ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.48.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 48/2015 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 21. ledna 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2014, č. j. 8 To 304/2014-446, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 27/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 10. 6. 2014, č. j. 1 T 27/2014-397, byl obviněný J. R. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „od září 2012, nejintenzivněji však od ledna 2013 do 13. 5. 2013, v obci Ch., okr. B., v místě společného bydliště s jeho manželkou M. R., v rodinném domě, tuto psychicky týral tak, že jí nadával nejdříve průměrně dvakrát týdně, od ledna 2013 denně, vulgárními výrazy, od ledna 2013 ji kontroloval, a to tak, že nejméně třikrát měsíčně ji přijel zkontrolovat před její zaměstnání, dále jí prohlížel nákupní lístky z obchodů, kde nakupuje, a sledoval tak časy nákupů, dále z důvodu, že si myslel, že má jeho manželka milence, tak jí zabavil spodní prádlo, zakazoval jí nosit obtažené oblečení, make - up, vyhodil antikoncepční pilulky a hrozil běda, jak přijde těhotná, vyhazoval z manželské postele, fyzicky ji v uvedeném období týral tak, že třikrát ji skopl z postele, opakovaně pěstí udeřil do ramene nebo do zad, udeřil do hlavy i obličeje, škrtil, kdy tímto jednáním jí opakovaně způsoboval modřiny, což si vyžádalo i lékařské ošetření v nemocnici v T., jeho jednání vyvrcholilo dne 12. 5. 2013, kdy poté, co poškozené řekl, aby jídlo od jejích rodičů dala pryč, že od nich nic nechce, ona to neudělala, vzal svůj talíř s jídlem a vhodil ho do salátu, kdy při tomto rozbil talíř, a následně jí horký smažený sýr rukou přitiskl na obličej, v důsledku komplexu popsaných událostí byly u poškozené diagnistikovány syndrom týrané ženy a posttraumatická stresová porucha“ (bod 1/ výroku o vině), a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „od blíže nezjištěné doby, nejméně od 21. 10. 2013 do 21. 11. 2013, na autobusové zastávce v T., u branky rodinného domu v obci Ch., u družiny, kterou navštěvují nezl. děti obžalovaného a poškozené, opakovaně kontaktoval poškozenou, a to tím způsobem, že k ní přišel, vyčítal, že nemá snubní prsten, řekl, že je „namistrovaná“, přikazoval poškozené, aby vzala zpět návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti, že se postará, aby děti neměla v péči, když v jednom případě chtěla použít svůj mobilní telefon, aby zavolala na linku 158, tak jí jej obžalovaný vytrhl a chtěl ho hodit na zem, jeho jednání vyvrcholilo dne 21. 11. 2013, kdy jí v 06:35 hod., po vystoupení z autobusu ze směru Ch., na zastávce u P. marketu v obci T., po předchozím opětovném přikazování, co a jak má dělat, řekl přísným hlasem, aby si dávala pozor na balíčky, a takto jednal, přestože věděl, že rozhodnutím o předběžném opatření Okresního soudu Brno - venkov ze dne 5. 9. 2013 pod sp. zn. 3Nt 303/2013, v právní moci dne 5. 9. 2013, mu byla uložena povinnost zdržet se styku s poškozenou M. R., a navazování kontaktů s ní, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací či jiných obdobných prostředků“ (bod 2/ výroku o vině) . Za to byl obviněný podle §199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 „trestního zákoníku“ mu soud uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4, IČ: 41197518, na náhradě škody částku 514 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 8. 2014, č. j. 8 To 304/2014-446, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. R. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že jednání, které je mu kladeno za vinu, se nedopustil. Připomněl, že na podporu svých tvrzení předkládal důkazy, na jejichž provedení trval, avšak soudy k doplnění dokazování v jím požadovaném rozsahu nepřistoupily. K důkazní situaci dovolatel uvedl, že ve věci byly opatřeny a provedeny pouze dva přímé důkazy, a to jeho výpověď s jasnou vnitřní strukturou, od počátku neměnná, podporovaná i dalšími důkazy; a naproti tomu výpověď poškozené, která však vyznívala neurčitě a v důkazním řízení stála zcela osamoceně. Dovolatel zásadně nesouhlasí také se způsobem, jakým soudy hodnotily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl vypracován znalkyní MUDr. Zuzanou Švehlákovou k osobnosti poškozené a ke zjištění případných následků stíhaného jednání na její psychický stav. V tomto směru je zpochybňována především správnost skutkového zjištění, že poškozená v důsledku inkriminovaného jednání trpí syndromem týrané ženy a posttraumatickou stresovou poruchou.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou tzv. v extrémním nesouladu se skutečným obsahem provedených důkazů. V důsledku toho je vadné i právní posouzení věci. Proto navrhl, aby Nejvyšší zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 8 To 304/2014, i rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 1 T 27/2014, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno - venkov přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 28. 11. 2014 obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Opis dovolání byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci dne 14. 11. 2014. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 1. 12. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k obsahu dovolání a dostupného spisového materiálu nevyužije svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k námitkám obviněného se věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný J. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na tvrzení, že v jeho neprospěch došlo k porušení zásady in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování, které mělo být navíc provedeno v nedostatečném rozsahu, k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaných skutků. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Tyto jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalizovaně a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté pečlivě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušné pasáže na str. 15 - 16 a na str. 19 - 23 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, i pokud jde o následky jednání dovolatele na psychiku poškozené , neměl žádných výhrad, což v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) rovněž dostatečně odůvodnil (viz str. 2 dole - 4 shora usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného, spočívající v popírání jednotlivých dílčích jednání nebo případně v bagatelizaci jejich závažnosti, nepřisvědčil. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudu obou stupňů - jak bylo konstatováno výše - v předmětné trestní věci splňují. Soudy konkrétní návrhy dovolatele na doplnění dokazování neopomenuly. Důvody, pro které k požadovanému doplnění dokazování nepřistoupil, rozvedl soud prvního stupně na str. 22/23 písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku a soud odvolací na str. 2/3 napadeného usnesení).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler