ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.370.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 370/2015 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 To 327/2014-106, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 110/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 10. 2014, č. j. 10 T 110/2014-84, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době od 18.00 hodin dne 8. 9. 2013 do 15.35 hodin dne 9. 9. 2013 v K. - M., okres K., nezjištěným způsobem vnikl na oplocený pozemek rodinného domu na ul. L., kde následně po předchozím rozbití dlažební kostkou dvojí skleněné výplně okna kuchyně o rozměrech 70x110 cm umístěného v zadní části domu, do domu vnikl, tento prohledal a ke škodě majitele R. T. z něj odcizil 2 keramické hrníčky bez pokliček v celkové hodnotě 100 Kč, poškozením žaluzie okna, kuchyňské židle a rozbitím keramické misky s dózou mu dále způsobil poškozením věcí škodu v celkové výši 3.096 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 1 T 88/2012 ze dne 21. 6. 2012, který nabyl právní moci dnem 1. 8. 2012, uznán vinným mimo jiné ze spáchání dílem dokonaného, dílem nedokonaného přečinu krádeže podle §§205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3, 21 odst. 1 - 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem, kdy z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 17 PP 36/2013 ze dne 26. 3. 2013, které nabylo právní moci téhož dne, za současného stanovení zkušební doby v trvání 18 měsíců“. Za to byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 To 327/2014-106, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 11. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) setrval na své dosavadní obhajobě, podle níž se stíhaného jednání nedopustil. Je si vědom toho, že v rámci deklarovaného dovolacího důvodu se obecně nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění soudů ve věci, nicméně považuje za nezbytné poukázat na nesprávnost hodnocení jimi provedených důkazů. V této souvislosti namítl, že z trestné činnosti byl usvědčen v zásadě pouze na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, kterým byla zjištěna shoda profilu DNA krevních stop zajištěných na místě činu s jeho osobou. Ostatní důkazy, na něž v odůvodnění napadeného usnesení odkázal odvolací soud, pak toliko objasnily způsob a metodu izolování DNA pro následnou analýzu. Nijak však nezodpověděly otázku, zda byl dovolatel - jako údajný pachatel činu - v inkriminované době vůbec zraněn tak, aby za sebou na místě vloupání mohl zanechat nějaké krevní stopy. Pokud v tomto směru byly provedeny důkazy, konkrétně výpovědi svědků J. O., A. a M. K. a jeho matky Š. K., vyzněly spíše v jeho prospěch; tj. že v rozhodné době žádné krvavé zranění neutrpěl a především že se nenacházel v blízkosti rodinného domu poškozeného.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2014, č. j. 4 To 327/2014-106, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci dne 27. 2. 2015. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 24. 3. 2015 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že nevyužívá svého oprávnění se k dovolání věcně vyjádřit. Vyjádřil toliko souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na výhradách vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy. Jeho námitky tak směřovaly výlučně ke zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění ve prospěch vlastní skutkové verze. V důsledku procesních vad vytýkaných v dovolání mělo dojít k tomu, že soudy vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení spojoval dovolatel nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn. že dovolání neuplatnil na hmotně právním, nýbrž na procesním základě.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 7 a 8 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) podrobně odůvodnil (viz str. 2 dole - 6 napadeného usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného spočívající v popírání žalovaného jednání nepřisvědčil a proč měl jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností, na základě řádně provedeného dokazování.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem a rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler