ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.543.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 543/2015 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. června 2015 o dovolání, které podal obviněný V. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 102/2014, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného V. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, č.j. 2 T 4/2013-507 , byl obviněný V. Š. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku za použití §140 odst. 4 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v období nejméně od 6. 8. 2012 do 17. 9. 2012 v P., ve V. v. R., kde byl umístěn ve vazbě, v době povolených návštěv, opakovaně instruoval a úkoloval V. B., aby zajistila a sjednala další osoby, které za úplatu provedou vraždu R. H., který jako spoluobviněný usvědčoval obžalovaného ve věci trestního stíhání vedeného proti němu Policií ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, SKPV, Odbor hospodářské kriminality, pod č. j. KRPS-156252/TČ-2012-011191 (nyní je věc vedena u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 5 T 22/2013), v níž byl obžalovaný vazebně stíhán pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, připravil jí text „Čestného prohlášení“, které měl nejdříve spoluobviněný R. H. podepsat a které jej mělo vyvinit ze stíhané trestné činnosti; úkoloval jí, ať zařídí, aby R. H. změnil v jeho prospěch svojí výpověď na policii; ptal se jí, zda její známý U. P. by byl schopen ho zabít, případně jeho známí, kteří by vraždu vykonali buď sami nebo by někoho sjednali; opakovaně se jí vyptával, zda se jí to již podařilo pro něj zajistit; říkal V. B., že bude třeba za úspěšnou realizaci zaplatit více než 50.000,- Kč, přičemž připravovanou vraždou spoluobviněného R. H. chtěl docílit toho, aby jmenovaný nemohl v dalším řízení v uvedené trestní věci vypovídat a usvědčovat jej tak ze spáchání stíhaného jednání “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 T 4/2013, podal obviněný V. Š. odvolání směřující do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil ve zrušující části Městskému soudu v Praze, aby v ní v uvedeném rozsahu učinil rozhodnutí nové . Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Následně byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 T 4/2013-756 , obviněnému V. Š. při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 , odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku za použití §140 odst. 4 tr. zákoníku, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, č.j. 2 T 4/2013-507, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014, uložen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahu.
Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11 2013, sp. zn. 5 T 22/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 T 4/2013-756, podal obviněný odvolání.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 102/2014 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 102/2014, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 797-807), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v prvé řadě namítá, že po zrušení prvního zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 2 T 4/2013, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 7 To 83/2013, dospěl nalézací soud po pouhém doplnění dokazování ke zcela odlišným skutkovým závěrům, ačkoli dokazování bylo doplněno toliko znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a výslechem zpracovatelek posudku, tedy v podstatě za naprosto totožné důkazní situace. Odsuzující rozsudek vydaný za situace, kdy bez jakékoli změny důkazní situace dojde „k posunu o rovných 180 stupňů“, považuje za překvapivé rozhodnutí. Je si vědom, že nalézací soud má právo hodnotit důkazy jednotlivě a ve všech vzájemných souvislostech podle §2 odst. 6 tr. ř., trvá však na tom, že doplnění dokazování nevneslo do důkazní situace nic nového a nedošlo tedy k prokázání subjektivní stránky trestného činu.
Dále obviněný na základě vlastních obsáhlých hodnotících úvah dovozuje, že pokud ve zvukových záznamech z návštěv používal na adresu R. H. výrazů jako „uklidit“, „zlikvidovat“, pak tím neměl na mysli jeho zabití, ale pouze odstěhování, schování, popř. vycestování do zahraničí. Pokud se hovořilo o částce 50.000 Kč, nebyla nijak vyvrácena jeho obhajoba, že šlo o částku, která měla sloužit k vycestování R. H. do zahraničí. Obviněný dále ze svého hlediska rozebírá výpověď svědkyně V. B. a dovozuje, že ani tato svědkyně nemůže odsvědčit, co použitými výrazy myslel, a její svědectví tedy nemá jakoukoli důkazní hodnotu. Sama svědkyně připustila, že způsob likvidace nikdy přesně nepopsal, což považuje za zcela nelogické, pokud by si snad objednával nájemní vraždu a platil za ní. Nalézacímu soudu vytýká, že dává jeho slovům „svůj význam a smysl“, neboť o tom, jaký pravý smysl měla slova jím použitá, neexistuje jakýkoliv relevantní důkaz. V této souvislosti zdůrazňuje, že je povinností soudů jakékoli pochyby vykládat ve prospěch obviněného, což však dle jeho názoru v projednávané věci nebylo dodrženo.
Dále obviněný rozebírá některé závěry a úvahy učiněné soudy a předkládá vlastní závěry k hodnoceným skutečnostem. Vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým nalézací soud hodnotil jeho vlastní výpověď, pokud ji v některých částech označil za rozpornou nebo nesmyslnou, a sám tuto výpověď ve světle dalších důkazů hodnotí. V této souvislosti poukazuje na výpověď svědka R. H., podle které mu před vzetím do vazby slíbil, že v případě odhalení jejich společné trestné činnosti mu zajistí falešné doklady a ubytování na S. Uvádí, že v hovorech s V. B. nikdy nepoužil výrazu „zabít“, „zavraždit“, ačkoli si nebyl vědom toho, že tyto hovory jsou nahrávány. Pokud využíval ve vztahu k R. H. výrazy jako „uklidit“, „zlikvidovat“ a „ztratit“, neexistuje dle jeho mínění jediný relevantní důkaz o tom, co těmito výrazy skutečně myslel. Nelze připustit, aby soudy samy hledaly význam slov a přikládaly jim libovolný obsah. Je přesvědčen, že rozsudek nalézacího, potažmo i odvolacího soudu, vykazuje mnoho domněnek a domnělých dedukcí, nikoli však důsledný popis důkazního postupu, a tato rozhodnutí jsou proto nezákonná, nepřezkoumatelná a bylo jimi porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odmítá tvrzení, že by používal běžnou hantýrku vrahů či objednatelů vražd. Obsáhle cituje argumentaci obsaženou v kasačním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo mj. uloženo soudu prvního stupně, aby nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by mohl přispět k objektivnímu objasnění záměru, který obviněný svými slovními projevy sledoval. V této souvislosti pak uvádí, že ani znalecké posudky neodpověděly konkrétně na otázku, co bylo myšleno výrazy, kterých používal v hovoru se svědkyní V. B. Ani jeden ze znaleckých posudků proto není schopen prokázat subjektivní stránku trestného činu. Ze znaleckých posudků pouze vyplývá, že jako osoba s disociální poruchou je v obecné rovině schopen spáchat trestnou činnost, neprokazují však, že konkrétní souzenou trestnou činnost opravdu spáchal. Závěrem opakuje své přesvědčení, že nalézací soud rozhodl o jeho vině a odsoudil ho k dlouhodobému nepodmíněnému trestu na základě stejné důkazní situace, za které rozhodl o jeho nevině, a označuje tento postup za zjevně nepřípustný a nezákonný. Obviněný má proto za to, že v projednávané věci se jedná o případ extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, úvodem uvedl, že dovolání trpí některými formálními vadami, nicméně se nejedná o takové vady, které by opravňovaly k odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Ve vztahu k uplatněným námitkám obviněného pak uvedl, že dovolání přes svůj značný rozsah neobsahuje jedinou námitku, kterou by podatel vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přípravy trestného činu vraždy podle §20 odst. 1 k §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku. Podatel sice namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, tato námitka je však uplatněna zcela formálně a nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy; ostatně i v souvislosti s touto námitkou podatel používá formulací, podle kterých mu subjektivní stránka trestného činu „nebyla prokázána“. Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě ve výroku o vině při tom bez dalšího vyplývá, že jednání dovolatele bylo jednáním úmyslným ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když je poněkud absurdní představa, že instruktáž k provedení vraždy by dovolatel prováděl z nedbalosti, resp. nezaviněně. Fakticky jsou námitky dovolatele polemikou s hodnocením důkazů soudy, pokud se týká obsahu jeho komunikace se svědkyní B., a skutečného významu výrazů, které při ní dovolatel používal. Jde tedy o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. V této souvislosti pak státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 2 T 4/2013 (str. 28 a násl.), jakož i na úvahy na str. 5 rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014, kteréžto neshledal v rozporu s pravidly formální logiky a nelze hovořit o žádném, natož extrémním rozporu soudy učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy. Dále uvedl, že význam výrazu „zlikvidovat“ použitého obviněným minimálně při komunikaci se svědkyní B. dne 3. 9. 2012 (kde se hovořilo též o tom, aby B. „to udělala s U.“, kteří za to budou chtít 50.000 Kč) je zcela jednoznačný. Závěrem pak státní zástupce uvedl, že odsuzující rozsudek nelze v žádném případě považovat za rozhodnutí překvapivé pro obviněného nebo jeho obhájce.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedeno v ustanovení §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
V prvé řadě je třeba poukázat na to, že podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. je rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, odsuzující rozsudek ve smyslu §122 odst. 1 tr. ř. V případě, že odvolací soud zruší napadený rozsudek jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně, čímž výrok o vině nabude právní moci, nelze dovolání podat jen proti samotnému a již pravomocnému výroku o vině, ale je třeba vyčkat i rozhodnutí o uložení trestu , popřípadě ochranného opatření nebo upuštění od potrestání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 982/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 2 pod č. T 654).
Podle §122 odst. 1 tr. ř. musí odsuzující rozsudek obsahovat jak výrok o vině, tak výrok o trestu. V předmětné věci výrok o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, č.j. 2 T 4/2013-507, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014, nabyl právní moci dne 17. 6. 2014. Výrok o trestu, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2014, č. j. 2 T 4/2013-756, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 102/2014, pak nabyl právní moci dne 6. 1. 2015. Lhůta pro podání dovolání ve smyslu ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. tak byla započata doručením rozhodnutí, jímž bylo skončeno trestní řízení, tedy jímž bylo rozhodnuto o trestu, tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 102/2014.
Dovolání je tedy v projednávané věci přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocná rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutím, jimiž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014) a byl mu uložen trest (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 7 To 102/2014) . Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
V rámci tohoto dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Námitky obviněného však tento předpoklad nenaplňují, neboť byly vzneseny způsobem neregulérním. Obviněný totiž prostřednictvím uplatněných námitek soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně V. B., jejímuž svědectví nepřipisuje žádnou důkazní hodnotu, výpovědi svědka R. H., jeho vlastní výpovědi, záznamů z návštěv ve věznici a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Terezy Soukupové, Ph.D., včetně výslechu těchto znalkyň) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jaký význam měla slova, která použil v rozhovorech se svědkyní V. B., na jaký účel měly být použity peníze – částka 50.000 Kč – o nichž s touto svědkyní mluvil, co bylo myšleno „čestným prohlášením“), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména pak, že neprokazují subjektivní stránku předmětného jednání, kdy neexistuje jediný relevantní důkaz o tom, co skutečně předmětnými výrazy myslel) a zejména pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se žádných příprav vraždy svědka R. H. nedopustil, kdy jeho cílem bylo, aby svědek podepsal čestné prohlášení, a následně jej měl za cíl odstěhovat, schovat, kdy peníze chtěl svědkovi poskytnout na pobyt a cestu do zahraničí, aby tam nějakou dobu mohl pobývat).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitkou procesního charakteru je pak i námitka porušení zásady in dubio pro reo, kterou obviněný vznesl.
Stran skutkových zjištění je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadených usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud vycházel jak ze svědecké výpovědi poškozeného R. H., tak svědkyně V. B. a svědka P. F., dále audio záznamů z návštěv ve věznici mezi obviněným a V. B. (ze dnů 6. 8. 2012, 21. 8. 2012, 3. 9. 2012, 17. 9. 2012), osobní korespondence mezi obviněným a touto svědkyní a mezi obviněným a jeho synem V. Š., dále znaleckého posudku vypracovaném na osobu obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie MUDr. Gabriely Leblové a PhDr. Terezy Soukupové, PhD., kterým bylo doplněno dokazování. Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Zde je na místě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Nalézací soud v prvé řadě neuvěřil obhajobě obviněného. Pečlivě se zabýval motivem obviněného a v této souvislosti podrobně rozebral audio záznamy z návštěv ve věznici mezi ním a V. B. (str. 28-31 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014). Na str. 30 soud uvedl, že „ je zřejmé, že cílem bylo donutit H. podepsat obžalovaným sestavené „Čestné prohlášení“, a to i pod příslibem odměny v podobě peněz („protože H. bude peníze potřebovat“) a následně ho nechat zavraždit („odvézt a uklidit“; „P.udělá cokoli“) “. Svědkyně V. B. pak vypověděla, že slova jako „uklidit“ a „zlikvidovat“ chápala ve smyslu zabít, a tedy, že po ní obviněný chtěl, aby zkontaktovala osobu, která by vraždu svědka R. H. provedla (str. 32 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014). Stejně tak ze záznamů vyplynulo, aby „ to udělala s U.“, na což svědkyně reagovala tím, že za to budou chtít zaplatit 50.000 Kč “ (str. 31 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014). Význam slova „uklidit“ či „zlikvidovat“ je pak v tomto kontextu zcela jasný.
Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014 jasně vyplývá, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 28-35 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí svědků a obviněného, kdy rozvedl, na podkladě jakých úvah považoval výpověď obviněného za nevěrohodnou a vnitřně rozpornou a jeho tvrzení za nelogická, kdy se vyjádřil i ke skutečnosti, že obviněný nikdy nepoužil slova jako „zabít“ či „zavraždit“ (str. 34 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014). Odvolací soud se se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil (str. 5 usnesení Vrchního soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 To 47/2014), a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný sice vznesl námitku nenaplnění subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, spáchaném ve stádiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku za použití §140 odst. 4 tr. zákoníku, kteroužto lze ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla založena výhradně na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že s ohledem na argumentaci kasačního rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. 7 To 83/2013, ve kterém odvolací soud mj. označil skutková zjištění učiněná v předcházejícím zprošťujícím rozsudku za nejasná, a vytkl nalézacímu soudu, že se nevypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí, nelze v žádném případě považovat následující odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, č.j. 2 T 4/2013-507, za rozhodnutí překvapivé pro obviněného nebo jeho obhájce.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. června 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata