTAV, kterou, bez vědomí a souhlasu osob oprávněných jednat za toto sdružení, opatřil falešným razítkem sdružení a předal zpět D. M., který mu, v důvěře za řádně sjednaný obchod, předal částku 117.000,- Kč, jež představovala polovinu jeho provize ze všech tří smluv o propagaci, ačkoli nikdy s žádnou ze společností nejednal a ani neměl v úmyslu jednat či cokoli zajišťovat, čímž způsobil společnosti HOCKEY CLUB KARVINÁ s.r.o., IČ: 28600592, se sídlem Karviná, Karola Śliwky 783/2a, škodu ve výši nejménč 117.000,- Kč “,
2) „ dne 21. 9. 2011 v P., na ulici K., předstíral Ing. R. L., ochotu k zhotovení díla, spočívajícího v provedení klempířských prvků a položení střešní krytiny na domě na ulici K., ve lhůtě do konce měsíce října 2011, kdy za tímto účelem převzal jako zálohu částku 35.000,- Kč, ačkoli neměl v úmyslu provedené práce provést, přičemž práce skutečně do dnešního dne neprovedl a peníze nevrátil, čímž způsobil Ing. R. L., škodu ve výši nejméně 35.000,- Kč ,
a uvedeného jednání se dopustil, ač byl trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 3. 2010, č.j. 1T 63/2010-45, který nabyl právní moci dne 16. 6. 2010, odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, uložen mu byl peněžitý trest ve výměře 15.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody pro případ jeho nevykonáni v trvání 5 měsíců, přičemž peněžitý trest dosud nevykonal “.
Za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozeným HOCKEY CLUB KARVINÁ, s.r.o., se sídlem Karviná - Fryštát, Karola Śliwky 783/2a, IČ: 28600592, částku ve výši 117.000,- Kč, Ing. R. L., bytem P.-D., K., částku ve výši 35.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená HOCKEY CLUB KARVINÁ, s.r.o., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 2 T 90/2013, podal obviněný L. K. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 8 To 256/2014 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 8 To 256/2014, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 382 - 383), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině obviněný namítl, že se jedná o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, kdy zjištění soudu prvního stupně nemají vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Je přesvědčen, že tento skutek nebyl prokázán, neboť soud neprovedl jediný důkaz, na jehož podkladě mohl dojít k závěru, že obviněný nejednal se zástupci společnosti AGRIPLANT MORAVIA, spol. s r. o., ASUS COMPUTER Czech Republic, s. r. o., a ANNAHUTTE a ani se o to nepokusil. V uvedeném směru pouze došlo k výslechu administrativní pracovnice společnosti ASUS COMPUTER Czech Republic, s. r. o. – svědkyně J. Nebylo ani prokázáno, že by předstíral, že je schopen zprostředkovávat smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb s uvedenými společnostmi, resp. nebylo prokázáno, že toho schopen nebyl. Soudy vůbec nezjišťovaly, zda jeho matka skutečně někdy pracovala ve společnosti ASUS. Soudy se nezabývaly ani otázkou, zda podnikl cestu do F. za účelem podpisu smlouvy se společností ASUS, a to přesto, že svědci H. a M. o této cestě vypovídali. Z provedeného dokazování pouze vyplývá, že svědek M. vybral z pokladny poškozeného hokejového klubu částku 119.750 Kč, že obviněný nejednal s paní J. ze společnosti ASUS COMPUTER Czech Republic, s. r. o., že uzavřel smlouvu o zprostředkování s poškozeným hokejovým klubem a že jeho zástupcům předložil smlouvu podepsanou a opatřenou razítkem společnosti ADAPSTAV, jejíž pravost její vedení popřelo. Jediným důkazem toho, že skutečně došlo k předání nějaké částky, je pouze výpověď svědka M. Dále má obviněný za to, že se soudy náležitě nezabývaly obsahem „smlouvy o zprostředkování“, kterou uzavřel s poškozeným hokejovým klubem. V této souvislosti obviněný uvedl, že nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody, kdy namítl, že se soud nijak nezabýval tím, zda měl nějaké výdaje s plněním svých povinností ze zprostředkovatelské smlouvy, zda podnikl zahraniční cestu apod. Není-li správně zjištěna výše způsobené škody, nelze souhlasit ani s hmotně právním hodnocením namítaného skutku.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný uvedl, že se jedná o civilní záležitost a soud nereflektoval korekci podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nadto upozorňuje, že přestože soudy obou stupňů konstatují, že se ke spáchání tohoto skutku doznal, tato skutečnost z jeho výpovědi nijak nevyplývá. Za doznání není možno považovat projevenou lítost (navíc šlo o projev lítosti nad tím, že nedošlo k realizaci prací a k vrácení zálohy, nikoliv o lítost ohledně úmyslu někoho podvést). I v tomto ohledu lze dle jeho názoru poukázat na extrémní nesoulad provedených důkazů a závěru soudu o tom, že byl prokázán přímý úmysl. Pokud pak nejde o trestní, ale toliko občanskoprávní věc, povinnost k náhradě škody by neměla být uložena a poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný též namítá nesprávné hmotně právní posouzení otázky uložení společného trestu, když soud dospěl k závěru, že se v případě skutků pod body 1) a 2) výroku o vině jedná o dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Trvá na tom, že skutek pod bodem 2) výroku o vině není trestným činem, a tudíž se nejedná o pokračování v páchání trestné činnosti.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí, stejně jako jemu předcházející vadné řízení zrušil a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině uplatňuje pouze skutkové námitky, kterými se snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních tak, aby odpovídaly buď jím uplatněné obhajobě, že se přisouzeného jednání vůbec nedopustil, resp. že okolnosti jeho jednání byly jiné, než mu bylo přisouzeno a že tak způsobem naplnění svého smluvního vztahu s poškozeným HOCKEY CLUB KARVINÁ, s. r. o., nevybočil z mantinelů norem soukromého práva. Postupuje tak nekvalifikovaným způsobem, který se nemůže stát předmětem dovolacího přezkumu. Proto lze plně odkázat na tomu odpovídající pasáž odůvodnění prvostupňového rozsudku, ve které je v tam uvedených podrobnostech srozumitelným způsobem vyloženo, ze kterých důkazů svědecké a listinné povahy bylo vycházeno a jakými hodnotícími úvahami se nalézací soud řídil. Za stavu, kdy jednání obviněného bylo založeno na předstírání ve skutečnosti neexistujících obchodních kontaktů s potenciálními reklamními partnery a budoucími sponzory poškozeného hokejového klubu (kdy se poškozenému hokejovému klubu vykazoval zfalšovaným smluvním dokumentem), ztrácí na svém významu výtka, podle které si soudy neujasnily, o jaký smluvní druh ohledně jím nabízených služeb se v daném případě jednalo. Za přisouzených okolností jeho jednání nemohl totiž jeho úmysl směřovat k naplnění obsahu deklarovaného závazkového vztahu, ale toliko k vytvoření jeho fikce tak, aby posloužila jako formální podklad k inkasu dohodnuté provize bez toho, že by byl založen její reálný právní titul. Stejně nebylo důvodu, aby se soudy zabývaly jeho tvrzením o jím vynaložených nákladech a hotových výdajích na realizaci jeho smluvních závazků a tím ani jejich případným zohledněním v přisouzeném rozsahu způsobeného škodlivého následku.
Státní zástupkyně dále neshledala ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a závěrem soudů ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině, kdy obviněný brojil proti závěru soudů o přímém úmyslu jeho jednání. Uvedla, že v namítaném směru totiž nemohl žádný ze soudů přehlédnout zejména skutečnost, že dovolatelova nabídka klempířských prací nebyla založena na aktuálním rozsahu jeho živnostenského oprávnění, což poškozenému zatajil a vystupoval vůči němu jakožto řádný podnikatelský subjekt, který si od něj převzal zálohu na nákup stavebního materiálu ve výši 35.000 Kč, ačkoliv již v té době věděl, že jej na takto tvrzený účel nepoužije, neboť ještě nesplatil svůj finanční závazek na úhradu nezanedbatelné výše peněžitého trestu, který mu byl uložen pravomocným odsuzujícím rozsudkem (Okresní soud Prostějov sp. zn. 1 T 63/2010). V této souvislosti státní zástupkyně poukázala na to, že zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (srov. 8 Tdo 1035/2010), jak se toho domáhal obviněný. Dále uvedla, že proti adhéznímu výroku obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k námitce stran uloženého trestu pak státní zástupkyně uvedla, že námitky proti výroku o trestu, uplatněné opět v návaznosti na zpochybnění výroku o vině, nelze považovat za dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 8 To 256/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným L. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině se jedná zejména o výpověď svědkyně J. J. a svědků D. M. a D. H.) a vadná skutková zjištění (kdy se ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině jedná zejména o zjištění stran toho, zda byl schopen zprostředkovat smlouvy o zajištění reklamních a propagačních služeb, zda jeho matka někdy pracovala ve společnosti ASUS, zda opatřil smlouvu se sdružením ADAPSTAV razítkem a podpisem, popř. kdo měl za tuto společnost jednat, zda skutečně podnikl cestu do F. za účelem podpisu smlouvy se společností ASUS), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině nebyl proveden jediný důkaz, na jehož podkladě by nalézací soud mohl dojít k závěru, že se nepokusil jednat se zástupci společností AGRIPLANT MORAVIA, spol. s r. o., ASUS COMPUTER Czech Republic, s. r. o., a ANNAHUTTE) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy ve vztahu ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině namítl, že se žádného trestného jednání nedopustil).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný L. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Prostějově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Nalézací a potažmo i odvolací soud založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Prostějově vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (str. 3 až 6 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 napadeného usnesení). Soudy vycházely jak ze svědeckých výpovědí, tak z řady listinných důkazů, kdy nalézací soud uvedl, že „ všichni svědci shodně popsali spolupráci s obžalovaným, nabídka spolupráce, zajištění sponzorů přišla od obžalovaného ke svědku F., který ji předal dále vedení klubu, svědkům M. a H. “, … kdy „ výpovědi všech těchto svědků, M., H. a F., jsou v souladu s listinnými důkazy “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Dále uvedl, že „ ve výpovědi všech svědků nejsou žádné rozpory “ a „ tito svědci také opakovaně potvrdili, že byli v osobním i telefonickém kontaktu s obžalovaným a jednali s ním právě o sponzoringu, obžalovaný chtěl za sjednání smluv o reklamě provizi “ (str. 6 rozsudku prvního stupně). Dle skutkových zjištění obviněný předstíral zástupci poškozené společnosti HC Karviná, s. r. o., svoji schopnost zprostředkovat uzavření smluv o zajištění reklamních a propagačních služeb se stavebním sdružením ADAPSTAV, společností AGRIPLANT MORAVIA, spol. s r. o., a společností ASUS COMPUTER Czech Republic, s. r. o., kdy dne 20. 12. 2011 převzal od zástupce poškozené společnosti HC Karviná, s. r. o., smlouvu o propagaci se stavebním sdružením ADAPSTAV, kterou však, bez vědomí a souhlasu osob oprávněných za tento právní subjekt jednat, opatřil falešným razítkem uvedeného sdružení. Nalézací soud ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině dospěl k závěru, že „ pokud se týká jednání obžalovaného, je třeba uvést, že svým tvrzením, že zajistí smlouvy o reklamě, tedy peníze na provoz pošk. HC Karviná, ten nabízel i smlouvy s dalšími subjekty, nejen ADAPSTAV, o čemž svědčí svědci a obsah emailové komunikace. Zde však obžalovaný neměl žádnou možnost tyto smlouvy zajistit, nezajistil je, jak o tom vypovídala svědkyně J. “ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu). Je zřejmé, že jednání obviněného bylo založeno na klamu, kdy zfalšoval razítko stavebního sdružení ADAPSTAV, aniž by kdy se zástupci sdružení jednal či byl jakkoli v kontaktu, tedy zprostředkovatelskou činnost toliko předstíral, kdy jeho osoba nebyla známa ani zástupcům společností AGRIPLANT MORAVIA, spol. s r. o., a ASUS COMPUTER Czech Republic, s. r. o. Z uvedeného je zřejmé, že jakékoli případné zjištění stran domnělé snahy obviněného o kontakt s těmito dvěma zbývajícími společnostmi na podvodném záměru obviněného, který se poškozenému klubu vykazoval zfalšovaným smluvním dokumentem, je bezpředmětné. V této návaznosti pak ani nebylo důvodu, aby se soudy zabývaly jeho tvrzením o jím vynaložených nákladech a hotových výdajích na realizaci jeho smluvních závazků a tím ani jejich případným zohledněním v rámci stanovení výše způsobené škody. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jakými právními úvahami se nalézací soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Stejně tak postupoval i odvolací soud, který se se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ztotožnil.
Nad rámec výše uvedeného je možno uvést, že byla-li od samého počátku nabídka zprostředkovatelské činnosti ze strany obviněného toliko předstíraná, není jakékoli bližší zkoumání obsahu uzavřené smlouvy o zprostředkování namístě.
Námitku extrémního rozporu uplatnil obviněný také ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině. Ale i zde je možno odkázat na náležité odůvodnění nalézacího soudu, zejména str. 6 až 8 rozsudku, potažmo str. 3 až 4 napadeného usnesení, kdy na podkladě provedeného dokazování soudy dospěly k závěru, že se obviněný předmětného skutku dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nalézací soud na str. 8 rozsudku uvedl, že „ tento závěr ve vztahu k jednání pod bodem 2/ soud dovodil z jeho doznání a také ze způsobu spáchání, když věděl, že má nakoupit materiál na stavbu poškozeného Ing. L., zavázal se tak učinit v průběhu týdne, ale neučinil tak a poškozeného uváděl v omyl tím, že poškozenému navíc tvrdil, že zadal výrobu klempířských prací, ač toto nebylo pravdivé “. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný neměl živnostenské oprávnění k tomu, aby vůbec mohl dílo provést.
Pokud pak ve vztahu ke skutku pod bodem 2/ výroku o vině obviněný namítl, že poškozený měl být odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, pak se takováto námitka zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je uplatněna na podkladě skutkových námitek, resp. jeho vlastního hodnocení skutkového stavu věci.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, případně zcela popírá svou vinu. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje jednak obviněného a jednak poškozených stran se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále uplatnil námitku, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek pod bodem 2) výroku o vině obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku , kterýžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný má tedy za to, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1 tr. zákoníku zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině nemělo podléhat trestní represi.
Obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl i výrok o trestu s tím, že s ohledem na skutečnost, že skutek pod bodem 2) výroku o vině není dle jeho názoru trestným činem, nemůže se tak stát součástí jemu přisouzené pokračující trestné činnosti.
Nalézací soud na str. 8 rozsudku uvedl, že „ oba popsané útoky soud potom považuje za dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §119 tr. zákoníku, neboť oba naplnily skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou vedeny zcela zjevně stejným záměrem obohatit se, jsou spojeny blízkou časovou i místní souvislostí a také obdobným způsobem provedení “.
Obecně lze pod jiné hmotně právní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn, nadto byla námitka podložena toliko jeho vlastním předpokladem, že se u skutku pod bodem 2) výroku o vině nejedná vůbec o trestný čin.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata