ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.534.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 534/2015 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. května 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2014, č. j. 9 To 328/2014-568, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 1 T 158/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 1 T 158/2012, byl obviněný J. K. uznán vinným „pokračujícím přečinem“ krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), u jednání pod bodem ad 1) dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání spočívající po skutkové stránce (zjednodušeně) v tom, že:
1) v přesně nezjištěné době od 00:00 hodin do 10:50 hodin dne 18. 6. 2012 v obci H., ulice Č. A., okres S., po vytlačení neuzamčeného dvoukřídlého plastového okna vnikl do restaurace H. d., kde nejprve prohledal prostory bývalé vinárny, aniž by něco odcizil, poté ventilačním oknem násilně vnikl do prostoru kuchyně uvedené restaurace, kde z lednice vyndal a připravil si k odnesení hovězí maso, následně otevřel dřevěné výsuvné výdejové okno a vnikl z prostoru kuchyně do výčepu, kde nezjištěným předmětem vypáčil dvě uzamčené dřevěné zásuvky, přičemž z jedné odcizil finanční hotovost ve výši 6.200 Kč, z polic v prostoru baru odcizil kartony s cigaretami různých značek, čokolády a další věci, z chladničky na nápoje umístěné v baru vzal a připravil si na podlahu k odcizení láhve whisky různých značek a plechovky nápoje Red Bull, následně v chodbě za místností výčepu, na které se nacházejí dva výherní hrací automaty, za pomoci na místě nalezeného klíče otevřel uzamčená dvířka u výherního hracího automatu zn. Video Games, sloužící pro obsluhu automatu, a poté pomocí tág, která na místě nalezl, vypáčil kovovou závoru zajišťující kovové schránky, jednu ze schránek vypáčil a odcizil z ní finanční hotovost ve výši 17.500 Kč, čímž způsobil nájemci restaurace T. G. N., škodu odcizením zboží a finanční hotovosti ve výši celkem 38.120 Kč, poškozením dvou zásuvek a kulečníkového tága škodu ve výši 1.250 Kč a dále se pokusil způsobit odcizením masa, lahví whisky a plechovek nápoje Red Bull, které si připravil k odnesení, škodu ve výši 1.565 Kč, dále majiteli objektu restaurace, společnosti CARBONEX-VACH, s. r. o., se sídlem Habartov, ulice Čs. Lesů čp. 523, způsobil poškozením okna restaurace škodu ve výši 1.800 Kč a společnosti AUTOART RUN, a. s., se sídlem Praha 5, Voskovcova čp. 1075/45, poškozením výherního hracího automatu škodu ve výši 280 Kč,
2) v době od 00:10 hodin do 9:30 hodin dne 20. 6. 2012 v S., ulice J., v prostoru bývalého autobusového nádraží, nezjištěným způsobem překonal oplocení o výšce 110 cm, poté po vytlačení ventilačního okna vnikl do restaurace M. P., kde odcizil celkem 8 lahví alkoholu nejrůznějších značek a finanční hotovost ve výši 300 Kč v drobných mincích, čímž způsobil majitelce restaurace, poškozené P. Ř., škodu ve výši 3.040 Kč,
a výše uvedených jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 1 T 108/2009, který nabyl právní moci dne 10. 2. 2011, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti sedmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 24. 2. 2012.
Za tento přečin, dále přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 11. 2012, č. j. 1 T 158/2012-347, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 9 To 651/2012, byl obviněný podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Sokolově, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené T. G. N. částku 39.370 Kč a poškozené P. Ř. částku 3.040 Kč. Poškozený T. G. N. byl se zbytkem nároku na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 11. 2014, č. j. 9 To 328/2014-568, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů dospěly ke svým skutkovým zjištěním pouze na základě nepřímých důkazů, kterými však jeho obhajoba, podle které se žádného ze stíhaných skutků nedopustil, spolehlivě vyvrácena nebyla. V důsledku toho věc nesprávně posoudily i po stránce hmotně právní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Dovolatel především nesouhlasí se způsobem, jakým soudy hodnotily výpověď svědka D. H. Ten totiž potvrdil, že sportovní obuv - vyznačující se druhovou i individuální shodou s trasologickými stopami zajištěnými na místech činu - daroval dovolateli až poté, co došlo k oběma vloupáním. Pokud svědek místy vypovídal poněkud nekonkrétně a nejistě, neznamená to, že jeho tvrzení jsou nevěrohodná, jak uzavřel soud prvního stupně. Takový závěr nezohledňuje skutečnost, že osoba, která není pravidelným účastníkem soudních jednání, může u hlavního líčení vystupovat nervózně. Nepřesnosti ve výpovědi svědka mohly být zapříčiněny i poměrně dlouhým časovým odstupem (téměř dvou let) od dotazované události. Soudy podle dovolatele naopak výrazně přecenily nepřímé důkazy - pachové a trasologické stopy, které však podle jeho přesvědčení netvořily ucelený řetězec, tak aby na jejich podkladě bylo možno s jistotou rozhodnout o jeho vině. V případě skutku ad 2) se dokonce výrok o vině opíral o jediný nepřímý důkaz, a to zajištěnou trasologickou stopu.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 9 To 328/2014, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 1 T 158/2012, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Sokolově k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že dovolatel v něm nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými zjištěními vylíčenými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a zákonnými znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel totiž brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy, zejména pak proti závěru o nevěrohodnosti svědka H. Odmítá prakticky všechna skutková zjištění učiněná soudy a v tomto smyslu má jeho mimořádný opravný prostředek spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“. Jeho argumentace ve skutečnosti neodpovídá nejen formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému z důvodů uvedených v zákoně.
Proto státní zástupce své vyjádření uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na tvrzení, že soudy při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud při svém rozhodování respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Soud prvního stupně se po doplněném dokazování v rámci hlavního líčení, následujícího po zrušení jeho prvního rozsudku ve věci, s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah důsledně vyhodnotil a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz zejména str. 8 a 9 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci opětovného přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně již napodruhé neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) odůvodnil (viz pasáž na str. 3/4 napadeného usnesení). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného, spočívající v popírání žalovaného jednání, nepřisvědčil a proč měl jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností, na základě řádně provedeného a dokazování.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler